ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.101.2009:60
sp. zn. 3 Ads 101/2009 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: J. Z.,
zast. Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem Jeremenkova
40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2006, č. j. KUOK 50535/2006, sp. zn.
KÚOK/45733/2006/OSV-DS/481/SSP-79,80,81, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2008, č. j. 38 Cad 35/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Danielu Procházkovi, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1904 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 18. 3. 2008, č. j. 38 Cad 35/2006 - 22
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 5. 2006, č. j. KUOK 50535/2006, sp. zn. KÚOK/45733/2006/OSV-DS/481/SSP-
79,80,81. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti třem rozhodnutím
Úřadu práce v Olomouci, odboru státní sociální podpory (dále jen „úřad práce“) ze dne
24. 3. 2006, čj. 9/6/OLE-1, 1097/6/OLE-1/4 a 1098/6/OLE-1/4, jimiž byly zamítnuty a žádost
stěžovatele o přiznání dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení za období
od 1. 10. 2005 do 30. 11. 2005, za období od 1. 12. 2005 do 31. 12. 2005 a za období
od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2006, mj. s odůvodněním, že nárok na příspěvek na bydlení má vlastník
nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže rozhodný příjem v rodině
je nižší než částka součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,6 , čemuž tak však
v posuzovaném případě nebylo.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel uvedl, že žalobu podává ze stejných
právních důvodů jako u žaloby zn. 38 Cad 4/2006, ze dne 26. 1. 2006. V doplnění žaloby
na výzvu soudu zejména uvedl, že jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“)
spatřuje v posuzování příjmů těchto osob pro účely přiznání nároku na příspěvek na bydlení
diskriminační postup, neboť u OSVČ se nepřihlíží ke skutečné výši příjmů, ale za příjem
je považována fiktivní částka (stanovená na příslušný rok vyhláškou), která činí 50 % průměrné
mzdy – v době podání žádostí to bylo za rozhodná období 9000 Kč měsíčně. Jeho příjem
za rozhodná období byl však nulový (ztráta při činnosti OSVČ), a částka jeho skutečného
měsíčního příjmu takto byla menší než 1,6 násobek životního minima, takže z pohledu
této podmínky by nárok na příspěvek měl. Stěžovatel dále konstatoval, že ustanovení zákona
upravující minimální příjem OSVČ považuje za protiústavní. Proto navrhl, aby krajský soud
vyčkal, zda Ústavní soud přijme jeho ústavní stížnost v téže věci, kterou hodlá v nejbližší době
podat. Pokud by Ústavní soud jeho stížnost nepřijal, pak navrhl, aby krajský soud využil možnosti
předložit Ústavnímu soudu návrh k přezkoumání ústavnosti zmiňovaných zákonů.
Za předpokladu, že nález Ústavního soudu ve věci bude pro stěžovatele příznivý, navrhl
stěžovatel, aby krajský soud vydal rozsudek, že rozhodnutí žalovaného se zrušuje a stěžovateli
se přiznává náhrada nákladů řízení.
O žalobě krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu stěžovatele zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel podal
žádosti o příspěvek na bydlení a požádal o jeho přiznání za období od 1. 10. 2005 do 30. 11.
2005, od 1. 12. 2005 do 31. 12. 2005 a od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2006. Stěžovateli nebyl přiznán
příspěvek na bydlení rozhodnutími úřadu práce, protože nesplnil podmínky zákona. Žalovaný
k podanému odvolání rozhodnutí potvrdil. Soud vzal z provedeného dokazování za zřejmé,
že žalovaný nepochybil, když byla stěžovateli (žalobci) hodnocena částka 9000 Kč měsíčně,
a to ve smyslu §5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře a sdělení Ministerstva
práce a sociálních věcí č. 223/2005 Sb. V případě žalobce činilo za období od 1. 10. 2005
do 31. 12. 2005 životní minimum 4300 Kč a zmíněný příjem odpovídající 50 % průměrné
měsíční mzdy v národním hospodářství byl 9000 Kč, což převyšuje součin zákonného koeficientu
1,60 a částky životního minima (6880 Kč) a za období od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2006 činilo životní
minimum 4420 Kč a zmíněný příjem odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním
hospodářství byl 9000 Kč, což převyšuje součin zákonného koeficientu 1,60 a částky životního
minima (7072 Kč). Žalobce tak neměl nárok na přiznání dávky, příspěvku na bydlení. K námitce
stěžovatele, že ve věci hodlá podat i ústavní stížnost, na výsledek jejíhož projednání Ústavním
soudem má krajský soud vyčkat a přerušit za tím účelem řízení, krajský soud konstatoval,
že k takovému postupu neshledal důvody, a ve věci rozhodl. Z uvedených důvodů krajský soud
žalobu zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zároveň požádal o ustanovení zástupce pro toto řízení. V doplnění
kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s Ústavou ČR,
konkrétně čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 2, a Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 1,
čl. 4 a čl. 26 odst. 3 a čl. 30. Ustanovení §5 odst. 1, 7 zákona o státní sociální podpoře pracuje
podle stěžovatele s fiktivním příjmem, ačkoliv prokázané a nezpochybněné skutečnosti,
na základě kterých nárok existuje, jsou naprosto odlišné, a takové ustanovení je proto
protiústavní. Krajský soud měl podle názoru stěžovatele postupovat s ohledem na prejudiciální
otázku souladnosti předmětných ustanovení zákona o státní sociální podpoře s ústavními
předpisy, kterou nebyl oprávněn řešit. Správní orgán i krajský soud nepostupovaly v řízení
v souladu se zásadou materiální pravdy (skutkový stav nelze bez dalšího zjistit na základě fikce
příjmů), a tímto postupem byla porušena i zásada volného hodnocení důkazů. Stěžovatel
tak v postupu soudu spatřuje vady mající za následek nezákonné rozhodnutí [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] , jakož i nesprávné právní posouzení nároku vzhledem k ústavnosti dotčených
právních předpisů [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Skutečný měsíční příjem stěžovatele byl nižší
než 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství a činil (2659 Kč). Fiktivně nastavená
hranice příjmů u OSVČ podle jeho názoru tak činí z takto postižených osob „občany druhé
kategorie“. Stěžovatel se domnívá, že je diskriminován na svých právech z důvodu postavení
OSVČ. Uvedl, že kvůli nepřiznání dávky musel rozprodat svůj majetek. Poukázal rovněž
na evropský kontext nazírání na problematiku diskriminace. Proto navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž uvedl, že trvá na tom,
že prvoinstanční orgán i odvolací orgán při svém rozhodování postupovaly v souladu platnými
právními předpisy, a dle jeho názoru nebyla v žádném případě porušena zásada materiální pravdy.
Dále uvedl, že systém dávek sociální podpory není určen k hrazení všech nákladů jednotlivých
žadatelů, ale pouze přispívá v zákonem stanovených situacích. Napadený rozsudek považuje
za správný a kasační stížnost pokládá za nedůvodnou. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Dne 2. 1. 2006 stěžovatel podal úřadu práce žádost o příspěvek na bydlení za období
od 1. 10. 2005 do 30. 11. 2005, a dne 27. 2. 2006 potom podal obdobné žádosti za období
od 1. 12. 2005 do 31. 12. 2005 a od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2006. K těmto žádostem přiložil
vyplněné tiskopisy „Doklad o výši čtvrtletního příjmu“ ze dne, jímž dokládal své příjmy za vždy
předcházející kalendářní čtvrtletí. Z jejich obsahu je zřejmé, že stěžovatel vykonával ve všech
třech měsících uvedeného kalendářního čtvrtletí samostatnou výdělečnou činnost jako činnost
hlavní. Kopií výpisu z listu vlastnictví stěžovatel rovněž doložil vlastnické právo k domu
na parcele č. 521/4 v kat. území Dolany u Olomouce, který je dle zápisu užíván k bydlení.
Úřad práce svými rozhodnutími ze dne 24. 3. 2006, čj. 9/6/OLE-1, 1097/6/OLE-1/4
a 1098/6/OLE-1/4 zamítl žádosti stěžovatele o přiznání dávky státní sociální podpory –
příspěvku na bydlení za uvedená období, s odůvodněním, že doložený měsíční průměr
jeho příjmů za rozhodná období činí 9000 Kč a převyšuje tak součin zákonného koeficientu
1,60 a částky jeho životního minima, která činila za období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005
částku 4300 Kč (tj. 6880 Kč po vynásobení tímto koeficientem), a za období od 1. 1. 2006
do 31. 3. 2006 částku 4420 Kč (tj. 7072 Kč po vynásobení tímto koeficientem). Nárok na dávky
tedy nevznikl.
Na základě stěžovatelem podaného odvolání žalovaný společně přezkoumal uvedená
tři rozhodnutí úřadu práce. Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2006 žalovaný odvolání zamítl a napadená
rozhodnutí úřadu práce potvrdil. V odůvodnění žalovaný vyložil ustanovení §24 zákona o státní
sociální podpoře, podle něhož má nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu,
který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže rozhodný příjem v rodině je nižší než částka
součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,60 (pozn. – výše koeficientu k datu rozhodnutí
žalovaného). Dále uvedl, že za příjem z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti
se považuje pro účely zákona o státní sociální podpoře, s výjimkou osob, které vykonávají
činnost, která se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost podle zvláštního právního
předpisu a s výjimkou osob, jejichž činnost se nepovažuje podle zvláštního právního předpisu
za činnost osob samostatně výdělečně činných proto, že tuto činnost nevykonávají soustavně,
měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství
za kalendářní rok, předcházející období od 1. 7. do 30. 6. následujícího kalendářního roku,
na které se sociální příplatek a příspěvek na bydlení přiznává (§5 odst. 7 zákona o státní sociální
podpoře). Žalovaný dále citoval sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 233/2005 Sb.,
kterým se vyhlašuje pro účely státní sociální podpory a sociální potřebnosti částka odpovídající
50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok 2004, podle něhož
je touto částkou 9000 Kč. Žalovaný konstatoval, že příjmy stěžovatele za posuzované 3. a 4.
čtvrtletí roku 2005 činily celkem 27 000 Kč za čtvrtletí, neboť byly tvořeny trojnásobkem částky
50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok 2004. Žalovaný dále
uvedl, že skutečné příjmy stěžovatele za období roku 2004 činily dle potvrzení finančního úřadu
31 905 Kč, tato částka byla nižší než částka stanovená v §5 odst. 7 zákona o státní sociální
podpoře, tj. než 9000 Kč. Žalovaný uzavřel, že bylo rozhodnuto v souladu se zákonem o státní
sociální podpoře, a stejně tak i s Listinou základních práv a svobod. K tomu žalovaný uvedl,
že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny
pouze zákonem, zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny
případy, které splňují stanovené podmínky, při používání ustanovení o mezích základních práva
svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž
by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejprve je třeba vyložit obecný význam stěžovatelem namítaných vad napadeného
rozsudku. Stěžovatel namítl v prvé řadě vady vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí)
spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové
a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými
podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné
či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené
věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí
neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve pojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně
jmenovaný důvod, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující,
tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Druhým
namítaným důvodem je nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. To může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen.
O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný
právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní
závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
V posuzované věci je tedy třeba zhodnotit, zda krajský soud neposoudil
při svém rozhodování právní základ věci nesprávně. Právní úprava poskytování dávek státní
sociální podpory poskytovaných v závislosti na příjmu obsažená v zákoně o státní sociální
podpoře byla novelizována zákonem č. 453/2003 Sb. s účinností od 1. 7. 2004, kterým byla
na základě změny tohoto zákona zavedena fiktivní minimální hranice rozhodného příjmu OSVČ
v podobě, v jaké byla v posuzované věci aplikována. Podle příslušných ustanovení zákona o státní
sociální podpoře ve znění platném a účinném v době rozhodování úřadu práce o rozhodném
příjmu platila následující úprava:
§5 odst. 1 písm.a) bod 2 (část věty před středníkem):
(1) Za příjem se pro účely stanovení rozhodného příjmu považují
2. příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních
z příjmů, a jde -li o uvedené příjmy podléhající dani z příjmů stanovené paušální částkou, předpokládaný příjem,
nejméně však částka stanovená v odstavci 7 ;
§5 odst. 5:
(5) Je-li rozhodným obdobím, za které se zjišťuje rozhodný příjem, kalendářní čtvrtletí [§6 písm. b)]
a v tomto rozhodném období osoba podle svého prohlášení vykonávala činnost, z níž má příjmy uvedené v odstavci
1 písm. a) bodu 2, započítává se jako příjem z této činnosti do rozhodného příjmu částka odpovídající
a) měsíčnímu průměru stanovenému z příjmů z uvedené činnosti za kalendářní rok, který bezprostředně
předchází kalendářnímu roku, do něhož spadá počátek období od 1. července do 30. června následujícího
kalendářního roku, na které se dávka přiznává (§51),
b) měsíčnímu průměru stanovenému z příjmů z uvedené činnosti za období zahrnuté do daňového přiznání
za kalendářní rok, který bezprostředně předchází kalendářnímu roku, do něhož spadá počátek období
od 1. července do 30. června následujícího kalendářního roku, na které se dávka přiznává (§51), došlo-li
ke změně účtování v kalendářním roce na účtování v hospodářském roce a naopak podle §7 odst. 14 zákona
o daních z příjmů, nebo
c) jedné dvanáctině příjmů, jde-li o příjmy podléhající dani z příjmů stanovenou paušální částkou,
ze kterých byla v kalendářním roce, který bezprostředně předchází kalendářnímu roku, do něhož spadá počátek
období od 1. července do 30. června následujícího kalendářního roku (§51), stanovena daň paušální částkou
podle §7a zákona o daních z příjmů,
nejméně však částka uvedená v odstavci 7 ; měsíční průměr podle písmen a) a b) se stanoví
za kalendářní měsíce, v nichž osoba vykonávala alespoň po část kalendářního měsíce činnost, z níž měla příjmy
uvedené v odstavci 1 písm. a) bodu 2. Obdobně se postupuje, má-li osoba příjmy uvedené v §4 odst. 1 písm. e)
zákona o daních z příjmů.
§5 odst. 7:
(7) Za příjem uvedený v odstavci 1 písm. a) bodu 2 se považuje pro účely tohoto zákona, s výjimkou
osob, které vykonávají činnost, která se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost podle zvláštního
právního předpisu,
38)
a s výjimkou osob, jejichž činnost se nepovažuje podle zvláštního právního předpisu
38)
za činnost osob samostatně výdělečně činných proto, že tuto činnost nevykonávají soustavně, měsíčně nejméně částka
odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok ,
a) za který se zjišťuje rozhodný příjem, je-li rozhodným obdobím kalendářní rok,
b) předcházející období od 1. července do 30. června následujícího kale ndářního roku,
na které se sociální příplatek a příspěvek na bydlení přiznává ; to platí i přiznávají -li
se v rámci tohoto období na dobu kratší (§51 odst. 2).
Částku uvedenou v předchozí větě vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů
sdělením podle průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené Českým statistickým úřadem s tím,
že tuto částku zaokrouhluje na celé stokoruny dolů.
Sdělením MPSV č. 233/2005 Sb. byla s platností od 26. 5. 2004 vyhlášena za tuto částku
pro účely státní sociální podpory a sociální potřebnosti za kalendářní rok 2004 částka 9000 Kč
měsíčně.
Nejvyšší správní soud se ve své předchozí judikatuře již několikrát vyjádřil obecně
k tomuto institutu, přičemž jeho právní názor vycházel i z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva a Ústavního soudu ČR, přičemž doposud nedoznal žádných změn (viz blíže
rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 - 37, publ. pod č. 233/2004 Sb. NSS). Obecně
Nejvyšší správní soud zaujímá názor, že rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob,
které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální
politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce,
jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory (viz rozsudek
zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007 – 72, přístupný na www.nssoud.cz).
Výkladem citovaných ustanovení zákona o státní sociální podpoře je třeba dospět k závěru,
že příjem osoby samostatně výdělečně činné byl podle tehdy platné a účinné právní úpravy
vymezen minimální výší odvozenou od částky stanovené 50 % průměrné měsíční mzdy
v národním hospodářství za kalendářní rok. Pokud tedy byla skutečná výše příjmů stěžovatele
nižší, nemohly úřad práce, žalovaný ani krajský soud pro posouzení nároku na tuto dávku použít
skutečný příjem stěžovatele, i když ho řádně doložil, nýbrž zákonný institut fiktivního
minimálního příjmu upravený v ustanovení §5 odst. 5 a 7 zákona o státní sociální podpoře.
Aplikace takové právní fikce, kterou zde zákon upřednostňuje, nemůže být ani v rozporu
se zásadou zjišťování materiální pravdy, neboť tam, kde se uplatní přednostně fikce
(srov. zákonnou dikci „nejméně však...“), logicky není místo pro skutečnosti zjištěné dokazováním
skutkového stavu, které fikce tímto způsobem nahrazuje.
K argumentům stěžovatele, že prostřednictvím aplikace předmětné fikce příjmu u OSVČ
jsou porušována některá ustanovení Listiny, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Čl. 1 a čl. 4
odst. 3 upravují zásadu rovnosti (nediskriminace) občanů vzhledem k základním právům,
která jsou jim Listinou přiznávána (rovnost v důstojnosti a právech), jakož i v rovnému postavení
občanů z hlediska zákonných omezení základních práv. Čl. 26 odst. 3 upravuje právo na práci
a právo na hmotné zajištění osob, které práci nemohou bez své viny vykonávat. Nejvyšší správní
soud se již dříve vyjádřil v tom směru, že nespatřuje žádný rozpor mezi citovanými ústavními
právy žadatelů o dávky státní sociální podpory a institutem minimálního příjmu OSVČ
upraveným ustanoveními §5 odst. 5 a §5 odst. 7 zákona o státní sociální podpoře. V souladu
s ustálenou judikaturou Ústavního soudu lze konstatovat, že právo na rovnost v právech (zákaz
diskriminace) není absolutním zákazem rozlišování mezi jednotlivými skupin adresátů základních
práv, nýbrž zákazem nedůvodného rozlišování mezi těmito adresáty. V případě, že existují
„objektivní a rozumné“ důvody, proč odlišovat skupinu osob samostatně výdělečně činných
od jiných příjmových skupin osob (zejména osob závisle výdělečně činných), nelze považovat
takovou legislativní úpravu za neústavní (k tomu blíže citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 - 37, publ. pod č. 233/2004 Sb. NSS).
Podle ustanovení §1 zákona o státní sociální podpoře se státní sociální podpora
ve stanovených případech poskytuje v závislosti na výši příjmu, což je i případ příspěvku
na bydlení. Výše příjmu žadatele je zde legitimním kritériem, jímž je stanoven okruh osob
splňujících podmínky nároku na tuto dávku. Dávky státní sociální podpory obecně nejsou
dávkami zajišťujícími osoby, které nemohou vykonávat bez své viny práci. Konkrétně, příspěvek
na bydlení je dávkou, jejímž účelem je poskytnout rodinám finanční pomoc na úhradu nákladů
na bydlení. Nárok na tuto dávku byl hmotněprávně vymezen podmínkami vlastnictví
nebo nájemním vztahem k bytu, v němž je žadatel hlášen k trvalému pobytu, a rozhodném
příjmu v rodině nižším než částka součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,60 (§24
odst. 1 zákona o státní sociální podpoře). Z toho důvodu ani čl. 26 odst. 3 Listiny svým rozsahem
danou problematiku nepokrývá. Konečně, stěžovatelem namítaný čl. 30 odst. 2 Listiny
je ustanovením garantujícím právo občanů České republiky na pomoc v hmotné nouzi k zajištění
základních životních podmínek. Systém dávek státní sociální podpory ovšem primárně neslouží
k realizaci tohoto sociálního práva, nýbrž spíše realizací povinnosti státu pomáhat rodinám
s dětmi (čl. 32 odst. 5 Listiny), přičemž na úrovni zákonného provedení tohoto základního práva
v systému státní sociální podpory se za rodinu považuje i jednotlivec. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud považuje ústavněprávní argumentaci stěžovatele jako nepřípadnou
a nepřesvědčivou. Z těchto důvodů krajský soud jednal správně, když nepostupoval
podle ustanovení §95 odst. 2 Ústavy ČR a nepředložil návrh Ústavnímu soudu ČR na zrušení
předmětných ustanovení zákona o státní sociální podpoře. Z týchž důvodů tak ani v minulých
obdobných věcech (viz k tomu rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 9. 2007, č. j. 4 Ads 109/2006
– 47, přístupný na www.nssoud.cz), ani v posuzované věci neučinil Nejvyšší správní soud.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení žádné
náklady nad rámec plnění běžných úředních povinností nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl
úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Danielu Procházkovi, advokátu, byla
stanovena za dva úkony právní služby ve výši 500 Kč podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající
se věci samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky] a režijní paušál podle §13 odst. 3
téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani,
která činí 19 % z částky 1600 Kč, tj. 304 Kč. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši
1904 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu