ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.852.2001.1
sp. zn. 29 Odo 852/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka, v právní věci žalobce F. D., zast. , advokátem, proti žalovanému Z. d. J., zast., advokátem, o 358.969,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 117/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2001, čj. 40 Co 157/2000-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů dovolacího řízení 18.520,- Kč, do rukou jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se - po změně žalobního petitu, kterou soud prvního stupně připustil - domáhal uhrazení částky 358.969,- Kč nebo vydání živého inventáře v téže hodnotě. Dále požadoval zaplacení 17 % úroku z prodlení z částky 358.969,- Kč od 1.12.1995 do zaplacení. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 16.6.1999, čj. 7 C 117/99-26 zavázal žalovaného výrokem I. k peněžitému plnění a výrokem II. zamítl žalobu na požadované plnění vydáním živého inventáře a na zaplacení úroku z prodlení. Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým zamítl žalobu na vydání živého inventáře v jateční hodnotě 358.969,- Kč a 17 % úrok z prodlení ze stejné částky. Ve zbývajícím rozsahu změnil výroky rozsudku tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalovanému 358.969,- Kč a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v prvním stupni.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků a poté, co doplnil dokazování, uzavřel, že pro účely svého rozhodnutí přebírá skutková zjištění soudu prvního stupně pouze v té části, která se týká majetkového převodu mezi T. D. a žalobcem a v této části považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný z důvodů v něm uvedených.
Dále pak zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, aby si vytvořil potřebný skutkový podklad pro vlastní právní zhodnocení a po zhodnocení skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc posoudil podle nesprávného právního předpisu (zákona č. 229/1991 Sb., dále též jen „zákon o půdě“), přičemž právním důvodem žaloby je plnění ze smlouvy, která byla účastníky uzavřena o vydání majetkového podílu z transformace.
Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná osoba, T. D., převedla na žalobce pohledávku z transformace, na kterou jí vznikl nárok podle zákona o půdě (§33a zákona o půdě). Přitom jmenovaná souhlasila s tím, aby jí byla náhrada poskytnuta formou podílu na majetku povinné osoby - žalovaného družstva. V důsledku toho ji družstvo vypočetlo základní podíl podle §7 odst. 4 věty prvé zákona č. 42/1992 Sb. (dále též jen „transformační zákon“) a takto stanovený transformační podíl pak představoval formu vypořádání podle zákona o půdě. Žalovaný se s oprávněnou osobou dohodl o jiné formě vypořádání nároku za majetek převzatý v minulosti družstvem - za živý a mrtvý inventář - tedy o vypořádání náhrady podle ustanovení §20 odst. 4 (správně odst. 3) zákona o půdě.
Postoupením pohledávky došlo ke změně v osobě věřitele, nikoli ke změně obsahu závazku. Obsah dohody o vypořádání základního podílu, který je součástí transformačního podílu, respektuje rozsah a obsah povinností žalovaného vůči postupitelce a tím i vůči žalobci jako postupníkovi. Dohoda o vypořádání transformačního podílu je právní skutečností občanskoprávní povahy, proto je na obsah tohoto závazku a nároky z něj vyplývající nutno aplikovat ustanovení občanského zákoníku.
Závazkový vztah účastníků byl založen smlouvou, která splňuje náležitosti dvoustranného právního úkonu a v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem.
Právo na plnění transformačního podílu je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. Promlčecí doba počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé; vzhledem k tomu, že plnění závazku bylo sjednáno ve splátkách, počala promlčecí doba běžet ode dne splatnosti jednotlivých splátek. Podle dohody účastníků nastala splatnost poslední splátky dnem 30.11.1995 a právo bylo tedy možno vykonat poprvé dne 1.12.1995. Právo žalobce poprvé vykonal tím, že dne 16.3.1999 podal žalobu proti povinnému družstvu. Tříletá promlčecí doba tedy uplynula marně a v důsledku námitky promlčení se stal nárok žalobce nevynutitelným. Podmínky uznání dluhu odvolací soud neshledal. Zápis o projednání řešení vydání majetkového podílu ze dne 13.12.1996, který žalobce považuje za uznání dluhu, nelze jako uznání dluhu interpretovat, neboť vyjádření předsedy družstva, že neodmítá postupné vyrovnání majetkového podílu, ale v tuto chvíli je rozhodnuto další majetek nevydávat, protože firma T. s.r.o., ve které má žalobce majoritní podíl, dluží žalovanému 661.046,- Kč, nelze vykládat v kontextu celého právního úkonu tak, že jde o příslib dlužníka zaplatit dluh, jak to vyžaduje ustanovení §558 obč. zák. Gramatickým a logickým výkladem zkoumaného úkonu dospěl odvolací soud k závěru, že smyslem a účelem vyjádření žalovaného, zaznamenaného do zápisu ze dne 13.12.1996, bylo uvést konkrétní námitky proti způsobu zaplacení dluhu, jehož se žalobce domáhal.
V důsledku promlčení jistiny pak nebylo možno přiznat ani úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v rozsahu měnícího výroku dovolání. Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.)].
Dovolatel dovozuje, že odvolací soud měl důsledně postupovat podle zákona o půdě. Zdůrazňuje, že rodiče žalobce, J. a T. D., hospodařili na svém statku do roku 1955, kdy jim byl statek odebrán, užívání veškerého zemědělského majetku přešlo do „tehdejšího socialistického sektoru a rodina byla násilně vystěho
vána, a to především proto, že rodiče žalovaného nevstoupili do zemědělského družstva“.
Po rekapitulaci postupu, kterým se stal oprávněným domáhat se vydání majetkového podílu T. D., dovolatel uvedl, že dohodu o převodu majetkového podílu ze dne 30.8.1993, je nutno hodnotit též jako uznání dluhu, neboť z jejího obsahu je patrná celková výše závazku i jeho důvod, neboť „součástí specifikace nároku žalobce je předmětem listiny označené jako vlastnický list.“ Podle ustanovení §110 obč. zák. se proto žalovaný nárok promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě, která, protože listina neobsahuje lhůtu k plnění, počíná běžet dnem následujícím, tj. 31.8.1993 a končí 30.8.2003.
Dovolatel dovozuje, že zápis ze dne 28.4.1995 „tvoří vlastně další doplnění právního úkonu, tedy dohody o uznání závazku ze dne 30.8.1993, neboť se zde hovoří o naprosto stejné výši náhrady za živý a mrtvý inventář.“ „V ustanovení §110 obč. zák. odst. 1, věta druhá, před středníkem pro aplikaci desetileté promlčecí doby stačí pouze písemné uznání práva co do důvodu a výše. Teprve zbývající část věty za středníkem vyjadřuje další, jiný případ, tj. když v uznání závazku co do důvodu a výše je navíc uvedena lhůta k plnění. Z uvedeného nutno dovodit závěr, že v daném případě byla splněna beze zbytku podmínka o uznání závazku co do důvodu a výše, byť v listině ze dne 30.8.1993 není uvedena lhůta k plnění a zápis ze dne 28.4.1995 je nutno vnímat jako další navazující jednání na předchozí dohodu ze dne 30.8.1993.“
Dovolatel dále namítá, že „nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že dohoda mezi postupitelkou, postupníkem a povinnou osobou neobsahuje právní úkon uznání závazku co do důvodu a výše, což lze dovodit z obsahu listiny, neboť účastníci jsou nezaměnitelní, předmět vypořádání je rovněž nezaměnitelný a vypočtená výška nároku nebyla zpochybněna a nebyl zpochybněn ani důvod uznání závazku tím, že listiny obsahuje přesné právní tituly vydání, tj. náhrada za živý a mrtvý inventář a náhrada transformačního podílu určeného subjektu, tj. povinné osoby. Dovolatel uzavírá, že odvolací soud aplikoval na správně zjištěný skutkový stav ustanovení občanského zákoníku o tříleté promlčecí lhůtě, když měl správně použít ustanovení o desetileté lhůtě. Proto navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že setrvává na právním názoru, že „právní průběh věci“ musí být posuzován podle transformačního zákona, nikoli podle zákona o půdě, jak tvrdí dovolatel. Soudí, že pohledávka je promlčena, protože dohoda mezi dovolatelem a paní T. D. není uznáním závazku co do důvodu a výše. Uvedená dohoda je pouze smlouvou o převodu majetkového podílu a žalovaný byl pouze jejím pasívním účastníkem, potvrzujícím, že má ve své evidenci převáděný závazek.
Žalobce k vyjádření žalovaného k dovolání uvedl, že žalobou jsou uplatňovány dva nároky, a to nárok podle §20 zákona o půdě a nárok podle transformačního zákona. Uvedl, že žalovaný podpisem dohody ze dne 30.8.1993 vlastně vyslovil souhlas s plněním dohodnuté oprávněné osobě, což potvrdil dohodou ze dne 28.4.1995. Žalovaný dovozuje, že z obsahu listiny ze dne 30.8.1993 a z faktického jednání zavázaného nelze usuzovat jinak, než že se jedná o zajištění závazku formou jeho uznání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud měl důsledně postupovat podle zákona č. 229/1991 Sb., nikoli podle zákona č. 42/1992 Sb. K tomu dovolací soud uzavřel, že v projednávané věci nárok matky žalobce vůči žalovanému vznikl podle zákona č. 229/1991 Sb. Tento nárok však byl v souladu s ustanovením §20 odst. 3 uvedeného zákona vypořádán podílem na jmění povinného družstva, které na základě toho vypočetlo oprávněné majetkový podíl z transformace. Tím se původní nárok oprávněné změnil na nárok podle zákona č. 42/1992 Sb.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že dohodu o převodu majetkového podílu ze dne 30.8.1993, je nutno hodnotit též jako uznání dluhu, protože z jejího obsahu je patrná celková výše závazku i jeho důvod, neboť „součástí specifikace nároku žalobce je předmětem listiny označené jako vlastnický list.“ K tomu dovolací soud uzavřel, že pokud by měla být uvedená dohoda hodnocena jako uznání dluhu, musel by v ní být obsažen jasný projev vůle uznávajícího dlužníka, směřující k uznání dluhu. Uznání dluhu je jednostranným, adresovaným právním úkonem dlužníka a proto musí mít všechny náležitosti právního úkonu, tedy i určitý jasný a srozumitelný projev vůle dlužníka o tom, že uznává svůj dluh. Tyto náležitosti uvedená dohoda nesplňuje, neboť žalovaný v ní sice potvrzuje, že paní T. D. byl vypočten majetkový podíl z transformace v celkové výši 1,371.794,- Kč nevyjadřuje však vůli uznat tuto částku jako svůj dluh vůči jmenované či jejímu právnímu nástupci.
Protože dovolatelem tvrzené uznání dluhu Nejvyšší soud neshledal, nezabýval se již jeho dalším tvrzením o doplnění uvedeného uznání zápisem ze dne 28.4.1995, neboť jestliže, jak dovodil Nejvyšší soud, dohodou o převodu majetkového podílu ze dne 30.8.1993 k uznání dluhu ze strany žalovaného nedošlo, nemohlo dojít jakýmkoli následným právní úkonem k doplnění tohoto uznání, protože neexistující právní úkon (tj. právní úkon, který soud neshledal), nelze následně doplňovat. Uvedenou dohodu proto lze považovat pouze za dohodu o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace a jeho splatnosti.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalovanému náhradu nákladů podle §3 sníženou podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů ve výši 75 Kč, podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu