ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.703.2004.1
sp. zn. 29 Odo 703/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. J. J., proti žalovanému T. K., o určení práva nájmu a určení členství v družstvu, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 92/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 14 Cmo 275/2003-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 4. prosince 2002, č. j. 44 Cm 92/2000-60, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu na určení, že žalobce je členem Stavebního bytového družstva, a že je nájemcem bytu č. 4, o velikosti 3+1 ve II. patře a vestavěné garáže č. 1 v domě v P., ve vlastnictví tohoto družstva, ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasívní legitimace na straně žalovaného je správný a shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Pasívně věcně legitimováno v řízení o určení členství je nepochybně bytové družstvo, za jehož člena se žalobce považuje, neboť v opačném případě není podle ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. pro ně výrok o určení členství závazný. Domáhá-li se žalobce vedle určení členství v družstvu i určení, že je nájemcem konkrétního družstevního bytu, pak uvedený byt ztratil charakter družstevního bytu, byl-li převeden podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, do osobního vlastnictví MUDr. K. Pasívní věcnou legitimaci v řízení o určení práva nájmu k předmětnému bytu a garáži má současný nájemce, resp. vlastník, jehož právní sféry se žaloba týká.
Na závěru o nedostatku pasívní věcné legitimace u žalovaného - pokračoval odvolací soud - nemůže ničeho změnit ani námitka žalobce, že jeho členství v družstvu a nájemní vztah k bytu nezanikl proto, že smlouva o převodu členských práv a povinností na žalovaného je neplatná, neboť otázka platnosti smlouvy je v řízení o určení právního vztahu posuzována jako otázka předběžná, avšak až poté, co je dána věcná legitimace účastníků řízení o požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že otázkou zásadního právního významu je otázka, kdo je v řízení o určení členství v bytovém družstvu a určení práva nájmu k družstevnímu bytu v případě neplatného převodu členských práv a povinností pasívně věcně legitimován a zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že pasívně legitimováno v řízení o určení členství je bytové družstvo a v řízení o určení práva nájmu současný nájemce, resp. vlastník bytu. Namítá, že družstvu se uzavření dohody o převodu práv a povinností pouze oznamuje, družstvo není smluvní stranou, závěr odvolacího soudu tak z ničeho nevyplývá, a pokud jde o určení práva nájmu k družstevnímu bytu, je v nevýhodném postavení, neboť s jistotou neví, koho má žalovat, převedl-li nový nájemce právo nájmu na někoho dalšího. V době podání žaloby žalobce nemohl vědět, zda žalovaný převedl členská práva na jiného a konkrétně na koho.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. O případy popsané v §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nejde.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění), přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Napadené rozhodnutí vychází z ustálených judikatorních závěrů, podle kterých určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Platí též, že žaloba o určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. shodně v judikatuře např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Má-li – jak citováno výše – určovací žaloba místo pouze tam, kde bude za její pomoci odstraněn nebo eliminován stav ohrožení práva nebo právní nejistoty v právním vztahu, nelze při úvaze o této funkci určovací žaloby (korespondující s podmínkou naléhavého právního zájmu) ponechat stranou ani to, proti komu určovací žaloba směřuje (kdo je ve věci pasívně legitimován).
Otázkou pasívní legitimace ve sporu o určení, že žalobce je členem označeného bytového družstva a nájemcem označeného družstevního bytu se Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) již zabýval, a to v rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003. Tam s odkazem na závěry formulované ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že k tomu, aby žalobkyně (jež se domáhala vyslovení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu) dosáhla sledovaného účelu, by se musela domáhat určení, že je členkou družstva a nájemkyní bytu, a to žalobou směřující vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které jí toto právo upírají (tedy vůči těm, kdož jako společní nájemci byt užívají i vůči bytovému družstvu).
Je tomu tak se zřetelem k ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném v době rozhodnutí soudu prvního stupně), z nějž plyne, že rozhodnutí o tom, kdo je členem družstva a nájemcem bytu, je závazné jen pro účastníky řízení. Žalovaný jako fyzická osoba nemůže žádným způsobem ovlivnit okolnost, zda žalobce bude bytovým družstvem, jež žalováno není, považován za člena družstva. Stejně tak platí, že není-li žalovaný již nájemcem bytu (a tento závěr dovolatel nezpochybňuje), nemá určení, že nájemcem tohoto bytu je žalobce, ve vztahu k tomuto žalovanému již žádný význam (postavení osoby, která byt nyní užívá z titulu práva vlastnického a která není účastnicí řízení, tímto určením nemůže být nijak dotčeno).
Poněvadž důvod ke změně těchto judikatorních závěrů Nejvyšší soud nemá a napadené rozhodnutí je s nimi v souladu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady podle obsahu spisu v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu