ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.682.2002.1
sp. zn. 29 Odo 682/2002-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně J. G. a.s., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti žalované Č. r. – S. s. h. r., o zaplacení částky 3,025.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 243/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č.j. 54 Co 307/2001-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2001, č.j. 25 C 243/2000 –167, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení kupní ceny za 1100 tun žita v částce 3,025.000,- Kč, s 16% úrokem z prodlení od 1. února 1992 do zaplacení a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správnému závěru právnímu, jež nedoznal změny ani v řízení odvolacím. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obchodní závazkový vztah vzniklý mezi účastníky vycházející z takzvané „přeblokace“ státních hmotných rezerv realizované v lednu 1992 nelze hodnotit jako kupní smlouvu ve smyslu ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž jako vztah mezi „skladovatelem a opatrovatelem“ dle §527 a násl. obch. zák. Obsahem tohoto vztahu byl závazek skladovatele převzít věc (obilí), aby ji uložil a opatroval, a závazek ukladatele zaplatit mu za to úplatu (skladné), přičemž zaplacení skladného (jakožto jediné možné platby mezi účastníky smlouvy o skladování) předmětem řízení nebylo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž zdůrazňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když jednak řeší právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla komplexně vyřešena, a jednak tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvod spatřovala v ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř. (správně v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.), jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/).
Konkrétně namítala, že odvolací soud vůbec nezhodnotil věcné a právní námitky vznesené v odvolání, když v odůvodnění rozsudku pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho odůvodnění a zdůvodnění svého rozhodnutí omezil na „obecné prohlášení shody svého právního názoru se závěry prvoinstančního soudu“. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř., pak způsobuje, že rozhodnutí odvolacího soudu není podloženo „řádnou argumentací“, jíž by byly přesvědčivě potvrzovány či vyvraceny odvolací námitky, a tento „postup“ odvolacího soudu nelze než hodnotit jako vadný, s tím, že povaha vady jednoznačně mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále žalobkyně zdůrazňovala, že i ona ve vztazích s žalovanou, vzniklých při ochraňování obilných hmotných rezerv státu v roce 1992, spatřuje platně vzniklý smluvní vztah o skladování obilí žalované ve svých skladovacích prostorách (silu Kaplice), a současně soudům obou stupňů vytýkala, že se nevypořádaly z otázkou, na základě jakých právních úkonů žalovaná obilí předané k uskladnění žalobkyni získala. Jelikož žalovaná neprováděla převoz svých dosavadních obilných zásob od jednoho skladovatele ke druhému, ale stávající zásoby vyskladnila tak, že je „uvolnila“ (rozuměj prodala) ze státních hmotných rezerv pro dosavadního skladovatele („Z. B.“), přičemž na druhé straně koupila stejné množství u skladovatele nového („Z. Č. K.“ – právního předchůdce žalobkyně) a byla povinna uhradit mu kupní cenu.
Jelikož v lednu 1992 již nebylo možno tzv. přeblokaci hmotných obilných rezerv státu považovat pouze za „operativní změnu“ skladovaných státních rezerv obilí u různých organizačních složek téže hospodářské organizace („koncernu Z. P.“) a dle žalobkyně „důsledné právní hodnocení způsobu obchodování s hmotnými rezervami státu“ může mít i do budoucna preventivní význam, dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/20000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, nebylo rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolávala. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, (ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že jednak řeší právní otázku (způsob obchodování s hmotnými rezervami státu), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla komplexně vyřešena, a jednak tuto právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem.
S přihlédnutím k době, kdy měla být uzavřena kupní smlouva (leden 1992) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku v tehdy platném znění.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči žalované na zaplacení kupní ceny 1100 tun žita, odůvodněný skutkovými tvrzeními, dle kterých žalovaná od žalobkyně (jejího právního předchůdce) toto zboží nakoupila a jeho cenu, ačkoli její výši znala, nezaplatila.
Podle ustanovení §409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.
Kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodané zboží v souladu se smlouvou (§447 obch. zák.). Podle ustanovení §450 odst. 1 obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Prodávající může činit závislým předání zboží nebo dokladů na zaplacení kupní ceny.
Základním předpokladem pro vznik povinnosti kupujícího k úhradě kupní ceny je existence kupní smlouvy. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy (k dohodě o podstatných částech tohoto smluvního typu), nelze hovořit ani o vzniku povinnosti kupujícího k úhradě kupní ceny.
Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní (jejím právním předchůdcem) a žalovanou nedošlo (pro absenci dohody o dodání zboží, převodu vlastnického práva k tomuto zboží včetně zaplacení jeho ceny, a nedostatek vůle žalované zboží od žalobkyně koupit), a proto žalobnímu požadavku nevyhověl, nelze toto jeho právní posouzení považovat za nesprávné (v rozporu s hmotným právem).
Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, a na nichž své rozhodnutí založil, není žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak nečiní po právní stránce rozhodnutím zásadního významu ani tvrzení žalobkyně, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou, na základě jakých právních úkonů získala žalovaná obilí „předané k uskladnění“, když o vzniku povinnosti k úhradě kupní ceny lze hovořit pouze tehdy, je-li kladně vyřešena otázka existence kupní smlouvy, s tím, že zcela nepochybně nutno připustit možnost „získání“ předmětu skladování žalovanou jiným (než žalobkyní tvrzeným) způsobem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně akcentující, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. Dovolací soud totiž shledává právní posouzení věci odvolacím soudem řádným a přezkoumatelným, nebránícím dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu