ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.185.2001.1
sp. zn. 29 Odo 185/2001-105
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, správce konkursní podstaty úpadce R., spol. s r. o. G., L., proti žalovanému JUDr. J. K., advokátovi, správci konkursní podstaty úpadce E., a. s., zast. JUDr. J. M., advokátem, o určení pravosti pohledávky a o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 128/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, čj. 13 Cmo 172/99-83, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, čj. 13 Cmo 172/99-83 se v části, v níž se určuje existence pohledávky žalobce za žalovaným ve výši 30,551.169,77 Kč jako pohledávky II. třídy a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2000, čj. 13 Cmo 172/99-83 potvrdil v části, kterou byl zamítnut návrh na přiznání práva na oddělené uspokojení, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1999, čj. 40 Cm 128/98-63. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje existence pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 30,551.169,77 Kč jako pohledávky II. třídy. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 30,551.169,77 jako konkursní pohledávka přihlášená v konkursním řízení proti úpadci E., a. s. je pohledávkou ve III. třídě s právem na oddělené uspokojení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, když dovodil, že k zajištění pohledávky a jejího příslušenství z hlavního závazkového vztahu – úvěrových smluv uzavřených mezi věřiteli P., a. s. a I. p. b., a. s. a dlužníkem R., spol. s r. o. – byly uzavřeny zástavní smlouvy mezi uvedenými bankami jako zástavními věřiteli a zástavním dlužníkem, společností E., a. s., který byl subjektem odlišným od dlužníka v hlavním závazkovém vztahu.
Zástavní dlužník má, v případě, že dlužník z hlavního závazkového vztahu nesplatí svůj dluh, povinnost strpět uspokojení zástavního věřitele ze zástavy. Podle §27 odst. 5 ZKV má správce povinnost uplatňovat a vymáhat plnění ve prospěch podstaty nejen od úpadcových dlužníků, ale i od osob, které zajišťují úpadcovy dluhy. Takovou osobou je v dané věci společnost E., a. s., která poskytla věřiteli úpadce R., spol. s r. o. k zajištění pohledávek věřitelů zástavu.
Správce konkursní podstaty R., spol. s r. o. proto nepochybil, když přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce E., a. s. (zástavního dlužníka) pohledávku, kterou vůči němu má z důvodů zajištění pohledávky zástavních věřitelů vůči úpadci R., spol. s r. o. a tuto přihlášku odůvodnil ust. §27 odst. 5 ZKV.
Podle §28 odst. 1 ZKV mají oddělení věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zjištěna. Pokud by v posuzované věci žalobce uplatňoval a vymáhal plnění od žalovaného a byl by v postavení konkursního věřitele ve vztahu k úpadci E., a. s., měl by právo odděleného věřitele.
V daném případě se však v postavení oddělených věřitelů nachází podle ust. §28 ZKV pouze věřitelé pohledávek zajištěných zástavním právem, tedy I. a p. b., a. s. a P., a. s., nikoli však žalobce. Odvolací soud proto odvoláním napadený zamítavý výrok o přiznání práva na oddělené uspokojení jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 13. 2. 2001 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje existence pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 30, 551.169,77 Kč.
Žalovaný ve svém dovolání zejména uvedl, že závěr odvolacího soudu o existenci peněžité pohledávky vůči žalovanému neobstojí, neboť ust. §27 odst. 5 ZKV, ve znění platném do 1. 5. 2000 nezakládá mezi účastníky řízení žádný právní vztah, který by odůvodňoval existenci peněžité pohledávky mezi nimi. Žalobce má pouze právo obdobné právu smluvního věřitele, tedy pouze nepeněžitou pohledávku spočívající v povinnosti žalovaného strpět prodej předmětu zástavy ve prospěch žalobce a výtěžek z prodeje zahrnout do výnosu zpeněžení podstaty, přičemž žalobce tuto nepeněžitou pohledávku musí ocenit částkou, kterou dluží jako správce konkursní podstaty smluvním věřitelům jeho úpadce.
Podle žalovaného nemůže ust. §27 ZKV poskytovat správci konkursní podstaty více práv, než má vůči zástavnímu dlužníkovi smluvní věřitel. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se – jak vyplývá ze spisu – k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného se proto projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání také důvodné.
Dovolací soud při posuzování věci vycházel ze skutkových zjištění provedených soudy obou stupňů v předchozím řízení, z nichž vyplývá, že k zajištění pohledávky z úvěrových smluv uzavřených mezi věřiteli P., a. s. a I. p. b., a. s. a společností R., spol. s r. o., Ch. byla uzavřena mezi společností E., a. s. Ch. a uvedenými bankami zástavní smlouva.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1997, čj. 42 K 81/96-60 byl na majetek společnosti R., spol. s r. o., Ch. prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. J. V., advokát, (dále jen „žalobce“ popř. „přímý dlužník“).
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 1998, čj. 44 K 78/97 - 160 byl na majetek dlužníka E., a. s., Ch. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. J. K., advokát, (dále jen „žalovaný“ popř. zástavní dlužník).
Společnosti R, spol. s r. o. byl I. a p. b. poskytnut úvěr ve výši 10,000.000,- Kč, a to na základě úvěrové smlouvy ze dne 13. 12. 1993; výše nesplaceného úvěru včetně příslušenství činila ke dni přezkumného jednání 13,732.652,69 Kč. Podle tvrzení žalobce (viz žaloba ze dne 12. 5. 1998) činila výše úvěru 15,500.000,- Kč.
Dále byl společnosti R., spol. s r. o. poskytnut na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. 9. 1994 úvěr ve výši 12,600.000,- Kč, a to P., a. s. a výše nesplaceného úvěru včetně příslušenství činila ke dni přezkumného jednání částku 16,818.517,08 Kč.
Zástavní smlouvou ze dne 13. 12 1993, uzavřenou mezi I. a p. b., a. s. , Praha a firmou E., a. s., Ch., byl úvěr poskytnutý společnosti R., spol. s r. o. Ch. zajištěn nemovitostmi ve vlastnictví firmy E., a. s. (lakovnou a halou stojícími na st. pč. 503 a 504 v k. ú. Ch.); zajišťován byl úvěr ve výši 15,500.000,- Kč.
Zástavní smlouvou ze dne 29. 9. 1994, uzavřenou mezi P., a. s., Praha a firmou E., a. s. Ch. byl úvěr poskytnutý společnosti R., spol. s r. o., Ch., ve výši 12,600.000,- Kč, zajištěn nemovitostmi ve vlastnictví firmy E., a. s. (skladem stojícím na st. pč. 537 v k. ú. Ch.).
Rozsudkem Krajského obchodního soudu ze dne 3. 2. 1997, čj. 36 Cm 24/96-47 byla zamítnuta žaloba společnosti E., a. s., Ch. proti žalovanému P., a.s ., Praha o určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 29. 9. 1994, jíž byl zajišťován úvěr ve výši 12,600.000,- Kč poskytnutý společnosti R., spol. s r. o., Ch. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 1998, čj. 5 Cmo 228/97-65.
Uvedenými zástavními smlouvami byly zajištěny pohledávky výše uvedených bank v celkové výši 30,551.169,77 Kč.
Dále ze spisového materiálu vyplývá, že přihláškou ze dne 23.2.1998 přihlásil JUDr. J. V., správce konkursní podstaty úpadce společnosti R., spol. s r.o., Ch. v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti E., a.s. Ch., kde byl ustanoven správcem konkursní podstaty JUDr. J. K., pohledávku ve výši 30,551.169,77 Kč, a to na základě ust. §27 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
Správce konkursní podstaty JUDr. K. při přezkumném jednání dne 30. 3. 1998 pohledávku ve výši 30,551.169,77 Kč popřel. Usnesením ze dne 30. 3. 1998, čj. 44 K 78/97-1761/433 Krajský soud v Hradci Králové vyzval JUDr. J. V., správce konkursní podstaty úpadce společnosti R., spol. s r.o., aby do 30 dnů od doručení usnesení podal u tohoto soudu žalobu na určení svého práva.
Žalobou ze dne 12.5.1998 se JUDr. V., jako správce konkursní podstaty úpadce R., spol. s r.o. domáhal vůči JUDr. K., jako správci konkursní podstaty úpadce společnosti E., a.s. určení, že jeho pohledávka ve výši 30,551.169,77 Kč je po právu ve třetí třídě s právem na oddělené uspokojení.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2000, čj. 13 Cmo 172/99-83 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1999, čj. 40 Cm 128/98-63 v části, v níž byla zamítnuta žaloba na přiznání práva na oddělení uspokojení pohledávky ve výši 30,551.169,77 Kč a jinak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje existence pohledávky žalobce (JUDr. V., správce konkursní podstaty úpadce R., spol. s r.o.) za úpadcem (společností E., a.s.) ve výši 30,551.169,77 Kč jako pohledávka II. třídy.
V řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 121/98, se žalobce JUDr. K., správce konkursní podstaty úpadce společnosti E., a.s. Ch. proti žalovanému JUDr. V., správci konkursní podstaty úpadce společnosti R., spol. s r.o., Ch., domáhal vyloučení nemovitostí, a to haly stojící na stavení parcele č. 504, skladu stojícího na stavební parcele č. 537 a lakovny stojící na stavební parcele č. 503, vše v kat. území Ch., ze soupisu konkursní podstaty žalovaného (společnosti R., spol. s r.o.) zapsaných u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 K 81/96. Tyto nemovitosti byly do soupisu zapsány jako věci zastavené osobou odlišnou od přímého dlužníka. Rozsudkem Vrchního soudu ze dne 18.5.2000, čj. 13 Cmo 259/99-76 byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 1999, čj. 43 Cm 121/98-59 tak, že žalovanému byla uložena povinnost vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadce společnosti R., spol. s r.o., výše uvedené nemovitosti (lakovnu, halu a sklad). K dovolání JUDr. K., správce konkursní podstaty úpadce společnosti E., a.s. ze dne 26.6.2000 Nejvyšší soud dne 30. 5. 2002, čj. 29 Cdo 2086/2000 rozhodl tak, že rozsudek Vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně.
Podle §27 odst. 5 ZKV, ve znění zák. č. 12/1998 Sb. (věc nebylo možné posuzovat podle ustanovení ZKV ve znění zák. č. 105/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. 5. 2000, a to s ohledem na čl. II., bod 3 uvedeného zákona) od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit.
Věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem (tzv. oddělení věřitelé) mají podle §28 odst. 1 ZKV, ve znění zák. č. 12/1998 Sb. právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení zástavy.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že zástavní dlužník, je-li přímý (osobní) dlužník v konkursu, se povinnosti plnit podle §27 odst. 5 ZKV zprostí tím, že uhradí ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávkou a pokud pohledávka převyšuje cenu zástavy, složí ve prospěch konkursní podstaty cenu zástavy, popř. nepostupuje-li jak bylo uvedeno výše, je povinen strpět, aby zástava byla zpeněžena.
Správci konkursní podstaty úpadce, který je osobním dlužníkem, dává ust. §27 odst. 5 ZKV oprávnění vymáhat od zástavního dlužníka plnění, a to buď úhradu zajištěné pohledávky, popř. složení ceny zástavy (byla-li zajištěná pohledávka vyšší než cena zástavy) nebo zpeněžením zástavy.
Mělo-li dojít ke zpeněžení zástavy, která byla ve vlastnictví osoby odlišné od osobního dlužníka, je třeba vycházet z toho, že zástava je majetkem, který slouží k úhradě dlužníkovi pohledávky. Z tohoto hlediska lze pak na zástavu pohlížet jakoby se jednalo o majetek osobního dlužníka. Byl-li pak na majetek osobního dlužníka prohlášen konkurs, pro správce konkursní podstaty z toho vyplývala povinnost zapsat do soupisu podstaty majetek, jímž třetí osoby (zástavní dlužník) zajišťovaly pohledávky zástavních věřitelů vůči úpadci (osobnímu dlužníku).
Pokud byl poté prohlášen konkurs i na zástavního dlužníka (tj. vlastníka zástavy) je třeba vycházet z právní úpravy zástavního práva, z níž zejména vyplývá, že zástavní věřitel má právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a tomu odpovídá povinnost zástavního dlužníka strpět prodej zástavy a použití výnosu prodeje na úhradu pohledávky osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli. Prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka nijak nezasahuje do této právní úpravy. Proto je nutné dospět k závěru, že za uvedené situace se zástava, která je majetkem zástavního dlužníka, zpeněží v konkursním řízení vedeném na majetek osobního dlužníka.
Zástavnímu dlužníkovi je dána možnost, aby se postupem dle ust. §19 odst. 2 ZKV, domnívá-li se, že zástava, která je jeho vlastnictvím, byla zapsána do soupisu majetku osobního dlužníka neprávem, domáhal prostřednictvím žaloby vyloučení zástavy ze soupisu. Byl-li jak na osobního dlužníka tak i na zástavního dlužníka prohlášen konkurs, jsou účastníky sporu správci konkursních podstat těchto úpadců.
Z výše uvedeného je pro posuzovanou věc zřejmé, že pokud JUDr. V. jako správce konkursní podstaty úpadce R., spol. s r.o. (osobní dlužník) „přihlásil“ podle §27 odst. 5 ZKV v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti E., a.s. (zástavní dlužník) pohledávku 30,551.169,77 Kč, která představovala pohledávku bank vůči osobnímu dlužníkovi zajištěnou nemovitostmi zástavního dlužníka, bylo by možné na tuto „přihlášku“ pohlížet jako na výzvu adresovanou zástavnímu dlužníkovi k úhradě zajištěné pohledávky.
Pokud dále JUDr. K., správce konkursní podstaty úpadce společnosti E., a.s., při přezkumném jednání tuto „pohledávku“ popřel a poté soud JUDr. V. uložil podat žalobu na určení svého práva, ten tuto žalobu podal a bylo o ní rozhodováno soudem prvního stupně a soudem odvolacím tak, jak bylo uvedeno výše, je tento postup vč. právního posouzení věci evidentně nesprávný.
Správci konkursní podstaty JUDr. V. svědčilo podle §27 odst. 5 ZKV právo vymáhat od zástavního dlužníka plnění ve prospěch konkursní podstaty úpadce R., spol. s r.o. (a to úhradu pohledávky, popř. složení ceny zástavy nebo zpeněžení zástavy). V tomto případě je zřejmé, že se nejedná o konkursního věřitele, který podle §20 ZKV přihlašuje svoji pohledávku, ale jde o zvláštní právo, které je příslušnému správci konkursní podstaty dáno zákonem pro případ, že pohledávku vůči úpadci (osobnímu dlužníku) zajišťují (např. zástavním právem) třetí osoby (zástavní dlužník). Vzhledem k tomu nemůže přicházet v konkursním řízení týkajícím se zástavního dlužníka v úvahu přezkoumání „pohledávky“, která představuje povinnost zástavního dlužníka strpět uspokojení pohledávky zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku dle §23 ZKV, popř. sporu o určení pravosti pohledávky dle §24 ZKV.
Pro úplnost je vhodné uvést, že zástavní věřitelé v tomto případě Investiční a poštovní banka a P., byli povinni přihlásit své pohledávky, jejichž celková výše činí 30,551.169,77 Kč v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti R., spol. s r.o. (osobní dlužník) a zde přichází v úvahu popření pohledávky apod.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadené části a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. března 2003
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu