ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1155.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1155/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně Č. r. – Ú. p.z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) JUDr. J. B., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně U., s. r. o., a 2) Ing. L. E., zastoupenému JUDr. E. Š., advokátkou, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 39/2001, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 280/2005-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 7. prosince 2004, č. j. 13 Cm 39/2001-47, kterým Městský soud v Praze určil, že žalobkyně má za úpadkyní U. s. r. o. pohledávku ve výši 70,000.000,- Kč, přihlášenou v konkursním řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 98 K 70/96, s právem na uspokojení ve druhé třídě věřitelů.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) žalobkyně 6. října 1997 přihlásila spornou pohledávku do konkursu, vedeného na majetek úpadkyně;
2) žalovaný správce konkursní podstaty dopisem ze dne 5. ledna 2001, doručeným 11. ledna 2001 (dále jen „výzva“), oznámil žalobkyni, že spornou pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení a že pohledávku popřel i konkursní věřitel číslo 128, tj. druhý žalovaný, přičemž současně stanovil žalobkyni třicetidenní lhůtu, aby pohledávku, její výši nebo důvod uplatnila u soudu, který prohlásil konkurs;
3) žalobkyně podala dne 29. ledna 2001 žalobu proti prvnímu žalovanému; proti druhému žalovanému ji rozšířila až v prosinci 2003.
Jelikož z výzvy „ani nevyplývá, že by se jednalo o výzvu k podání žaloby, neboť je označena lhůta k uplatnění popřené pohledávky, zejména však postrádá poučení o tom, proti komu je třeba žalobu podat“, dospěl odvolací soud - odkazuje na ustanovení §23 a §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a §34b vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „JŘ“) - k závěru, že výzva trpí nedostatkem, jenž brání, aby jejím doručením „se odstartoval běh“ zákonné lhůty 30 dnů k podání žaloby. Za stavu, kdy „tato lhůta nezačala běžet dodnes“, shledal žalobu včasnou. Konečně odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že sporná pohledávka není promlčena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v určení „obligatorních náležitostí výzvy správce konkursní podstaty věřiteli, jehož pohledávka byla při přezkumném jednání popřena, k podání incidenční žaloby.“
Právní názor odvolacího soudu, podle kterého výzva prvního žalovaného nebyla svým obsahem způsobilá „otevřít běh“ zákonné třicetidenní propadné lhůty k uplatnění práva žalobou „směřovanou vůči oběma pasivně legitimovaným účastníkům“, považuje za nesprávný. Současně zdůrazňuje, že zákon o konkursu a vyrovnání nestanoví formální náležitosti výzvy správce k podání žaloby a neklade ani výslovné nároky na její obsah; výslovně musí být věřitel poučen pouze o lhůtě k podání žaloby. Dále poukazuje na to, že výzva prvního žalovaného splňuje elementární náležitosti korespondující dikci ustanovení §23 odst. 2 a 4 ZKV, když z ní jasně vyplývá, že pohledávka žalobkyně byla při přezkumném jednání popřena jak správcem konkursní podstaty, tak i konkursním věřitelem číslo 128 (tj. druhým žalovaným). Neuvedení náležitostí stanovených pouhou vyhláškou (rozuměj jednacím řádem) nemůže zabránit počátku běhu hmotněprávní lhůty k uplatnění práva žalobou, neboť opačným výkladem „by byla popřena větší právní síla zákona nad vyhláškou.“
Konečně dovolatel argumentuje tím, že §34b JŘ je „protiústavní“, když k jeho vydání chyběla Ministerstvu spravedlnosti výslovná zákonná licence [ustanovení §71 písm. b) ZKV zmocňuje ministerstvo toliko k vydání jednacího řádu pro konkursní a vyrovnací řízení, nikoli k bližší úpravě náležitostí výzvy správce k podání incidenční žaloby]. Navíc vyhláškou požadované náležitosti výzvy nemají zcela zjevně oporu ani v dikci samotného ustanovení §23 odst. 2 a 4 ZKV. Proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na který v podrobnostech odkazuje), podle něhož hmotně právní třicetidenní lhůta k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky počíná běžet ode dne, kdy byla věřiteli takové pohledávky doručena výzva obsahující (mimo jiné) poučení, že žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům a správci konkursní podstaty.
Shora uvedený závěr Nejvyšší soud učinil při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2000, tj. v době, kdy žádný předpis nižší právní síly náležitosti výzvy neupravoval; je tak bez významu, zda ustanovení §34b JŘ je „protiústavní“ či nikoli, když výše zmíněný požadavek z hlediska obsahu výzvy Nejvyšší soud dovodil i za stavu, kdy dovolatelem zpochybněné ustanovení součástí právního řádu nebylo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu