ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1020.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1020/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně G. S. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované E. – E. C. C. s. r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 1,312.389,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 296/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č. j. 3 Cmo 142/2002-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. března 2002, č. j. 20 Cm 296/2000-19, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,312.389,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 80.883,10 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně vychází z důkazů, jež byly tímto soudem provedeny, přičemž odvolací soud po částečném doplnění a opakování dokazování listinami dospěl „v podstatě ke stejným skutkovým zjištěním“.
Odvolací soud uzavřel, že 4. února 1997 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spolupráci při šíření softwarových produktů C. X. (tj. o převodu užívacího práva k němu, jeho údržbě a implementaci - dále též jen „smlouva o spolupráci“) na území České republiky a Slovenské republiky, v níž se žalobkyně zavázala mimo jiné vyhledat koncové uživatele (zákazníky), uzavírat s nimi smlouvy o distribuci programů, vytvořit implementační tým a žalovaná se zejména zavázala poskytnout žalobkyni odměnu vyjádřenou v procentech z objemu cen vyplacených z distribučních smluv, popř. určitým procentem z ceny programů při vyškolení určitého počtu pracovníků. Účastníci se současně dohodli, že na základě této smlouvy bude žalobkyně písemnými objednávkami (jež budou obsahovat smlouvou určené náležitosti) u žalované příslušné programy objednávat a žalovaná se zavázala ve sjednané lhůtě objednávku potvrdit a program v dohodnutém místě do patnácti dnů od potvrzení objednávky dodat. Cena měla být žalobkyní zaplacena předem, popř. při předání kódů. Koncový zákazník pak měl podepsat licenční smlouvu, s tím, že bez jejího podpisu produkt (systém) nebude objednán ani předán. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s možností písemné výpovědi a pro případ jejího porušení a neodstranění tohoto porušení, včetně jeho důsledku, v dohodnuté lhůtě od vyzvání druhou stranou, byla dohodnuta možnost od smlouvy odstoupit.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno (a mezi účastníky nesporné), že na základě smlouvy o spolupráci dne 16. ledna 1998 objednala žalobkyně u žalované konkrétní systém, který byl následně dodán (srov. instalační protokol ze 17. března 1998 a protokol o převzetí z 24. března 1998) a cena za systém, kódy k němu a příslušná média ve výši 1,132.389,- Kč (správně 1,312.389,- Kč) byla zaplacena. Následně v průběhu měsíců června až srpna 1998 žalobkyně žalované oznámila chyby, které se v nainstalovaném informačním systému vyskytly, a jelikož vytčené vady nebyly odstraněny, dopisem ze dne 16. srpna 1999 od smlouvy odstoupila.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná podle smlouvy o spolupráci, aniž by byla povinna uzavírat smlouvu další (o dodávce programu), žalobkyni dodala pro jejího zákazníka informační systém C. X. a žalobkyně jí zaplatila sjednanou cenu. Protože dodaný program nebyl „bezvadný“, žalobkyně jej, a to na základě reklamace od svého zákazníka, reklamovala u žalované a ve smlouvě dohodnutým způsobem mu sdělila vytčené vady programu. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná vytčenou vadu odstranila, žalobkyně poté, co žalované program vrátila, od smlouvy odstoupila.
Smlouvu o spolupráci odvolací soud právně kvalifikoval jako smlouvu kombinovanou, a to z části smlouvu zprostředkovatelskou a z části smlouvu mandátní (na rozdíl od soudu prvního stupně, který v rámci svého hodnocení „nevystihl podstatu smlouvy“). Připustil, že soud prvního stupně, pokud jde o „ukončení“ smlouvy nepřesně sloučil výpověď a odstoupení, nicméně jeho závěr o možnosti odstoupení od smlouvy, o zániku všech vzájemných práv a povinností smluvních stran v důsledku odstoupení a vzniku povinnosti poskytnutá plnění vrátit (včetně závěru o splnění této povinnosti žalobkyní), shledal správným.
V této souvislosti odvolací soud dále akcentoval (na rozdíl od soudu prvního stupně, který, zastávaje názor o oprávnění smluvních stran kdykoli od smlouvy odstoupit, se důvody odstoupení nezabýval), že pokud pro vady programu odstoupil konečný uživatel (rozuměj zákazník ve vztahu k žalobkyni), neměla ani tato jinou možnost, než od smlouvy se žalovanou též odstoupit. Nepovažoval při tom za „správnou“ námitku žalované, že odpovídala pouze za takové vady systému, které jej činily zcela nefunkčním, když dle smlouvy o spolupráci to byla žalovaná, kdo byla oprávněna šířit softwarové produkty C. X. a byla také odpovědna za řádné a bezvadné dodávky. Za nepodloženou považoval rovněž výhradu žalované, že žalovaná částka představuje licenční poplatek „za licenci systému“, jehož autorem a majitelem je třetí subjekt, když v tomto směru odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, podle které částka 1,312.389,- Kč představovala cenu za systém, kódy k němu a média, a nikoli licenční poplatky, o kterých ve faktuře (rozuměj faktuře na shora uvedenou částku) nebyla zmínka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a majíc za to, že toto rozhodnutí řeší „věc“, která má po právní stránce zásadní význam, neboť nebyla dosud dostatečně judikována, případně „ji“ řeší v rozporu s hmotným právem, a to zejména pokud jde o „posouzení“ smlouvy zakládající vztah mezi účastníky a posouzení možnosti uplatnění vad počítačového programu (jakožto autorského díla), jakož i otázky důkazního břemene při prokazování existence vad počítačového programu.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje zejména v právní kvalifikaci smlouvy o spolupráci. Odkazujíc na ustanovení §566 obchodního zákoníku a na ustanovení §642 obchodního zákoníku zejména zdůrazňuje, že smlouva o spolupráci neobsahuje podstatné části smluvních typů těmito ustanoveními obchodního zákoníku upravených, přičemž sama dovozuje, že jde o „smlouvu jinou“.
Protože (ne)správné právní posouzení smlouvy o spolupráci je rozhodující pro určení práv a povinností stran smlouvy, dovolatelka shledává z tohoto důvodu právní posouzení smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o uplatnění vad počítačového programu a odstoupení od smlouvy dovolatelka argumentuje, že počítačový program je autorským dílem a z hlediska možnosti a rozsahu reklamace je rozhodující licenční smlouva uzavřená mezi autorem programu a koncovým uživatelem (rozuměj zákazníkem žalobkyně). Žalobkyně tak mohla uplatňovat vůči žalované jen ta práva, který mohl uplatňovat po žalobkyni koncový uživatel (rozuměj jen podstatné chyby bránící fungování programu - viz licenční smlouva).
Citujíc ustanovení §15 odst. 6 a §28 zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (dále jen „autorský zákon“) dovolatelka namítá, že převod užívacích práv k počítačovému programu musel být úplatný, tj. že za tento převod musela být poskytnuta „autorská odměna, resp. licenční poplatek“. Jelikož autorský zákon nezná pojem řádného plnění (plnění bez vad), ale požaduje pouze takové dodání, aby program mohl být užíván dohodnutým způsobem, je podstatné pouze aby byla uživateli věc, na níž je program zachycen, odevzdána, resp. aby byl program nainstalován do počítače uživatele. Autorský zákon rovněž nestanoví žádnou odpovědnost za vady počítačového programu a nelze užít ani obecnou odpovědnost za vady, když ta se vztahuje pouze na vady věci a nikoli na vady „užívacího práva“.
Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala odstranění vytčených vad programu. Důkazní břemeno ohledně prokázání existence vad tíží žalobkyni, která - dle dovolatelky - vady mající vliv na funkčnost programu nevytkla ani neprokázala. Žalovaná tak nebyla povinna prokazovat odstranění vad, jejichž existenci neuznala, a které ani žalobkyní nebyly prokázány.
Další výhrady dovolatelka směřuje proti závěru odvolacího soudu o splnění povinnosti žalobkyně vrátit poskytnuté plnění. Žalobkyně totiž vrátila pouze nosiče počítačového programu, ale dosud žádným způsobem nedoložila zánik oprávnění užívat počítačový program svým zákazníkem.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolatelka spatřuje v neupozornění na možnost změny právního hodnocení smlouvy o spolupráci v situaci, kdy tato změna měla podstatný význam pro další tvrzení žalované. Poukazuje zejména na skutečnost, že soud prvního stupně se blíže nezabýval důvody odstoupení od smlouvy, a odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého žalovaná neprokázala odstranění reklamovaných vad, aniž by provedl žalovanou navrhované důkazy, jejichž prostřednictvím by bylo možno potvrdit funkčnost počítačového programu. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spatřoval v řešení otázky, zda se na odvolací soud vztahuje ustanovení §118a o. s. ř. a zda je odvolací soud povinen provést důkazy navržené u soudu prvního stupně nebo se jinak ve svém rozhodnutí s takovými důkazy vypořádat.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o právní kvalifikaci smlouvy, o smlouvou vymezený obsah práv a povinností stran a o zánik smlouvy odstoupením pro vady plnění, v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Účinky odstoupení od smlouvy odvolací soud neřeší ani v rozporu s hmotným právem (ustanoveními §344 a násl. obchodního zákoníku) a jeho závěr o povinnosti vrátit poskytnuté plnění je v souladu s ustanovením §351 odst. 2 obchodního zákoníku.
Výhrada dovolatelky, že žalobkyně sama tuto povinnost (rozuměj povinnost vrátit poskytnuté plnění) nesplnila, když nedoložila zánik oprávnění užívat počítačový program svým smluvním partnerem (zákazníkem), je v tomto směru bez právního významu, když zaměňuje vrácení plnění se zánikem práva.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani v řešení otázky důkazního břemene. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že plnění poskytnuté žalovanou žalobkyní je vadné, kladně posoudil i unesení důkazního břemene žalobkyní ohledně jí tvrzených vad plnění. Doplnění, podle kterého žalovaná neprokázala odstranění vad, je vzhledem k procesní obraně žalované, vybudované na argumentech jiných, než je odstranění vad, nadbytečné a pro rozhodnutí nevýznamné.
Výhrady dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu ohledně vad plnění (zda šlo o vady programu nebo pouze o vady nosiče, na kterém byl program umístěn), pak jsou zpochybněním skutkových a nikoli právních závěrů, a jako takové jsou v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní. Nelze-li totiž zpochybnit skutkový závěr o chybách v informačním systému, nelze úspěšně polemizovat ani s právním závěrem o existenci vad plnění.
Je-li závazkový vztah založený smlouvou účastníků vztahem obchodním a nebyl-li závěr odvolacího soudu v tomto směru dovoláním zpochybněn, nelze vzhledem k ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku akceptovat ani výhrady dovolatelky ohledně (ne)správnosti aplikace právní úpravy odstoupení obsažené v obchodním zákoníku.
Samotná skutečnost, že předmět smlouvy (poskytnuté plnění) může být (a často i je) předmětem ochrany podle autorského zákona na možnost aplikace obecných ustanovení obchodního zákoníku, upravujících odstoupení od smlouvy, na vztahy podřaditelné ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku nemá vliv a ani z tohoto pohledu tak rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá.
Ani další výhrady dovolatelky, jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Námitka akcentující absenci „upozornění“ na změnu právního „hodnocení“ smlouvy se nijak netýká řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. zániku této smlouvy odstoupením.
Namístě není ani výhrada, že odvolací soud neprovedl důkazy vztahující se k řešení otázky odstranění vad, když žalovaná - dle vlastní argumentace obsažené v dovolání - navrhla doplnění dokazování ke svému tvrzení, že počítačový program fungoval bez problémů, tj. nikoli k poskytnutí řádného plnění (funkčnost předmětu plnění nelze ztotožňovat s řádným plněním) a k odstranění vad.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ani z pohledu dovolatelkou namítaného (ne)splnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. a (ne)provedení, respektive (ne)vypořádání se s navrženými důkazy. Případné pochybení soudu v tomto směru by sice mohlo být považováno za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, samotná existence takové vady ovšem přípustnost dovolání způsobilá založit není.
Dovolání tak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu