ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.155.2002.1
sp. zn. 29 Odo 155/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A., s. r. o., proti žalované C., s. r. o., o zaplacení 365.487,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 305/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2001, č. j. 8 Cmo 101/2001 - 114, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2001, č. j. 8 Cmo 101/2001 - 114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. června 2000, č. j. 34 Cm 305/99?67, zastavil řízení ohledně částky 115.192,- Kč (bod I. výroku), vrátil žalobkyni přeplatek na soudním poplatku ve výši 2.304,- Kč (bod II. výroku), uložil žalované do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 250.295,10 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) specifikovaným pro jednotlivá období ve výroku (bod III. výroku) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 35.583,40 Kč (bod IV. rozsudku). Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání, uzavíraje, že předvolání k prvnímu jednání bylo žalované doručeno dle §48 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“) 17. dubna 2000, žalovaná se k prvnímu jednání bez včasné a řádné omluvy nedostavila, žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání a z tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývala odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2001, č. j. 8 Cmo 101/2001 - 114, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených bodech III. a IV. výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. V okamžiku, kdy byla k ústnímu jednání předvolána, již původní žalobkyně nebyla účastnicí řízení (žalobu podala společnost B. a. s., identifikační číslo … a před prvním jednáním pohledávku postoupila společnosti A., s. r. o., identifikační číslo …). I když soud prvního stupně o této skutečnosti nemohl vědět, nelze takové předvolání k ústnímu jednání považovat za řádné. Odvolací soud vysvětlil, že za situace, kdy soud prvního stupně vyjasňoval se žalobkyní otázku účastenství v řízení, měl postupem dle §5 o. s. ř. žalovanou poučit, že v řízení na straně žalující bude pokračovat se společností A., s. r. o, a že se nařízené ústní jednání uskuteční.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, uvádějíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatelka namítala, že žalovaná v podání ze dne 2. května 2000 označeném jako „Odvolání proti předvolání ve věci“, neuvedla žádný důvod, který by jí znemožňoval účastnit se jednání a z jednání se navíc neomluvila. Skutečnost, že pohledávka, která je předmětem řízení, byla postoupena, nezabraňovala žalované v účasti na prvním jednání ve věci. Žalovaná se z neúčasti na prvním jednání neomluvila, natož aby šlo o omluvu důvodnou. Dále dovolatelka upozornila na to, že odvolání proti rozsudku pro zmeškání je přípustné, jen byl-li vydán přesto, že proto nebyly splněny podmínky; ty však podle jejího přesvědčení splněny byly. K tomu, zda předvolání k jednání před soudem prvního stupně bylo řádné, dovolatelka argumentovala závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1997, pod číslem 11), s tím, že v rámci zachování veškerých procesních práv a povinností musely být v daném případě zachovány i účinky úkonu, kterým soud prvního stupně předvolal dosavadní účastníky řízení k prvnímu jednání na 7. června 2000. Nebylo-li třeba o procesním nástupnictví rozhodovat, nemusel soud prvního stupně informovat žalovanou ani o tom, že se jednání bude konat a o výsledku korespondence s dovolatelkou. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání nepokládala podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání za splněné, majíc za to, že nebyla řádně předvolána k prvnímu jednání ve věci. Předvolání k jednání ze dne 14. dubna 2000 jí bylo doručeno 17. dubna 2000 a obsahovalo informaci, že účastníkem řízení na straně žalující je společnost B., a. s. Přípisy doručenými dne 18. února a 1. března 2000 však byla informována, že došlo k postoupení předmětné pohledávky z původní věřitelky B., a. s. na věřitelku A., s. r. o. V době, kdy soud prvního stupně nařídil jednání ve věci, tedy již původní žalobkyně nebyla z důvodu singulární sukcese účastnicí řízení. Jelikož v předvolánce byl jako žalobce uveden jiný subjekt, než který žalobcem byl, nešlo o řádnou předvolánku. Upozornila též, že vzhledem k tomu, že ji soud prvního stupně před prvním jednáním neupozornil na singulární sukcesi, neměla právo se k ní vyjádřit, čímž byl narušen princip rovnosti účastníků řízení. Proto navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je – v intencích závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – přípustné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu; nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. určuje, že zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že předpoklady, za kterých může soud vydat rozsudek pro zmeškání (§153b odst.1 o. s. ř.), musí být splněny v době prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno. Správnost závěru soudu prvního stupně, že tyto předpoklady jsou splněny, se váže výlučně k tomuto okamžiku. Ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v době, kdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodl.
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalované bylo dne 17. dubna 2000 doručeno předvolání k prvnímu jednání ve věci žalobkyně B., a. s. proti žalované C., s. r. o. na den 7. června 2000 (srov. č. l. 44 p. v.). Podáním ze dne 2. května 2000 nazvaným „Odvolání proti předvolání ve věci 34 Cm 305/99“ žalovaná sdělila soudu prvního stupně, že žalobkyně B., a. s. postoupila svoji pohledávku společnosti A., s. r. o., a zároveň požádala o přezkoumání těchto skutečnostní a následné vyrozumění o dalším postupu (srov. č. l. 45). Společnost A., s. r. o. potom podáním ze dne 5. června 2000 doručeným soudu prvního stupně faxem dne 7. června 2000 před zahájením prvního jednání uplatnila svoje procesní nástupnictví ve věci z titulu singulární sukcese (srov. č. l. 54). Žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila a nová žalobkyně podala návrh na vydání rozsudku pro zmeškání.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. platí, že pokud účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše cit. §107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle §51 a §52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení).
Z uvedeného je zřejmé, že občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 spojoval účinky singulární sukcese teprve s uplatněním procesního nástupnictví u soudu. Do té doby se okruh účastníků řízení neměnil. Skutečnost, že původní žalobkyně B., a. s. svoji pohledávku vůči žalované postoupila společnosti A., s. r. o. smluvně již 27. prosince 1999, tedy nemohla mít vliv na to, od kterého data se stala společnost A., s. r. o. účastnicí řízení na straně žalující, jelikož procesní nástupnictví formou singulární sukcese bylo u soudu uplatněno teprve 7. června 2000. Do tohoto dne byla účastnicí řízení na straně žalobkyně společnost B., a. s. (byť jí od 27. prosince 1999 již nesvědčila aktivní věcná legitimace /od 27. prosince 1999 přestala být věřitelkou žalované/). Předvolání k jednání ze dne 14. dubna 2000, doručené žalované dne 17. dubna 2000 bylo tedy předvoláním řádným, když v době jeho vyhotovení i doručení byla účastnicí řízení (žalobkyní) stále společnost B., a. s.
Zbývá určit, zda podání žalované ze dne 2. května 2000 obsahovalo omluvu z nařízeného jednání. Podání obsahuje jednak informaci, že žalované bylo oznámeno postoupení vymáhané pohledávky společnosti A., s. r. o., jednak žádost žalované „o přezkoumání výše uvedených skutečností u žalobce, a následné vyrozumění o dalším postupu“. Obsahem podání tedy nebyla informace o tom, že se žalovaná nařízeného jednání nezúčastní, ani informace, z níž by vyplynul důvod, který by jí v účasti na jednání bránil. Fakt, že žalovaná žádala soud o „vyrozumění o dalším postupu“, ji nezbavil povinnosti se k nařízenému jednání dostavit a v případě, že tak bez řádné a včasné omluvy neučiní, nést procesní důsledky s touto nečinností spojené (o nichž byla poučena). To, že soud žalovanou nevyrozuměl, že nařízené jednání se nekoná, mělo být pro žalovanou dostatečným potvrzením faktu, že je povinna se řídit podle obdrženého předvolání.
Argument žalované, že neměla možnost se k procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně vyjádřit, je zjevně nesprávný. Námitky proti tomu, aby soud jako s procesní nástupkyní původní žalobkyně z titulu singulární sukcese dále jednal s dovolatelkou, totiž žalovaná mohla uplatnit právě u jednání, k němuž se nedostavila. To, že žalovaná zanedbala své procesní povinnosti, nedbala řádného předvolání k jednání a k tomuto jednání se bez důvodné omluvy nedostavila, čímž přišla o možnost realizovat procesní práva s účastí na tomto jednání spojená, nelze přičítat na vrub soudu. Ostatně, obranu proti závěru, že novou žalobkyní ve sporu se v důsledku singulární sukcese stala dovolatelka, mohla žalovaná uplatnit v odvolání proti rozsudku pro zmeškání (vyhodnocení otázky, zda soud rozhoduje vůči skutečnému účastníku řízení, je totiž součástí předpokladů, za nichž může být rozsudek pro zmeškání vydán).
Odvolací soud se proto mýlil, měl-li za to, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny proto, že žalovaná nebyla k prvnímu nařízenému jednání řádně předvolána; a dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího )§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu