ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.39.2009.1
KSBR 26 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 39/2009-A-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka J. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, 602 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, PSČ 602 00, a 2/ J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2009, č. j. KSBR 26 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. dubna 2009, č. j. KSBR 26 INS XY, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) na základě insolvenčního návrhu věřitelů 1/ J. V. a 2/ J. V. mimo jiné zjistil úpadek dlužníka J. Š. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Ing. Ivo Spáleného (bod III. výroku), určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod I. výroku) a oznámil, že účinky tohoto usnesení nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, k čemuž došlo 20. dubna 2009 ve 13.33 hodin (bod XIV. výroku).
Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 písm. c/, §105 a §136 odst. 1 - měl provedeným dokazováním za zjištěno, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen splnit.
Konkrétně insolvenční soud dovodil, že proti dlužníkovi mají vedle druhého insolvenčního navrhovatele dlouhodobě splatné (více než 30 dnů po lhůtě splatnosti) pohledávky věřitelé STAROBRNO, a. s. (dále jen „společnost S“), Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen „pojišťovna“) a J. Z. (dále též jen „J. Z.“), s tím, že pohledávka prvního insolvenčního navrhovatele je sice doložena, avšak dosud není splatná.
Dále insolvenční soud uvedl, že současně existuje i právní domněnka dlužníkovy platební neschopnosti (kterou dlužník nevyvrátil), neboť k uspokojení pohledávek druhého insolvenčního navrhovatele, společnosti S., pojišťovny a J. Z. nařídil soud výkon rozhodnutí již v letech 2001 až 2007, avšak tyto pohledávky nebyly dosud vymoženy.
Dlužníkovu obranu, že pohledávka ve výši 178.000,- Kč, kterou první insolvenční navrhovatel měl nabýt postoupením (na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. října 2008 - dále jen „postupní smlouva“) od dlužníkovy bývalé manželky J. Z., zanikla (ještě před postoupením) započtením, stejně jako vykonatelná pohledávka J. Z. ve výši 13.000,- Kč, neměl insolvenční soud za důvodnou.
K tomu uvedl, že manželství dlužníka s J. Z. bylo pravomocně rozvedeno 22. listopadu 1993, že do 3 let nedošlo k vypořádání společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a že teprve rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č. j. 12 C XY, který nabyl právní moci 31. března 2004, bylo určeno, že J. Z. byla 6. říjnu 1993 vlastnicí jedné ideální poloviny označené budovy (dále jen „nemovitost“). Podle insolvenčního soudu je odtud zřejmé, že k případnému zhodnocení nemovitosti došlo před 31. březnem 2004. Dlužníkova tvrzená (k započtení uplatněná) pohledávka ve výši 500.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení společné nemovitosti je tak podle soudu vzhledem k objektivní tříleté promlčecí době promlčena (§107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč zák.“), když J. Z. námitku promlčení uplatnila.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka odůvodnil insolvenční soud ve smyslu §148 odst. 1 insolvenčního zákona tím, že dlužník není podnikatelem a návrh na povolení oddlužení nepodal.
Výrok o ustanovení insolvenčního správce odůvodnil insolvenční soud vydáním rozhodnutí o úpadku (§136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona), s tím, že osoba insolvenčního správce byla určena opatřením předsedy Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2009.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku.
Odvolací soud - cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §136 odst. 1, odst. 2 písm. b/, §148 odst. 1 a §316 odst. 2 insolvenčního zákona - přitakal skutkovým zjištěním, jež insolvenční soud učinil z listin doložených insolvenčními navrhovateli a pojišťovnou.
Poté, co odvolací soud doplnil dokazování, přitakal též skutkovým a právním závěrům insolvenčního soudu. Aktivní legitimace „domáhat se vydání rozhodnutí o úpadku“ byla dána doložením směnečné pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele ve výši 337.120,- Kč a nákladů soudního řízení ve výši 26.954,- Kč, částek přiznaných pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 1999, č. j. 5 Sm XY, uvedl odvolací soud. Splatnost pohledávky představující směnečný peníz nastala nejpozději 21. srpna 1999 a pohledávky ze směnečné odměny a nákladů řízení dne 28. září 1999.
Za doloženou měl odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) i pohledávku prvního insolvenčního navrhovatele ve výši 178.000,- Kč, přiznanou pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. října 2001, č. j. 14 C XY, nabytou postupní smlouvou, přičemž i odvolací soud dospěl k závěru, že nešlo o pohledávku splatnou.
Za další dlužníkovy věřitele s pohledávkami po lhůtě splatnosti po dobu delší 30 dnů pokládal odvolací soud společnost S (s vykonatelnou pohledávkou splatnou 1. července 2005 ve výši cca 32.000,- Kč) pojišťovnu (s vykonatelnou pohledávkou splatnou nejpozději v roce 2003, tvořenou částkou 6.053,- Kč na jistině pohledávky, 286,- Kč na úrocích z prodlení a 600,- Kč na nákladech soudního řízení) a J. Z. s vykonatelnou pohledávkou splatnou nejpozději v květnu 2004 ve výši 13.000,- Kč na nákladech soudního řízení).
K procesní obraně dlužníka odvolací soud uvedl, že zápočtem z 26. ledna 2009 nedošlo k zániku pohledávky J. Z., když dlužníkem tvrzená pohledávka uplatněná k započtení ve výši 500.000,- Kč je sporná, neboť dlužník nedoložil její existenci. Naopak závěr o promlčení dlužníkovy pohledávky měl odvolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci za předčasný a ve svém důsledku nesprávný.
Na tomto základě měl odvolací soud za doložené znaky dlužníkova úpadku uvedené v ustanovení §3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona. Osvědčen byl podle odvolacího soudu i znak úpadku spočívající v neschopnosti dlužníka tyto závazky plnit (§3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona)
Dlužník totiž - pokračoval odvolací soud - neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a uspokojení pohledávek výše označených věřitelů není možné dosáhnout ani výkonem rozhodnutí nebo exekucí, čímž nastala domněnka ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona. Tuto domněnku není způsobilé vyvrátit ani tvrzení dlužníka, že má rozsáhlý majetek, z něhož je schopen pohledávky bez problémů uhradit. K hodnotě nemovitostí ve vlastnictví dlužníka ani k jeho tvrzené mzdové pohledávce za M. A. nelze přihlédnout při posouzení schopnosti dlužníka hradit závazky, protože nejde o „pohotové“ finanční prostředky, které by dlužník mohl použít k okamžité úhradě svých závazků. O neschopnosti dlužníka k úhradě závazků svědčí i to, že ač nezpochybňoval pohledávku druhého insolvenčního navrhovatele, přesto ji od roku 1998 neuhradil.
K dlužníkově námitce, že má majetek převyšující jeho závazky, odvolací soud uvedl, že o to, zda dlužník je v úpadku ve formě předlužení, ve věci nešlo.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem právní otázku neřešenou dosud dovolacím soudem. V rozporu s hmotným právem posoudily soudy obou stupňů zejména existenci dlužníkových závazků vůči (insolvenčním) navrhovatelům, jakož i existenci, respektive splnění, podmínek pro prohlášení konkursu, uvádí dovolatel.
Konkrétně dovolatel oběma soudům vytýká, že se řádně nevypořádaly s jeho tvrzeními, že pohledávka, kterou jeho bývalá manželka J. Z. postoupila prvnímu insolvenčnímu navrhovateli (a která vznikla tím, že jmenovaná zaplatila bance společný dluh ve výši 356.000,- Kč), zanikla před podáním „návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka“ (správně před podáním insolvenční návrhu), respektive před postoupením, a to započtením oproti pohledávce dlužníka za J. Z. z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu dovolatel popisuje okolnosti vzniku (své) tvrzené pohledávky.
Závěry „obou“ soudů, že jeho pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, vyplývající ze zhodnocení společné nemovitosti, je promlčena, nemá dovolatel za správné. Míní, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba vázat k datu právních účinků vkladu práva na základě smlouvy, kterou J. Z. převedla svůj spoluvlastnický podíl k předmětné nemovitosti na třetí osobu a nikoli k právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o spoluvlastnickém právu J. Z. k nemovitosti.
Dovolatel rovněž namítá, že se soudy řádně nevypořádaly se skutečností, že nejsou splněny podmínky pro „prohlášení konkursu“. K tomu uvádí, že v souladu s výzvou insolvenčního soudu předložil přehled majetku, pohledávek a závazků, z nějž je zřejmé, že jeho majetek výrazně převyšuje jeho dluhy.
K věřitelům, kteří se po podání insolvenčního návrhu „přihlásili do řízení“, dovolatel uvádí, že vůči nim se vždy snažil dostát svým závazkům a vždy se s nimi dohodl na způsobu úhrady dlužných částek a povinnosti z těchto dohod vždy plnil.
K pohledávce druhého insolvenčního navrhovatele pak dovolatel uvedl, že je pravdou, že dlužil J. Š. 336.000,- Kč a že pohledávka byla (jak plyne z oznámení ze 14. října 2008) postoupena druhému insolvenčnímu navrhovateli. Pohledávka však je předmětem výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 17 E XY, přičemž rozsah dlužníkova majetku (jak plyne z předložených dokladů) několikanásobně převyšuje výši vymáhané pohledávky, takže její úhrada nebyla nijak ohrožena.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Vzhledem k době vydání napadeného usnesení byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. října 2009 (tedy naposledy ve znění zákona č. 217/2009 Sb.).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o ustanovení insolvenčního správce, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., potud nejde o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“ (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sen. zn. 29 NSČR 4/2009, uveřejněné pod číslem 103/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). I když v tomto rozsahu je splněna podmínka, aby šlo o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ve vztahu k výroku o prohlášení konkursu dovolatel namítá, že se soudy řádně nevypořádaly se skutečností, že nejsou splněny podmínky pro „prohlášení konkursu“. Ve spojení s dalším obsahem dovolání však je zjevné, že v dotčeném směru dovolání nijak nezpochybňuje předpoklady, za nichž lze spojit (v intencích §148 odst. 1 insolvenčního zákona) s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž že se touto argumentací za použití terminologie z předchozí právní úpravy (podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) vymezuje proti předpokladům, za nichž lze vydat rozhodnutí o úpadku.
Ve vztahu k výroku, jímž soud zjistil dlužníkův úpadek, pak dovolání polemizuje s právními závěry, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které tak jsou z hlediska úvah o přípustnosti dovolání právně bezcenné.
Konkrétně dovolatel polemizuje se závěrem o promlčení své pohledávky, ačkoli v tomto ohledu je napadené rozhodnutí s jeho názorem souhlasné.
S přihlédnutím k ustanovení §141 insolvenčního zákona je v této věci podstatná pouze správnost závěru odvolacího soudu, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, založeného na existenci dvou vyvratitelných domněnek dlužníkovy neschopnosti platit, uvedených v §3 odst. 2 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona. Potud dovolání žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá. Napadené rozhodnutí je z hlediska posouzení okolností podstatných pro závěr, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, také v souladu s usnesením ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR XY, uveřejněným pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek.
Nejvyšší soud tudíž dovolání i ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu