ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.496.2004.1
sp. zn. 29 Odo 496/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P. B., jako správce konkursní podstaty úpadkyně M. B., a.s. v likvidaci, proti žalovaným 1) Ing. V. M., a 2) N. S., o zaplacení 14,072.641,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 52/2000, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2003, čj. 7 Cmo 87/2001-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2000, čj. 15 Cm 52/2000-26, kterým soud prvního stupně ponechal vůči oběma žalovaným v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 4. 7. 2000, čj. 1 Sm 136/2000-9.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že vystavená směnka byla absenční vistasměnkou a současně blankosměnkou, a tedy pokud tato směnka nebyla předložena k placení do jednoho roku od vystavení, ztrácí její majitel práva z ní proti indosantům, výstavci, a všem osobám směnečně zavázaným vyjma příjemce směnky cizí, potažmo výstavce směnky vlastní. Z toho důvodu zanikla i práva majitele směnky vůči avalistům – oběma žalovaným. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou nemožnosti plnění a konečně namítá, že odepřel plnění ve smyslu §549 občanského zákoníku z důvodu, že věřitel zavinil, že kauzální pohledávka nemohla být splněna. Na základě uvedeného dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15., zákona č. 30/2000 Sb.), se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nelze opřít.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatel návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodal.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný 1), který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu