ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.86.2003.1
sp. zn. 29 Odo 86/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. P. N., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně S. – T. spol. s r. o., v likvidaci, proti žalované JUDr. J. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Č. a. s., s. r. o., o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 26/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 13 Cmo 182/2002 – 37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 13 Cmo 182/2002 – 37, změnil rozsudek ze dne 3. června 2002, č. j. 58 Cm 26/2002 – 16, ve výroku, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení označených nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně Č. a. s., s. r. o., identifikační číslo …, tak, že žalobě o vyloučení těchto nemovitostí vyhověl.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, že ji však nesprávně posoudil po stránce právní. Konkrétně zdůraznil, že osobní dlužnicí zástavní věřitelky I., a. s. (dále též jen „zástavní věřitelka“) je úpadkyně S. – T. spol. s r. o., v likvidaci (jejíž správce je ve věci žalobcem) - dále též jen „osobní dlužnice“, a zástavní dlužnicí a vlastnicí sporných nemovitostí pak úpadkyně Č. a. s., s. r. o (jejíž správkyně je ve věci žalovanou) - dále též jen „zástavní dlužnice“. Obsahem tohoto právního vztahu je právo zástavního věřitele navrhnout prodej zástavy, nebyl-li zajištěný závazek řádně a včas splněn, a povinnost zástavního dlužníka strpět realizaci zástavního práva. Zástavní právo je přitom právem věcným, které nepůsobí jen mezi zástavcem a zástavním věřitelem, nýbrž i vůči třetím osobám. Při realizaci uhrazovací funkce zástavního je zástava majetkem sloužícím ke krytí dlužníkova závazku. Je-li osobní dlužník v konkursu (pokračoval odvolací soud), zprostí se zástavní dlužník povinnosti plnit (uspokojit zástavního věřitele v rozsahu zajištění ze zástavy) jen tím, že plní ve prospěch konkursní podstaty osobního dlužníka. Povinnosti zástavního dlužníka plnit ve prospěch konkursní podstaty osobního dlužníka odpovídá oprávnění správce konkursní podstaty osobního dlužníka splnění této povinnosti vymáhat. Na tyto závěry nemá žádný vliv skutečnost, že v konkursu se vedle osobního dlužníka ocitl i zástavní dlužník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., totiž, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že se soud prvního stupně nezabýval jejími tvrzeními o skutečnostech obsažených v konkursním spisu úpadkyně, jejíž majetek spravuje, konkrétně obsahem přihlášky zástavní věřitelky. Kdyby tak učinil, zjistil by, že zástavní věřitelka v konkursním řízení vedeném na majetek zástavní dlužnice přihlásila svou pohledávku (nejen právo na oddělené uspokojení), jakož i to, že právním důvodem přihlášené pohledávky bylo směnečné rukojemství zástavní dlužnice.
Právní posouzení věci má dovolatelka za nesprávné proto, že odvolací soud podle jejího přesvědčení sice aplikoval správný právní předpis, leč nesprávně jej vyložil. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uplatnil v zájmu ochrany konkursní podstaty osobní dlužnice, nikoliv však v zájmu ochrany konkursní podstaty zástavní dlužnice. Konkursní věřitelé zástavní dlužnice tak dle stávajícího rozhodnutí odvolacího soudu nebudou uspokojeni způsobem, který jim zákon (§28 odst. 4 ZKV) garantuje pro případ, kdy je z konkursní podstaty uspokojen oddělený věřitel (tedy nad hranici 70% výtěžku zpeněžení, která limituje rozsah odděleného uspokojení). Usuzuje dále, že zákon o konkursu a vyrovnání upravuje práva úpadcových věřitelů specifickým způsobem; je-li v konkursní podstatě v den prohlášení konkursu určitý majetek, musí si být vždy jisti určitou mírou uspokojení. Nebyl-li určitý majetek vyveden z konkursní podstaty, do prohlášení konkursu, musí zůstat součástí konkursní podstaty i poté a musí sloužit k uspokojení řádně přihlášených věřitelů; nelze jej proto dodatečně „vybrat“ ve prospěch kohokoliv třetího.
V době před prohlášení konkursu nesplnila závazek ze smlouvy o úvěru ani osobní dlužnice ani zástavní dlužnice. Poté, co byl prohlášen konkurs na jejich majetek, je třeba uplatnit zákon o konkursu a vyrovnání, který poskytuje stejnou ochranu všem věřitelům, (s výjimkou věřitelů oddělených). Zákon o konkursu a vyrovnání tedy nijak nezvýhodňuje jiné věřitele (konkrétně věřitele osobní dlužnice před věřiteli zástavní dlužnice). Navíc zástavní věřitelka přihlásila do konkursního řízení vedeného na majetek zástavní dlužnice jinou pohledávku než do konkursního řízení vedeného na majetek osobní dlužnice. Mylnou aplikací občanského zákoníku je podle dovolatelky zpochybněna právní jistota věřitelů zástavní dlužnice, kteří v době uzavírání jednotlivých obchodů vycházeli ze skutečnosti, že zástavní dlužnice je vlastníkem sporných nemovitostí.
Konečně dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se nezabýval tím, zda vůbec zástavní věřitelka přihlásila svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek osobní dlužnice a jaký je právní důvod této pohledávky, z čehož dovozuje existenci dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvádí, že uplatněné dovolací důvody nejsou dány. V této souvislosti především zdůrazňuje, že žalovaná před odvolacím soudem skutková zjištění provedená soudem prvního stupně nezpochybňovala a dokonce se vzdala práva na projednání věci.
K tvrzené vadě řízení poukazuje žalobce na to, že předmětem řízení je vyloučení sporných nemovitostí z majetku konkursní podstaty zástavní dlužnice a nikoli zjišťování, zda a který subjekt přihlásil pohledávku v konkursním řízení této úpadkyně. Soud prvního stupně nadto důkaz konkursním spisem zástavní dlužnice v rozsahu potřebném pro rozhodnutí provedl, dovolatelka provedení dokazování k nyní tvrzeným skutečnostem nenavrhla a v odvolacím řízení takovou „vadu“ nenamítala. Právní posouzení věci odvolacím soudem má žalobce za správné; proto žádá, aby Nejvyšší soud dovolání jako bezdůvodné odmítl.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve - v rovině dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze o správnosti právního posouzení věci tedy Nejvyšší soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) I., a. s. (od 18. června 2004 zapsaná v obchodním rejstříku pod obchodní firmou B. B. CZ a. s.) jako zástavní věřitelka uzavřela dne 1. února 1999 s obchodní společností Č. a. s., s. r. o. jako se zástavní dlužnicí smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o něž se vede spor (vlastnicky připsaným zástavkyni), a to k zajištění pohledávky zástavní věřitelky proti obchodní společnosti S. – T. spol. s r. o., v likvidaci, z úvěrové smlouvy. Zástavní právo k nemovitostem ve prospěch zástavní věřitelky bylo do katastru nemovitostí vloženo k 18. lednu 1999.
2) Usnesením ze dne 30. července 2001, č. j. 93 K 54/2001-16, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek obchodní společnosti Č. a. s., s. r. o.
3) Usnesením ze dne 6. srpna 2001, č. j. 89 K 10/01-16, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek obchodní společnosti S. – T. spol. s r. o., v likvidaci.
4) Správkyně konkursní podstaty obchodní společnosti Č. a. s., s. r. o. sepsala sporné nemovitosti (jako první) 12. října 2001 do konkursní podstaty této společnosti, jako její vlastnictví.
5) I., a. s. přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně S. – T. spol. s r. o., v likvidaci pohledávku z úvěrové smlouvy v celkové výši 25.679.312,67 a uplatnila právo na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí. Právo na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí uplatnila I., a. s. rovněž v konkursu vedeném na majetek obchodní společnosti Č. a. s., s. r. o.
6) Správce konkursní podstaty obchodní společnosti S. – T. spol. s r. o., v likvidaci podal ve lhůtě určené konkursním soudem žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty obchodní společnosti Č. a. s., s. r. o.
Se zřetelem k době uzavření zástavní smlouvy (1. února 1999) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.
Vzhledem k době prohlášení obou konkursů (30. července a 6. srpna 2001), době soupisu (12. října 2001) jakož i k době podání vylučovací žaloby (18. února 2002) měl Nejvyšší soud dále za rozhodný zákon o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2)..
Ustanovení §27 odst. 5 ZKV pak určuje, že osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě) v intencích závěrů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2003“), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který prohlásil konkurs;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§19 odst. 2 věta první ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena správcem);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
V rozsudku ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 185, pak Nejvyšší soud k pátému předpokladu dále vysvětlil, že žaloba o vyloučení majetku z konkursní podstaty může být úspěšná i v případě, že právní důvod soupisu později odpadl (ke dni rozhodnutí soudu o této žalobě již neexistoval). Je tomu tak především proto, že existují případy, kdy konkursní právo dovoluje, aby řádně přihlášená a zjištěná pohledávka konkursního věřitele zanikla v průběhu konkursu i jinak než vydáním výtěžku zpeněžení oddělenému věřiteli nebo splněním rozvrhového usnesení. Typickým příkladem, plynoucím přímo ze zákona o konkursu a vyrovnání, je zánik zjištěné pohledávky konkursního věřitele v důsledku její úhrady ručitelem úpadce (srov. §27 odst. 5 ZKV), nebo proto, že ji uhradil mimo konkurs stojící úpadcův (solidárně zavázaný) spoludlužník (srov. k tomu dále i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 18/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od závěrů formulovaných v těchto rozhodnutích, na něž v podrobnostech odkazuje a z nichž vyšel i v dalších svých rozhodnutích, nevidí Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci.
Již na tomto základě lze tudíž uzavřít, že neobstojí názor dovolatelky, že byl-li důvod soupisu objektivně dán (ke dni 12. říjnu 2001), musí sepsaný majetek zůstat v konkursní podstatě bez zřetele k tomu, co nastalo po dni soupisu (bez zřetele k tomu, že právní důvod soupisu odpadl „následně“).
V R 27/2003 též Nejvyšší soud vysvětlil, že z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy. Také v tomto směru nevidí Nejvyšší soud důvodu na uvedeném závěru ničeho měnit. Jeho formulace byla výrazem metody, kterou Nejvyšší soud při úvaze o obsahu zástavních práv v konkursu uplatňuje opakovaně a podle které pro přesné vymezení obsahu práv a povinností dotčených prohlášením konkursu na majetek některého ze subjektů z těchto vztahů oprávněných nebo povinných je určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby konkursu nebylo. Teprve pak je nutno zkoumat, zda a v jakém směru zasahují do obecné úpravy zástavních práv ustanovení práva konkursního.
Zástavní dlužník je osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jejího majetku (výnosu z prodeje zástavy). Prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka tuto zásadu (podávající se i z pozitivní úpravy institutu zástavního práva v občanském zákoníku) v žádném směru neprolamuje. Při realizaci uhrazovací funkce zástavního práva je tak zástava majetkem sloužícím ke krytí dlužníkova závazku bez zřetele k tomu, že dlužník mezitím za podmínek, za nichž zástavní právo zůstává zachováno, vlastnictví zástavy pozbyl, nebo že vlastníkem zástavy nikdy ani nebyl. (Jen) v tomto smyslu se na zástavu i pro konkursní účely pohlíží jako na majetek osobního dlužníka (srov. opět R 27/2003). Z uvedeného zřetelně plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního (vlastník zástavy /zástavní dlužník/ je povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů /k uhrazení závazku osobního dlužníka/).
Také s těmito zásadami je napadené rozhodnutí v souladu a námitky dovolatelky ani potud důvodné nejsou. K argumentaci zásahem do „právní jistoty věřitelů zástavní dlužnice, kteří v době uzavírání jednotlivých obchodů vycházeli ze skutečnosti, že zástavní dlužnice je vlastníkem sporných nemovitostí“, lze dodat, že od doby, kdy zástavní dlužnice nemovitosti zatížila zástavním právem, tito věřiteli žádnou „jistotu“ co do možnosti uspokojení svých pohledávek ze zástavy míti nemohli (legitimní očekávání v daném směru bylo možno přičítat toliko zástavnímu věřiteli).
Rovněž teze, podle které „je-li v konkursní podstatě v den prohlášení konkursu určitý majetek, musí si být /konkursní věřitelé/ vždy jisti určitou mírou uspokojení“, neobstojí. Nehledě k tomu, že míra upokojení konkursních věřitelů je nulová, jde-li o majetek neprodejný, dovolatelka tímto argumentem opomíjí právě vylučovací (excindační) žalobu, jejímž prostřednictvím lze za trvání konkursu řešit i tzv. spor o lepší (silnější) právo (srov. např. ustanovení §68 ZKV ve vztahu k tzv. restitučním nárokům). Platí, že zástava je hodnotou určenou ke krytí závazku osobního dlužníka, bez zřetele k tomu, že vlastnicky náleží jiné osobě (zástavnímu dlužníku). Konkursní věřitelé zástavního dlužníka tedy nemohli spoléhat ani na to, že ta část výtěžku zpeněžení, která tvoří rozdíl mezi částkou, které se zajištěnému věřiteli (zde zástavnímu věřiteli) má dostat jako sedmdesát procent výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele (srov. §28 odst. 4 ZKV) a částkou, které by se mu na úhradu zajištěné pohledávky dostalo, kdyby oné sedmdesátiprocentní klauzule nebylo, bude v rozvrhu použita k uspokojení jejich pohledávek. Hodnota, které by se jinak dostalo zajištěnému věřiteli, totiž logicky musí být využita v konkursní podstatě, ve které má být zajištěnému věřiteli vydána (v souladu se shora rozvedenými principy) odpovídající část výtěžku zpeněžení. Pro úplnost lze dodat, že ta část čistého výtěžku zpeněžení zástavy, která převyšuje výši zajištěné pohledávky, musí být v případě, že šlo o zpeněžení majetku osoby podle §27 odst. 5 ZKV, vydána této osobě (zástavnímu dlužníku). Jen do této výše totiž (podle obecné úpravy zástavního práva) zástavní dlužník „ručí“ zástavou za splnění závazku osobního dlužníka a vrácení částek jdoucích nad tento rámec by se domohl tzv. žalobou z lepšího práva (k povaze této žaloby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 180). K dalším otázkám nakládání s čistým výtěžkem zpeněžení zajištění srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odtud lze uzavřít, že dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
K vadě řízení, s jejíž existencí dovolatelka spojuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud – ve shodě s vyjádřením žalobce – především podotýká, že spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty je sporem vyvolaným konkursem, pro který platí zákonná koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. června 2002 (č. l. 14-15) je patrno, že v tomto smyslu byla dovolatelka soudem při uvedeném jednání rovněž poučena. V řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení však dovolatelka tvrzení, že důvodem přihlášení pohledávky zástavní věřitelky do konkursu vedeného na majetek zástavní dlužnice bylo směnečné rukojemství zástavní dlužnice, neuplatnila. V dovolacím řízení již k těmto – z pohledu výše uvedeného novým – skutečnostem přihlédnout nelze (dovolací soud není skutkovou instancí), přičemž nastalá situace není způsobena chybným procesním postupem soudů nižších stupňů, nýbrž tím, že dovolatelka tuto okolnost neuplatnila ve fázi řízení k tomu určené.
Nadto lze uvést, že výsledek sporu by nebyl jiný ani v případě, že by skutkový závěr o směnečném rukojemství zástavní dlužnice coby právním důvodu přihlášky pohledávky zástavní věřitelky do konkursu vedeného na majetek zástavní dlužnice, byl v řízení učiněn. Skutečnost, že zástavní dlužnice za splnění závazku osobní dlužnice zástavní věřitelce také ručila, totiž nemění nic na úsudku, podle kterého zástavou zajišťovala závazek osobní dlužnice (nikoli svůj závazek ručitelský).
Námitkou, že se odvolací soud nezabýval tím, zda vůbec zástavní věřitelka přihlásila svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek osobní dlužnice a jaký je právní důvod této pohledávky – vznesenou v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. –správnost napadeného rozhodnutí rovněž zpochybnit nelze. Pro závěr, že osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vůči úpadci, musí (nechtějí-li přijít o předmět zajištění) vyplatit ve prospěch konkursní podstaty takového úpadce (osobního dlužníka) zajištěné pohledávky nebo do ní složit cenu majetku, jímž je pohledávka zajištěna, totiž není podstatné, zda osoba, v jejíž prospěch bylo zajištění sjednáno (zajištěný věřitel), pohledávku do konkursní podstaty takového úpadce vůbec přihlásila (coby nutný předpoklad jejího uspokojení). Potud jde opět o konstantní výklad, jejž Nejvyšší soud podal např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a znovu pak v již zmiňovaném R 27/2003.
Jelikož dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nebylo shledáno opodstatněným a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu