ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.116.2009:137
sp. zn. 3 Ads 116/2009 - 137
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: Š. M., proti
žalovaným: 1) Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, a
2) Úřad práce v Ostravě, se sídlem 30. dubna č. p. 3130/2c, Moravská Ostrava, Ostrava 2, o
přezkoumání rozhodnutí Ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 6. 2008, č. j. 2008/143386-
424/51, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 2. 2008, č. j. 2008/1775-424,
rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 4. 2006, č. j. 2005/60025-442, a
rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 7. 10. 2005, č. j. OTA-7453/2005-K5, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. 1 Cad
123/2008 – 88,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. 1 Cad 123/2008 – 88,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadlo Ministerstvo práce a sociálních věcí
(dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 30. 6. 2008, č. j. 2008/143386-424/51, a věc mu vrácena
k dalšímu řízení. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobkyně dne 3. 10. 2005 požádala o podporu v nezaměstnanosti. Podle předloženého
potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava ze dne 3. 10. 2005 činil vyměřovací
základ žalobkyně jako osoby samostatně výdělečně činné v roce 2004 částku 5052 Kč, počet
měsíců účasti na důchodovém pojištění činil v tomto roce 12. V údajích pro zápočet předchozích
období pracovní neschopnosti byla zapsána pracovní neschopnost od 29. 3. 2004 do 14. 9. 2005.
Úřad práce v Ostravě rozhodnutím č. j. OTA-7453/2005-K5, ze dne 7. 10. 2005, přiznal
žalobkyni podporu v nezaměstnanosti od 1. 10. 2005 ve výši 211 Kč po dobu prvních tří měsíců
a ve výši 190 Kč po zbývající dobu. Výše podpory v nezaměstnanosti byla stanovena procentní
sazbou z měsíčního vyměřovacího základu ve výši 421 Kč. Úřad práce v Ostravě přitom vycházel
z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava ze dne 3. 10. 2005.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně vzdala odvolání dne 11. 10. 2005. Její odvolání ze dne
24. 10. 2005 bylo proto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 4. 2006,
č. j. 2005/60025-442, zamítnuto jako nepřípustné, přičemž nebyly shledány důvody
pro přezkoumání rozhodnutí úřadu práce pro rozpor s právním předpisem či pro obnovu řízení.
Žalobkyně se opakovaně (podáními ze dne 30. 6. 2006 a 14. 8. 2007) domáhala na OSSZ
opravy potvrzení o evidenci a době trvání účasti na důchodovém pojištění a nemocenském
pojištění ze dne 3. 10. 2005, přičemž namítala, že vyměřovací základ ve výši 5052 Kč
je vyměřovacím základem za tři měsíce roku 2004. Žalobkyně se rovněž obrátila na Veřejného
ochránce práv s podnětem k šetření v této věci ze dne 26. 9. 2006. Veřejný ochránce práv
v závěrečném stanovisku ze dne 25. 6. 2007 shledal pochybení OSSZ spočívají v tom, že OSSZ
odmítla žalobkyni do předmětného potvrzení uvést údaj o výši měsíčního vyměřovacího základu.
V tomto smyslu navrhl opatření k nápravě. Dne 1. 8. 2007 vydala OSSZ žalobkyni
nové potvrzení, v němž byl měsíční vyměřovací základ v roce 2004 stanoven ve výši 421 Kč.
Veřejný ochránce práv přípisem ze dne 5. 9. 2007 informoval žalobkyni o tom, že nesouhlasil
s výší měsíčního vyměřovacího základu, podle jeho názoru měl být stanoven ve výši 1684 Kč,
a že opětovně navrhl opatření k nápravě.
Žalobkyně následně obdržela sdělení OSSZ Ostrava ze dne 17. 10. 2007, podle něhož
měsíční vyměřovací základ pro účely placení záloh na pojistné na důchodové zabezpečení
v roce 2004 činil 1684 Kč. Žalobkyně měla v měsících březen až prosinec 2004 nárok
na nemocenské z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných, výše záloh
na pojistné v těchto měsících proto činila částku ve výši 0 Kč. Podle uvedeného sdělení by OSSZ
při stanovení výše měsíčního vyměřovacího základu pro účely placení záloh na pojistné
za měsíce, kdy byla jmenovaná nemocná, měla vycházet z ust. §14 odst. 6 zákona
č. 589/1992 Sb., tj. měsíční vyměřovací základ byl stanoven i v měsících, kdy byla OSVČ
nemocná, a to alespoň v zákonem stanoveném minimu, ale v těchto měsících nebyla povinna
hradit zálohy na pojistné.
Podáním ze dne 5. 12. 2007 označeným jako „Žádost o přepočítání a doplacení podpory
v nezaměstnanosti od 1. 10. 2005 do 31. 3. 2006“ se žalobkyně na základě sdělení OSSZ ze dne
17. 10. 2007 domáhala doplacení podpory v nezaměstnanosti. Stěžovatel posoudil toto podání
žalobkyně jako žádost o obnovu řízení. Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2008, č. j. 2008/1775-424,
obnovu řízení nepovolil s odůvodněním, že přípis OSSZ ze dne 17. 10. 2007 nelze akceptovat
jako novou skutečnost podle ust. §100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, neboť nedokládá nic jiného, než že doba účasti žalobkyně na důchodovém
pojištění v roce 2004 činila 12 měsíců a roční vyměřovací základ činil 5052 Kč. Toto rozhodnutí
napadla žalobkyně rozkladem, který ministr práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne
30. 6. 2008, č. j. 2008/143386-424/51, zamítl. Konstatoval, že posledním vyměřovacím základem
žalobkyně v rozhodném období tří let byl vyměřovací základ za kalendářní rok 2004 ve výši
5052 Kč. Tento vyměřovací základ je v souladu s ust. §50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. nutno
přepočíst na jeden kalendářní měsíc, tj. vydělit 12, neboť po celých 12 měsíců roku 2004
byla žalobkyně jako osoba samostatně výdělečně činná účastna na důchodovém pojištění.
Vyloučení doby pobírání nemocenského z tohoto výpočtu zákon č. 435/2004 Sb. neumožňuje.
Jestliže žalobkyně předložila sdělení OSSZ, v němž je celková částka stejná jako v potvrzení
původním, tj. 5052 Kč v kalendářním roce, nejedná se o novou skutečnost podle ust. §100
správního řádu.
Žalobou podanou dne 8. 8. 2008 žalobkyně napadla rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě
ze dne 7. 10. 2005, č. j. OTA-7453/2005-K5, o přiznání podpory v nezaměstnanosti, rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 4. 2006, č. j. 2005/60025-442, o zamítnutí
nepřípustného odvolání, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 2. 2008,
č. j. 2008/1775-424, o nepovolení obnovy řízení a rozhodnutí Ministra práce a sociálních věcí
o zamítnutí rozkladu.
Městský soud v Praze předeslal, že rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 7. 10. 2005,
č. j. OTA-7453/2005-K5, stejně jako rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
14. 4. 2006, č. j. 2005/60025-442, nelze přezkoumat, neboť lhůta pro podání žaloby marně
uplynula.
Městský soud v Praze dále zjistil, že žádost o přepočítání a doplacení podpory
v nezaměstnanosti podala žalobkyně osobně u Úřadu práce v Ostravě dne 5. 12. 2007.
Dne 10. 1. 2008 byla žádost postoupena stěžovateli, který o ní dne 12. 2. 2008 rozhodl.
O rozkladu žalobkyně ze dne 17. 2. 2008 proti tomuto rozhodnutí rozhodl Ministr práce
a sociálních věcí dne 30. 6. 2008. Městský soud v Praze posoudil námitku žalobkyně týkající
se neadekvátního prodlužování lhůt za důvodnou. Odvolací orgán měl povinnost učinit opatření
proti nečinnosti správních orgánů jemu podřízených podle ust. §80 odst. 4 správního řádu.
Městský soud v Praze zastává názor, že stanovisko Veřejného ochránce práv by mělo být
správními orgány respektováno. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem tohoto stanoviska,
že pochybení správních orgánů spočívalo v tom, že OSSZ neuvedla v předmětném potvrzení
údaj o měsíčním vyměřovacím základu žalobkyně. Přestože se žalobkyně snažila sdělit správnímu
orgánu I. stupně i odvolacímu orgánu, že předmětný údaj chybí, žádný se tím již nezabýval,
správní orgány naopak neustále poukazovaly na potvrzení ze dne 3. 10. 2005 a na to, že ručně
vyplněné informace nemohou mít vliv na jiné rozhodnutí. Povinností žalobkyně jako OSVČ
je doložit potvrzení o době trvání účasti na důchodovém pojištění. Je zřejmé, že bez součinnosti
příslušných správních orgánů lze danou povinnost splnit jen stěží. OSSZ tedy vystavila potvrzení,
v němž chyběl údaj o měsíčním vyměřovacím základu vypočítaném podle ust. §14 odst. 6 zákona
č. 582/1991 Sb., který je OSSZ povinna v potvrzení uvést na základě ust. §6 odst. 4 písm. v)
tohoto zákona.
Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgán jednal v rozporu se zásadou dobré
správy, která je vyjádřena v ust. §4 správního řádu. Pod dobrou správou lze spatřovat nejen
spolupráci správního orgánu s účastníky řízení, ale rovněž vzájemnou spolupráci mezi správními
orgány navzájem, která je zajištěna v ust. §8 odst. 2 správního řádu. Povinností správního orgánu
je navíc zjistit skutečný stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě uvedeného
Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil podle ust. §76 odst. 1 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc
mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že stěžovatel je povinen na základě potvrzení o době trvání účasti
na důchodovém pojištění, které vydá OSSZ v souladu s ust. §14 odst. 6 zákona č. 582/1991 Sb.,
posoudit, zda jsou dány důvody pro obnovu řízení podle ust. §100 správního řádu.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Předně uvedl, že Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí
stěžovatele č. j. 2008/143386-424/51, avšak stěžovatel si není vědom, že by takové rozhodnutí
vydal. Stěžovatel se dále domnívá, že nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu
nezpůsobuje jeho nezákonnost, ačkoli soud toto pochybení žalovanému vytýká a rozsáhle
jím odůvodňuje svůj zrušující rozsudek. Nepřezkoumatelnost odůvodnění v této části
pak stěžovatel spatřuje zejména v tom, že soud nejprve konstatoval, že námitku žalobkyně
o nepřiměřeném prodlužování lhůt považuje za důvodnou, avšak následně zcela v rozporu
s tímto tvrzením uvedl, že žalobkyně vůbec nenamítala nezákonnost rozhodnutí o rozkladu
z důvodu nedodržení lhůty pro jeho vydání. Stěžovatel poukázal na to, že neexistoval fakticky
žádný nadřízený správní orgán ministrovi, který by byl kompetentní pro postup podle ust. §80
správního řádu. Pokud se žalobkyně chtěla domáhat ochrany proti nečinnosti při řízení
o rozkladu, měla podat žalobu ve smyslu ust. §79 a násl. s. ř. s., což však neučinila.
Stěžovatel opakovaně uvedl, že šetření Veřejného ochránce práv se týkalo postupu OSSZ,
stěžovatel nebyl nikdy v této věci vyzván ke spolupráci či k nápravě jakýchkoli zjištěných
pochybení. S obsahem závěru Veřejného ochránce práv nebyl nikdy seznámen. Nemůže mu být
tudíž vytýkáno, že se tímto stanoviskem neřídil. Jestliže Veřejný ochránce práv dospěl k závěru,
že vyměřovací základ byl ze strany OSSZ vystaven nesprávně, zajisté je to jeho právo,
ovšem v případě, že se OSSZ jeho názorem neřídila a nevystavila nový vyměřovací základ, úřad
práce a potažmo stěžovatel nemohou rozhodovat jinak, než na základě vyměřovacího základu
vystaveného OSSZ. Úřadu práce ani stěžovateli nepřísluší hodnocení správnosti podkladu,
který byl vydán jiným orgánem veřejné správy a rovněž mu nepřísluší intervenovat u tohoto
orgánu, aby vydal podklad jiný.
Stěžovatel dále namítl, že údaj o měsíčním vyměřovacím základu v potvrzení OSSZ
není obsažen nikdy. Na tomto potvrzení je uveden údaj o ročním vyměřovacím základu,
který se pro účely výpočtu výše podpory v nezaměstnanosti dělí 12 měsíci, čímž je získán měsíční
vyměřovací základ. Není tak zcela pravdou, že potvrzení neobsahuje měsíční vyměřovací základ,
neboť tento lze z uvedeného ročního vyměřovacího základu zcela jednoduchým výpočtem získat.
Žalobkyně pouze tvrdila, že roční vyměřovací základ není možno dělit 12, ale pouze 3 měsíci.
Pro tento postup neshledal stěžovatel důvod, neboť žádný právní předpis nestanoví, že by měl
být roční vyměřovací základ dělen 3. Stěžovatel proto považuje poznámku ručně doplněnou
do původního potvrzení za irelevantní. Pro úřad práce i stěžovatele je podstatný pouze stanovený
vyměřovací základ a nikoli poznámka, jakým číslem jej má dělit či počet měsíců, v nichž byla
žalobkyně nemocná. Stěžovatel odkazuje na sdělení OSSZ ze dne 17. 10. 2007,
v němž je uvedeno, že žalobkyni měl být stanoven měsíční vyměřovací základ i za měsíce,
kdy byla nemocná. V takovém případě měla OSSZ tyto měsíce započítat do ročního
vyměřovacího základu, což však neučinila. Úřad práce ani stěžovatel tak nemohly rozhodovat
na základě jiného vyměřovacího základu, než který byl vydán OSSZ původně.
Městský soud v Praze rovněž žalovanému vytkl, že porušil zásadu dobré správy,
neboť si měl sám zjistit měsíční vyměřovací základ od OSSZ. K tomuto stěžovatel konstatuje,
že je mu v průběhu celého soudního řízení vytýkáno to, že rozhodoval na základě podkladu,
který byl vystaven jiným správním orgánem, přičemž Veřejný ochránce práv a zřejmě i soud
se domnívají, že tento podklad neobsahuje správné údaje. Stěžovateli však není jasné,
jakým způsobem může ovlivnit, aby OSSZ vydala jiné potvrzení, které by odůvodňovalo
povolení obnovy řízení a následnou možnost vydání nového rozhodnutí. Zopakoval, že podklady
vydané jiným správním orgánem podléhají presumpci správnosti, a stěžovatel ani úřad práce
nejsou oprávněni jejich správnost posuzovat. Pokud žalobkyně soudila, že toto potvrzení není
správné, měla se bránit u orgánu nadřízeného OSSZ, tedy u ČSSZ, protože stěžovatel ani úřad
práce nemají žádnou kompetenci k tomu, aby vydané potvrzení o vyměřovacím základu změnily.
Ke zjištěnému porušení zásady rychlosti a hospodárnosti stěžovatel uvedl,
že nedodržením lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu nemohly žalobkyni vzniknout žádné
náklady. K vytýkanému porušení zásady materiální pravdy pak stěžovatel namítl, že rozhodl
na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, tedy na základě potvrzení, které již bylo OSSZ
vydáno. Vzhledem k tomu, že OSSZ žádné nové potvrzení nevydala, nebyl dán důvod
pro povolení obnovy řízení.
Jestliže Městský soud v Praze stěžovateli uložil, aby na základě potvrzení o době trvání
účasti na důchodovém pojištění, které vydá OSSZ v souladu s ust. §14 odst. 6 zákona
č. 582/1991 Sb. posoudil, zda jsou dány důvody pro obnovu řízení, má stěžovatel za to,
že uvedený závěr soudu nelze akceptovat, protože tak ukládá žalovanému povinnost, která není
v jeho kompetenci. Tato povinnost musí být uložena OSSZ a nikoli stěžovateli. Stěžovatel
poznamenal, že ust. §14 odst. 6 zákona č. 582/1991 Sb. se týká povinnosti zachovávat
mlčenlivost orgánů sociálního zabezpečení. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že státní správa stále nedodržuje
zákonné lhůty, aby uplynula doba pěti let, kdy se žalobkyně může domáhat doplacení podpory.
To vedlo i ke zmeškání lhůty, v níž se mohl stěžovatel zabývat její věcí v přezkumném řízení.
Zbývají možnost, tedy obnova řízení, nebyla důvodná, neboť opravdu nové skutečnosti
nenastaly.
Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti označil ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
namítal tedy nezákonnost spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku. Z obsahu kasační stížnosti
je pak zřejmé, že uplatnil i důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením
důvodů pro obnovu řízení podle ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a dále že rozsudek Městského soudu v Praze
trpí vadou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ke které je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet
z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku Městského soudu v Praze
nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel
z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud předně shledal pochybení Městského soudu v Praze v tom,
že se ve výroku rozhodnutí nikterak nevypořádal s návrhem žalobkyně směřujícím
proti rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 7. 10. 2005, č. j. OTA-7453/2005-K5, ve věci
přiznání podpory v nezaměstnanosti, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2006,
č. j. 2005/60025-442, o zamítnutí nepřípustného odvolání, a proti rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 12. 2. 2008, č. j. 2008/1775-424, o nepovolení obnovy řízení.
Jestliže je řízení o návrhu zahájeno (ust. §32 s. ř. s.), je soud povinen o něm rozhodnout a řízení
tímto ukončit. Pokud bylo žalobou napadeno více správních rozhodnutí, mohla být jednotlivá
rozhodnutí vyloučena k samostatnému projednání, i v případě společného řízení a vydání
jednoho rozhodnutí je soud povinen rozhodnout o celém návrhu ve výroku rozhodnutí.
Nepostačí tedy pouhé konstatování soudu v odůvodnění rozsudku, že některá z napadených
rozhodnutí nelze přezkoumat, neboť lhůta pro podání žaloby marně uplynula.
K námitce stěžovatele, že si není vědom, že by vydal rozhodnutí
č. j. 2008/143386-424/51, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o rozhodnutí ministra práce
a sociálních věcí o rozkladu. Jako žalovaný je však v žalobě správně označeno Ministerstvo práce
a sociálních věcí, neboť v rozkladovém řízení je orgán rozhodující o rozkladu a orgán rozhodující
v I. stupni, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jediným správním orgánem vymezeným
zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Ve věci přezkoumávání rozhodnutí ministra práce
a sociálních věcí, který rozhodl o rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí,
je třeba považovat za žalovaného ve smyslu ustanovení §69 s. ř. s. Ministerstvo práce a sociálních
věcí, byť žaloba musí směřovat proti rozhodnutí ministra (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 86/2007 - 107).
Podle ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení před správním orgánem
ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo
dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení
a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti nebo důkazy mohou
odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Při přezkoumání rozhodnutí stěžovatele tedy bylo podstatné, zda byla na základě sdělení
OSSZ ze dne 17. 10. 2007, které žalobkyně předložila ve své žádosti ze dne 5. 12. 2007, správně
posouzena otázka, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti ve smyslu ust. §100 odst. 1
písm. a) správního řádu.
Podle ust. §50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, výše podpory
v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci u uchazeče o zaměstnání, který naposledy
před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání vykonával samostatnou výdělečnou činnost,
se stanoví procentní sazbou z posledního vyměřovacího základu v rozhodném období
přepočteného na 1 kalendářní měsíc. Rozhodným obdobím pro posuzování nároků na podporu
v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci jsou podle ust. §41 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, poslední 3 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání.
Při stanovení výše podpory v nezaměstnanosti žalobkyně Úřad práce v Ostravě
na základě těchto ustanovení přepočetl poslední vyměřovací základ v rozhodném období,
tedy vyměřovací základ za rok 2004, na měsíční vyměřovací základ podělením 12,
neboť žalobkyně byla v roce 2004 účastna na důchodovém pojištění po 12 měsíců.
Jestliže tedy Úřad práce v Ostravě vycházel pouze z výše vyměřovacího základu
za rok 2004 5052 Kč a z doby účasti žalobkyně na důchodovém pojištění 12 měsíců
v tomto roce, Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem stěžovatele, že nebyl dán důvod
pro obnovu řízení, neboť z předložených podkladů žádné jiné skutečnosti nevyplývaly.
Pokud žalobkyně namítala, že roční vyměřovací základ byl přepočten na 12 měsíců,
nikoli na 3 měsíce, přičemž poukázala na výši měsíčního vyměřovacího základu pro účely placení
záloh na pojistné na důchodové zabezpečení 1684 Kč uvedeného sdělení OSSZ Ostrava ze dne
17. 10. 2007, nejedná se o tvrzení nových skutečností rozhodných pro stanovení výše podpory,
ale o napadení samotného způsobu výpočtu výše podpory, tedy způsobu stanovení měsíčního
vyměřovacího základu podle ust. §50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. Toto však nemůže být
důvodem obnovy řízení, neboť k nápravě právních vad pravomocného rozhodnutí slouží
přezkumné řízení podle ust. §94 a násl. správního řádu.
Městský soud v Praze tedy pochybil, jestliže stěžovateli vytkl, že vycházel z potvrzení
OSSZ, v němž nebyl uveden údaj o výši měsíčního vyměřovacího základu, neboť toto nebylo
pro posouzení důvodů povolení obnovy řízení podstatné, jestliže správní orgán při výpočtu výše
podpory v nezaměstnanosti vycházel z výše ročního vyměřovacího základu a doby účasti
žalobkyně na důchodovém pojištění v příslušném roce.
Co se týče nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené v ust. §71 správního řádu
v řízení o rozkladu, Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že tato lhůta
je pouze lhůtou pořádkovou, její nedodržení tudíž nemělo vliv na zákonnost správního
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má současně za to, že rozsudek Městského soudu v Praze
není v tomto bodě zcela srozumitelný. Městský soud v Praze nejprve konstatoval neadekvátní
prodloužení lhůt, v odůvodnění rozsudku na straně 4 v odstavci 1 uvedl, že v daném případě
žalobkyně nenamítala nezákonnost způsobenou prodloužením lhůt, naopak stěžovala
si na postup správních orgánů při vyřizování její žádosti, čemuž soud přisvědčuje. Z uvedeného
lze dovodit, že Městský soud v Praze nezákonnost správního rozhodnutí v projednávaném
případě neshledal. V závěru rozsudku však Městský soud v Praze uvedl, že mimo jiné porušení
zásady rychlosti mělo vliv na nezákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze chybně posoudil otázku,
zda byly v projednávané věci dány důvody pro obnovu řízení podle ust. §100 odst. 1 písm. a)
správního řádu, čímž zatížil své rozhodnutí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
I pro vadu zjištěnou z úřední povinnosti proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze podle ust. §110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je soud podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem výše uvedeným.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu