ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.28.2005.1
sp. zn. 29 Odo 28/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci návrhu na povolení změny zápisu O. s. r. o., za účasti: 1. C. M., a 2. Ing. I. N., o dovolání Ing. I. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2004, č. j. 7 Cmo 334/2003-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Dovolatel je povinen nahradit každému z ostatních účastníků řízení náklady dovolacího řízení ve výši 1.935,- Kč, do rukou jejich právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2003, č.j. F 63854/2002, C 36265-72, ve znění, že se zamítá návrh na výmaz jednatele C. M. (místo uvedeného „C. M.“).
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že ke změně společníků dochází vždy v souvislosti s převodem či přechodem obchodního podílu. Závazkové vztahy týkající se smluv, jimiž se převádí obchodní podíl, patří podle ustanovení §261 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) mezi tzv. absolutní závazkové vztahy. K platnému převodu obchodního podílu může dojít pouze na základě smlouvy, která obsahuje kromě obecných náležitostí právního úkonu i náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu podle ustanovení §115 odst. 3 obch. zák. I v případě zajišťovacího převodu práva, jehož účelem je zajištění návratnosti půjčky, má-li dojít, i když dočasně, k převodu obchodního podílu, musí smlouva o zajišťovacím převodu práva obsahovat veškeré náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu podle ustanovení §115 odst. 3 obch. zák., tedy včetně úředního ověření pravosti podpisů účastníků.
Navrhovatelkou předložená smlouva o zajišťovacím převodu práva k obchodnímu podílu ze dne 24. ledna 1998 (dále též jen „smlouva o převodu obchodního podílu“) sice mimo jiné obsahuje i většinu náležitostí smlouvy o převodu obchodního podílu, ze smlouvy vyplývá identifikace smluvních stran (předmětu převodu, prohlášení o přistoupení k zakladatelské listině, bezplatnost) a má písemnou formu, ale podpisy účastníků nejsou úředně ověřené. Proto touto smlouvou nedošlo k platnému převodu obchodního podílu C. M. ve společnosti O. s. r. o. na společnost E. B. S. (CR) a. s. Na základě navrhovatelkou předložené smlouvy o zajišťovacím převodu práva k obchodnímu podílu tedy nepřestal být C. M. jediným společníkem navrhovatelky a společnost E. B. S. (CR) a. s. se nestala společníkem této společnosti. Z toho důvodu také nemohl obchodní podíl v navrhovatelce přejít na Č. s. a. s. coby právního nástupce společnosti E. B. S. (CR) a. s.
Navrhovatelka předložila doklady o tom, že její jedinou společnicí je společnost F. s. r. o., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi touto společností a Č. s., a. s. dne 29. dubna 2002. Na základě této smlouvy by ani za předpokladu, že by Č. s., a. s. byla společnicí navrhovatelky (což se nestalo), k převodu obchodního podílu na F. s. r. o., nemohlo dojít, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu podle ustanovení §115 odst. 3 obch. zák. Jestliže se F. s. r. o. nestala společnicí navrhovatelky, nemohla ani platně z titulu jediného společníka rozhodovat o změnách předmětné společnosti konkrétně o odvolání jednatele C. M. a jmenování jednatele Ing. I. N.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Ing. I. N. dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel odpověď na otázku, „zda stačí, aby smlouva o zajišťovacím převodu práva k obchodnímu podílu uzavřená do 1. ledna 2001 splňovala náležitosti dle občanského zákoníku nebo musí splňovat náležitosti dle občanského i obchodního zákoníku nebo zda musí splňovat pouze náležitosti dle obchodního zákoníku, případně zda je vůbec možné uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu obchodního podílu.“
V dovolání především uvedl, že nahlédnutím do spisu zjistil, že odvolací soud se v dané věci zabýval otázkou plné moci, kterou mu měl udělit C. M. Byť to přímo neplyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel má obavu, že nepravdivá tvrzení, týkající se plné moci, mohla mít vliv na posuzování daného případu v širším kontextu.
Dále dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2002 dovodil, že nelze rozhodovat bez nařízení jednání, závisí-li rozhodnutí o zápisu na zjištění sporných skutečností.
Přesto, že zde jsou skutečnosti sporné mezi účastníky, soud prvního stupně nenařídil ve věci jednání a dne 6. března 2003 rozhodl bez jednání, přičemž bez jakékoli změny skutkového stavu zcela změnil svůj původní právní názor, vyjádřený v rozhodnutí ze dne 20. května 2002.
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí dovodil, že je nejprve třeba rozhodnout (bez návrhu) samostatně o zápisu změny společníka a teprve poté o zápisu změny jednatele. Soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí vůbec nerozhodl o zápisu změny společníka a z odůvodnění jeho rozhodnutí o zamítnutí zápisu změny jednatele vyplývá, že takové rozhodnutí považuje za „zbytečné protahování řízení“, neboť „by musel návrh zamítnout nebo by musel navrhovatele (žádný navrhovatel zde není, má-li být rozhodováno bez návrhu) vyzvat „aby v soudem určené lhůtě dodal příslušnou smlouvou s úředně ověřenými podpisy“.
Odvolací soud bez srozumitelného odůvodnění upustil od původního názoru, že nejprve je třeba rozhodnout o tom, kdo je společníkem a vydal přímo napadené rozhodnutí, v němž již rozhodl o tom, kdo je jednatelem. Tím bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces a řízení je postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je podle dovolatele i to, že soudy obou stupňů neprovedly i jiné než účastníky navržené důkazy, ač šlo o řízení podle §120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Existuje-li smlouva s úředně ověřenými podpisy, bylo by logické, že se nachází u těch, kdo smlouvu uzavřeli, když se nenachází u dovolatele. Soud však předložení smlouvy po žádném z účastníků nepožadoval.
Dále dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oba soudy vycházely z názoru, že v daném případě „nebyly splněny náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu“. Uvedený názor by bylo možné připustit, pokud by smlouva o zajišťovacím převodu práva byla uzavřena po 1. lednu 2001. K tomuto datu nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb., která změnila ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. Až do 31. prosince 2000 však toto ustanovení znělo tak, že smlouva, která je upravena v občanském zákoníku (což je případ smlouvy o zajišťovacím převodu práva), se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku, a to i tehdy, pokud by smlouvu uzavírali podnikatelé při jejich podnikatelské činnosti. Dovolatel dovozuje, že zpětné působení právní normy (retroaktivita) je nepřípustné, respektive je přípustné jen zcela výjimečně.
Původní smlouva o zajišťovacím převodu práva byla uzavřena dne 25. dubna 1998. Nelze proto souhlasit s tím, že by v případě této smlouvy měly být na smlouvě úředně ověřené podpisy. Tento požadavek nevyplývá ani z občanského ani z obchodního zákoníku. Samu smlouvu je přitom třeba vykládat podle jejího obsahu (kterým je zajišťovací převod práva k obchodnímu podílu), nikoli podle označení. Není významné, že záhlaví smlouvy odkazuje nejen na občanský zákoník ale (nesprávně) i na obchodní zákoník. V tom se dovolatel dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000.
Pro případ, že by dovolací soud shledal, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., formuluje dovolatel otázku zásadního právního významu, zda stačí, aby smlouva o zajišťovacím převodu práva k obchodnímu podílu uzavřená do 1. ledna 2001 splňovala náležitosti občanského zákoníku nebo zda musí splňovat náležitosti dle občanského i obchodního zákoníku anebo zda musí splňovat pouze náležitosti podle obchodního zákoníku. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
C. M. za sebe i za navrhovatelku ve vyjádření k dovolání snáší důvody na podporu závěrů odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel se dovolává především přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení však dovolání přípustné není. Soud prvního stupně sice poté, co odvolací soud zrušil jeho rozhodnutí, rozhodl jinak, než ve svém prvním rozhodnutí, odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, ale rozhodnutí zrušil pro vady řízení spočívávající v tom, že soud prvního stupně nedoručil návrh jednomu z účastníků, nesvolal jednání a nerozhodl nejprve o tom, kdo je společníkem navrhovatelky.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda bylo před 1. lednem 2001 k převodu obchodního podílu smlouvou o zajišťovacím převodu práva nutné úřední ověření podpisů takové smlouvy.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že je-li obchodní podíl převoditelný, není (a ani před 1. lednem 2001 nebylo) vyloučeno, zajistit pohledávku věřitele převodem práva k obchodnímu podílu podle §553 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť zákon takový postup nevylučuje. Aby k takovému zajištění došlo, je nutné (stejně jako ve všech ostatních případech zajištění pohledávky převodem práva), převést právo, jehož převodem se závazek zajišťuje, na věřitele, a to postupem odpovídajícím právu, které se převádí. Tak např. při zajištění závazku převodem vlastnického práva k listinnému cennému papíru na řad je kromě uzavření smlouvy nutný ještě rubopis a předání cenného papíru věřiteli. Při zajišťovacím převodu práva k obchodnímu podílu pak je nezbytné splnění podmínek stanovených pro převod obchodního podílu v §115 obch. zák., neboť jinak než tam stanoveným postupem, s výjimkami vyplývajícími ze zákona (např. při prodeji podniku) obchodní podíl převést nelze. Protože pro zajišťovací převod práva k obchodnímu podílu ze zákona žádná výjimka nevyplývá, je k němu – mimo jiné – potřeba i úřední ověření podpisů na smlouvě, kterou se právo převádí. Závěr odvolacího soudu je tedy správný.
K námitce dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně přes názor odvolacího soudu obsažený v jeho zrušujícím ustanovení nesvolal jednání, dovolací soud uzavřel, že jak správně konstatoval odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení, v rejstříkovém řízení není třeba svolat jednání, jestliže soud plně vyhoví návrhu, jemuž nikdo neodporoval nebo, lze-li ve věci rozhodnout bez provádění důkazů jen na základě listin, jimiž byl návrh doložen. Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť důvod pro zamítnutí návrhu jednoznačně vyplynul z předložené smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Tím, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž jeho rozhodnutí bylo doručeno i účastníku C. M., umožnil tomuto účastníku se k věci vyjádřit a předložit případné návrhy a doplnění, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem.
Pokud pak odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že je třeba nejprve zahájit řízení bez návrhu a rozhodnout o tom, kdo je společníkem navrhovatelky, bylo sice povinností soudu prvního stupně tento závěr respektovat, avšak to, že jej nerespektoval, nelze považovat za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolací soud totiž jak patrno z jeho rozhodnutí, posléze svůj názor změnil. K tomu dovolací soud konstatoval, že sice není příliš obvyklé, aby odvolací soud (nebo soud dovolací) v témže řízení změnil dříve vyjádřený právní názor a takový postup není ani příliš žádoucí, neboť nepřispívá k právní jistotě účastníků, takový postup však žádný právní předpis nevylučuje. Ze žádného právního předpisu nevyplývá, že je odvolací soud či dovolací soud vázán svým předchozím právním názorem v téže věci, a pokud tedy posléze dopěje k závěru, že jeho předchozí právní závěr byl chybný, nemůže než postupovat podle právního názoru, který považuje za správný.
Se závěrem, že nebylo nezbytné nejprve zahájit řízení o tom, kdo je společníkem navrhovatelky, se ztotožňuje i dovolací soud, neboť tuto otázku mohl soud posoudit jako otázku předběžnou.
Za vadu řízení nepovažuje dovolací soud ani to, že soudy obou stupňů nevyzvaly účastníky k předložení smlouvy o zajišťovacím převodu práva s úředně ověřenými podpisy. Předložila-li navrhovatelka soudu smlouvu bez úředně ověřených podpisů, neměl soud důvod se domnívat, že existuje smlouva, na které jsou podpisy úředně ověřeny. Existenci takové smlouvy ostatně žádný z účastníků v řízení netvrdil a netvrdil ji ani dovolatel v dovolání, ale pouze snášel argumenty k tomu, že úřední ověření podpisů není potřebné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal navrhovatelce a C. M. náhradu nákladů řízení podle ustanovení §8 písm. b), §17 odst. 2 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1.860,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně 29. listopadu 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu