ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.931.2006.1
sp. zn. 29 Odo 931/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, za účasti D. F. zastoupeného Mgr. Z. M., advokátkou, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 148/2002, o dovolání D. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 14 Cmo 251/2005-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. D. F. je povinno zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 25 Cm 148/2002-51, Městský soud v Praze zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal určení, že je členem D. F., (dále jen „družstvo“), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že navrhovatel má podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na určení, že je členem družstva, neboť zaplatil základní členské vklady i za byty č. 7 a 8 v domě družstva a uhradil část kupní ceny domu na tyto byty připadající, ale družstvo jej po převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu včetně práva nájmu k bytu č. 6 nepovažuje za člena.
S odkazem na provedené dokazování soud dále uvedl, že navrhovatel jako nájemce bytu č. 6 byl jedním ze zakládajících členů. Stanovy družstva platné v roce 1995 umožňovaly členství v družstvu jen fyzickým osobám, které byly zároveň nájemci bytu v družstvu. Navrhovatel splnil členské povinnosti (zaplatil základní členský vklad a poměrnou část kupní ceny, za kterou družstvo koupilo dům od obce) vztahující se k bytu č. 6 a dále k bytům č. 7 a 8, jejichž nájemci se nestali členy družstva. Dne 1. června 1998 uzavřelo družstvo jako pronajímatel s navrhovatelem jako nájemcem smlouvy o nájmu bytů č. 7 a 8. Téhož dne uzavřel navrhovatel jako pronajímatel se stávajícími nájemníky bytů č. 7 a 8 smlouvy „o nájmu družstevního bytu“, v nichž bylo uživatelům bytů zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu. Dohodou ze dne 30. července 1998 převedl navrhovatel svá práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, jejichž součástí bylo právo nájmu bytu č. 6 na M. E. Soud prvního stupně zdůraznil, že vůlí smluvních stran nebylo převést členská práva a povinnosti vztahující se k bytům č. 7 a 8. Smlouvy o nájmu bytů č. 7 a 8 uzavřené mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a původními nájemci těchto bytů, považoval za absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože oba byly „obsazeny původními nájemci“. Navrhovatel se tak nájemcem těchto bytů nestal.
Soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na ustanovení §230 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a čl. III odst. 1 a 3, čl. VII odst. 1 stanov, „členský poměr navrhovatele sice představoval základní členský vklad ke třem bytům v domě družstva, za něž navrhovatel zaplatil i odpovídající část kupní ceny domu, kterou družstvo uhradilo obci za prodej domu“, ale toto právo obsahovalo pouze nájemní právo k jednomu bytu, a to bytu č. 6. Nemohlo tak dojít k rozdělení členských práv a povinností v družstvu tak, aby tato svědčila jak nové nájemkyni bytu č. 6 a člence družstva M. E., tak navrhovateli, jenž se v důsledku neplatnosti nájemních smluv k bytům č. 7 a 8 nestal nájemcem dalších bytů v domě družstva. Navrhovatel se nemohl stát ani nebydlícím členem družstva, neboť tuto možnost stanovy vylučovaly v čl. III odst. 1. Navrhovatel sice neprojevil vůli převést veškerá svá členská práva a povinnosti v družstvu na další osobu, vzhledem k nedělitelnosti těchto práv však k tomu v daném případě došlo.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 14 Cmo 251/2005-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že navrhovatel je členem družstva, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nikoliv však jeho právní závěry. Uvedl, že požadavek vyjádřený v čl. III odst. 1 stanov, aby členem družstva byla jen fyzická osoba, která je oprávněným nájemcem bytu v domě, je třeba klást k okamžiku vzniku členství při založení družstva, což vyplývá i z odst. 2 tohoto článku. Tento požadavek navrhovatel splnil a byl splněn i požadavek vyplývající z čl. III odst. 6, neboť nebylo zpochybněno, že se nabyvatelka členských práv a povinností stala nájemkyní bytu č. 6. Navrhovatel i ostatní zakládající členové družstva zakotvili do čl. VIII stanov, jak bude naloženo s bytem uvolněným nájemcem, který se nestal členem družstva, a za nějž člen plnil veškeré závazky vztahující se k bytu. Je tak zřejmé, že předpokládali situaci, kdy člen družstva bude mít práva k více bytům.
Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud smlouvy o nájmu uzavřené 1. června 1998 mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemkyněmi bytů za neplatné s tím, že podle závěrečného ujednání těchto smluv nabytím jejich účinnosti ztratily účinnost dosavadní nájemní smlouvy (tj. nájemní smlouvy uzavřené obcí, do jejichž práv po koupi domu vstoupilo družstvo), a ty jsou touto (podnájemní) smlouvou nahrazeny.
Odvolací soud uzavřel, že částečný převod práv a povinností k bytu č. 6 byl možný, s tím, že převodci zůstala práva a povinnosti vážící se k bytům č. 7 a 8, což je dostatečně široký okruh práv tak, aby navrhovateli zůstal plnohodnotný členský vztah.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně dovolatel namítá, že výklad čl. III odst. 1 stanov družstva provedený odvolacím soudem, podle něhož je požadavek vyjádřený v tomto článku třeba klást k okamžiku vzniku členství při založení družstva, je nesprávný. Z odst. 2 čl. III, na který odvolací soud odkazuje, nevyplývá, a je v rozporu s čl. VII odst. l, podle něhož je členství v družstvu spojeno s výlučným právem užívání družstevního bytu, a čl. III odst. 6, v němž je upraveno, že převod je vyloučen, pokud se nabyvatel nestává současně nájemcem družstevního bytu. Zdůrazňuje, že v družstvu nikdy nebyl zřízen institut nebydlícího člena, mezi jehož členská práva a povinnosti by nepatřilo právo nájmu bytu.
Dovolatel nesouhlasí ani s výkladem čl. VIII stanov, ve kterém je upraven postup družstva v případě uvolnění bytu nečlenů družstva, a tvrdí, že práva vyplývajícího z tohoto článku bylo možno využít, až dojde k uvolnění některého z bytů v domě, jehož oprávněným nájemcem nebyl člen družstva.
Dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, jež odvolací soud učinil ze „zásad městské části P. pro postup při transformaci bytového fondu“, a nesouhlasí ani se závěry o platnosti nájemních smluv uzavřených 1. června 1998 mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemci bytů č. 7 a 8. Vyjadřuje přesvědčení, že uzavřením těchto smluv nemohl zaniknout nájem dosavadních nájemců uvedených bytů, a byly jimi porušeny zásady pro postup při transformaci bytového fondu, stanovy družstva i občanský zákoník. Tyto smlouvy jsou proto neplatné podle ustanovení §39 obč. zák.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, že převodem členských práv a povinností v družstvu vztahujících se k bytu č. 6, navrhovateli nezaniklo členství v družstvu. Má za to, že tento závěr by byl správný, pokud by navrhovateli svědčilo i nájemní právo k bytu č. 7 nebo 8. Navrhovatel však nájemcem těchto bytů nebyl.
Z těchto důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci. Dovolatel sice uplatnil i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jím uvedené námitky jsou však kritikou výkladu stanov družstva, tedy správnosti právního posouzení věci.
Otázkou převodu části práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, v němž dospěl k závěru, že členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle §229 a §230 obch. zák., jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která jsou převoditelná jako celek, jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu. Přitom převodce, který si ponechal tu část členských práv a povinností, jež se vztahuje k jinému bytu nebo nebytovému prostoru, členem družstva být nepřestává.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatel převedl dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 30. července 1998 tu část členských práv a povinností, která se vztahovala k bytu č. 6, kdežto členská práva a povinnosti vztahující se k bytům č. 7 a 8 zůstala navrhovateli zachována a navrhovatel tak zůstal členem družstva, je s výše uvedeným rozhodnutím v souladu.
Dovodil-li odvolací soud, že nájemními smlouvami uzavřenými mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemkyněmi bytů, ztratily účinnost (s ohledem na ujednání v bodě 18 těchto smluv) dosavadní nájemní smlouvy, neboť byly jimi nahrazeny, není tento jeho závěr správný.
Smlouvami o nájmu družstevních bytů uzavřenými mezi družstvem jako pronajímatelem a navrhovatelem jako nájemcem dne 1. června 1998 nemohly být nahrazeny původní nájemní smlouvy (resp. dohody o užívání bytů), neboť nájem bytů dosavadních nájemkyň nezanikl žádným ze způsobů uvedených v §710 a §711 obč. zák. Předmětem plnění těchto smluv tak bylo plnění nemožné a smlouvy jsou proto neplatné podle §37 odst. 2 obč. zák. Nestal-li se navrhovatel na základě těchto smluv nájemcem bytů č. 7 a 8, nemohl ani platně uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu s každou z dosavadních nájemkyň, kterou odvolací soud považoval podle obsahu za smlouvu podnájemní.
Přestože navrhovatel nebyl nájemcem bytů č. 7 a 8, zůstala mu po převodu členských práv a povinností vztahujících se k bytu č. 6 ta členská práva a povinnosti, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu (tj. práva a povinnosti vymezená v čl. V a VI stanov), a dále práva připínající se konkrétně k bytům č. 7 a 8 (tj. práva zakotvená v čl. X stanov - právo hlasovat na členské schůzi počtem hlasů odpovídajícím výši členského vkladu zaplaceného za tyto dva byty, a povinnosti uvedené v čl. IV odst. 2 stanov). Přitom v čl. VIII odst. 1 stanovy předpokládaly, že člen družstva může mít práva a povinnosti k více bytům.
Výklad čl. III odst. 1 (opírající se i o odst. 2 tohoto článku) stanov tak, jak jej provedl odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za správný. Proto je správný i závěr, že požadavek, aby členy družstva byly jen fyzické osoby, které jsou oprávněnými nájemci bytů v domě, navrhovatel splňoval, protože v době vzniku členství při založení družstva byl nájemcem bytu č. 6.
Určují-li stanovy dále v čl. III odst. 6, že převod členských práv a povinností je vyloučen, pokud se nabyvatel nestává současně nájemcem družstevního bytu, jsou v této části v rozporu s ustanovením §230 obch. zák., které žádné omezující podmínky převodu nestanoví a ani neumožňuje, aby byly určeny stanovami.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (navrhovatel je i po převodu práv a povinností vztahujících se k bytu č. 6 členem družstva).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi družstvem a jeho členem, jde-li o vztahy týkající se členského vztahu v družstvu - a o takový vztah v projednávané věci jde - rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání družstva bylo zamítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 5.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k ová
předsedkyně senátu