ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.976.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 976/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka, L. Š., o návrhu věřitelů A) K. H. K., a. s. , a B) T. L. spol. s r. o., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 1046/99, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 1999, č. j. 1 Ko 261/99 - 183, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 1999, č. j. 48 K 1046/99 - 85, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 1999, č. j. 1 Ko 261/99 - 183, s výjimkou výroku o vyloučení soudkyně ...J. Z., se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. července 1999, č. j. 48 K 1046/9985, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a ustavil správcem konkursní podstaty … F. L.,… uzavíraje, že dlužník má více věřitelů a není schopen plnit své splatné závazky, takže je naplněn stav úpadku dle §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v platném znění.
K odvolání dlužníka (úpadce) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. října 1999, č. j. 1 Ko 261/99 - 183, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu (první výrok), zprostil … F. L., ... funkce správce konkursní podstaty dlužníka (úpadce), a to ke dni ustavení nového správce (druhý výrok) a vyloučil soudkyni … J. Z. z projednávání a rozhodování této věci (třetí výrok). Také odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že dlužník je v úpadku projevujícím se insolvencí, poukazuje na to, že z obsahu listin předložených navrhujícími věřiteli vyplývá, že vůči dlužníku mají splatné pohledávky, které ten po dobu delší jednoho roku (v případě věřitele A/ od listopadu 1997 a v případě věřitele B/ od srpna 1998) neuhradil. Výrok o zproštění funkce dosavadního správce odůvodnil odvolací soud tím, že nešlo o nepodjatou osobu, jelikož ... F. L., ... několik let vykonával pro dlužníka právní služby, přičemž věc nelze řešit jinak než za použití ustanovení §8 odst. 5 ZKV. Soud rovněž přisvědčil dlužníkově námitce podjatosti ohledně soudkyně ... J. Z., když uvedl, že pochybnost o její nepodjatosti vzbuzuje okolnost, že nijak nereagovala na opakované návrhy dlužníka upozorňujícího na jeho poměr ke správci (a tudíž na flagrantní porušení ustanovení §8 odst. 1 ZKV).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včas dovolání (jímž podle obsahu brojí proti potvrzujícímu výroku usnesení, týkajícímu se vlastního prohlášení konkursu), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a g/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje především, že postupem soudu prvního stupně mu byla odňata možnost jednat před soudem, jelikož návrhy věřitelů na prohlášení konkursu mu nebyly doručeny před vydáním usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, čímž mu byla odňata možnost vyjádřit se k podaným návrhům, případně podat návrh na povolení ochranné lhůty nebo vyrovnání. V této souvislosti se dovolává i závěrů formulovaných v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/1993“), zdůrazňuje, že pro přípustnost dovolání není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízeni před soudem prvního stupně. Existenci vady dle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v podjatosti soudkyně Z., snášeje podrobné argumenty na podporu názoru, že jmenovaná byla podjatá již před vydáním usnesení o prohlášení konkursu, takže odvolací soud - jestliže se rovněž přiklonil k názoru o podjatosti této soudkyně - neměl jinou možnost, než usnesení o prohlášení konkursu dle §221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zrušit. Pakliže tak neučinil, pochybil. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
S přihlédnutím k době vydání usnesení soudů obou stupňů je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., na něž dovolatel odkazuje, spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadami, na které poukazuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (shodně srov. výše zmíněné R 25/1993). Správnost vyslovené teze je ovšem podmíněna (jak se podává i v posledně citovaném rozhodnutí, str. 140 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) tím, že ono pochybení soudu prvního stupně odvolací soud přehlédl a - ač tak mohl učinit (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - nevyvodil z něj důsledky (např. zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř.), tedy tím, že ve výše uvedeném smyslu sám pochybil (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Existence zmatečnostní vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je přitom dána i tehdy, jestliže soud před vydáním rozhodnutí vůbec neumožnil žalovanému se k věci vyjádřit, např. proto, že mu - vyjma případů, kdy zákon s takovým postupem počítá - ve věci, v níž jinak správně rozhodl bez jednání, nedoručil stejnopis žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Zbývá tedy určit, zda tomu tak v uvedené věci vskutku bylo.
Ze spisu je patrno, že návrhy na prohlášení konkursu byly dovolateli doručeny až 7. července 1999, Zásilka obsahující stejnopisy návrhů na prohlášení konkursu a výzvu soudu, aby se do čtrnácti dnů k návrhům vyjádřil (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 1999, č. j. 48 K 1046/99-43), nemohla být doručena za použití fikce předvídané ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř., jelikož příslušná doručenka (srov. doručenku u č. l. 43) není řádně vyplněna (neobsahuje údaj o dni, kdy /a zda vůbec/ zásilka byla uložena na poště). Ve shodě s dovolatelovým tvrzením z ní pak plyne, že dovolatel převzal písemnost právě až 7. července 1999, ačkoliv konkurs na jeho majetek byl prohlášen již 1. července 1999. Soud prvního stupně tedy zjevně dovolateli v průběhu řízení odňal možnost před soudem jednat (znemožnil mu vyjádřit se k tvrzením v návrzích obsaženým a upřel mu i možnost navrhnout případně (do patnácti dnů od doručení návrhu na prohlášení konkursu) povolení ochranné lhůty (srov. §5a odst. 1 ZKV). Pro úplnost se poznamenává, že uvedené by platilo i tehdy, kdyby Nejvyšší soud založil přezkum procesního postupu soudu prvního stupně na závěru, že označené listiny byly dlužníku doručeny již v pondělí 28. června 1999 (jde o den vymezený třídenní lhůtou odvozovanou od data 24. června 1999, kdy se podle doručenky měl uskutečnit nový pokus o doručení písemnosti). I v takovém případě by totiž lhůta k vyjádření (určená ve výzvě soudu prvního stupně) dlužníku doběhla až 12. července 1999 a lhůta k případnému návrhu na povolení ochranné lhůty až 13. července 1999.
Pro závěr, zda jde - dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - o vadu zmatečnostní, je ovšem rozhodné, zda možnost účinně uplatnit příslušný návrh a vyjádřit se ve věci neměl dlužník v pozdější fázi řízení. Zde Nejvyšší soud, vycházeje (mutatis mutandis) z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že příležitost vyjádřit se k návrhům na prohlášení konkursu dlužník měl v průběhu odvolacího řízení (a nevyužil ji jen proto, že ačkoliv jeho odvolání směřovalo proti usnesení o prohlášení konkursu, odvolací argumenty soustředil na problém ustanovení správce konkursní podstaty, jehož řešení samo o sobě závěr o dlužníkově úpadku zvrátit nemohlo).
Oproti tomu dlužník (coby podnikatel) již v době po prohlášení konkursu na jeho majetek neměl možnost podat s úspěchem návrh na povolení ochranné lhůty (po prohlášení konkursu je vyloučeno takovému návrhu vyhovět). Námitku, že mu soud prvního stupně svým postupem zmařil možnost podat návrh na povolení ochranné lhůty, uplatnil dlužník v průběhu odvolacího řízení podáním, jež podal osobně u soudu prvního stupně dne 29. září 1999 (srov. č. l. 187-195), tj. v době, kdy se již spisový materiál nacházel u odvolacího soudu (srov. předkládací zprávu z č. l. 168). Ze spisu též plyne, že odvolací soud toto podání v době vydání napadeného rozhodnutí neměl k dispozici. Ačkoliv bylo věcí procesní opatrnosti dlužníka, aby podání učiněné v pozdějších fázích odvolacího řízení adresoval přímo odvolacímu soudu, nelze přehlédnout, že podle spisu se soud prvního stupně až do 11. října 1999, kdy mu byl spis odvolacím soudem vrácen (srov. č. l. 196), ani nepokusil o odeslání označeného podání za spisem. Odvolací soud měl k vadě v doručení návrhů na prohlášení konkursu (se kterým se pojí i počátek běhu lhůty k podání návrhu na povolení ochranné lhůty) přihlédnout z úřední povinnosti. I když dovolatel podání, v němž výslovně brojil proti závadám v doručení, nesprávně doručil soudu prvního stupně, nelze vzniklou situaci posoudit jako pouze „jinou vadu řízení“ (pro krátkou lhůtu, v níž měl soud prvního stupně možnost zjednat nápravu postoupením podání odvolacímu soudu). Tomu ve spojení se všemi výše označenými pochybeními soudu brání okolnost, že soudkyně, která v dotčeném směru zůstala nečinná, byla pro uvedené období odvolacím soudem označena již za podjatou.
Dovolateli, který k prokázání podmínky nejméně padesáti zaměstnanců (srov. §5b odst. 1 písm. c/ ZKV) k 1. červenci 1999 nabízel soudu i potvrzení Všeobecné zdravotní pojišťovny, lze tedy dát za pravdu v tom, že řízení před soudy obou stupňů (před odvolacím soudem proto, že sám nezjednal nápravu ohledně procesních pochybení soudu prvního stupně) vskutku trpí zmatečností dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto usnesení soudů obou stupňů (u odvolacího soudu vyjma nedotčeného výroku o vyloučení ... Z.) zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem a odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož věc se vrací do stadia před prohlášením konkursu a ... Z. byla odvolacím soudem do budoucna vyloučena z projednávání a rozhodování věci, pokládal Nejvyšší soud za zbytečné zabývat se i tím zda řízení je – ve vazbě na osobu této soudkyně – postiženo též zmatečností dle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že návrhy na prohlášení konkursu byly dlužníku již dříve doručeny, avšak možnost podat návrh na povolení ochranné lhůty byla dlužníku odňata předčasným prohlášením konkursu na jeho majetek, lze uzavřít, že patnáctidenní lhůta vymezená v ustanovení §5a odst. 1 dlužníku skončí patnáctým dnem počítaným od doručení tohoto usnesení.
Se zřetelem k účinkům tohoto kasačního usnesení bude úkolem soudu prvního stupně doručit je a zveřejnit je postupem dle §13 odst. 4 a 5 stávajícího znění ZKV, s tím, že bude třeba dbát i toho, aby při zveřejnění rozhodnutí bylo v případě potřeby dáno najevo, že účinky zveřejnění nastaly jiného dne, než kdy bylo usnesení vydáno.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. srpna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu