ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1594.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1594/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně L.S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. T. K., advokátem, proti žalovaným 1) G. M. B., a. s., a 2) A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. S. V., advokátkou, o zaplacení částky 678.279,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 112/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č. j. 20 Co 179/2005-127, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č. j. 20 Co 179/2005-127, se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 C 112/2001-104, zamítl žalobu o zaplacení částky 678.279,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 22. července 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 18. ledna 1995 byla mezi společností L. Ch. s. r. o. (dále jen „dlužník“) a druhou žalovanou uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu (dále jen „smlouva o běžném účtu“), v níž strany dohodly, že druhá žalovaná je oprávněna provádět bez příkazu nebo souhlasu majitele účtu mimo jiné zúčtování exekučních pohledávek podle vykonatelných rozhodnutí správních orgánů;
2) dne 14. srpna 1996 byla mezi dlužníkem a druhou žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, ve znění dodatku č. 1 ze dne 13. října 1997 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 17,900.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě s úroky stanovenými smlouvou s tím, že úroky budou hrazeny inkasem z běžného účtu dlužníka vedeného bankou;
3) pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitému a movitému majetku, jakož i vlastními směnkami společníků dlužníka;
4) dne 25. března 1997 byla uzavřena mezi dlužníkem a Č. z. a r. b., a. s. (dále jen „záruční banka“) smlouva o poskytnutí programové podpory (dále jen „smlouva o poskytnutí programové podpory“), v níž se záruční banka zavázala poskytnout dlužníku finanční příspěvek v celkové výši 2,336.351,- Kč na úhradu úroků ze smlouvy o úvěru; příspěvek měl být poukázán z účtu záruční banky na běžný účet dlužníka;
5) přípisem ze dne 21. června 1998 oznámili zástupci první a druhé žalovaných dlužníku, že došlo k prodeji části podniku druhé žalované první žalované a v důsledku toho k převodu práv a povinností druhé žalované vztahujících se k běžnému účtu dlužníka na první žalovanou;
6) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. června 1999 druhá žalovaná postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství a práv s ní spojených společnosti S. spol. s r. o. (původní žalobkyně). Postoupení pohledávky druhá žalovaná oznámila přípisem doručeným dlužníku dne 17. června 1999;
7) záruční banka poukázala dne 20. července 1999 na úhradu úroků ze smlouvy o úvěru podle smlouvy o poskytnutí programové podpory částku 678.279,- Kč na běžný účet dlužníka vedený nyní již první žalovanou;
8) na základě exekučního příkazu Finančního úřadu v S. ze dne 26. července 1999, č. j. 18303/99/066970/4146 první žalovaná odepsala z běžného účtu dlužníka částku 678.279,- Kč;
9) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. října 2002 byla pohledávka, jejíž zaplacení je předmětem sporu, postoupena společností S. spol. s r. o. nynější žalobkyni;
10) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. července 2004, č. j. 39 K 20/2004-24, zastavil řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k náhradě škody a věcná legitimace nesvědčí první ani druhé žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. června 1999 postoupila druhá žalovaná původní žalobkyni pouze pohledávku ze smlouvy o úvěru, přesně konkretizované příslušenství a práva spojená s pohledávkou, nikoli práva a povinnosti vztahující se ke smlouvě o běžném účtu. Smlouva o běžném účtu zavazuje pouze první žalovanou a dlužníka a mezi nimi také z tohoto důvodu existuje právní vztah. Mezi žalobkyní a žalovanými neexistuje žádný právní vztah, a to ani z odpovědnosti za škodu či z bezdůvodného obohacení, neboť žalované neporušily zákonnou povinnost vůči žalobkyni ani se na její úkor neobohatily. Právní vztah založený smlouvou o běžném účtu je dán jen mezi první žalovanou a dlužníkem a je nadbytečné - pokračoval soud prvního stupně - zabývat se otázkou, zda první žalovaná porušila nějakou povinnost vyplývající pro ni z tohoto vztahu či danou zákonem. Předmětem smlouvy o běžném účtu podle ustanovení §708 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je poskytnutí bankovních služeb. Ujednání o inkasu splatných úroků ve smlouvě o běžném účtu se vztahuje výhradně k těm obchodním případům, kdy banka je současně i stranou smlouvy o úvěru, když jinak není reálné zúčtovat splatné úroky, o nichž - není-li stranou smlouvy o úvěru - není informována. Majitelem běžného účtu byl a zůstal dlužník a po postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru první žalovaná nemohla provést platbu z běžného účtu bez jeho příkazu, s výjimkou případů výslovně určených zákonem, jakým byl i exekuční příkaz Finančního úřadu v S.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se musí nejprve domáhat náhrady škody na dlužníku, jenž se o postoupení pohledávky dozvěděl dne 17. června 1999, přičemž pro právní posouzení věci je nerozhodné, zda je dlužník solventní.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2005, č. j. 20 Co 179/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s právním závěrem, podle něhož žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace. Smlouvou o úvěru byl založen smluvní vztah mezi dlužníkem a druhou žalovanou, z něhož má dlužník povinnost vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky spolu s dohodnutými úroky a věřitel má právo domáhat se jejich vrácení. Postoupením pohledávky ze smlouvy o úvěru žalobkyně vstoupila do práv věřitele, aniž by došlo ke změně v obsahu závazkového vztahu. Žalobkyni tak vznikl vůči dlužníkovi nárok na plnění ze smlouvy o úvěru a žalobkyně se mýlí - pokračoval odvolací soud - dovozuje-li, že porušením povinnosti z dohody o inkasu úroků, uzavřené mezi druhou žalovanou a dlužníkem, a povinností vyplývajících z postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §528 odst. l a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jí vznikla škoda, za kterou odpovídají žalované. „Mimozávazkovou“ odpovědnost za škodu lze uplatnit až poté, co majetková újma ze vztahu založeného smlouvou o úvěru vznikla, tj. jakmile žalobkyní uplatněné právo na plnění z tohoto smluvního vztahu nebylo a již nemůže být uspokojeno. Neuplatnila-li žalobkyně dosud vůči dlužníkovi své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru, není zřejmé, zda její právo na plnění nebude a nemůže být uspokojeno, a nelze ani dovodit, že žalobkyni škoda, jež je základním předpokladem odpovědnosti, vznikla. Vzhledem k tomu, že žalobkyni škoda dosud nevznikla, je žaloba předčasná a žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci v tomto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v závěru, podle něhož porušení povinností z dohody o inkasu a povinností postupitele dle §528 obč. zák. neznamená vznik škody a právo na náhradu škody je možné uplatnit až poté, co majetková újma ze vztahu založeného smlouvou o úvěru mezi žalobkyní a dlužníkem vznikla, tj. jakmile žalobkyní uplatněné právo na plnění vůči dlužníkovi nebylo a již nemůže být uspokojeno.
Dovolatelka má za to, že se stala nejen věřitelkou pohledávky ze smlouvy o úvěru, ale že na ni s pohledávkou přešlo podle §524 odst. 2 obč. zák. i právo věřitele z dohody o inkasu úroků přímo z běžného účtu dlužníka, když ze smlouvy nevyplývá, že by dohoda o inkasu pozbývala platnosti, nebude-li banka věřitelem pohledávky ze smlouvy o úvěru. Tím, že druhá žalovaná prodala část svého podniku první žalované, došlo podle §477 obch. zák. k přechodu práv a povinností vztahujících se k běžnému účtu dlužníka, včetně povinnosti druhé žalované k převodům splatných úroků. Druhá žalovaná podle §477 odst. 3 obch. zák. ručí za splnění závazků, které přešly na první žalovanou. Podle dohody o inkasu měl dlužník zajistit na svém běžném účtu vedeném - po prodeji části podniku - první žalovanou dostatek finančních prostředků a první žalovaná měla provádět inkaso úroků ve prospěch účtu druhé žalované. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vstoupila do celého právního vztahu za smlouvy o úvěru na místo druhé žalované, neboť inkaso a jiné dispozice s běžným účtem je podle §692 a násl. obch. zák. oprávněna provádět pouze banka.
Dále uvádí, že povinnost banky provést inkasní úkon a povinnost dlužníka zaplatit dlužnou částku a strpět provedení inkasa zůstaly postoupením pohledávky nedotčeny. Do oznámení změny v osobě věřitele měla první žalovaná provádět inkaso z běžného účtu ve prospěch účtu druhé žalované. Porušením povinností banky provést inkasní úkon, se mění právní vztah mezi bankou a věřitelem na právní vztah z odpovědnosti za škodu. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku přechodu práva věřitele podle §524 odst. 2 obč. zák. na přímé inkaso dlužné částky z účtu dlužníka vedeného bankou.
Namítá, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je v likvidaci, má majetek zanedbatelné hodnoty a závazky přesahující 50,000.000,- Kč a řízení o prohlášení konkursu bylo zastaveno pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu. Byl tak „doložen“ úpadek dlužníka ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, hodnota zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru v době jejího postoupení nedosahovala výše dlužné částky a pohledávka se stala těžko dobytnou. Proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí dosud žádná škoda nevznikla. Má za to, že škoda vznikla okamžikem porušení inkasní povinnosti první žalovanou, neboť byl uspokojen jiný věřitel dlužníka a hodnota majetku dlužníka spolu s hodnotou zajištění pohledávky dosahuje pouze části celkové dlužné částky. Neuskutečněné plnění je ušlým ziskem, který nebude dlužníkem ani osobami poskytujícími zajištění nahrazen, je tedy škodou. Z toho důvodu poukazovala na nutnost zkoumání úpadku dlužníka a za otázku zásadního právního významu pokládá otázku okamžiku vzniku škody v případě ušlého zisku a jejího prokazování jinak, než při skončení konkursu na majetek dlužníka.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v porušení zásady „dvojinstančnosti“ řízení, neboť soud prvního stupně se nezabýval příčinnou souvislostí mezi porušením povinností a vznikem škody ani otázkou škody samotné, neprovedl navrhované důkazy a neposkytl stranám poučení podle §118a o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledává dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázek otevřených dovoláním v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Ujednání, uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem, podle něhož je věřitel oprávněn inkasovat úroky z úvěru z běžného účtu dlužníka, je dohodou o způsobu plnění peněžitého závazku plynoucího ze smlouvy o úvěru. Stejně tak může být sjednán i jiný způsob placení, např. tak, že je dlužník povinen poukázat (prostřednictvím příkazu k úhradě) příslušnou částku vždy na konkrétní účet věřitele, uvedený ve smlouvě o úvěru. Není pochyb o tom, že v případě postoupení pohledávky z úvěru by posléze sjednaný způsob placení nemohl být zachován. Naopak, dlužník by byl (po oznámení, popř. prokázání postoupení - §526 obč. zák.) povinen plnit postupníku a nikoliv postupiteli na jeho běžný účet. Způsob placení, sjednaný mezi věřitelem a dlužníkem, nelze tedy považovat za „právo“, jež podle ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. přechází na postupníka. Názor dovolatelky, podle něhož na původní žalobkyni přešlo „právo věřitele z dohody o inkasu úroků“, tedy správný není.
Nebyla-li původní žalobkyně oprávněna úroky z úvěru inkasovat z běžného účtu dlužníka, nesvědčila ani první žalované (jež vedla běžný účet dlužníka) povinnost umožnit původní žalobkyni inkaso úroků z běžného účtu dlužníka. Z uvedeného plyne, že původní žalobkyni pro nenaplnění jednoho ze základních předpokladů (porušení povinnosti) právo na náhradu škody nevzniklo, a proto nemohlo být ani převedeno na žalobkyni.
Dovolatelkou tvrzenými vadami řízení se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť ty jsou nevýznamné s ohledem na závěry právního posouzení věci.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je ve výsledku správné, bylo dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu