ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.147.2018.1
KSUL 71 INS 519/2015
71 ICm 973/2016
sp. zn. 29 ICdo 147/2018-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D. , se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT - STAVBY s. r. o., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalované KB - BLOK systém, s. r. o. , se sídlem v Postoloprtech, Masarykova 635, PSČ 439 42, identifikační číslo osoby 14 86 60 21, zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 973/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BÁRT - STAVBY s. r. o. , se sídlem v Blšanech u Loun 1, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25 00 98 51, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 519/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2018, č. j. 71 ICm 973/2016, 103 VSPH 668/2017-252 (KSUL 71 INS 519/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2017, č. j. 71 ICm 973/2016-216, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, jako insolvenční správkyně dlužníka) domáhala: a) určení, že „právní úkony“ dlužníka - dohody o započtení pohledávek (ve výroku specifikované) jsou neúčinné, a b) zaplacení (ve výroku specifikovaných) částek se zákonným úrokem z prodlení do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. srpna 2018, č. j. 71 ICm 973/2016, 103 VSPH 668/2017-252 (KSUL 71 INS 519/2015), rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení §235 odst. 1, §236 odst. 2, §239 odst. 4, §240, §241 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [jde o rozsudek ze dne 28. února 2017, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)] – zdůraznil, že cílem právní úpravy neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení je navrátit do majetkové podstaty plnění, jež neúčinným právním úkonem z majetkové podstaty ušlo. Dohodu o započtení však nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle ustanovení §240 a §242 insolvenčního zákona. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení, jako neúčinného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že v řešení otázky neúčinnosti dohod o započtení odvolací soud nesprávně interpretoval závěry obsažené v R 92/2018. Dále dovozuje, že neúčinnost započtení nelze vždy podmiňovat vyslovením neúčinnosti právního úkonu, který vedl ke vzniku započítávané pohledávky za dlužníkem; současně uzavírá, že dohoda o narovnání naplňuje znaky „zvýhodňujícího a úmyslně zkracujícího právního úkonu“ podle ustanovení §241 a §242 insolvenčního zákona.
Dále zpochybňuje závěr insolvenčního soudu, podle něhož žalovaná nevěděla o úpadkové situaci dlužníka a snáší argumenty, které nasvědčují opaku.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a žalobě vyhověl; pro případ nedůvodnosti dovolání má za to, že by žalované neměla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
V části, ve které dovolání směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]
Ve zbývající části (tj. ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména R 92/2018.
V něm Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy prověřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.
Dále Nejvyšší soud v R 92/2018 vysvětlil, že nedůvodnost odpůrčí žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval „celému“ právnímu úkonu, v němž byl obsažen zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného.
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 ICdo 54/2017, a ze dne 26. února 2020, sp. zn. 29 ICdo 100/2018. V posledně označeném rozhodnutí šlo o incidenční spor (odpůrčí žalobu) týkající se téže insolvenční věci, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání téže žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka).
V poměrech dané věci je tedy nedůvodnost odpůrčí žaloby dána již tím, že se žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikly pohledávky žalovaného za dlužníkem.
Ve vztahu k potvrzujícímu (zamítavému) výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně peněžitého plnění Nejvyšší soud dodává, že dovolací argumentace žalované směřuje výlučně proti závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti odpůrčí žaloby (ostatně i žaloba byla založena jen na tvrzeních o neúčinnosti dohod o započtení a vrácení plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty).
Přitom další námitky dovolatelky se zcela míjí s důvody, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. ledna 2019), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21 % z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč.
Přitom Nejvyšší soud neshledal v poměrech dané věci ani důvody pro užití ustanovení §150 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu