ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1502.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1502/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatelky E. W. Ltd., zastoupené JUDr. P. Z., advokátem o neplatnost usnesení valné hromady Č. n. p. a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 299/2001, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 14 Cmo 13/2004 – 122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2003, č. j. 43 Cm 299/2001 - 97, ve výroku, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Č.n. p. a. s. (dále též jen „společnost“), konané dne 27. června 2001 (dále jen „valná hromada“) a změnil toto usnesení ve výroku, kterým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (I. výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
Odvolací soud uzavřel, že ustanovení §185 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. nelze chápat izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti. Gramatickým výkladem těchto ustanovení dovodil, že zákonem stanovená 30% hranice způsobilosti valné hromady k usnášení se počítá pouze z akcií či zatímních listů, u kterých může akcionář vykonávat hlasovací právo, tedy, že pro účely zkoumání potřebného kvora se základní kapitál snižuje o jmenovitou hodnotu akcií nebo zatímních listů, s nimiž není spojeno hlasovací právo, a dále o jmenovitou hodnotu akcií či zatímních listů, s nimiž je sice spojeno hlasovací právo, ale nelze je vykonat. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení schopnosti usnášení valné hromady se nezapočítávají vlastní akcie v majetku společnosti, neboť ustanovení §161d odst. 1 obch. zák. stanoví, že s těmito akciemi nemůže společnost vykonávat hlasovací práva.
K tvrzené povinnosti E. S. L. učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií společnosti odvolací soud odkázal na znění §183b obch. zák. ve znění účinném před 1. lednem 2001 a konstatoval, že „hovořilo“ o „nabytí podílu na všech veřejně obchodovatelných akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo“, naopak znění účinné od 1. ledna 2001 „mluví“ o „nabytí podílu na hlasovacích právech, které akcionáři umožňuje ovládnutí společnosti“. S vlastními akciemi, které nabyla společnost, je spojeno hlasovací právo, nelze je však vykonávat. Rozhodný podíl E. S. L. v okamžiku, kdy nabyla akcie společnosti, se počítal ze všech akcií, s nimiž bylo spojeno hlasovací právo.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že podíl E. S. L. na akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo, se nezměnil ani poté, kdy společnost nabyla vlastní akcie. V tom směru odvolací soud odkázal na §183b odst. 1 obch. zák., ze kterého vyplývá, že mezi akcie, které se započítávají na podíl rozhodný pro vznik nabídkové povinnosti, se zahrnou i akcie, u nichž akcionář nemůže vykonávat hlasovací právo podle §186c odst. 2 obch. zák. neboť i s těmito akciemi je spojeno hlasovací právo. Podle §186c odst. 2 písm. f) obch. zák. to dopadá i na případy podle §161d odst. 1 obch. zák., kdy společnost nabude vlastní akcie. Akcionář E. S. L. ke dni 1. ledna 2001 již splňuje podmínky stanovené v nyní platném §183b obch. zák. pro vznik povinnosti učinit nabídku převzetí. Protože však podle předchozí právní úpravy tuto povinnost neměl, není povinen učinit nabídku podle nyní platného zákona. Závěr soudu prvního stupně, vyvozený z přechodného ustanovení čl. VIII bodu 28 zákona č. 370/2000 Sb. shledal odvolací soud správným. Na akcionáře E. S. L. proto zákaz výkonu hlasovacích práv podle §186c odst. 2 písm. d) obch. zák. na valné hromadě nedopadal.
K námitce, že vysvětlení, kterého se akcionářům na valné hromadě dostalo, není dostačující, odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ani pro tu není možno vyslovit neplatnost usnesení valné hromady. Poukázal na ustanovení §180 odst. 1 obch. zák., přičemž zdůraznil, že právo akcionáře na vysvětlení nelze ztotožňovat s právem klást dotazy, neboť takové právo obchodní zákoník akcionářům neposkytuje. Upřesnil dále, že žádostí o vysvětlení chce akcionář vysvětlit určitou skutečnost, nikoli ji teprve zjistit. Ze zápisu z valné hromady podle odvolacího soudu plyne, že akcionáři položili řadu dotazů a žádostí o vysvětlení a společnost na všechny reagovala a k hlasování o jednotlivých bodech programu valná hromada přistoupila až poté, kdy již nebyly žádné dotazy, návrhy a protinávrhy. Ze zápisu ani nevyplývá, že by podaná vysvětlení nebyla ve smyslu §180 odst. 4 obch. zák. dostatečně určitá a neposkytovala dostatečný obraz o skutečnosti a navrhovatelka ani netvrdí, v čem byla podaná vysvětlení podle jejího názoru nedostatečná, ani jaký vliv by to mělo na přijetí jednotlivých usnesení. Proto odvolací soud tak žádný důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení předmětné valné hromady neshledal.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá rovněž vadu řízení spočívající v tom, že soudy nevzaly v úvahu, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je řízením podle ustanovení §200e o. s. ř. a nepostupovaly proto podle ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.
Ačkoli dovolatelka neformuluje v dovolání výslovně otázky zásadního právního významu, lze dovodit, že za zásadně právně významné považuje posouzení vztahu mezi ustanovením §185 odst. 1 a §186c obch. zák. a výklad ustanovení §183b odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000. Dále pak poukazuje na to, že oba soudy nevzaly v úvahu závěry Nejvyššího soudu ve věci 29 Odo 88/2000.
Ke vztahu ustanovení §185 odst. 1 a §186c obch. zák. dovolatelka tvrdí, že ustanovení §185 odst. 1 obch. zák. nedává prostor k jinému než gramatickému výkladu. Podle jejího mínění, kdyby chtěl zákonodárce upravit podmínky pro konání valné hromady způsobem uvedeným v §186c obch. zák., učinil by tak v ustanovení §185 odst. 1 obch. zák. anebo by na toto ustanovení odkázal.
K otázce výkonu akcionářských práv E. S. L. dovolatelka namítá, že rozlišování mezi akciemi, s nimiž není spojeno hlasovací právo na straně jedné a akciemi, s nimiž hlasovací právo spojeno je, ale nelze je vykonávat, považuje za nedůvodné. Vytýká soudům obou stupňů, že provedly pouze gramatický výklad textu zákona, přičemž by byl více namístě výklad teleologický. Ustanovení §186c a §183b obch. zák. jsou ustanoveními na ochranu akciové menšiny a je nutno je ve prospěch menšiny vykládat. E. S. L. měla od října 2000 i v okamžiku hlasování fakticky přes 64 % všech reálně myslitelných hlasů, tj. více než 50 %; z toho podle dovolatelky plyne zákaz hlasování této společnosti na valné hromadě.
Ze všech těchto důvodů dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Společnost ve vyjádření k dovolání vyjádřila nesouhlas s argumenty dovolatelky.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda se pro schopnost valné hromady přijímat usnesení, formulovanou v ustanovení §185 odst. 1 obch. zák., uplatní ustanovení §186c obch. zák.
Podle ustanovení §185 odst. 1 obch. zák. je valná hromada schopna se usnášet, pokud přítomní akcionáři mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 30 % základního kapitálu společnosti, nevyžadují-li stanovy účast vyšší. Ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. pak určuje, že při posuzování způsobilosti valné hromady činit rozhodnutí (jinými slovy při posuzování její schopnosti se usnášet) a při hlasování na valné hromadě se nepřihlíží k akciím nebo zatímním listům, s nimiž není spojeno právo hlasovat, nebo pokud nelze hlasovací právo, které je s nimi spojeno, vykonávat.
Ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. tedy výslovně určuje (byť používá poněkud jiné vyjádření než ustanovení §185 odst. 1 obch. zák.), že se uplatní i při zjišťování 30% kvora pro stanovení schopnosti valné hromady přijímat usnesení. Pro určení tohoto kvora je proto třeba nejprve zjistit, z jakého souhrnu jmenovitých hodnot akcií či zatímních listů bude třeba vycházet, tj. ke kterým akciím a zatímním listům se nepřihlédne, a poté zjišťovat, zda byli na valné hromadě přítomni akcionáři, kteří mají dohromady nejméně 30% podíl na takto upraveném základu pro výpočet potřebné účasti na valné hromadě. Tento závěr je možno podpořit i logickým výkladem vazby obou ustanovení, neboť při výkladu zastávaném dovolatelkou by nemělo ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. ve vazbě na posuzování způsobilosti valné hromady činit rozhodnutí žádný logický smysl – neexistoval by žádný případ, pro který by jej bylo možno použít. Argumentovat lze i výkladem historickým, neboť obsah ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. byl původně začleněn do právní úpravy prioritních akcií, pro které stanovil výjimku z ustanovení §185 odst. 1 obch. zák. ve vazbě na úpravu prioritních akcií bez hlasovacího práva. Z důvodové zprávy k zákonu č. 142/1996 Sb., pak vyplývá, že důvodem přesunu bylo to, že z návrhu novely zákona o cenných papírech plynou i další případy, kdy majitel akcie nesmí vykonávat hlasovací práva. Příslušné ustanovení je, podle důvodové zprávy, třeba vztáhnout i na tyto případy.
Závěry soudů obou stupňů ohledně posuzované otázky jsou proto správné.
Za zásadně právně významné považuje Nejvyšší soud i posouzení, zda se na podíl na veřejně obchodovatelných akciích, zakládající povinnost učinit veřejný návrh smlouvy podle ustanovení §183b odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, započítávají i akcie, se kterými sice bylo spojeno hlasovací právo, toto právo však nebylo možno vykonávat, tj. zda ke vzniku této povinnosti postačovalo ovládnutí společnosti.
Ustanovení §183b odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 určovalo, že jsou-li akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je akcionář, který získá buď sám, nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě (§66b) podíl na veřejně obchodovatelných akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo (dále jen „podíl na veřejně obchodovatelných akciích“), v rozsahu jedné poloviny, a dále v rozsahu dvou třetin nebo tří čtvrtin součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, anebo tento podíl překročí, povinen učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií této společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář kdykoliv tento podíl získá nebo překročí. Pro účely tohoto ustanovení se prioritní akcie, u nichž stanovy vylučují hlasovací právo, považují za akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, a to i v případech, kdy podle zákona toto hlasovací právo dočasně nabývají.
Porovnáním dikce ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. (… „se nepřihlíží k akciím nebo zatímním listům, s nimiž není spojeno právo hlasovat, nebo pokud nelze hlasovací právo, které je s nimi spojeno, vykonávat“) a dikce ustanovení §183b odst. 1 obch. zák. (… „jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo“) lze dovodit, že pro případ podle ustanovení §183b odst. 1 obch. zák. zákonodárce nevyloučil akcie, u kterých nelze vykonat hlasovací právo, z celkového počtu akcií, ze kterých se počítá podíl na hlasovacích právech pro účely tohoto ustanovení, neboť kdyby tak chtěl učinit použil by v tomto ustanovení stejnou dikci, jako v ustanovení §186c odst. 1 obch. zák.
Dovolatelka předestírá Nejvyššímu soudu (dle jejího názoru) teleologický výklad ustanovení §183b odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle kterého pro dosažení účelu sledovaného ustanovením §183b obch. zák. (a §186c obch. zák.) nelze rozlišovat mezi akciemi, s nimiž není spojeno hlasovací právo a akciemi, s nimiž hlasovací právo spojeno je, ale nelze je vykonávat. Dovozuje, že ovládala-li E. S. L. od října roku 2000 společnost (aniž učinila nabídku převzetí), nesměla na posuzované valné hromadě hlasovat.
Závěry dovolatelky by byly správné pouze tehdy, pokud by obchodní zákoník v rozhodném znění spojoval povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, s ovládnutím společnosti (jak to učinil zákon č. 370/2000 Sb.). Tak tomu ale nebylo, neboť obchodní zákoník v rozhodném znění, jak shora uvedeno, spojoval vznik takové povinnosti teprve s nabytím podílu na veřejně obchodovatelných akciích (s nimiž je spojeno hlasovací právo), v rozsahu jedné poloviny součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo.
Přitom, jak patrno z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb., nelze dovodit, že by účelem posuzovaného ustanovení bylo zabránit zneužívání většiny při ovládnutí společnosti, jak dovozuje dovolatelka.
V této důvodové zprávě se totiž uvádí, že nová formulace podmínek pro povinnou nabídku převzetí v §183b obch. zák. (tj. formulace zákona č. 370/200 Sb.) vychází jednak z požadavků Třinácté směrnice a jednak ze zkušeností s právní úpravou ze států, jejichž právní řády povinnou nabídku zakotvují, zejména z rakouské, francouzské a anglické právní úpravy. Oproti stávající právní úpravě se snižuje práh pro vznik povinnosti učinit nabídku převzetí z 50% podílu na hlasovacích právech na podíl, který umožňuje ovládnutí společnosti, tedy od 40% podílu na hlasovacích právech, neboť podle nově navrhované úpravy §66a obch. zák.je založena vyvratitelná právní domněnka ovládnutí společnosti již při dosažení 40% podílu na hlasovacích právech. Pokud se prokáže ovládnutí i při nižším podílu, pak tato povinnost vznikne rovněž.
Z toho nelze než dovodit, že právě až při koncipování zákona č. 370/2000 Sb. rozhodl zákonodárce poskytnout minoritním akcionářům ochranu i tehdy, je-li podíl konkrétního akcionáře (či akcionářů jednajících ve shodě) na akciích hlasovacími právy nižší, než poloviční, postačuje však k tomu, aby ovládl společnost.
Tvrzením dovolatelky, že odvolací soud nevzal v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2000, se nemohl Nejvyšší soud zabývat, neboť dovolatelka neuvedla, v jakých souvislostech se jimi měl odvolací soud zabývat a jakou shledala nesprávnost právního posouzení. Pokud pak dovolatelka z toho, že odvolací soud označil účastníky „žalobce“ a „žalovaný“ dovozuje, že považuje řízení o neplatnosti usnesení valné hromady za řízení ovládané ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř., není tento její závěr správný, neboť již z toho, že odvolací soud rozhodl ve věci usnesením je zřejmé, že si byl vědom toho, že jde o řízení podle ustanovení §200e o. s. ř. Dovolatelka ostatně ani netvrdí, že by jí z tvrzeného pochybení odvolacího soudu vznikla jakákoliv újma.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu