ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1002.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1002/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Ing. J. J., , jako správkyně konkursní podstaty PMS P. s. r. o., , zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, , proti žalovanému JUDr. M. J., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. a. s., , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 15/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 39/2005 172, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 39/2005 172 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č. j. 40 Cm 15/2004-142, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty PMS P. s. r. o. - dále též jen „první úpadkyně“) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně P. a. s. - dále též jen „druhá úpadkyně“) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že sporné nemovitosti jsou právem sepsány v konkursní podstatě druhé úpadkyně, jejíž základní kapitál byl správně zvýšen nemovitostmi pozdější první úpadkyně. Usnesení rejstříkového soudu ze dne 14. dubna 2000 (které nabylo právní moci 10. května 2000) je podle soudu usnesením vydaným podle ustanovení §204 odst. 3 a §206 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění platném do 30. dubna 2000, jímž došlo k zápisu úmyslu zvýšení základního jmění. Druhou fází je povinnost podat návrh na zápis základního kapitálu do obchodního rejstříku (k zápisu došlo usnesením ze 17. října 2001, kdy se vymazal původní základní kapitál ve výši 10 miliónů Kč a základní kapitál se zvýšil o 105 miliónů Kč, čemuž odpovídá §207 odst. 6 obch. zák.).
Soud připustil, že doba k provedení úpisu akcií, stanovená v usnesení ze 14. dubna 2000, nebyla dodržena, dodal však, že s později provedeným úpisem se nepojí jeho neplatnost.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uzavřel, že druhá úpadkyně se stala vlastnicí nemovitostí 10. srpna 2000.
Tvrzení odvolatelky, že ke zvýšení základního jmění došlo v rozporu s §204 odst. 3 obch. zák. (dle něhož musí být nepeněžité vklady splaceny před podáním návrhu na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku), nemá podle odvolacího soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Nemovitosti byly vloženy do základního jmění pozdější druhé úpadkyně 10. srpna 2000 a ke zvýšení základního jmění došlo až 22. října 2001, nikoli již 14. dubna 2000. Posledně uvedeného dne bylo do obchodního rejstříku zapsáno jen rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění ve smyslu §203 odst. 4 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli samo toto zvýšení.
Odvolací soud také připomněl, že pravomocné rozhodnutí rejstříkového soudu ze dne 14. dubna 2000 nelze považovat za „úkon absolutně neplatný“ (jak dovozovala odvolatelka), když neplatnými mohou být shledány pouze „právní úkony účastníků právního vztahu“.
Dále odvolací soud uvedl, že užití §204 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) je u nepeněžitého vkladu vyloučeno a z téhož důvodu nelze přiměřeně použít ani §167 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000). Byl-li ke vložení nemovitostí do základního jmění oprávněn (a povinen) jen jediný vkladatel, lze proto tolerovat, že nemovitosti byly vloženy do základního jmění pozdější druhé úpadkyně až po lhůtě určené k tomu valnou hromadou, jelikož se tak stalo ještě před podáním návrhu na zápis navýšeného základního jmění do obchodního rejstříku (§204 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000). Jestliže rejstříkový soud pravomocně rozhodl až 22. října 2001, je dle odvolacího soudu nezpochybnitelné též vlastnictví druhé úpadkyně k nemovitostem.
Další námitky odvolatelky (mimo jiné i to, že jednání „statutárních zástupců“ obou úpadkyň mělo za následek vyvedení majetku předlužené pozdější první úpadkyně na jiné osoby se zjevným úmyslem zkrátit její věřitele a bylo rozporné s dobrými mravy) měl odvolací soud za ničím nedoložené a nerozhodné pro posouzení, zda druhá úpadkyně je vlastnicí nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že „rozhodnutí může mít po právní stránce zásadní význam“ a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, nezabývaly se jimi, přestože byly dovolatelkou tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy.
V tomto rámci dovolatelka uvádí, že již u soudu prvního stupně tvrdila, že jednání „statutárních zástupců“ obou pozdějších úpadkyň mělo za následek vyvedení majetku z tehdy již předlužené pozdější první úpadkyně na jiný subjekt se zjevným úmyslem zkrátit věřitele. „V tomto úhlu pohledu“ pokládá toto jednání za rozporné s dobrými mravy. Soudy se však touto její argumentací nezabývaly, omezujíce se jen na zkoumání formálních náležitostí zvýšení základního jmění pozdější druhé úpadkyně (uzavírajíce, že toto zvýšení je v souladu s obchodním zákoníkem).
Označenou transakcí nezískala pozdější první úpadkyně odpovídající protiplnění; za majetek v hodnotě 105.960.000,- Kč měla první úpadkyně získat účast v pozdější druhé úpadkyni, avšak k řádné emisi akcií nedošlo.
Transakce se uskutečnila mezi personálně propojenými osobami, takže jak převádějící tak nabyvatelka věděly a musely vědět, že v důsledku převodu nebudou věřitelé pozdější první úpadkyně nikdy řádně uspokojeni.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí plyne podle dovolatelky z toho, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §167 obch. zák., konstatoval-li, že nedodržení lhůty určené pro úpis akcií nemá za následek neplatnost takového (opožděného) úkonu v situaci, kdy ke vložení nemovitosti do základního jmění byl oprávněn jen jediný vkladatel.
Dovolatelka uvádí, že usnesením valné hromady pozdější druhé úpadkyně byla určena:
1/ lhůta pro upisování akcií (§203 odst. 2 písm. e/ obch. zák.), a to v trvání jednoho měsíce od desátého dne po zápisu usnesení valné hromady do obchodního 2/ lhůta pro splacení nepeněžitého vkladu upisovatelem (§203 odst. 2 písm. f/ obch. zák.), a to do 20 dnů od úpisu, tj. nejpozději do 10. července 2000.
Vzhledem k tomu, že ke splacení došlo 21. července 2000, nebyla podle dovolatelky dodržena ani lhůta pro upsání, ani lhůta pro splacení.
Závěr odvolacího soudu je podle dovolatelky v přímém rozporu s požadavkem obchodního zákoníku na povinný obsah rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu, obsaženým v §203 obch. zák.
Dovolatelka ve své argumentaci zčásti zaměňuje ustanovení o přípustnosti dovolání (srov. její úvahy o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí) s dovolacími důvody (to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, žádným dovolacím důvodem není). Posuzováno z obsahového hlediska však lze v jejím dovolaní vysledovat uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř., jimiž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje zásadní význam po stránce právní otázce - dovolacím soudem dosud neřešené – zda a jaké následky má nedodržení lhůty určené pro úpis akcií nepeněžitým vkladem předem určeného zájemce.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1/ Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen „rejstříkový soud“) ze dne 14. dubna 2000 bylo do obchodního rejstříku k témuž dni zapsáno rozhodnutí valné hromady pozdější druhé úpadkyně o zvýšení základního jmění pozdější druhé úpadkyně vkladem nemovitostí pozdější první úpadkyně. Počátek lhůty k upsání akcií byl stanoven od desátého dne po zápisu usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku, s tím, že tato lhůta činí jeden měsíc. Lhůta ke splacení emisního kursu upisovaných akcií byla stanovena do 20 dnů od úpisu.
2/ Prohlášením ze dne 21. července 2000 vložila pozdější první úpadkyně jako vkladatelka a vlastnice sporné nemovitosti do základního jmění pozdější druhé úpadkyně jako nepeněžitý vklad schválený valnou hromadou pozdější první úpadkyně konanou 2. září 1999.
3/ Vklad vlastnického práva pozdější druhé úpadkyně ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí byl povolen 5. března 2001, s právními účinky vkladu k 10. srpnu 2000.
4/ Dne 22. října 2001 bylo do obchodního rejstříku zapsáno (na základě usnesení rejstříkového soudu ze 17. října 2001) zvýšení základního jmění pozdější druhé úpadkyně o 105 miliónů Kč, na celkových 115 miliónů Kč, a to jako důsledek vkladu nemovitostí do pozdější druhé úpadkyně, provedeného pozdější první úpadkyní.
5/ Usnesením ze dne 17. července 2002 prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek druhé úpadkyně.
6/ Usnesením ze dne 21. května 2003 prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek první úpadkyně.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně určený, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době, kdy nastaly zkoumané skutečnosti (první usnesení rejstříkového soudu bylo vydáno 14. dubna 2000 a vklad vlastnického práva pozdější druhé úpadkyně na základě prohlášení o vkladu z 21. července 2000 byl proveden s právními účinky ke dni 10. srpnu 2000) a k bodu 6, článku VIII., části sedmé zákona č. 370/2000 Sb., jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Ustanovení §167, §203 odst. 2 a 4 a §204 obch. zák. (v rozhodném znění) znějí takto: §167
(1) Upisování akcií je neúčinné, jestliže do konce lhůty vyhlášené ve výzvě k upisování akcií nedosáhne jmenovitá hodnota účinně upsaných akcií výše navrhovaného základního jmění, ledaže akcie chybějící do této výše jsou do jednoho měsíce dodatečně upsány zakladateli nebo některými z nich.
(2) Je-li upisování akcií podle tohoto zákona neúčinné, zanikají práva a povinnosti upisovatelů z upsání akcií a zakladatel nebo zakladatelé jsou povinni společně a nerozdílně vrátit bez zbytečného odkladu upisovatelům částku zaplacenou při upsání akcií spolu s úrokem ve výši úroku obvykle poskytované bankami podle smlouvy o běžném účtu ke dni, kdy vznikla povinnost vrátit zaplacenou částku, v místě, v němž měla mít společnost sídlo.
Zvýšení základního jmění upsáním nových akcií
§203
(...)
(2) Usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění upisováním akcií obsahuje:
a/ částku, o níž má být základní jmění zvýšeno, s určením, zda se připouští upisování akcií nad částku navrhovaného zvýšení základního jmění, a to buď bez omezení, nebo s určením omezení,
b/ počet a jmenovitou hodnotu, druh, formu a podobu upisovaných akcií,
c/ údaje uvedené v §204a odst. 2 nebo, pokud má upsat akcie obchodník s cennými papíry podle §204a odst. 6, místo a lhůtu, v níž může oprávněná osoba vykonat právo tam uvedené, a cenu, za níž je oprávněna akcie koupit, anebo údaj o vyloučení nebo omezení přednostního práva na upisování akcií,
d/ určení, zda akcie, které nebudou upsány s využitím přednostního práva, budou všechny nebo jejich určená část upsány akcionáři na základě dohody podle §205, zda budou nabídnuty určitému zájemci nebo zájemcům s uvedením osoby zájemce nebo osob zájemců anebo způsobu jeho nebo jejich výběru, anebo zda budou nabídnuty k upsání na základě veřejné výzvy k upisování akcií,
e/ místo a lhůtu pro upisování akcií bez využití přednostního práva s datem počátku jejího běhu a emisní kurs takto upisovaných akcií nebo způsob jeho určení; emisní kurs nebo způsob jeho určení musí být pro všechny upisovatele stejný, nestanoví-li zákon jinak,
f/ účet u banky a lhůtu, v níž je upisovatel povinen splatit část emisního kursu upsaných akcií, popřípadě místo a lhůtu pro splacení nepeněžitého vkladu,
g/ pokud se schvaluje vydání akcií nového druhu, určení práv s nimi spojených,
h/ pokud se schvaluje upisování akcií nepeněžitými vklady, předmět vkladu a výši jeho ocenění určeného posudkem znalce,
i/ pokud se připouští upisování akcií nad částku navrhovaného zvýšení základního jmění, určení orgánu společnosti, který rozhodne o konečné částce zvýšení.
(...)
(4) Do 30 dnů od usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění je představenstvo společnosti povinno podat návrh na zápis tohoto usnesení do obchodního rejstříku. Usnesení zveřejní představenstvo bez zbytečného odkladu po jeho zápisu do obchodního rejstříku. Upisování akcií nemůže začít dříve, než usnesení valné hromady bude zapsáno do obchodního rejstříku.
§204
(1) Na postup při zvyšování základního jmění upisováním akcií, pokud není stanoveno jinak, se použijí přiměřeně ustanovení §163 odst. 3, §163a, 164, §165 odst. 1 a 2, §166, 167, §168 odst. 2 a 3, §176 a 177.
(2) Upisují-li se akcie na zvýšení základního jmění peněžitými vklady, je upisovatel povinen ve lhůtě určené valnou hromadou splatit část jejich jmenovité hodnoty, kterou stanoví valná hromada, nejméně však 30 %, a případné emisní ážio, jinak je jeho upsání akcií neúčinné (§167 odst. 2).
(3) Upsat akcie lze pouze těmi nepeněžitými vklady, které schválila valná hromada, a v listině upisovatelů nemohou být oceněny v jiné výši, než jakou schválila valná hromada. Nepeněžité vklady musí být splaceny před podáním návrhu na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku. Je-li nepeněžitým vkladem nemovitost, musí vkladatel předat společnosti písemné prohlášení podle §60 odst. 1 před zápisem zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku. Předáním tohoto prohlášení spolu s předáním nemovitosti je vklad splacen. Tím není dotčeno ustanovení §59 odst. 2 a 3.
(4) Na základě akcií vydaných v souvislosti se zvýšením základního jmění společnosti vzniká právo na dividendu ze zisku dosaženého v roce, v němž došlo ke zvýšení základního jmění, pokud stanovy neurčí jinak.
Závěry odvolacího soudu jsou přiléhavé, jestliže usnesení rejstříkového soudu ze 14. dubna 2000 vyhodnotil jako usnesení, jímž bylo do obchodního rejstříku zapsáno rozhodnutí valné hromady pozdější druhé úpadkyně o (zamýšleném) zvýšení základního jmění upsáním akcií předem určeným zájemcem (pozdější první úpadkyní), a to tak, že emisní kurs akcií bude splacen výlučně označenými nepeněžitými vklady (spornými nemovitostmi). Ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že usnesení rejstříkového soudu ze 14. dubna 2000 nebylo usnesením o zápisu zvýšení základního jmění. Správný je rovněž závěr, že ustanovení §204 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění) není použitelné při upsání akcií nepeněžitými vklady.
Na rozdíl od odvolacího soudu má však Nejvyšší soud za to, že při zvýšení základního jmění upsáním akcií nepeněžitými vklady (postupem podle §204 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění), je plně možná přiměřená aplikace §167 obch. zák. v rozhodném znění (tak jak ji předjímá §204 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění).
Problémem rozhodnutí soudů nižších stupňů je v této souvislosti nedostatečné odlišení vlastního úpisu akcií od splacení jejich jmenovité hodnoty (předem určeným nepeněžitým vkladem).
Soud prvního stupně - ač v daném směru neformuloval žádný skutkový závěr o tom, kdy a jak pozdější první úpadkyně upsala akcie - přesto učinil závěr, že doba úpisu nebyla dodržena, a to ve zjevné vazbě na prohlášení o vkladu nemovitostí z 21. července 2000 (to je ovšem jen dokladem o splacení nepeněžitého vkladu a nikoli - bez dalšího - dokladem o úpisu akcií).
Odvolací soud oproti tomu své úvahy zaměřil jen k otázce pozdního splacení nepeněžitého vkladu a tím, že splacení vkladu má předcházet také vlastní úpis akcií, se nezabýval.
Právě v rovině účinků, jež se pojí s pozdním úpisem akcií (nebo s tím, že vůbec nebyl proveden), je přitom ustanovení §167 obch. zák. (v rozhodném znění) přiměřeně aplikovatelné i na úpisy akcií, jež mají být učiněny předem určeným zájemcem a předem určenými nepeněžitými vklady.
V tomto směru proto napadené rozhodnutí správné není a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl již proto uplatněn právem.
Na tom ničeho nemění ani jinak správný závěr odvolacího soudu, že prodleva s vlastním splacením nepeněžitého vkladu neúčinnost či neplatnost úpisu nezpůsobuje, jestliže byl splacen před podáním návrhu na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku (u nemovitostí předáním písemného prohlášení o vkladu dle §60 odst. 1 obch. zák. a předáním nemovitosti ještě před zápisem zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku) - srov. §204 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění.
Odvolací soud - veden nesprávnou úvahou o nemožnosti přiměřené aplikace §167 obch. zák. (v rozhodném znění) - si ovšem nepoložil otázku, jaké důsledky by za daného skutkového stavu mohla mít skutečnost, že vlastní úpis akcií nebyl proveden vůbec nebo že byl opožděný (včetně otázky, zda by na takovém základě mohlo obstát jako platný právní úkon jen prohlášení o vkladu a zda je možné ze zjištění, že úpis akcií nebyl proveden vůbec nebo že byl opožděný, vyvozovat příslušné právní závěry prejudicielně v řízení o vylučovací žalobě poté, co rejstříkový soud pravomocně povolil zápis zvýšení základního jmění upsáním akcií do obchodního rejstříku).
Dovolatelka má rovněž pravdu namítá-li, že se soudy nesprávně nezabývaly jejím tvrzením, že jednání „statutárních zástupců“ obou pozdějších úpadkyň mělo za následek vyvedení majetku z tehdy již předlužené pozdější první úpadkyně na jiný subjekt se zjevným úmyslem zkrátit věřitele (soud prvního stupně se s touto námitkou nevypořádal vůbec a odvolací soud ji odbyl konstatováním, že jde o tvrzení nerozhodné pro posouzení, zda druhá úpadkyně je vlastnicí nemovitostí).
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v rozsudku ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, však Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou (!) smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech např. ustanovení §256 a §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů), má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák.
Důvodem neplatnosti tu však není rozpor s dobrými mravy (potud je dovolatelčina argumentace nesprávná), nýbrž právě skutečnost, že takový právní úkon svým účelem odporuje zákonu (srov. naposledy i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Tvrzení dovolatelky, že obě pozdější úpadkyně jednaly při zvyšování základního jmění pozdější druhé úpadkyně ve zjevném úmyslu zkrátit věřitele, by tedy v případě, že by bylo prokázáno, nutně vedlo k závěru o neplatnosti právního úkonu, kterým byly nemovitosti jako nepeněžitý vklad vloženy do základního jmění pozdější druhé úpadkyně. Právní význam z hlediska závěru o tom, kdo je vlastníkem nemovitostí, tak mělo.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je proto rovněž dán.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), napadený rozsudek zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. srpna 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu