ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.369.2002.1
sp. zn. 29 Odo 369/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci navrhovatele J. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. b. d. P., za účasti vedlejšího účastníka na straně navrhovatele M. K., o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 92/2000, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2001, č.j. 8 Cmo 608/2001-130, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 12. listopadu 2001, č.j. 26 Cm 92/2000-117, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl návrh navrhovatele ze dne 5. listopadu 2001 (čl. 112-116), na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil žalovanému neprodleně umožnit žalobci výkon funkce v kontrolní komisi S. P. za rovných podmínek s ostatními členy této komise. Současně odvolací soud změnil výrok usnesení soudu prvního stupně o poplatkové povinnosti žalobce.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, podal navrhovatel dovolání. Snesl argumenty na podporu svého tvrzení o nesprávnosti napadeného usnesení a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož odvolací soud projednal odvolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2001, Nejvyšší soud (ve shodě s bodem 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) dovolání též projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve stejném znění.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze za předpokladu, že směřuje proti potvrzujícímu nebo měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, pak rozhodnutím ve věci samé není. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto není dána.
Dovolání není přípustné ani podle §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu, nelze přípustnost dovolání důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.
Pro úplnost se dodává, že dovolání by nebylo přípustné ani podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, jelikož zmatečnostní vady řízení nebyly namítány ani zjištěny z obsahu spisu (§237 odst. 1 o. s. ř.), nejde o žádný z případů uvedených v ust. §238a odst. 1 o. s. ř. a nejde o rozhodnutí ve věci samé (§239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání navrhovatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. srpna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu