ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.282.2003.1
sp. zn. 29 Odo 282/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce W. G. & C., zastoupeného, advokátem, proti žalované U. s. r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 4,291.300,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 118/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2002, č. j. 12 Cmo 99/2002 64, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. 35 Cm 118/2001 – 25, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. 35 Cm 118/2001 – 25, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2002, č. j. 12 Cmo 99/2002 – 64, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce ...
Odůvodnění:
Žalobou podanou 23. května 2001 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4,291.300,28 Kč s příslušenstvím (7, 72% úrokem z prodlení od 10. srpna 2000 do zaplacení) jako dluhu vzniklého tím, že na základě uzavřené smlouvy od roku 1997 dodával žalované stavební materiál a prováděl pro ni některé práce při stavbě komplexu řadových rodinných domků a bytů jakož i bytových domů v Ú. n. L. v P. 9.
Usnesením ze dne 23. října 2001, č. j. 35 Cm 118/2001 – 25, Městský soud v Praze vyloučil k samostatnému projednání vzájemný návrh žalované datovaný 17. října 2001 a došlý soudu 22. října 2001 (č. l. 20-24).
Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2001, č. j. 35 Cm 118/2001 – 30, pak Městský soud v Praze pro uznání žalované ve smyslu ustanovení §114 odst. 5 a §153a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 4,291.300,28 Kč se žalovaným příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně poukázal na to, že ve třicetidenní lhůtě ve které se podle jeho usnesení ze dne 7. srpna 2001, č. j. 35 Cm 118/2001-16, měla k žalobě vyjádřit, tak žalovaná neučinila, ač usnesení bylo její zástupkyni doručeno 14. srpna 2001 a ač se jí dostalo poučení o následcích takového opomenutí ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož ve věci bylo možné schválit smír a byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované (jež směřovalo proti oběma výše označeným rozhodnutím) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 12 Cmo 99/2002 – 64, odmítl odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně z 23. října 2001 (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 1. listopadu 2001 (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud poukázal na to, že žaloba byla žalované doručena (do vlastních rukou) 26. června 2001. Výzva soudu prvního stupně dle ustanovení §114b o. s. ř. pak byla správně 14. srpna 2001 doručena advokátce JUDr. Š. F., která žalovanou zastupovala na základě procesní plné moci vystavené 1. srpna 2000 a předložené soudu spolu s odporem proti platebnímu rozkazu, datovaným v červnu 2001. Jelikož žalovaná nepodala ve stanovené lhůtě vyjádření k žalobě, rozhodl soud prvního stupně ve věci správně (v souladu s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř.) rozsudkem pro uznání. Námitku, že výzva dle ustanovení §114b o. s. ř. měla být doručena přímo advokátce, které JUDr. F. udělila substituční plnou moc, neměl odvolací soud za opodstatněnou, s tím, že udělení substituční plné moci dle ustanovení §25 odst. 2 o. s. ř. nic nemění na platnosti procesní plné moci udělené advokátu pro celé řízení. Za právně nevýznamnou ve vztahu k vydání rozsudku pro uznání pokládal odvolací soud skutečnost, že žalovaná podala ve věci vzájemný návrh. Výrok o odmítnutí odvolání proti usnesení ze dne 23. října 2001 odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení §202 odst. 1 písm. a/ a §218 písm. c/ o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v plném rozsahu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uvádějíc, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a namítajíc, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se toliko omezil na konstatování některých zjištění vyplývajících ze spisu soudu prvního stupně, k nímž pouze citoval ta ustanovení občanského soudního řádu, která na věc aplikoval.
Dovolatelka především tvrdí, že nebyly splněny podmínky řízení plynoucí zejména z ustanovení §114b o. s. ř. a z ustanovení občanského soudního řádu s tímto ustanovením souvisejících. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje, že podáním z 2. srpna 2002 rozšířila odvolací argumentaci o poukaz na závěry vyslovené Městským soudem jako soudem odvolacím v jiné věci (v usnesení ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 23 Co 447/2002-26), totiž že „je-li ze žalobních tvrzení zcela zřejmé, že jde o věc skutkově složitou a že žalovaný žalobcův nárok neuznává, pak s ohledem na povahu věci, a to i vzhledem k okolnostem případu, je v rámci přípravy jednání namístě zjistit stanovisko žalovaného výzvou dle §114a odst. 2 o. s. ř.“ (nikoli tedy výzvou dle §114b o. s. ř.) Uplatnitelnost tohoto závěru na danou věc dokládala tím, že již z obsahu podaného odporu bylo zřejmé, že žalobcův nárok popírá co do důvodu i výše. Odvolací soud se však touto její argumentací nezabýval a otázka podmínek postupu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. tím byla odvolacími soudy řešena (v intencích §237 odst. 3 o. s. ř.) rozdílně. K tomu dovolatelka dodává, že soudy jsou povinny dbát rovnosti postavení účastníků v občanském soudním řízení a v důsledku toho jsou povinny postupovat vůči všem účastníkům soudního řízení shodně, což se ve věci nestalo. Odkazujíc na ustanovení §114b o. s. ř. dovolatelka dále tvrdí, že před doručením výzvy jí nebyla ve smyslu ustanovení §47 o. s. ř. doručena (do vlastních rukou) žaloba. Podle přesvědčení dovolatelky dále žalobce při podání žaloby neprokázal svou procesní způsobilost a v žalobě neuvedl údaje, ze kterých by bylo možné usuzovat na splnění procesních podmínek. Konkrétně žalobce nepředložil výpis z příslušného zahraničního rejstříku, u kterého je zapsán (aby osvědčil procesní způsobilost a to, že žaloba byla podána na základě jednání osob oprávněných za žalobce jednat). Tato vada žaloby – pokračuje dovolatelka – zřejmě nebyla soudem prvního stupně odstraněna, na což dovolatelka usuzuje z toho, že v řízení o vzájemném návrhu soud po žalované požaduje, aby procesní způsobilost téhož subjektu prokázala. Na základě výše uvedené argumentace dovolatelka uzavírá, že řízení, které předcházelo vydání obou rozsudků, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (potud tedy uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka má rovněž za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že – ve smyslu ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. - šlo o případ, kdy nebylo možné uzavřít nebo schválit smír. Podle ustanovení §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. je vyloučeno uzavření nebo schválení smíru tam, kde by se jeho schválení dostalo do rozporu s právními předpisy (kogentní povahy), což podle dovolatelky platí bez zřetele k tomu, zda jde o předpisy práva hmotného nebo práva procesního. Odtud dovolatelka dovozuje, že rozsudek pro uznání se dostal do rozporu s právními předpisy zejména proto, že pomíjí hmotněprávní i procesní účinky započtení dle ustanovení §580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a to započtení uskutečněného jak dovolatelkou, tak žalobcem (jak je zmíněno v žalobě). Účinky započtení nastaly před vyhlášením rozsudku a částečně dokonce před podáním žaloby. Podle dovolatelky není možné omezit právo provést procesní úkon, jenž jí podle hmotného práva náleží (zde započtení) pouze na dobu stanovenou lhůtou pro vyjádření dle §114b o. s. ř. a je též vyloučeno, aby usnesení soudu vydané podle §114b o. s. ř. žalované zabránilo dovolat se účinků takového úkonu nebo uplatnit vzájemný návrh. Opačný postup by podle dovolatelky byl v rozporu s ustanoveními §97 a §98 o. s. ř. Rozsudek pro uznání se tak dostal do rozporu s právními předpisy, jelikož přiznává nárok již splněný, byť v důsledku započtení. Fikce uznání přitom nemůže navodit a ani odůvodnit stav, který by byl v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále snáší argumenty na podporu závěru, že usnesení soudu prvního stupně o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání – jako usnesení, jímž se upravuje postup řízení - nemělo být vydáno.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů i usnesení soudu prvního stupně o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření nepokládá dovolání za přípustné, s tím, že neobsahuje otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.; proto požaduje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Jak se podává z dovolací argumentace, dovolatelka se výslovně domáhá i toho, aby Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu odklidil i usnesení soudu prvního stupně z 23. října 2001. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu (jemuž stojí na roveň i Městský soud v Praze) vydanému v řízení v prvním stupni podle ustanovení §201 o. s. ř. je odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání dále směřuje proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustnosti dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (první výrok), o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok), jakož i proti druhému (potvrzujícímu) výroku rozsudku v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Všechny tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení a přípustnost dovolání proti nim je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Žádné z těchto ustanovení ovšem přípustnost dovolání v popsaném rozsahu nezakládá. K výroku o odmítnutí odvolání srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2002, pod číslem 196, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 194/2002 a k výrokům o nákladech řízení pak usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit tam popsanému případu.
Dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z pohledu těchto závěrů ponechal Nejvyšší soud při úvaze o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. stranou ty dovolací argumenty, jež dovolatelka pojí s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ pak dovolatelka přisuzuje zásadní význam po stránce právní řešení otázky, zda je soud povinen přihlédnout k námitce započtení uplatněné žalovanou po uplynutí lhůty určené ve výzvě dle §114b o. s. ř. (a uzavírá, že ano). V řešení této otázky však Nejvyšší soud zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní neshledává. V uvedeném směru totiž již byla sjednocena rozhodovací praxe soudů prostřednictvím rozhodnutí uveřejněného pod číslem 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle tohoto rozhodnutí, na jehož závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, v případě, že se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani v této lhůtě nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, nemohl se soud při vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) zabývat později vznesenou námitkou započtení.
Tento závěr s sebou nese (při absenci jiných zásadně významných otázek) konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, takže dovolatelka má ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které se sestávají z odměny za zastupování advokátem. Výše této odměny se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Z ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky plyne, že vzhledem ke způsobu vyřízení věci (odmítnutí dovolání) činí sazba odměny za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) 15.000,- Kč Jelikož advokát žalobce učinila v dovolacím řízení pouze 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená sazba odměny o 50% (§18 odst. 1 vyhlášky), tj. na částku 7.500,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč tak soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. února 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu