ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.140.2007:49
sp. zn. 3 Ads 140/2007 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně: V. S., zastoupené JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem se sídlem Třída Tomáše Bati
180, Zlín, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 3. 2007, vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 22 Cad 52/2007, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 22 Cad 52/2007 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Jiřího Svozila se u r č u je částkou
800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 30. 3. 2007, č. X, zamítla žádost žalobkyně
o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“). V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 3. 2007 není žalobkyně plně invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné
výdělečné činnosti pouze o 50%. Žalovaná dodala, že podle §39 zákona o důchodovém
pojištění je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Z toho důvodu
zamítla žádost o plný invalidní důchod, přičemž uvedla, že žalobkyni nadále náleží částečný
invalidní důchod.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, čj. 22 Cad 52/2007-25,
žalobu žalobkyně zamítl. V odůvodnění uvedl, že pro účely přezkumného soudního řízení
nechal posoudit zdravotní stav žalobkyně Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních
věcí v Brně (dále jen „Posudková komise“). Posudková komise dne 11. 7. 2007 zjistila,
že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je organický
psychosyndrom – ankciózně depresivní syndrom – a mírná parciální deteriorace kognitivních
funkcí u osoby s hraničním intelektem. Jedná se o organickou duševní poruchu,
nejvýše středního stupně, nikoliv však o těžkou poruchu. Míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti hodnotila Posudková komise 40 % podle kapitoly V, položka 1 písm. b)
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Horní hranice byla zvolena s ohledem na ostatní
onemocnění a předchozí vykonávané výdělečné činnosti. Pro zvýšení hodnocení nebyly
shledány jiné závažné objektivní důvody, a to oproti posudku lékařky Okresní správy
sociálního zabezpečení ze dne 19. 3. 2007, která míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti zhodnotila podle kapitoly V, položky 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. 40% a podle §6 odst. 4 zmíněné vyhlášky ji zvýšila o 10% na celkovou
hodnotu 50%. Podle soudu souhlasí závěry uvedené v posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení ze dne 19. 3. 2007 ohledně zjištění rozhodujícího zdravotního postižení a určení
rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se závěry obsaženými
v posudku Posudkové komise ze dne 11. 7. 2007. Posudkové hodnocení učiněné Posudkovou
komisí dne 11. 7. 2007 bylo soudem shledáno jako vyčerpávající, přesvědčivé a bylo
v dostatečném rozsahu zdůvodněno. S ohledem na závěry v něm obsažené proto soud uzavřel,
že žalobkyně k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí nesplnila podmínky plné
invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., pročež soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“), že závěry
a hodnocení Posudkové komise je v naprostém rozporu s nálezem odborného lékaře –
psychologa - ze dne 1. 2. 2007, podle něhož celkový pamětní výkon je patologicky snížen,
přičemž dospívá k závěru, že pracovní potenciál stěžovatelky je vyčerpán. Z toho stěžovatelka
dovozuje porušení jejích základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv
a svobod. V této souvislosti namítla, že s psychologickým nálezem takového znění se nemůže
účinně bránit před soudy bez zástupce, soud jí v tomto ohledu neposkytl náležité poučení
a účinnou právní pomoc, v důsledku čehož byla porušena zásada rovnosti a čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, podle něhož má účastník právo na právní pomoc v řízení
před soudy. Stěžovatelka dále zdůraznila, že byl podceněn a nedostatečně posouzen vliv
všech zdravotních nálezů na celkové posouzení zdravotního stavu. Uvedla, že je vedena
úřadem práce jako nezařaditelná, žádný zaměstnavatel jí nemůže zajistit takovou práci,
která by odpovídala její zdravotní způsobilosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, čj. 22 Cad 52/2007-25, zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Její rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatnila důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka tento důvod spatřuje ve skutečnosti, že soud rozhodl na základě nesprávně
zjištěného skutkového stavu věci, berouce v potaz pouze nesprávné závěry Posudkové
komise. Namítá dále pochybení soudu, který ji bez náležitého poučení neposkytl účinnou
právní pomoc a neustanovil jí pro žalobní řízení zástupcem advokáta.
Stěžovatelka v první řadě napadá postup soudu, který rozhodl na základě nesprávných
závěrů obsažených v posudku Posudkové komise ze dne 11. 7. 2007. Nejvyšší správní
soud tuto námitku neshledává důvodnou. Úvodem je třeba poukázat na skutečnost,
kterou již správně zmínil i krajský soud, a to, že Posudková komise se zabývala zhodnocením
stěžovatelčina zdravotního stavu nikoli k okamžiku vyhotovení posudku, nýbrž k okamžiku
vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalované. Jeho cílem bylo zhodnotit jaký
byl zdravotní stav stěžovatelky, resp. zda došlo k naplnění podmínek stanovených
§39 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o důchodovém pojištění, tedy přezkoumat,
zda u stěžovatelky k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí poklesla z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66 % nebo zda byla pro zdravotní postižení schopna soustavné výdělečné
činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Právní základ pro tento postup je obsažen
v §75 odst. 1 s. ř. s. podle něhož soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (žalované).
Ke skutečnostem pozdějším se nepřihlíží, čemuž soud dostál.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud postupoval správně, když si pro
posouzení zdravotního stavu stěžovatelky ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí
opatřil posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně. K obdobným
právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2004,
čj. 5 Ads 34/2003-82, publikovaném pod č. 526/2005 Sb. NSS, podle kterých za účelem
zjištění skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
… (§75 odst. 1 s. ř. s.), může soud uložit posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních
věcí, aby – na podkladě lékařských zpráv o zdravotním stavu pocházejících převážně z období
přiměřeně předcházejícího dni rozhodnutí správního orgánu – vypracovala posudek
o zdravotním stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti ke dni vydání rozhodnutí
správního orgánu. V daném případě k tomu byl soud s ohledem na znění §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, povinen. Nejvyšší správní soud dále v dané souvislosti odkazuje na právní závěry
obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, čj. 5 Ads 22/2003-48,
dostupném na www.nssoud.cz, podle kterých si soud v řízení o přezkoumání rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení vyžádá posouzení zdravotního stavu Posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí. Nevzbuzuje-li obsah podaného posudku pochybnosti
o své úplnosti a správnosti, není odůvodněn požadavek na doplnění dokazování ustanovením
znalce podle §127 odst. 1 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s. Nad to Nejvyšší správní soud
podotýká, že posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí má v řízení,
jehož předmětem je přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ve věcech důchodového
pojištění, charakter znaleckého posudku sui generis.
K námitce, že hodnocení a závěry Posudkové komise jsou v rozporu s nálezem
psychologa ze dne 1. 2. 2007 Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti
nesděluje žádné konkrétní důvody, proč je v tomto ohledu kvalifikace (hodnocení) učiněná
Posudkovou komisí nesprávná. Posudek Posudkové komise ze dne 11. 7. 2007 je řádně
a srozumitelně odůvodněn, soudem prvního stupně o něm nebyly shledány pochyby,
ostatně ani Nejvyšší správní soud je neshledává. Nad to je třeba podotknout, že Posudková
komise při posouzení a zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky a poklesu její schopnosti
soustavné výdělečné činnosti dne 11. 7. 2007 měla k dispozici výsledek psychologického
vyšetření ze dne 1. 2. 2007 a vycházela ze závěrů v něm obsažených, což je v posudku
výslovně uvedeno.
Stěžovatelka dále spatřuje jinou vadu řízení před soudem v tom, že jí krajský soud
neposkytl patřičné a náležité poučení a účinnou právní pomoc v souvislosti s absencí zástupce
(advokáta). Ani tuto námitku Neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Úkolem soudu
ve správním soudnictví je sice podle §2 s. ř. s. poskytování ochrany veřejným subjektivním
právům, kterou realizuje především v souvislosti se soudním přezkumem správních
rozhodnutí, rozhodně však není jeho povinností, aby svým postupem nahrazoval činnost
zástupce (advokáta) stěžovatelky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na právní
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005,
čj. 4 Azs 524/2004-49, dostupném na www.nssoud.cz, podle nichž pokud si žalobce pro řízení
před krajským soudem nezvolí advokáta nebo o jeho ustanovení soud nepožádá ve smyslu
§35 odst. 8 s. ř. s. a jestliže potřeba zastoupení k ochraně jeho práv nevyjde z žádného
jeho úkonu (zejména žaloby) v řízení najevo, nelze soudu vytýkat, že mu advokáta neustanovil
z vlastní iniciativy. V doplnění žaloby ze dne 6. 5. 2007 stěžovatelka uvedla, že „právní
důvody nemohu uvádět, protože nemám právní vzdělání a soud proto po mě nemůže
požadovat uvádění příslušných porušených paragrafů“. I když stěžovatelka žádná ustanovení
právních předpisů neuvedla, krajský soud její žalobu po věcné stránce projednal.
Stěžovatelce pro její nezastoupení advokátem a absenci právnického vzdělání tedy nevznikly
žádné negativní důsledky. Skutečnost, že stěžovatelka nemá právnické vzdělání
není sama o sobě a bez dalšího důvodem k tomu, aby jí soud advokáta ustanovil.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu žádné pochybení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud zjistil,
že stěžovatelka v době vydání rozhodnutí žalované nebyla plně invalidní, nesplňovala
podmínky uvedené v §39 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o důchodovém pojištění.
Vzhledem k tomu, že k týmž závěrům dospěla i žalovaná ve svém rozhodnutí, soud prvního
stupně proto nepochybil, když žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační
stížnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalované v dané věci náhradu nákladů řízení podle zákona nelze přiznat. Stěžovatelce byl
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2007, čj. 22 Cad 52/2007-39, pro řízení
o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování podle §35 odst. 8 s. ř. s. použitého podle §120 s. ř. s. stát.
Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)
na základě provedeného úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu
částkou 500,- Kč za jeden úkon právní služby po 500,- Kč spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení. Nejvyšší správní soud dále přiznal 1 x 300,-
Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková odměna
zástupce stěžovatelky činí 800,- Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu