ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.130.2011:49
sp. zn. 3 Ads 130/2011 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: Ing. R. R.,
zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Riegrova 14, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o přezkoumání rozhodnutí původního žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje, se
sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, ze dne 26. 5. 2010, č. j. KUOK 54755/2010, o kasační
stížnosti původního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, ze dne 27. 6. 2011, č. j. 73 Ad 15/2010 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dominice Kovaříkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 800 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl původní žalovaný Krajský úřad Olomouckého
kraje (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, č. j. KUOK 54755/2010,
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský úřad Olomouckého kraje tímto rozhodnutím
zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 22. 3. 2010,
č. j. 31606/2010/OLO, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se žalobci nepřiznává dávka mimořádné
okamžité pomoci na úhradu nezbytných nebo odůvodněných nákladů. Krajský soud ze správního
spisu zjistil následující:
Žalobce dne 23. 2. 2010 požádal o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů ve výši 30 000 Kč. Ve formuláři žádosti o tuto dávku vyplněném
dne 17. 2. 2010 žalobce uvedl jednak adresu trvalého pobytu „J. 15/72, K. H., O.“ do příslušné
kolonky nadepsané „trvalý pobyt“. V kolonce nazvané „adresa užívaného bytu“ žalobce uvedl
adresu „T. 25, K. – T.“. V kolonce nazvané „způsob výplaty dávky“ žalobce zaškrtl políčko
„dávku si vyzvednu v hotovosti“.
Ve spisu je dále založena výzva prvostupňového správního orgánu ze dne 24. 2. 2010
k doložení údajů k žádosti o dávku. Výzva byla žalobci zaslána na adresu P. 25, H. 3. Podle
přiložené doručenky s modrým pruhem byla zásilka uložena na poště dne 3. 3. 2010 a po
uplynutí úložní lhůty vrácena zpět prvostupňovému orgánu jako nevyzvednutá.
Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2010 prvostupňový správní orgán žalobci požadovanou dávku
nepřiznal s odůvodněním, že žalobce na základě výzvy orgánu pomoci v hmotné nouzi
neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši a výplatu. Žalobce byl ve výzvě
poučen o tom, že nesplní-li povinnost ukládanou mu prvostupňovým orgánem, může mu být
dávka podle §49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, nepřiznána. Žalobce
si tuto výzvu v úložní lhůtě nepřevzal, ačkoliv byla ode dne 3. 3. 2010 připravena k vyzvednutí.
Podle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, je písemnost považována
za doručenou desátým dnem úložní lhůty. Žalobce se do data vydání prvostupňového rozhodnutí
nedostavil, potřebné doklady nedoložil, příp. ani jinak nereagoval.
Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručováno také na adresu P. 25, H., přičemž
žalobce si je opět v úložní době nepřevzal.
Žalobce se dne 20. 4. 2010 osobně dostavil k prvostupňovém u správnímu orgánu a uvedl,
že výzva ze dne 24. 2. 2010 ani samotné rozhodnutí nebyly doručeny v souladu se správním
řádem. V protokolu o jednání je adresa „P. 25, H. 3“ uvedena jako adresa pro doručování. Na
této adrese rovněž žalobce dne 27. 4. 2010 převzal přípis zaslaný správním orgánem.
V následném podání ze dne 30. 4. 2010, v němž žalobce upřesnil, že podává odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí, výslovně uvedl adresu P. 25, H. 3 jako adresu pro doručování.
Z dalšího průběhu odvolacího řízení v předmětné věci i v souvisejících řízeních
dokumentovaných v témže správním spisu je zřejmé, že nadále si žalobce na této adrese poštu
přebíral.
Stěžovatel rozhodnutím ze dne 26. 5. 2010, č. j. KUOK 54755/2010, odvolání žalobce
zamítl. Ztotožnil se závěrem prvostupňového správního orgánu, že byl naplněn důvod podle §49
odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, pro nepřiznání dávky. Zásilka
obsahující výzvu k doložení údajů k žádosti byla žalobci zaslána na adresu pro doručování,
po uplynutí desetidenní úložní lhůty nastala fikce doručení v souladu s ustanovením §24
odst. 1 správního řádu. Sěžovatel nemá pochybnost o tom, že adresou pro doručování byla
adresa P. 25, H. 3. Tuto adresu žalobce uvedl v žádosti o danou dávku jako adresu pro doručení
poštovní poukázky pro případnou výplatu dávky, a dále si na dané adrese přebíral písemnosti
v předchozích správních řízeních. Stěžovateli je z úřední činnosti známo, že tuto adresu žalobce
používal i v písemném styku s jinými odbory tohoto úřadu. V písemnosti doručené
prvoinstančnímu orgánu dne 30. 4. 2010 (doplnění k odvolání) rovněž sám uvádí tuto adresu jako
adresu pro doručování. Na této adrese si ostatně jmenovaný převzal i sdělení, na jehož základě
doplnil své odvolání.
Krajský soud předně shledal, že rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně jako celek
nelze považovat za nepřezkoumatelné. Zabýval se proto dále žalobní námitkou, že žalobci nebyly
řádně doručeny výzva k doplnění jeho žádosti o dávku a rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Krajský soud z §19 odst. 3 a §20 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dovodil,
že přednostně se doručuje fyzické osobě na adresu pro doručování. Žalobce uvedl v žádosti
o dávku adresu trvalého bydliště, adresu užívaného bytu a ohledně výplaty dávky uvedl,
že si ji vyzvedne v hotovosti. Žádnou adresu pro doručování výslovně v žádosti ani jiné další
písemnosti do doby vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně nesdělil. Na rozdíl od žádostí
o jiné dávky neuvedl ani adresu pro zasílání dávek, v jiných žádostech jako tuto adresu uváděl
adresu P. 25, H. V předmětné žádosti však tato adresa zmíněna vůbec není. Žalovaný tedy
v napadeném rozhodnutí nesprávně konstatoval, že adresa P. 25, H., byla žalobcem uvedena pro
výplatu dávky. Skutečnost, že žalobce adresu pro doručování nesdělil, potvrzuje i fakt, že na
adrese, kam prvoinstanční správní orgán doručoval výzvu k doplnění žádosti i rozhodnutí o
nepřiznání požadované dávky, tyto písemnosti nepřevzal. Již v tuto chvíli vznikla v kontextu
žalobcem uvedených adres pochybnost, zda uvedení adresy pro zasílání dávek je současně
uvedením adresy pro doručování ve smyslu §20 odst. 1 věty první správního řádu. Argument
správního orgánu, že na adrese označené pro zasílání dávky v jiných žádostech žalobce dříve
zásilky přebíral, neshledal krajský soud za dané situace jako pádný. Vždy může dojít ke změně
situace a na tu musí správní orgán reagovat. Pokud žalobce na adrese známé správnímu org ánu
z jiných spisů zásilku (výzvu k doplnění podání) nevyzvedl a tato adresa vůbec nebyla v žádosti o
dávku uvedena, nelze v tomto samostatném řízení považovat výzvu k doplnění žádosti za
doručenou. Krajský soud poukázal i na význam doručení uvedených píse mností, které mají být
doručovány podle §19 odst. 4 správního řádu do vlastních rukou. Účelem řízení je vyřízení
žádosti, smyslem řízení je vést komunikaci s účastníkem. Žalobce v souzené věci zjevně zájem na
komunikaci se správním orgánem měl, neboť se jednalo o řízení nikoli povinnostní, ale o jeho
žádosti o dávku. Krajský soud poukázal i na obecnou zásadu „v pochybnostech ve prospěch
účastníka“. Sdělení adresy pro doručování je úkonem účastníka řízení směřujícím vůči správnímu
orgánu, tedy podáním. Pokud podání trpí vadami, např. z něj není zcela jasné, zda jde o sdělení
doručovací adresy, k čemuž došlo v souzeném případě, je správní orgán povinen tuto vadu
odstranit a vyjasnit si, zda účastník skutečně zamýšlel adresu pro zasílání dávek uvést i jako ad resu
pro doručování. Další možností správního orgánu bylo v případě vrácení nevyzvednutých zásilek
tyto doručit na jinou adresu, logicky se přitom nabízela adresa užívaného bytu.
Krajský soud se tedy neztotožnil se závěrem správních orgánů, že uvedení adresy
pro zasílání dávek v jiných řízeních lze považovat za sdělení adresy pro doručování v řízení
o dávce mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných nebo odůvodněných nákladů.
To podle něj potvrzují následné argumenty žalobce i fakt, že zásilky nebyly na této adrese
převzaty. Vzhledem k tomu, že správní orgán na jinou adresu nebo jiným způsobem žalobci
již výzvu k doplnění žádosti ani rozhodnutí o nepřiznání mimořádné okamžité pomoci
nedoručoval, je podle soudu doručování stiženo vadu, která měla za ná sledek vydání
nezákonného rozhodnutí. Krajský soud se za této procesní situace již nezabýval ostatními
žalobními námitkami, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajskéh o soudu z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že správní řízení bylo zatíženo vadou
spočívající v doručování písemností na adresu, na níž si účastník řízení písemnosti nepřebíral, a
že tak adresu, na kterou bylo doručováno, nebylo možné za adresu pro doručování považovat.
Správní orgány vycházely z toho, že i v předchozích řízeních bylo žalobci na adresu P. 25, H.,
doručováno. Sám žalobce tuto adresu v protokolech a v písemnostech následně označuje za
adresu pro doručování a až v průběhu řízení před soudem toto zpochybňuje. Pokud krajský soud
uvedl, že sdělení adresy pro doručování je podáním, není jasné, proč nepřistoupil k tomu, aby
toto podání rovněž posoudil podle jeho obsahu. V žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi sice
není výslovně uvedeno, že jde o adresu pro doručování písemností, účastník řízení by však těžko
uváděl pro zasílání finančních prostředků, které subjektivně potřeboval, adresu, na které by si tyto
složenky nepřebíral. Správní orgány tak neměly pochybnost o tom, že se jedná o adresu pro
doručování, a to s ohledem na předchozí správní řízení. Správní orgán I. stupně v souladu se
zásadou hospodárnosti řízení v situaci, kdy neměl pochyb o tom, že účastník řízení označil za
svou doručovací adresu tu, kam hodlá zasílat poštovní poukázky, doručoval na tuto adresu. S tím,
že si žalobce zásilku nepřevzal, pak spojoval fikci doručení. Závěr krajského soudu, že uvede ní
adresy trvalého pobytu mělo u správního orgánu vyvolat pochybnost o doručovací adrese,
považuje stěžovatel za scestný, neboť trvalý pobyt je pouze evidenčním údajem v dané
souvislosti nezbytným k posouzení místní příslušnosti orgánu pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatel
proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížno sti. Namítl, že v žádosti
o dávku pomoci v hmotné nouzi není výslovně uvedena adresa pro doručování písemností.
Je čistě věcí žadatele o dávku, jakou adresu pro zasílání dávek uvede, a zda na této adrese bude
dávky přebírat sám, nebo k tomu zmocní jinou osobu. Správní orgán nemůže úspěšně předvídat
všechny situace, které mohou nastat. Je proto třeba, aby si údaje, které nejsou žadatelem výslovně
uvedeny, avšak jsou důležité pro činnost správního orgánu (např. adresa, na níž si žadatel přebírá
poštu, nikoliv výplatu dávek), zjišťoval ze své iniciativy.
Nejvyšší správní soud podotýká, že od 1. 1. 2012 došlo ke změně kompetencí
jednotlivých správních orgánů na úseku výkonu státní správy ve věcech pomoci v hmotné nouzi.
Podle ustanovení čl. VIII bod 10 zákona č. 366/2011 Sb. s účinností od tohoto data nejsou
již odvolacím orgánem ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi krajské úřady, ale Ministerstvo
práce a sociálních věcí. Podle ustanovení §69 s. ř. s. platí, že účastníkem řízení (žalovaným)
je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost
přešla; ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. pak dále platí, že účastníky řízení o kasační
stížnosti jsou stěžovatel a ti, kteří byli účastníky původního řízení. V řízení o předmětné kasační
stížnosti tedy ex lege nastoupil do práv a povinností původního žalovaného jiný správní orgán,
a to Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného stížního
bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Skutkový stav zjištěný krajským soudem je zcela v souladu s obsahem
správního spisu, Nejvyšší správní soud z něj proto sám vycházel i v řízení o kasační stížnosti.
Meritem posuzované věci je právní otázka výkladu institutu doručovací adresy
při doručování ve správním řízení spolu s navazujícími instituty náhradního doručení písemnosti
(uložení a fikce doručení). Dotčená ustanovení §19 odst. 3 sprá vního řádu uvádí, že „nevylučuje-li
to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručován í
nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může -li to přispět k urychlení řízení; taková
adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu“ .
Související ustanovení §20 odst. 1 správního řádu uvádí, že „ fyzické osobě se písemnost doručuje
na adresu pro doručování (§19 odst. 3), na adresu evidovan ou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou
jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání,
nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit,
kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo
územní obvod tohoto správního orgánu“. Z jazykového a systematického výkladu uvedených ustanovení
správního řádu vyplývá, že sdělí-li účastník řízení správnímu orgánu adresu pro doručování
(tzv. doručovací adresu), pak je správní orgán povinen doručovat na tuto adresu, nikoliv
na adresu trvalého pobytu účastníka řízení, je -li účastník řízení hlášen na jiné adrese
než na sdělené doručovací adrese. Relevantní komentářová literatura k tomuto institutu uvádí,
že požadavek účastníka řízení, aby mu správní orgán doručoval písemnosti na adresu
pro doručování nebo na elektronickou adresu, je podáním ve smyslu §37 správního řádu a musí
tedy splňovat náležitosti podání a musí být učiněn tam stanoveným způsobem (odst. 4). Adresou
pro doručování může být v případě fyzické osoby např. její faktický pobyt, tedy místo,
kde skutečně žije, nebo jiná adresa (Vedral, J. Správní řád. Komentář . Bova Polygon, 2006,
s. 165).
Podle ustanovení §23 odst. 1 správního řádu se písemnost se uloží, nebyl-li v případě
doručování podle §20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem
přípustným podle §20. Toto ustanovení je vykládáno v komentářové literatuře tak, že není
povinností správního orgánu v situaci, kdy adresát není v místě doručení zastižen, vyzkoušet
všechny způsoby doručování stanovené v §20 s tím, že teprve pak by bylo možno písemnost
uložit (Vedral, J. Správní řád. Komentář. Bova Polygon, 2006, s. 187). Na institut uložení
písemnosti navazuje pak institut fikce doručení (§24 správního řádu).
V posuzované věci je mezi účastníky sporné a z hlediska posouzení věci rozhodující,
zda vůbec došlo k naplnění podmínky předvídané ustanovením §19 odst. 3 správního řádu,
tedy zda žalobce dostatečně určitě a srozumitelně prvostupňovému správnímu orgánu sdělil
adresu pro doručování, resp. to, že si přeje, aby mu byly písemnosti doručovány na tuto adresu
a nikoliv na adresu trvalého pobytu. V tomto ohledu hraje zásadní roli samotný tiskopis
formuláře žádosti o dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných nebo
odůvodněných nákladů. Formulář přitom pojem „adresa pro doručování“ neužívá. Na straně 2
však umožňuje žadateli uvést adresu užívaného bytu. U této kolonky se uvádí, že ji má žadatel
vyplnit pouze v případě, že se adresa užívaného bytu liší od jeho trvalého pobytu; pokud žadatel
adresu nevyplní, je adresa trvalého pobytu považována za adresu užívaného bytu. Na straně 3
formuláře má žadatel dále možnost vybrat si adresu, na kterou mu má být zaslána poštovní
poukázka na výběr peněžité dávky. Volí přitom mezi adresou trvalého pobytu a jinou adresou,
kterou zde vyplňuje.
Je třeba připomenout, že předmětný formulář vychází především ze zvláštní právní
úpravy dávkového řízení pomoci v hmotné nouzi. Adresa trvalého pobytu, kterou žadatel
vyplňuje hned na první straně formuláře, zde skutečně neplní roli uvedení adresy pro doručování,
nýbrž má prvořadý význam z hlediska určení místní příslušnosti orgánu pomoci v hmotné
nouzi [§67 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011].
Jako doručovací adresa by adresa trvalého pobytu nepochybně sloužila správnímu orgánu tehdy,
pokud by účastník řízení nesdělil správnímu orgánu žádnou jinou (tzn. ani elektronickou) adresu.
V projednávané věci tak tomu ovšem nebylo. Žalobce totiž na straně 2 vyplnil adresu
užívaného bytu, který je odlišná od adresy trvalého pobytu. I s ohledem na informaci uvedenou
u této kolonky je možné učinit závěr, že žalobce musel očekávat, že s ním prvostupňový
správní orgán bude na této adrese komunikovat a bude mu na ni zasílat procesní písemnosti,
jakož i samotné písemné vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud proto
uzavřel, že adresou pro doručování byla právě tato adresa, tj. adresa T. 25, K.–T. Tento závěr
nemůže zpochybnit ani fakt, že žalobce následně ve svých podáních označoval za adresu pro
doručování adresu P. 25, H. 3, a že si tam písemnosti zasílané ve správním řízení přebíral.
Správnost určení adresy pro doručování je totiž nutno posuzovat na základě skutečností známých
správnímu orgánu v době doručování písemností, zde tedy v době doručování výzvy k doplnění
žádosti a v době doručování prvostupňového rozhodnutí. Rozhodující tak mohly být pouze údaje
obsažené v podané žádosti žalobce. Ve formuláři žádosti však nebyla adresa P. 25, H. 3, vůbec
uvedena. Tvrzení stěžovatele, že žalobce tuto adresu sdělil v žádosti o danou dávku jako adresu
pro doručení poštovní poukázky pro případnou výplatu dávky, nemá oporu ve zjištěném
skutkovém stavu.
Za relevantní nelze považovat ani argument stěžovatele, že v předchozích řízeních
vedených u správních orgánů obou stupňů bylo žalobci na adresu P. 25, H. 3, opakovaně
doručováno. Adresu pro doručování – pokud má být správním orgánem akceptována a pokud
s jejím užíváním mají být spojeny právní následky nepřevzetí písemnosti – je třeba zvolit pro
konkrétní správní orgán a pro konkrétní správní řízení, anebo pro konkrétní správní orgán
a neurčitý počet řízení u něho vedených (pro futuro) do doby, než si účastník zvolí jinou adresu
pro doručování. Účastník řízení je tedy vždy oprávněn v dalším správním řízení změnit
doručovací adresu. V takovém případě nelze vycházet z doručovací adresy sdělené účastníkem
v jiném správním řízení, byť by bylo vedeno před týmž správním orgánem. Správní orgán
byl proto povinen vycházet z údajů uvedených v žádosti žalobce.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že prvostupňový správní orgán pochybil, jestliže
žalobci zaslal výzvu k doplnění žádosti a následně rozhodnutí o jeho žádosti na adresu P . 25, H.
3, neboť adresou pro doručování byla podle údajů uvedených žalobcem ve formuláři o
předmětnou dávku adresa T. 25, K. – T., tj. adresa užívaného bytu. Tím nejsou nikterak dotčeny
závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 131/2011 – 44, o tom,
že adresou pro doručování může být adresa pro výplatu dávky.
Ačkoli tak Nejvyšší správní soud zaujal při posouzení věci zčásti odlišný názor
než jaký zastával Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ztotožnil se s jeho závěrem,
že doručování výzvy k doplnění žádosti bylo stiženo vadou, která měla za následek vydání
nezákonného správního rozhodnutí. Krajský soud tedy postupoval správně, jestliže rozhodnutí
stěžovatele zrušil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl. V dalším řízení bude stěžovatel vázán důvody uvedenými v tomto
rozsudku.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalobce měl v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, žádné náklady mu však v souvislosti
s tímto řízením prokazatelně nevznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů
nepřiznal. Ustanovené zástupkyni žalobce náleží v souladu s §7, §9 a §11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání
soudu, ve výši 500 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden
úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 800 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení žalobce nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu