ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1475.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1475/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. a. s., se sídlem v, zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, se sídlem v , proti žalované V., a. s., se sídlem v, zastoupené Mgr. D. J., advokátem, se sídlem v , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 59/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2005, č. j. 3 Cmo 149/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce Mgr. D. J.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. července 2003, č. j. 25 Cm 59/2001-34, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (A. a. s.) domáhala určení, že má vůči žalované (V., a. s.) pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 864.250,10 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalovaná jako postupitelka uzavřela se žalobkyní jako postupnicí dne 31. ledna 2000 smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „postupní smlouva“). Šlo o pohledávku ve výši 1.605.729,20 Kč a 67.240,- Kč, kterou měla žalovaná vůči A. v likvidaci (dále též jen „družstvo“). Přitom byla sjednána úplata za postoupení pohledávky v její nominální výši a to tak, že částku 864.250,10 Kč zaplatí postupnice do 11. února 2000 a částku 808.719,- Kč pak do 11. března 2000.
2/ V článku VII. postupní smlouvy se žalovaná zavázala, že po zaplacení dohodnuté úplaty ve výši 100 % postoupených pohledávek vezme zpět návrh na prohlášení konkursu na majetek družstva.
3/ Krajský obchodní soud v Ostravě prohlásil dne 10. března 2000 konkurs na majetek družstva.
4/ Dopisem ze dne 16. června 2000, označeným jako „odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek“, adresovaným žalované, žalobkyně odstoupila od postupní smlouvy dle ustanovení §356 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) pro zmaření jejího účelu, neboť před uplynutím termínu, v němž měla zaplatit druhou splátku, byl prohlášen konkurs na majetek družstva.
Na tomto skutkovém základě soud dospěl k závěru, že z příslušných ustanovení postupní smlouvy není zřejmo, že by jejím základním účelem bylo právě zpětvzetí návrhu na prohlášení konkursu na majetek družstva. Žalobkyně proto od postupní smlouvy platně neodstoupila a nárok na vydání bezdůvodného obohacení (vzešlého z úhrady první splátky) proto není důvodný.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se zabýval především tím, zda v situaci, kdy jednostranné odstoupení od postupní smlouvy nebylo účastníky dohodnuto, měla žalobkyně toto právo podle zákona.
Přitom poukázal na to, že smlouva o postoupení pohledávek je jako smluvní typ upravena pouze v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), v jeho ustanoveních §524 až §530, která proto platí i pro obchodní závazkové vztahy.
Dále vysvětlil, že podle ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, se i smlouvy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejichž typ je upraven pouze v občanském zákoníku, řídily pouze ustanoveními občanského zákoníku (což platilo pro celý závazkový vztah založený příslušnou smlouvou). Možnost odstoupit od smlouvy pro zmaření jejího účelu přitom znal pouze obchodní zákoník (v §356), nikoli však občanský zákoník.
Za této situace odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nepříslušelo právo odstoupit od postupní smlouvy již proto, že toto právo podle občanského zákoníku neměla.
Odvolací soud rovněž doplnil, že odstoupení by nebylo důvodné ani v režimu §356 obch. zák. Předpokladem jeho užití totiž je vyjádření základního účelu ve smlouvě a to, že tento účel byl zmařen podstatnou změnou okolností, k níž došlo po uzavření smlouvy (což nepostihuje případy podnikatelského rizika). V postupní smlouvě (pro kterou je předepsána písemná forma) však (jak správně dovodil soud prvního stupně) žalobkyní tvrzený účel není vyjádřen.
Odstoupením tudíž postupní smlouva nebyla zrušena a žalobkyni tak nevznikl nárok na vrácení poskytnuté úplaty v režimu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek:
1/ Zda odstoupení od postupní smlouvy, které učinila podle §356 obch. zák., bylo platné a účinné.
2/ Jaká je povaha jejího nároku vzniklého odstoupením od postupní smlouvy.
3/ Zda byl v postupní smlouvě výslovně vyjádřen její účel.
Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejichž typ je upraven pouze v občanském zákoníku, se ve smyslu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, řídí pouze občanským zákoníkem.
V napadené věci je dle dovolatelky nepochybné, že závazkový právní vztah založený postupní smlouvou je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a tudíž obchodním vztahem ve smyslu §1 obch. zák. Odstoupení od postupní smlouvy podle ustanovení §356 obch. zák. je tak účinné s ohledem na ustanovení §1 a §261 odst. 1, 4 a 5 obch. zák. a neřídí se úpravou obsaženou v §47 (správně v §48) obč. zák., dopadající pouze na vztahy mezi účastníky uvedenými v §1 odst. 2 obč. zák. Úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní, použitelnou pro závazkové vztahy občanskoprávní i obchodní, přičemž dovolatelka uzavírá, že právní následky postupní smlouvy se řídí ustanoveními části třetí obchodního zákoníku.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to, že věc není zásadního právního významu a ztotožňujíc se s napadeným rozhodnutím.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v „plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání v tomto rozsahu ovšem není přípustné (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všechny tři otázky, z nichž dovolatelka usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, se ve skutečnosti soustřeďují k posouzení nezaměnitelného skutkového rámce zjištěného v dané věci (to je zjevné především z formulace třetí otázky). Nadto je řešení těchto otázek založeno na předpokladu aplikace ustanovení §356 obch. zák. (ačkoli napadené rozhodnutí spočívá především na závěru, že užití tohoto ustanovení bylo v dané věci vyloučeno). Obecnější přesah má ve skutečnosti jen argumentace vážící se v dalším obsahu dovolání k uplatněnému dovolacímu důvodu. V tomto ohledu je ovšem napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Výkladem ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 44, na který v podrobnostech odkazuje. Tam uzavřel (vycházeje z převládajícího názoru právní teorie i z některých svých dřívějších rozhodnutí), že u smluv upravených jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku, uzavíraných mezi osobami podle §261 odst. 1 a 2 obch. zák. (v rozhodném znění), se použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským zákoníkem (a nikoli obchodním zákoníkem). Závěr odvolacího soudu, že důvodnost odstoupení od postupní smlouvy lze (vzhledem k tomu, že smlouva o postoupení pohledávek je jako smluvní typ upravena pouze v občanském zákoníku) poměřovat jen ustanovením §48 obč. zák. (v rozhodném znění) a nikoli ustanovením §356 obch. zák. (v rozhodném znění), je s těmito judikatorními závěry Nejvyššího soudu v souladu.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného i v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání i potud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Sazba odměny za dovolací řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k jejímuž projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud, se pak určuje podle §8 písm. b/, ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky částkou 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (podle doby vyjádření), ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalované k tíži dovolatelky celkem částku 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. října 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu