ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.21.2011.1
MSPH 94 INS 7143/2009
sp. zn. 29 NSČR 21/2011-P72-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Vatrostav s. r. o. , se sídlem v Praze 8 - Ďáblicích, Ďáblická 56/49, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 60199881, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 7143/2009, o přihlášce pohledávky věřitele č. 72, o dovolání věřitele č. 72 STAVO - CZ, s. r. o. , se sídlem v Brně, Kaštanová 489/34, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26957451, zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. MSPH 94 INS 7143/2009, 3 VSPH 442/2010-P72-7, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. dubna 2010, označeným č. j. 94 INS 7143/2009-P-72-2 (správně č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-P72-2), Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 72 STAVO - CZ, s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast věřitele č. 72 v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).
Insolvenční soud - cituje ustanovení §173 odst. 1 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - poukázal na to, že posledním dnem třicetidenní lhůty určené věřitelům k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení v usnesení ze dne 15. března 2010, č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-A-22, jímž rozhodl o úpadku dlužníka, byl 14. duben 2010. Věřitel č. 72 však přihlášku své pohledávky ve výši 4,375.429,59 Kč předal provozovateli poštovních služeb k doručení dne 22. dubna 2010, tedy po marném uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek.
K odvolání věřitele č. 72 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud odkázal na ustanovení §83, §89 odst. 1, §136, §173 odst. 1 a §185 insolvenčního zákona a na ustanovení §57, §58 a §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V mezích těchto ustanovení se pak vypořádal s odvolacími námitkami tak, že:
1/ Obsah výše označeného usnesení insolvenčního soudu z 15. března 2010 nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, že jde o rozhodnutí o úpadku dle §136 insolvenčního zákona. O takové rozhodnutí by zjevně šlo, i kdyby předmětné usnesení neobsahovalo některý z dalších výroků předepsaných v §136 odst. 2 insolvenčního zákona pod písmeny b/ až i/, které (při jejich absenci) lze doplnit postupem dle §166 o. s. ř.
2/ Usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. března 2010 všechny předepsané výroky obsahuje, včetně označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud svá rozhodnutí zveřejňovat. Požadavku takové informace dostál insolvenční soud tím, že v bodě XI. výroku avizoval zveřejňování svých rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, jenž je informačním systémem veřejné správy veřejně přístupným na internetu. Povinnost zveřejňovat svá rozhodnutí i prostřednictvím dalších informačních médií insolvenční soud nemá, a pokud jich užívat nehodlá, nemůže je označovat.
3/ V bodu IV. výroku usnesení ze dne 15. března 2010 insolvenční soud rovněž dle §136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona (v souladu s §136 odst. 3 insolvenčního zákona) vyzval věřitele dlužníka, aby přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, a to nejpozději do 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku. Dnem rozhodnutí o úpadku se rozumí okamžik, kdy toto rozhodnutí nabylo účinnosti, a tím je podle §89 odst. 1 insolvenčního zákona okamžik jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, o čemž soud procesní subjekty v bodě III. výroku také poučil.
4/ Insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku řádně stanovil konečnou lhůtu k podávání přihlášek, a to spolu s řádným poučením o následcích zmeškání této lhůty dle §173 odst. 1 insolvenčního zákona. Ta podle §57 odst. 1 o. s. ř. počala běžet dnem následujícím po zveřejnění rozhodnutí o úpadku (dne 16. března 2010) a její poslední den připadl dle §57 odst. 2 o. s. ř. na 14. duben 2010.
5/ Lhůta k podání přihlášek stanovená dle §136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona v rozhodnutí o úpadku je lhůtou procesně právní, takže je dle §57 odst. 3 o. s. ř. zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Věřitel č. 72 však odevzdal přihlášku k poštovní přepravě až 22. dubna 2010, tedy po uplynutí lhůty, již soud v rozhodnutí o úpadku stanovil. Závěr insolvenčního soudu o opožděném podání přihlášky je tedy věcně správný.
6/ V insolvenčním řízení není prominutí zmeškání lhůty přípustné (§83 insolvenčního zákona), takže závěr, že k přihlášce podané po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku se dle §173 odst. 1 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení nepřihlíží, je nezvratný. Insolvenční soud tudíž postupoval správně, když přihlášku dle §185 insolvenčního zákona odmítl.
Věřitel č. 72 podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Dovolatel především s přihlédnutím k obsahu bodu XI. výroku rozhodnutí o úpadku míní, že k tomu, aby byl naplněn požadavek kladený na obsah rozhodnutí o úpadku ustanovením §136 odst. 2 písm. i/ insolvenčního zákona, by v rozhodnutí o úpadku z 15. března 2010 musel insolvenční soud určit minimálně 2 hromadné sdělovací prostředky. Nadto namítá, že insolvenční rejstřík hromadným sdělovacím prostředkem není.
Dále dovolatel dovozuje, že usnesení insolvenčního soudu z 15. března 2010, jež tuto náležitost ve smyslu jeho námitky postrádá, proto není usnesením o úpadku a s jeho vydáním nemohou být spojovány ani „následky“. Má tudíž za to, že svou pohledávku přihlásil řádně.
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu, aniž se jakkoli vypořádal s odvolacími důvody a argumenty, takže usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.
Odvolacímu soudu dovolatel také vytýká, že chybně opravuje definici čísla jednacího v usnesení insolvenčního soudu, s tím, že „pravděpodobně“ jde jen o další „vadu řízení vedoucí k rozhodnutím soudů obou stupňů“. Domnívá se rovněž, že je-li tvrzení odvolacího soudu o vadně uváděném číslu jednacím pravdivé, pak nelze než uzavřít, že usnesení insolvenčního soudu z 27. dubna 2010 je „neúčinné, neplatné“ a je nutné je zrušit, „svým obsahem je nepřezkoumatelné“.
Dovolatel si následně klade tyto otázky:
1/ „Je možné připustit, aby insolvenční soud ignoroval požadavek stanovený zákonodárcem k zajištění práv věřitelů, tj. mnohost komunikačních kanálů a rozhodl se využít pouze kanál jediný?
2/ Je možné aby insolvenční soud (a svým mlčením i soud odvolací) považoval požadavek stanovený zákonodárcem na mnohost sdělovacích prostředků za požadavek bagatelní, který lze ignorovat?
3/ Jsou soudy povolány k zákonodárné činnosti?
4/ Byly a jsou si vědomy soudy obou stupňů závažnosti rozhodnutí o úpadku pro všechny dotčené subjekty?“
Přitom dovozuje, že kdyby souhlasil s odpovědí ano na druhou z položených otázek, pak by musel souhlasit s tím, že neexistuje moc zákonodárná, výkonná a soudní, ale všechny moci se dle svého uvážení prolínají. Porušením této rovnováhy by dle dovolatele nastal soumrak právního řádu.
Dovolatel uzavírá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho přihlášky, když usnesení insolvenčního soudu z 15. března 2010 není rozhodnutím o úpadku (vzhledem k tomu, že neobsahuje určení hromadných sdělovacích prostředků) a lhůta pro podání přihlášek do daného insolvenčního řízení stále běží.
A konečně dovolatel doplňuje, že jelikož rozhodnutí o úpadku „má natolik fatální následky“ nejen pro dlužníka, ale i pro věřitele, nezbývá než po soudních orgánech požadovat „jednoznačné, pečlivé a řádné rozhodování“. Pokud rozhodnutí insolvenčního soudu takové není, nelze mu přiznat následky jako rozhodnutí „jednoznačnému, pečlivému a řádnému“.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (26. října 2010) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2010 (naposledy ve znění nálezu Ústavního soudu č. 260/2010 Sb.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tedy ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání v této věci je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §72 odst. 1 insolvenčního zákona vedle doručení vyhláškou nebo zveřejnění vyhláškou může insolvenční soud písemnost nebo údaje zveřejnit i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků anebo sítě nebo služby elektronických komunikací, je-li to účelné vzhledem k počtu účastníků a povaze věci; toto zveřejnění nemusí obsahovat odůvodnění.
Z ustanovení §88 insolvenčního zákona se pak podává, že insolvenční soud rozhoduje v insolvenčním řízení usnesením (odstavec 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, v záhlaví písemného vyhotovení usnesení vydaného v insolvenčním řízení se uvede označení insolvenčního soudu, jména a příjmení soudců, označení dlužníka a jeho zástupce, označení osoby, o jejímž podání se rozhoduje, a jejího zástupce a označení věci. Je-li to možné, uvede se v označení dlužníka též jeho datum narození nebo jeho identifikační číslo osoby (odstavec 2).
Dle ustanovení §136 insolvenčního zákona insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí (odstavec 1). Rozhodnutí o úpadku musí obsahovat a/ výrok o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, b/ výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce, c/ údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku, d/ výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání, e/ výzvu, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, f/ výzvu, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením o následcích nesplnění této povinnosti, g/ výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání, h/ výrok, jímž se uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů, i/ označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud zveřejňovat svá rozhodnutí (odstavec 2). Lhůta k přihlášení pohledávek stanovená v rozhodnutí nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců (odstavec 3) Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí lhůta k přihlášení pohledávek 30 dnů (odstavec 4).
Z ustanovení §164 o. s. ř. se podává, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Ustanovení §166 o. s. ř. dále určuje, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).
Dle ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.
Podle ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době vydání rozhodnutí o úpadku (15. března 2010) a později nedoznala změn.
Rozhodnutí o úpadku ve smyslu ustanovení §136 odst. 1 insolvenčního zákona se vydává formou usnesení (§88 odst. 1 insolvenčního zákona). Obecné náležitosti takového usnesení, jak jsou za přiměřené aplikace §7 odst. 1 o. s. ř. obsaženy v §169 odst. 1 o. s. ř., jsou co do podoby záhlaví usnesení vydaného v insolvenčním řízení modifikovány úpravou obsaženou v §88 odst. 2 insolvenčního zákona (jež má potud přednost před §169 odst. 1 o. s. ř.) a co do výrokové části usnesení pak úpravou obsaženou v §136 odst. 2 insolvenčního zákona.
Předepsané (povinné) náležitosti výrokové části rozhodnutí o úpadku mají ovšem rozdílnou povahu, což se projevuje i jejich pojmenováním ve struktuře §136 odst. 2 o. s. ř. Jsou tam označeny jako „výroky“ (písmena a/, b/, g/ a h/), jako výzvy (písmena d/ až f/) a jako údaj (písmeno c/) a označení (písmeno i/).
O „výrocích“ hovoří insolvenční zákon v §136 odst. 2 především v souvislosti s rozhodnutím o věci samé, jež je důsledkem zjištění, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí (§136 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. k tomu §136 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. Takové rozhodnutí vede ke změně právního postavení dlužníka (jde v daném smyslu o statusové rozhodnutí). Dále je takto pojmenováno rozhodnutí, jímž se určitému subjektu (insolvenčnímu správci) zakládají práva a povinnosti (§136 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a patří mezi ně i rozhodnutí, jímž se určuje (nařizuje) termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání (§136 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona) a jímž se dlužníku ukládá splnit povinnost, které nedostál (byť i proto, že mu nebyla uložena) v dřívější fázi insolvenčního řízení (§136 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona). Všechna tato rozhodnutí mají společné, že jsou jimi zakládány účinky nebo vydávány pokyny, jejichž bezprostřední nedodržení může způsobit procesním subjektům, jimž jsou adresovány, nepříznivé následky. Současně jde o rozhodnutí, jejichž vydání insolvenční zákon předjímá jen za určité situace (v případech uvedených v §136 odst. 2 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona jen tehdy, je-li zjištěn dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a v případě uvedeném v §136 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona jen tehdy, nebyly-li příslušné seznamy předloženy dříve) nebo v podobě, která se pro každé jednotlivé insolvenční řízení liší (při určení termínu konání schůze věřitelů a přezkumného jednání ve smyslu §136 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona).
Skupina „výzev“ představuje ve struktuře §136 odst. 2 insolvenčního zákona ta rozhodnutí nebo pokyny, jejichž prostřednictvím jsou oslovené osoby informovány o tom, jak by se měly podle insolvenčního zákona chovat, aby neutrpěly újmu na svých právech. Jinak řečeno, jde o splnění poučovací povinnosti soudu ohledně jednání, k němuž nemohou být poučované osoby nuceny proti své vůli, jež však může předejít pro ně nepříznivým důsledkům. Nerespektování výzvy (poučení) insolvenčního soudu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě (jejíž délka se odvíjí od úpravy obsažené v §136 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), způsobuje (v souladu s poučením, jež má být současně - dle §136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona - poskytnuto), že k přihlášce podané později insolvenční soud nepřihlíží a pozdě uplatněná pohledávka se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§173 odst. 1 insolvenčního zákona). Nerespektování výzvy (poučení), aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (§136 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona), může mít následky předjímané ustanoveními §114, §249 odst. 2 či §370 odst. 7 insolvenčního zákona a nerespektování výzvy (poučení), aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, má za následek (v souladu s poučením, jež má být současně - dle §136 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona - poskytnuto) možnou odpovědnost za škodu vzniklou tím, že do majetkové podstaty nebude včas sepsán majetek dlužníka sloužící k zajištění nebo tím, že nebudou včas zjištěna zajišťovací práva na takovém majetku váznoucí.
„Údaj“ o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (§136 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), má pouze doprovodný informační charakter, když vychází z dikce §89 odst. 1 insolvenčního zákona, určujícího, že není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Týž účel (informační) pak již podle užitého obratu plní „označení“ hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud zveřejňovat svá rozhodnutí (§136 odst. 2 písm. i/ insolvenčního zákona).
Již informační charakter takového sdělení přitom vylučuje (stejně jako v případě dalších výše zmíněných informačních sdělení) jakékoli úvahy na téma, že by jeho absence mohla vést k závěru, že rozhodnutí, jehož výrokem byl ve smyslu §136 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona zjištěn dlužníkův úpadek nebo jeho hrozící úpadek, nemá povahu rozhodnutí o úpadku. Nesprávná je též představa dovolatele, že by absence takového sdělení činila neúčinným ostatní výroky, výzvy a sdělení v rozhodnutí o úpadku obsažené. Přiléhavý je v této souvislosti i úsudek odvolacího soudu, že insolvenční soud nemá povinnost zveřejňovat svá rozhodnutí prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků a rozhodne-li se, že tak činit nebude, pak nebude namístě takové sdělovacích prostředky v rozhodnutí označovat. Informace, že insolvenční soud bude zveřejňovat svá rozhodnutí (jen) v insolvenčním rejstříku, je v daném smyslu též negativním sdělením o tom, že insolvenční soud (zatím) ke zveřejňování svých rozhodnutí v hromadných sdělovacích prostředcích nepřikročí.
Výstižný je též závěr odvolacího soudu, že chybějící výroky rozhodnutí lze doplnit postupem podle §166 o. s. ř. K tomu lze již na tomto místě dodat, že chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti rozhodnutí jsou zhojitelné (aniž by tím bez dalšího byla odložena vykonatelnost rozhodnutí, v němž se chyba vyskytuje) postupem dle §164 o. s. ř., takže úvaha dovolatele týkající se čísla jednacího v rozhodnutí insolvenčního soudu rovněž není způsobilá zvrátit účinky výzvy k podávání přihlášek adresované věřitelům v rozhodnutí o úpadku.
K argumentaci odvolacího soudu úpravou obsaženou v ustanovení §166 o. s. ř. lze jen doplnit, že ta se samozřejmě pojí jen s absencí těch výroků rozhodnutí, jimiž měla být (ale nebyla) vypořádána některá z částí předmětu řízení.
Chybí-li v rozhodnutí o úpadku některá z předepsaných náležitostí, kterou současně nelze charakterizovat jako tu, jíž mělo být rozhodnuto o předmětu insolvenčního řízení, neznamená to samozřejmě, že by možnost (povinnost) insolvenčního soudu učinit příslušnou výzvu, poskytnout příslušnou informaci nebo nařídit přezkumné jednání definitivně skončila uplynutím lhůt, k nimž se váže úprava obsažená v §166 o. s. ř. Lze tak učinit (takový nedostatek napravit) i později, samostatně vydaným usnesením, u vědomí, že dokud se tak nestane, nejsou procesní subjekty povinny postupovat v insolvenčním řízení způsobem předjímaným v opomenuté výrokové části rozhodnutí o úpadku.
Zbývá doplnit, že právě v případě zveřejňování rozhodnutí insolvenčního soudu v hromadných sdělovacích prostředcích není nikterak vyloučeno, aby se insolvenční soud po rozhodnutí o úpadku rozhodl (podle stavu a potřeb daného insolvenčního řízení) jinak a aby takovéto zveřejňování ohlásil (samostatným usnesením) kdykoli později. Kdykoli později může insolvenční soud (samostatným usnesením) označení hromadných sdělovacích prostředků ohlášené v rozhodnutí o úpadku též změnit nebo proces zveřejňování svých rozhodnutí v těchto prostředcích ukončit.
V odpověď na první z dovolatelem položených otázek proto Nejvyšší soud uzavírá, že v intencích ustanovení §136 odst. 2 písm. i/ insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku nemusí obsahovat jiný údaj, než že insolvenční soud bude svá rozhodnutí zveřejňovat (jen) v insolvenčním rejstříku. Hromadné sdělovací prostředky, ve kterých bude zveřejňovat svá rozhodnutí, označí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku jen tehdy, má-li v době vydání tohoto rozhodnutí za to, že takový postup je podle stavu a potřeb daného insolvenčního řízení účelný.
Odpovědi na dovolatelovy otázky č. 2/ až 4/ valného smyslu nemají. Z hlediska možnosti ovlivnit výsledek dovolacího řízení jde o otázky bezcenné.
V rovině případných vad řízení (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) neklade dovolání jiné otázky než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v rovině právního posouzení věci.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu