ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1016.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1016/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatelů a) Doc. Ing. Z. Č., DrSc., b) M. F., a c) J. P., o neplatnost usnesení valné hromady H. p. h., a. s. v likvidaci, za účasti JUDr. J. S., a Ing. T. Š., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 103/2001, o dovolání odpůrkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č.j. 14 Cmo 308/2002-340, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovateli a) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 5.075,- Kč, do rukou jeho advokáta.
III. Navrhovatelé b) a c) nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 7. 2002, č.j. 54 Cm 103/2001-303, kterým tento soud vyslovil neplatnost usnesení přijatých mimořádnou valnou hromadou H. p. h., a. s. v likvidaci (dále jen „společnost“) konanou dne 10. 1. 2001, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí valné hromady společnosti konané dne 20. 8. 1997, o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace, o změně článku 3 jejích stanov a o volbě JUDr. A. K. a JUDr. M. Š. členy představenstva společnosti (dále jen „sporná valná hromada“).
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že podle §183 odst. 1 a §131 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se může každý akcionář, likvidátor a další osoby domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování a nebylo ani odvolatelem konkrétně zpochybněno a ztotožnil se i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce. Soud prvního stupně podle jeho názoru aplikoval odpovídající právní režim a řádně své rozhodnutí odůvodnil. Na správnosti závěru soudu prvního stupně, že při svolání sporné valné hromady byl porušen obchodní zákoník, nemůže argumentace odvolatele ničeho změnit. Rozhodný den k účasti na sporné valné hromadě, uvedený v oznámení o jejím konání, zveřejněném 20. 12. 2000 v Hospodářských novinách (sedmý den před jejím konáním), neodpovídal stanovám společnosti ve znění po změnách schválených na valné hromadě konané 18. 12. 2000 (rozhodný den stanoven na třetí den před konáním valné hromady).
Ustanovení článku VIII bod 30. zákona č. 370/2000 Sb. na souzený případ podle odvolacího soudu nedopadá, neboť obchodní zákoník neoznačuje stanovy akciové společnosti za právní předpis. Při konání sporné valné hromady byl porušen zákon i tím (jak namítá první navrhovatel), že při prezenci akcionářů nebyl k dispozici výpis z registru emitenta ze Střediska cenných papírů. Povinnost opatřit při svolání valné hromady (má-li společnost zaknihované akcie) tento doklad vyplývá z §184 odst. 2 obch. zák. Předmětná porušení obchodního zákoníku a stanov při svolání a konání sporné valné hromady [§184 odst. 2, §184 odst. 5 písm. e)] nutno považovat – při srovnání s tím, co obchodní zákoník v §183 odst. 2 uvádí jako příklad nepodstatného porušení práv – za podstatné porušení práv akcionářů. Nelze říci, že by porušení neměla závažné právní následky. Okruh osob na spornou valnou hromadu pozvaných jako akcionáři nebyl stejný s okruhem osob oprávněných valné hromady se zúčastnit. Na valnou hromadu byly pozvány i osoby, které právo účastnit se neměly a naopak nebyly pozvány všechny osoby, které takové právo měly. Oprávněnost osob, které se na valnou hromadu dostavily, účastnit se jí jako akcionáři, nebyla věrohodně zákonným způsobem, tj. podle výpisu ze Střediska cenných papírů, zjišťována.
Dále odvolací soud uzavřel, že usnesení sporné valné hromady o zrušení rozhodnutí valné hromady o zrušení společnosti s likvidací je v rozporu se zákonem. Obchodní zákoník ve znění účinném v době konání valné hromady možnost „vystoupit z likvidace“ v případě, že likvidátora jmenoval soud (na rozdíl od úpravy účinné od 1. 1. 2002, podle níž o tom rozhoduje soud), neupravoval. Pod §68 odst. 8 obch. zák. v tehdejším znění případ podřadit nelze pro rozpor s účelem §219 odst. 3 obch. zák., jímž je zamezit akciové společnosti odvolání likvidátora jmenovaného soudem, neboť právě k takovému důsledku „vystoupení z likvidace“ vede. V souzeném případě (dle obsahu spisu) o „vystoupení z likvidace“ za účelem zbavení se soudem jmenovaného likvidátora jde. Plyne to z protiprávního jednání společnosti vůči likvidátorovi, kterého od jeho zápisu do obchodního rejstříku k 15. 12. 2000 nikdy společnost nerespektovala, nezpřístupnila mu účetnictví a výkon funkce mu neumožnila. Místo toho opakovaně na dvou valných hromadách konaných 18. 12. 2000 a 10. 1. 2001 rozhodla o „vystoupení z likvidace“. Zmíněná účelovost rozhodnutí sporné valné hromady je patrna i z toho, že na ní žádné seriozní podnikatelské argumenty pro „vystoupení z likvidace“ po třech letech a obnovení podnikání nezazněly.
Neplatnost rozhodnutí první valné hromady byla vyslovena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 54 Cm 28/2001, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 14 Cmo 267/2002.
Ani při výkladu, že §68 odst. 8 obch. zák. ve znění účinném v roce 2001 umožňoval „vystoupení z likvidace“ i v případě, že společnost měla soudem jmenovaného likvidátora, usnesení sporné valné hromady neobstojí. Je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku analogicky), neboť připravilo drobné akcionáře, jichž jsou řádově statisíce, o jimi právem tři roky očekávaný výnos v podobě podílu na likvidačním zůstatku.
Z uvedených odvolací soud podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) napadené usnesení potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka především namítá nedostatek aktivní věcné legitimace prvního navrhovatele. Tvrdí, že jeho funkce likvidátora skončila rozhodnutím valné hromady, tj. 10. 1. 2003, a proto není osobou uvedenou v taxativním výčtu osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Pokud jde o rozhodný den k účasti na sporné valné hromadě, dovolatelka namítá, že soud prvního stupně použil pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady právě tento jediný argument. Žalovaná nepopírala a ani nepopírá, že v oznámení o konání valné hromady zveřejněném 20. 12. 2000 v Hospodářských novinách, neodpovídal formálně takto stanovený rozhodný den stanovám společnosti po změnách schválených na valné hromadě konané 18. 12. 2000, kde byl jako rozhodný den stanoven třetí den před konáním valné hromady. Je však třeba vzít v potaz, že zveřejnění pozvánky bylo vyžádáno před 18. 12. 2000, konkrétně 12. 12. 2000. To znamená, že rozhodný den byl uveden v souladu se zněním stanov před 18. 12. 2000. Dovolatelka v odvolání uvedla, že v době, kdy bylo rozhodnutí postaveno najisto obsahem notářského zápisu dne 6. 1. 2000, již změna ve stanovení rozhodného dne ze sedmého dne na třetí nemohla být provedena a navíc z údajů o obchodech cennými papíry společnosti ve dnech 3. až 7. 1. 2001 (včetně soboty a neděle) vyplývají jen nepodstatné změny držitelů akcií.
Protože soud prvního stupně nepoužil v odůvodnění svého rozhodnutí jiný argument, dovolatelka se v odvolání soustředila pouze na argumentaci vztahující se k uvedenému důvodu pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Zde zejména poukazovala i na stávající judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 74/96, kde bylo vysloveno, že samotné formální porušení stanov či zákona nestačí k tomu, aby mohl být učiněn automaticky závěr o neplatnosti usnesení valné hromady. V ustanovení §183 odst. 1 obch. zák. s použitím §131 odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění platném v době konání valné hromady, bylo soudu výslovně zakázáno vyslovit neplatnost usnesení valné hromady v případech, kdy sice došlo k porušení právních předpisů zakladatelské listiny nebo stanov, ale důsledkem bylo jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení, nebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky.
Pokud jde o nesprávné uvedení rozhodného dne, poukazovala dovolatelka v odvolání na to, že soud prvního stupně vůbec nezkoumal, jaké konkrétní důsledky mělo uvedené chybné označení rozhodného dne. Odvolací soud se jejími argumenty vůbec nezabýval a pouze uzavřel, že došlo k nesprávnému uvedení rozhodného dne.
Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud odmítl aplikovat článek VIII bod 30. přechodných ustanovení k zákonu č. 370/2000 Sb. Přitom v projednávané věci je nesporné, že valná hromada byla svolána před účinností zákona č. 30/2000 Sb., tj. před 1. 1. 2001. Citované přechodné ustanovení uvádí, že v případě, kdy se tak stalo a text pozvánky na valnou hromadu již nelze měnit, použijí se na náležitosti pozvánky na valnou hromadu nebo oznámení o jejím konání dosavadní právní předpisy.
K závěru odvolacího soudu, že povinnost opatřit si při svolání valné hromady výpis z registru emitenta ze Střediska cenných papírů vyplývá z §184 odst. 2 obch. zák., dovolatelka uvádí, že v době konání valné hromady požádala o výpis ze Střediska cenných papírů, to však uvedený doklad odmítlo dovolatelce předat. Městský soud vyhověl žalobě dovolatelky vedené proti Středisku cenných papírů a konstatoval, že právo vydat výpis má dovolatelka a nikoli likvidátor. Uvedené rozhodnutí Vrchní soud na základě odvolání změnil tak, že žalobu zamítl. Tento postup soudu svědčí podle dovolatelky o nejednosti rozhodovací praxe v tom, že akciová společnost v likvidaci by měla i nadále plnit své zákonné povinnosti, pokud jde o svolání valné hromady včetně vyžádání výpisu ze Střediska cenných papírů. Dovolatelka se snažila svoji zákonnou povinnost splnit, ale Středisko cenných papírů jí plnění této povinnosti znemožnilo. Dovolatelka dále uvádí, že zákon v případě zaknihovaných cenných papírů výslovně nespojuje nedostatek výpisu z evidence cenných papírů s nemožností konat valnou hromadu. Osvědčit přítomnost jednotlivých akcionářů je možné i jiným způsobem, což se v daném případě stalo.
K závěru odvolacího soudu, že obchodní zákoník ve znění platném v době konání valné hromady neumožňoval vystoupení z likvidace v případě, kdy likvidátora jmenoval soud, dovolatelka uvedla, že v době konání valné hromady zákon možnost „vystoupit z likvidace v případě, že likvidátora jmenoval soud“, na rozdíl od úpravy účinné od. 1. 1. 2002, podle níž o tom rozhoduje soud, neupravoval. Zákon umožňoval společníkům či příslušnému orgánu společnosti, aby zrušil své rozhodnutí o zrušení společnosti, o jejím vstupu do likvidace do doby, jež bylo započato s rozdělováním likvidačního zůstatku. Zákon žádným způsobem neomezoval společníky či příslušný orgán v tom, aby revokovali své předchozí rozhodnutí o vstupu do likvidace. V daném případě rozhodla dovolatelka o své likvidaci sama, tedy nikoli na základě rozhodnutí soudu. Dovolatelka se domnívá, že v takovém případě má právo bez jakýchkoli důvodů revokovat autonomně své rozhodnutí o vstupu do likvidace a vstup do likvidace takto zrušit. Skutečnost, že u takovéhoto vstupu do likvidace byl likvidátor následně jmenován soudem, neznamená podle názoru dovolatelky, že by autonomní rozhodnutí o vstupu do likvidace bylo nemožné. Dovolatelka soudí, že názor odvolacího soudu znamená negaci práva akcionářů jako vlastníků akcií na svobodné rozhodnutí zaručené Listinou základních práv a svobod každému vlastníku, které lze omezit jen zákonem, a dále zásady, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno.
Ke konstatování soudu, že jediným důvodem vystoupení z likvidace bylo odvolání likvidátora, dovolatelka uvádí, že to, že neodůvodnila své rozhodnutí o vystoupení z likvidace, nemůže způsobit jeho neplatnost.
A konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolání a nad rámec dokazování, aniž by sám v rámci jednání jakékoli důkazy prováděl a umožnil dovolatelce se k těmto důkazům vyjádřit, přijal jednoznačný právní závěr, který nebyl opřen o výsledky dokazování. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Navrhovatel a) ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu jednotlivých částí odůvodnění odvolacího soudu a polemizuje se závěry dovolatelky.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda mohla před účinností zákona č. 501/2001 Sb. valná hromada rozhodnout o zrušení svého rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace za situace, kdy likvidátora společnosti jmenoval soud.
Tuto otázku obchodní zákoník před uvedenou novelou výslovně neupravoval, a proto Nejvyšší soud vycházel – ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. – při jejím posuzování ze zásad, na kterých tento zákon spočívá. Jak již Nejvyšší soud uzavřel dříve (viz např. rozsudek ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1623/98), je jednou ze zásad, na kterých spočívá právní úprava akciové společnosti, zásada ochrany minoritních akcionářů. V právní úpravě likvidace obchodních společností došla tato zásada vyjádření v ustanovení §71 odst. 4 obch. zák., které v rozhodném znění, t. j. ve znění zákona č. 370/2000 Sb., určovalo, že soud může na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, bez ohledu na způsob určení likvidátora, odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti, a nahradit ho jinou osobou. Není pochyb o tom, že osobou oprávněnou se domáhat odvolání likvidátora je i menšinový akcionář, který nemůže prosadit odvolání likvidátora porušujícího své povinnosti valnou hromadou, neboť porušování povinností likvidátora může mít výrazný dopad do majetkové sféry takového akcionáře. V návaznosti na to pak ustanovení §219 odst. 3 obch. zák. určovalo, že likvidátor, který nebyl jmenován soudem, může být valnou hromadou odvolán a nahrazen jiným likvidátorem. Z toho vyplývá, že likvidátora jmenovaného soudem valná hromada zbavit funkce nemohla.
Z uvedeného lze, za použití zásady ochrany minoritních akcionářů a rovněž teleologickým a logickým výkladem, dovodit, že nemohla-li valná hromada rozhodnout o odvolání likvidátora jmenovaného soudem, nemohla rozhodnout ani o zrušení svého rozhodnutí o vstupu do likvidace a tím vlastně i o odvolání likvidátora, neboť důsledkem takového rozhodnutí by zcela nepochybně bylo zbavení likvidátora funkce.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud i otázku, zda na projednávanou věc dopadá ustanovení článku VIII bodu 30. přechodných ustanovení k zákonu č. 370/2000 Sb., které určuje, že pokud byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona svolána valná hromada na den po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a text pozvánky na valnou hromadu již nelze změnit, použijí se na náležitosti pozvánky na valnou hromadu nebo oznámení o jejím konání dosavadní právní předpisy. K této otázce dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu je správný. Citované ustanovení se, jak správně dovodil odvolací soud, vztahuje k původnímu znění právních předpisů, nikoli ke znění stanov, a neumožňuje tedy postupovat v případě v něm uvedeném podle předchozího znění stanov.
Pro poslední dovolatelkou předestřenou otázku dovolací soud přípustnost dovolání neshledal.
Dovolatelka namítá, že nesprávné uvedení rozhodného dne v pozvánce na valnou hromadu není ve smyslu ustanovení §183 odst. 1 obch. zák. s použitím §131 odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění platném v době konání valné hromady, důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť uvedená ustanovení soudu zakazují vyslovit neplatnost usnesení valné hromady v případech, kdy sice došlo k porušení právních předpisů, zakladatelské listiny nebo stanov, ale důsledkem bylo jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení, nebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky. Přitom podle dovolatelky oba soudy pochybily tím, že vůbec nezkoumaly, jaké konkrétní důsledky mělo chybné označení rozhodného dne. Z uvedeného plyne, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky skutkových zjištění o důsledcích chybného uvedení rozhodného dne. To platí i o posouzení toho, zda došlo hodnověrným způsobem ke zjištění oprávnění účastníků valné hromady k účasti na ní. Nedostatky skutkových zjištění však nemohou založit způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém je dána přípustnost dovolání správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal navrhovateli a) náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Navrhovatelům b) a c) náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu