ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.862.2006.1
sp. zn. 29 Odo 862/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. Investičnímu fondu M., a. s. v likvidaci, zastoupené advokátem, 2. F. E. L., a 3. Č. h. a. s. (dříve Č. I. H., a. s.), zastoupené advokátem, o zrušení soudního smíru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 200/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004, č. j. 5 Cmo 3/2004-128, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit první a třetí žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každé 3.175,- Kč, do rukou jejich právních zástupců, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001, č. j. 47 Cm 200/99-76, kterým tento soud zamítl žalobu s návrhem na zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. září 1998, č. j. 46 Cm 260/97-114, kterým byl schválen smír uzavřený mezi žalovanými.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že usnesení o schválení smíru je podle ustanovení §99 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) formou rozhodnutí, kterým se meritorně končí řízení v dané věci mezi účastníky, jejichž smír byl soudem schválen. Za podmínek, které stanoví §99 odst. 3 o. s. ř. mohou účastníci daného řízení smír napadnout žalobou o jeho zrušení. Již z povahy věci je zřejmé, že jako původní řízení mohli ovlivnit jen jeho účastníci, tak i jeho nové otevření mohou přivodit jen ty osoby, které na něm byly zúčastněny. Nemůže přijít osoba třetí, která nebyla na smírem skončeném řízení nijak účastna a mezi zcela jinými osobami takové řízení znovu vyvolat, a to i proti jejich vůli. Ani vedlejší účastník nemůže v řízení činit kroky, které by byly v rozporu s kroky toho, na jehož straně intervenuje (§93 odst. 3 o. s. ř.). Proto odvolací soud uzavřel, že jiné osoby, než účastníci řízení skončeného usnesením o schválení smíru, nemají aktivní legitimaci pro podání žaloby na jeho zrušení.
Dále odvolací soud konstatoval, že nelze vyloučit, že by případně nemohl žalobce podat určovací žalobu ohledně obdobné dohody. Není samozřejmě možné předem říci, že by tuto legitimaci měl v konkrétní věci. Principálně to ovšem není nemožné. To však nic nemění na tom, že zde nejde o vztah hmotně právní, nýbrž procesní. Jak výše uvedeno, jde o skončení určitého řízení a rozhodnutí, zda příslušné usnesení zrušit, tedy legitimace jak se uvádí shora náleží těm, kdo byli takového řízení účastni. Okolnost, že v případě žaloby podané osobou legitimovanou by bylo skutečně předně posouzeno, zda schválená dohoda obstojí, na tom ničeho nemění.
Podle odvolacího soudu nejde ani o přezkoumání rozhodnutí. Jde jenom o to, že po vydání rozhodnutí, o kterém se rozhoduje bez dokazování a kde soud vychází jen z toho, co zjevně vyšlo najevo, mohou vyjít najevo okolnosti, které smír zpochybňují. Jde o obdobu rozhodování o žalobách na obnovu řízení nebo o námitkách proti směnečným platebním rozkazům.
Proto také ponechává zákon rozhodování na soudu prvního stupně. Kdyby měla být v rámci žaloby podle §99 odst. 3 o. s. ř. posouzena správnost postupu soudu a nikoliv tyto případně nově zjištěné skutečnosti, bylo by rozhodování nutně směřováno na soudy vyšších instancí. Proto také nemůže být soudce, který smír schvaloval, vyloučen z rozhodování o uvedené žalobě ve smyslu §14 odst. 2 o. s. ř., a tedy nebyla v této konkrétní věci vyloučena z toho důvodu ani JUDr. M. B., která ve věci rozhodovala v prvním stupni. Jiné důvody její podjatosti nebyly ani tvrzeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel tvrdí, že Vrchní soud v Praze zde zvolil značně restriktivní výklad §99 o. s. ř., který však není na místě, a věc nesprávně právně posoudil.
Podle ustanovení §99 odst. 3 věty druhé o. s. ř. může soud zrušit usnesení o schválení smíru rozsudkem, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Důležitým a v podstatě jediným hlediskem pro možnost soudu zrušit usnesení o schválení smíru je jeho neplatnost podle hmotného práva. Z citovaného ustanovení dále vyplývá, že tak soud může učinit na návrh, občanský soudní řád však neomezuje okruh aktivně legitimovaných subjektů k podání takového návrhu pouze na účastníky předchozího řízení, jak to činí v jiných ustanoveních. Ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. je tedy nutno vykládat naopak spíše extenzivně, neboť jeho účelem je ochrana hmotného práva. Není možné, aby se účastníci dohodli v rozporu s hmotným právem a takovou dohodu si pak nechali „posvětit“ soudem a dodali jí tak jakýsi „(veřejno) právní punc“. Takovému názoru ostatně svědčí i ustanovení §99 odst. 2 o. s. ř., podle nějž soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Jak vyplývá z povahy předmětného smíru jeho dopad byl podstatně širší „než je dán jeho účastníky“ a bylo jím zasaženo i do práv žalobce. Na základě toho je potom nutno dospět k závěru, že citované ustanovení občanského soudního řádu neomezuje okruh osob oprávněných podat návrh na zrušení smíru jen na účastníky řízení, a že vzhledem k jeho účelu je aktivně legitimován k jeho podání i žalobce, neboť absence výslovné právní úpravy nemůže být k jeho tíži.
Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho výtkou, že cena připadající na akcii nedosahovala zákonem č. 248/1992 Sb. požadovanou minimální výši, což představovalo porušení kogentního hmotně právního ustanovení zákona již v době schvalování smíru. Rovněž se nevypořádal s namítaným porušením odborné péče ze strany představenstva první žalované. Odvolatel vytýkal i porušení dobrých mravů a sjednání neregulérní a nijak nezajištěné podmínky ze strany první žalované vůči dalším přímým účastníkům soudního smíru. Odvolatel vytýká i celou řadu dalších případů, kdy se odvolací soud nevypořádal s jeho hmotně právní argumentací ve prospěch neplatnosti schváleného smíru.
Za nesprávné považuje dovolatel i posouzení otázky, zda řízení podle ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. je svou povahou přezkoumáním rozhodnutí o schválení smíru či nikoliv. S ohledem na to se pak, podle odvolatele, odvolací soud nesprávně vypořádal i s námitkou podjatosti soudkyně, která rozhodovala o schválení smíru. Je totiž evidentní, že se žádný soudce bez porušení nestrannosti a nezávislosti jako atributu soudní ochrany a spravedlivého procesu nemůže podílet na přezkumu svého vlastního rozhodnutí, které sám vydal.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První a třetí žalované ve vyjádření k dovolání snášejí argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může podat žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru osoba, která nebyla jeho účastníkem.
V ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. se určuje, že schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.
Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád výslovně nestanoví, kdo může podat žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je pro určení okruhu způsobilých navrhovatelů třeba vycházet z účelu ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. a podrobit je tedy teleologickému výkladu.
Podle ustanovení §202 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není proti usnesení, kterým byl schválen smír, přípustné odvolání. V teorii není pochyb o tom, že je tomu tak proto, že ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. zajišťuje jeho účastníkům jiný prostředek procesní ochrany, který je, co do lhůty k jejímu uplatnění účinnější, než by bylo odvolání (srovnej např. Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. PANORAMA PRAHA, 1985 s. 461). Je-li účelem ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. poskytnutí procesní ochrany účastníkům smíru, nelze než dovodit, že žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru mohou podat právě jen osoby, kterým toto ustanovení poskytuje ochranu, tj. účastníci schváleného smíru. Ze závěru, že dovolatel není oprávněn napadat rozhodnutí o schválení smíru, pak plyne, že nejsou důvodné jeho výtky, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzeními týkajícími se tvrzených důvodů neplatnosti smíru.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal první a třetí žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §8 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu