ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.51.2005.1
sp. zn. 29 Odo 51/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) V. J., a b) M. J., proti žalovanému JUDr. P. V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně CH., spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 104/2000, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 15 Cmo 62/2003-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 36 Cm 104/2000-38, zamítl jednak žalobu, kterou se žalobci vůči žalovanému domáhali vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně CH., spol. s r. o., (bod I. výroku), jednak vzájemný návrh žalovaného, aby žalobci tytéž nemovitosti vydali do konkursní podstaty úpadkyně (bod II. výroku). Dále žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (bod III. výroku) a uložil mu zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 64.400,- Kč (bod IV. výroku). Ve vztahu k výroku o zamítnutí vylučovací žaloby dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že na nemovitostech vázne zástavní právo zajišťující pohledávku K. b., a. s. (dále též jen „banka“) ze smlouvy o úvěru vůči úpadci. S odkazem na ustanovení §6, §18, §27 odst. 5 a §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) pak uzavřel, že žalovaný postupoval správně, jestliže nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání obou sporných stran (odvolání žalobců se týkalo bodu I. výroku o zamítnutí vylučovací žaloby a odvolání žalovaného bodu IV. výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 15 Cmo 62/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí vylučovací žaloby a v obou výrocích o nákladech řízení (první výrok), s tím, že jinak zůstává nedotčen. Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). K potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si pro rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, z nějž učinil správný závěr o opodstatněnosti soupisu ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV. K tomu s odkazem na ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) doplnil, že odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitostí s účinky od počátku, nemá automaticky za následek zánik zástavního práva k nemovitostem zřízeného nabyvatelem nemovitostí dříve, než původní vlastník od smlouvy odstoupil, popřípadě než došlo k dohodě o zrušení kupní smlouvy od počátku. Zástavní smlouvu uzavřela pozdější úpadkyně v době, kdy byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené se žalobci, takže nelze mít žádné pochybnosti o tom, že banka jednala v dobré víře, že zástavní dlužnice je osobou oprávněnou s nemovitostmi nakládat. Zástavní právo tak vázne na nemovitostech i poté, co se jejich vlastníky opět stali žalobci. Pro výsledek řízení proto není rozhodné, zda žalobci prokázali vlastnické právo k nemovitostem (které žalovaný nezpochybňoval), ani zda dohoda o zrušení kupní smlouvy ze dne 7. ledna 1998 je právně neúčinná podle §15 nebo §16 ZKV. Existuje-li jeden zákonný důvod soupisu nemovitostí do konkursní podstaty, pak pro potřeby excindačního řízení není nutné ani potřebné zkoumat, zda jsou dány i jiné důvody soupisu (např. neúčinnost právního úkonu, kterým byly nemovitosti převedeny zpět do vlastnictví žalobců). Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže se po zjištění důvodu soupisu ve smyslu §27 odst. 5 ZKV nezabýval dalšími námitkami. Soud přitom není vázán důvody uváděnými správcem konkursní podstaty pro „zápis“ věcí do konkursní podstaty ať již ve výzvě k podání incidenční žaloby nebo v průběhu řízení o takové žalobě, pokud vyšlo najevo, že předmětný úkon se stal ze zákona neúčinným. S odkazem na dikci ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 neshledal odvolací soud opodstatněnou ani námitku žalobců, že soupisu nemovitostí nepředcházela výzva (ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000), uváděje, že v době soupisu správce konkursní podstaty neměl povinnost takovou výzvu učinit, přičemž jde o postup souladný s judikaturou Nejvyššího soudu a s jeho rozhodnutími uveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají, že ačkoliv žalovaný sepsal nemovitosti do konkursní podstaty z jiného důvodu (proto, že měl za to, že je dovolatelé nabyli odporovatelným úkonem dle §16 odst. 1 ZKV ve spojení s §42a obč. zák., případně neúčinným právním úkonem podle §15 ZKV) a ačkoliv v rámci procesní obrany proti vylučovací žalobě v konečném důsledku omezil své námitky na tvrzení o neúčinnosti právního úkonu ve smyslu §15 ZKV, shledaly soupis nemovitostí opodstatněným z jiného právního důvodu, který v řízení vůbec nebyl uplatněn a k němuž se nevedlo dokazování. Soud tedy vyhověl žalovanému, avšak z jiného skutkového základu, než který byl předmětem projednávání a dokazování v soudním řízení a bez zřetele k obsahu žaloby a procesním návrhům stran; tím porušil zásady rozhodování uvedené v §153 o. s. ř., jakož i (v neprospěch dovolatelů) zásadu procesní rovnosti účastníků řízení.
Dále dovolatelé podrobují kritice závěr odvolacího soudu o tom, že existuje-li jeden zákonný důvod soupisu věcí do konkursní podstaty, pak pro potřeby excindačního řízení není nutné ani potřebné zkoumat, zda jsou dány i jiné důvody soupisu. Rovněž nesouhlasí s úsudkem, podle kterého soud není vázán důvody uváděnými správcem konkursní podstaty pro zápis věcí do konkursní podstaty ať již ve výzvě k podání excindační žaloby nebo v průběhu řízení o takové žalobě, pokud vyšlo najevo, že předmětný úkon se stal ze zákona neúčinným. Tyto závěry podle dovolatelů popírají jakýkoli smysl excindační žaloby a řízení o ní a opět vedou i k porušení zásady procesní rovnosti účastníků řízení. Zdůrazňují, že není-li důvody soupisu uváděnými správcem konkursní podstaty vázán soud, musí jimi být vázán žalobce. K tomu, aby mohl posoudit, zda příslušná věc byla sepsána neoprávněně (a zda své právo na vyloučení věci bude vůbec uplatňovat), musí totiž žalobce znát důvod soupisu. Obsahem vylučovací žaloby je obrana žalobce proti důvodu, na jehož základě správce věc sepsal, a žalobce není a nemůže být povinen popírat důvody, které správce konkursní podstaty jako důvody soupisu neuvedl (a to ani v průběhu řízení o vylučovací žalobě, kdy tuto možnost stále má).
Konečně dovolatelé zpochybňují i správnost závěru, že důvod soupisu byl dán z příčin popsaných v napadeném rozhodnutí. V této souvislosti uvádějí, že se zřetelem k době pořízení soupisu je pro věc rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném před 1. květnem 2000. Ustanovení §6 a §27 odst. 5 ZKV v tehdejším znění pak podle přesvědčení dovolatelů nedovolovala správci konkursní podstaty zahrnout automaticky do konkursní podstaty i věci ve vlastnictví třetích osob (zástavců) jen z toho titulu, že na nich vázlo zástavní právo k zajištění pohledávek vůči úpadci. Ani závěr odvolacího soudu, že takový postup možný byl, nemá dle dovolatelů oporu v provedeném dokazování (to k existenci zástavního práva nebylo vedeno). Dovolatelé upozorňují i na to, že u Krajského soudu v Českých Budějovicích dosud probíhá (pod sp. zn. 12 Cm 874/2000) na základě jejich žaloby řízení „o neplatnost“ zástavní smlouvy. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že otázka existence zástavního práva a jeho důsledků v případě pozdějších odstoupení od smlouvy již byla odvolacími soudy i dovolacím soudem jednotně vyřešena. Názor, že soud rozhodl, aniž přihlédl k procesním návrhům stran, podle žalovaného neodpovídá povinnosti tvrzení (§101 o. s. ř.) a povinnosti důkazní (§120 o. s. ř.). K tomu žalovaný uvádí, že sepsal-li nemovitosti do konkursní podstaty, bylo na žalobcích dokázat, že soupis byl neoprávněný. Dále žalovaný odkazuje na ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř., s tím, že v průběhu sporu „bylo zcela nesporně zjištěno“, že měl povinnost dle §27 odst. 5 ZKV vymáhat pohledávky od osob zajišťujících pohledávku vůči úpadci, a že „tímto zajištěním“ bylo zástavní právo k předmětným nemovitostem, které úpadkyně zřídila ve prospěch banky.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Dovolatelé uplatněné argumenty výslovně nepřipínají k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska je nicméně většina těchto argumentů kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Problematikou postupu správce konkursní podstaty při aplikaci ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a v daném ohledu sjednotil soudní praxi rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uveřejněným pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 66/2001“) a svým rozsudkem uveřejněným pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 74/2001“). V R 66/2001 (na které dále odkazují např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 /dále též jen „R 27/2003“/ a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 9/2005“/), uzavřel, že podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 byl správce konkursní podstaty oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty i majetek, kterým třetí osoby zajišťují pohledávky vůči úpadci. V R 74/2001 pak Nevyšší soud vysvětlil, že osoby, jejichž majetek byl takto sepsán do konkursní podstaty z titulu zástavního práva, i před 1. květnem 2000 mohly docílit zániku zástavního práva a následného vyloučení majetku ze soupisu tím, že do konkursní podstaty uhradí zajištěnou pohledávku nebo (převyšuje-li zajištěná pohledávka cenu zástavy) složí cenu zástavy. Pro posouzení této problematiky proto Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí nepřisuzuje zásadní právní význam, když odvolací soud v tomto ohledu rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.
K předpokladům, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV, se Nejvyšší soud rovněž již mnohokráte vyslovil, a to např. opět v R 27/2003 a R 9/2005, a to tak, že mezi tyto předpoklady patří, že:
1) Označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty.
2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil.
3) Žalovaným je správce konkursní podstaty.
4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen).
5) Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni vydání rozhodnutí o vylučovací žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Dovolatelům lze v obecné rovině přisvědčit potud, že znalost důvodů soupisu majetku ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce do konkursní podstaty je pro tuto osobu coby potenciálního vylučovatele nezbytná, byť i jen proto, aby se rozhodla, zda vůbec podá vylučovací žalobu. Nicméně i dovolatelé sami připouštějí (a ze shora vyjmenovaných předpokladů se podává), že při projednávání vylučovací žaloby není správce konkursní podstaty (ale ani soud) vázán důvody soupisu. V řízení o vylučovací žalobě nejde o „popření důvodů soupisu“, nýbrž o zjištění, zda osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokáže, že má k majetku právo, jež příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě vylučuje. Kromě toho nemůže být znalost důvodů soupisu ve výše uvedeném smyslu přeceňována tam, kde jiný (než správcem v soupisu uvedený) důvod příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě možnému vylučovateli je (musí být) znám (typickým příkladem je právě vědomost o zástavním právu). Spojují-li dovolatelé přípustnost dovolání s nesprávnou aplikací ustanovení §153 o. s. ř., pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že (bez zřetele k tomu, že se tím dovolatelé vyslovují o konkrétní vadě řízení a uplatňují tak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictví přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - jak vyloženo výše - založit nelze) popsaná argumentace směřuje k posouzení toho, co je skutkovým základem sporu.
Jak Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení skutkového základu sporu není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. V rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k tomu Nejvyšší soud uvedl, že vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Jinak řečeno, podle ustálené judikatury (se kterou je tak napadené rozhodnutí v souladu) nejde o vybočení z mezí předmětu řízení o vylučovací žalobě, je-li zjištěný skutkový stav věci možno posoudit (a o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě rozhodnout) nejen z pohledu účastníky uplatněných (právních) námitek.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze účinně zpochybnit soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci. Námitka dovolatelů, že (skutkové) závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, se tak pojí k nezpůsobilému k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. Přitom nelze přehlédnout, že závěry odvolacího soudu o existenci zástavního práva vycházejí (vedle zjištění učiněných z výpisu z katastru nemovitostí a ze zástavní smlouvy ze dne 27. dubna 1994) rovněž ze shodných tvrzení účastníků.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní, nelze usuzovat ani z poukazu na probíhající spor o určení neplatnosti zástavní smlouvy. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku uveřejněném pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář ,v. r.
předseda senátu