ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.33.2006
sp. zn. 3 Ads 33/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
Ing. J. K., zastoupený JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod věží 3, Svitavy, proti
žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, zast.
JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2004, č.j. PÚ-4440/OSP-1345/04/JB, vedeného u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Ca 70/2004, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č. j. 12 Ca 70/2004 – 29,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č. j. 12 Ca 70/2004 – 29
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím vydaným ve správním řízení dne 16. 9. 2004 pod čj. PÚ-4440/OSP-
1345/04/JB, ředitelka žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále
též „VZP“) podle §16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), přezkoumala odvoláním
napadené rozhodnutí Okresní pojišťovny VZP ve Svitavách ze dne 19. 11. 2001,
čj. Ř/670/2001, které změnila tak, že žádosti žalobce uvedené pod bodem 1) o poskytnutí
seznamu smluvních partnerů Okresní pojišťovny VZP Svitavy (dále jen „OP VZP“), včetně
nasmlouvaných počtů zaměstnanců, se vyhovuje a tyto informace OP VZP poskytne, zatímco
žádosti pod bodem 2) o sdělení všech příjemců prostředků ze základního fondu zdravotního
pojištění a částek zaplacených z tohoto fondu v členění po rocích a příjemcích včetně
jejich IČ, a to od roku 1995 do roku 2001, se nevyhovuje a OP VZP tyto informace žalobci
neposkytne.
Žalovaná v rozhodnutí uvedla, že je ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.
povinným subjektem s omezeným rozsahem informační činnosti ve vztahu ke své
rozhodovací činnosti v oblasti veřejné správy, současně je však podle §2 odst. 1 téhož zákona
povinným subjektem, jako veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky, která má
povinnost poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb. v plném rozsahu, nebrání-li
tomu zákonná omezení. Tím dospěla k závěru, že poskytnutí informací požadované žalobcem
pod bodem 1) nic nebrání, zatímco v poskytnutí informací uvedených pod bodem 2) jí brání
§10 zákona č. 106/1999 Sb. Konstatovala, že §10 zákona č. 106/1999 Sb. neumožňuje
povinným subjektům poskytnout žalovanému informace o majetkových poměrech osoby,
která není povinným subjektem za předpokladu, že tyto informace byly získány i na základě
zákonů o zdravotním pojištění. Dále uvedla, že §10 obsahuje poznámku pod čarou, která
odkazuje na §24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VZP“), podle něhož jsou
zaměstnanci VZP povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž
se dozvěděli při výkonu svého zaměstnání, popřípadě v souvislosti s ním. Z toho žalovaná
dovodila, že má povinnost chránit veškeré údaje z informačního systému VZP, včetně údajů
o pojištěncích a plátcích pojistného, stejně jako údajů týkajících se vykazování a úhrady
zdravotní péče. Protože úhrady smluvním zdravotnickým zařízením tvoří převážnou část
jejich přijmu, údaje o platbách je proto jednoznačně chápat jako údaje o majetkových
poměrech osob, které byly získány na základě zákonů o zdravotním pojištění.
Žalovaná dále sdělila, že podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 rámcových smluv,
vydaných vyhláškou č. 457/2000 Sb., není oprávněna poskytovat informace ohledně výše
úhrady za poskytnutou zdravotní péči zdravotnickým zařízením, kdy její informační
povinnost je stanovena jen na informace o existenci smluvního vztahu a práv vyplývajících
z něj pro pojištěnce. Na to navázala, že jak podle rámcových, tak i individuálních smluv
uzavřených mezi VZP a jednotlivými zdravotnickými zařízeními, je smluvním stranám uložen
závazek mlčenlivosti; údaje o úhradě za poskytnutou zdravotní péči v rámci součástí
smluvních ujednání jsou chráněny jednak z důvodů ochrany zájmů zdravotnického zařízení,
tak i jako obchodní tajemství. Na základě těchto skutečností uzavřela, že údaje podle bodu 2)
žádosti žalobce nelze poskytnout ani s ohledem na §9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.,
upravující institut ochrany obchodního tajemství.
Rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č. j. 12 Ca 70/2004 - 29, Městský soud v Praze
žalobu žalobce zamítl. Vyložil, že žalovaná VZP je ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Nachází se proto v postavení
subjektu s úplnou informační povinností podle §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., přičemž
poskytnutí informace může odmítnout či omezit jen z důvodů stanovených zákonem.
Výkladem §10 zákona č. 106/1999 Sb. dospěl k závěru, že právě §10 je tím ustanovením,
které omezuje úplnou informační povinnost s ohledem na ochranu důvěrnosti majetkových
poměrů. V poznámce pod čarou k §10 zákona č. 106/1999 Sb. je uveden odkaz na §24a
zákona o VZP, který stanoví povinnost mlčenlivosti zaměstnanců VZP o skutečnostech,
o nichž se dozvěděli při výkonu své funkce nebo zaměstnání a nebo při zpracování údajů
z informačního systému na základě smlouvy, popřípadě v souvislosti s nimi. Cílem institutu
mlčenlivosti podle §24a zákona o VZP je ochrana veškerých údajů informačního systému
VZP, tedy nejen údajů o pojištěncích, plátcích pojistného, ale i údajů týkajících se vykazování
a úhrady zdravotní péče. Soud vyjádřil názor, že údaje o platbách od VZP je třeba chápat
jako údaje o majetkových poměrech osob, kdy tyto údaje byly získány v rámci provozování
systému veřejného zdravotního pojištění, tedy na základě zákonů o zdravotním pojištění,
čímž jsou tyto údaje podle §10 zákona č. 106/1999 Sb. vyňaty z informační povinnosti podle
zákona č. 106/1999 Sb. a poskytnout je nelze.
Soud neshledal důvodnou žalobní námitku ohledně nepřípustnosti odkazu na rámcové
smlouvy. Sdělil, že podle čl. 12 odst. 1 rámcových smluv mají smluvní strany zajistit trvale
přístupné a jasné informace o existenci smluvního vztahu mezi VZP a zdravotnickými
zařízeními a právech z nich vyplývajících pro pojištěnce. VZP je tak povinna informovat
zejména o samotné existenci smluvního vztahu a rozsahu poskytované zdravotní péče. Uvedl,
že jiné informace o smluvním vztahu, jako způsob a výše úhrady za poskytnutou zdravotní
péči, není žalovaná oprávněna poskytovat, a to z důvodu vázanosti rámcovými smlouvami
a zákonem uloženou povinností mlčenlivosti podle §24a zákona o VZP. Nadto podotkl,
že v rámcových smlouvách je zakotveno, že smluvní strany zaváží své zaměstnance,
s ohledem na ochranu práv pojištěnců a zájmů zdravotnického zařízení i pojišťovny,
k zachování povinné mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu
své funkce nebo zaměstnání a nebo při zpracování údajů z informačního systému na základě
smlouvy, popřípadě v souvislosti s nimi, jak uvádí čl. 3 odst. 1 rámcových smluv. Úhrada
za poskytnutou zdravotní péči je jako součást smluvních ujednání obsažena i v individuálních
smlouvách uzavřených mezi VZP a jednotlivými zdravotnickými zařízeními a jako součást
smluvních ujednání je chráněna v rámci ochrany zájmů zdravotnických zařízení
s tím, že smluvní strany tak projevily jednoznačně zájem tyto údaje chránit jako údaje
podléhající režimu obchodního tajemství. Soud sdělil, že s ohledem na rámcové smlouvy
je žalovaná povinna poskytnutí žalobcem požadovaných informací rovněž odmítnout.
K poslední žalobní námitce, že podle §9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.
při poskytování informací týkajících se používání prostředků státního rozpočtu, rozpočtů
územních celků nebo fondu zřízeného zákonem anebo nakládání s majetkem těchto subjektů
se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení
obchodního tajemství, soud vyjádřil, že pod čarou k tomuto ustanovení je uveden zákon
č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky a jako příklady uvedené
zákony o dalších fondech. Podle názoru soudu VZP sice hospodaří s prostředky, které jsou
veřejnými prostředky, ale jejich podřazení pod prostředky vyjmenované v §9 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb. není možné, neboť nejde o prostředky státního rozpočtu, rozpočtu územního
celku ani o prostředky fondu, který by byl zřízený zákonem. Soud dovodil, že v daném
případě se nejedná o prostředky fondu jako instituce zřízené samotným zákonem, a proto
prostředky VZP rozdělené do jednotlivých fondů pro účely hospodaření a účetnictví, přestože
jsou zřízeny podle zákona, nelze podřadit pod rozsah §9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.
Konstatoval, že ani na základě §9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., podle něhož při používání
veřejných prostředků se poskytnutí informace nepovažuje za porušení obchodního tajemství,
nelze tedy žalované uložit povinnost požadované informace poskytnout. Ze všech shora
uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Městského
soudu v Praze pro nezákonnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatel spatřuje důvod nezákonnosti v nesprávném výkladu §9
a §10 zákona č. 106/1999 Sb. Uvedl, že není správný závěr soudu, podle něhož §10 zákona
č. 106/1999 Sb. je ustanovením, které omezuje úplnou informační povinnost s tím, že podle
soudu údaje o platbách od VZP je třeba chápat jako údaje o majetkových poměrech. K tomu
podotkl, že údaje o platbách ze zdravotního pojištění nejsou údaji o majetkových poměrech,
neboť představují jen údaj o příjmech lékaře, nikoli o jeho výdajích, což je navíc umocněno
tím, že jde jen o část příjmů, nikoli o všechny příjmy lékaře. Poukázal na rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2001, č. j. 31 Ca 189/2000 - 27, publikovaný
pod č. 5/2001 v Soudní judikatuře, SJS 857/2001, podle kterého není důvod neposkytnout
informaci ohledně ceně za dílo hrazené z rozpočtu obce (příjmu zhotovitele), kdy krajský
soud informaci o příjmu z veřejných prostředků nepovažoval za informaci o majetkových
poměrech.
Stěžoval dále uvedl, že §10 zákona č. 106/1999 Sb. míří na ochranu těch údajů, které
se zaměstnanci dozvěděli při kontrole plateb pojistného nebo v souvislosti s tím, čemuž
nasvědčuje i jeho odkaz v poznámce pod čarou na §23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“). Rozhodující není odkaz na §24a zákona o VZP, neboť by s poukazem na něj VZP
nebyla povinna poskytnout žádné informace, které při výkonu funkce nebo zaměstnání
získávají její zaměstnanci. Je proto přesvědčen, že zmíněné ustanovení ukládá povinnost
mlčenlivosti těmto osobám ve vztahu k pojišťovně, zatímco zákon č. 106/1999 Sb. určuje
povinnost VZP ve vztahu k jiným subjektům. Odmítl i odkaz na rámcové smlouvy, které
podle soudu vylučují poskytnutí informací.
Stěžovatel též namítl nesprávné posouzení §9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.,
kdy díky jeho demonstrativním výčtu nic nebrání tomu, aby se toto ustanovení na VZP
vztahovat nemohlo. Za nesprávný označil výklad soudu, že se toto ustanovení vztahuje
jen na fondy zřízené zákonem jako instituce, pročež VZP pod rozsah §9 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb. zařadit nelze. Dodal, že VZP používá prostředky ze státního rozpočtu,
což plyne z §8 a §25 zákona o VZP, kdy za některé pojištěnce hradí pojistné přímo stát.
Uzavřel, že zákon č. 106/1999 Sb. by měl být, při realizaci práva na informace zaručeného
čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), vykládán s ohledem
na požadavek co největší míry uplatnění práv zaručených Listinou, což soud neučinil.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se v dané záležitosti ztotožňuje
se závěry soudu, který při svém rozhodování nijak nepochybil. Poukázala, že za informaci
o majetkových poměrech lze považovat i dílčí údaje, které mohou poskytnout i rámcovou
představu o majetkových poměrech dotyčné osoby. K tomu dodala, že v daném případě
tvoří příjmy od VZP nadpoloviční podstatnou část celkových příjmů daných osob a jedná
se tak podle jejího názoru o údaj o majetkových poměrech osob, které nejsou povinným
subjektem ve smyslu §2 zákona č. 106/1999 Sb. Dále sdělila, že odkazy v poznámce
pod čarou v §10 zákona č. 106/1999 Sb. odkazující na §23 zákona č. 592/1992 Sb. a §24a
zákona o VZP, je třeba pojmout tak, že neupravují jen povinnost mlčenlivosti ve vztahu
k pojišťovně, což nikde není výslovně stanoveno, nýbrž že se jedná o všeobecnou povinnost
mlčenlivosti ve vztahu ke všem osobám. Dodala, že byla povinna odmítnout poskytnutí
stěžovatelem požadovaných informací rovněž s ohledem na §9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., kdy vůle zachovávat mlčenlivost a obchodní tajemství byla zakotvena jak v rámcových,
tak i individuálních smlouvách. K tomu sdělila, že v úvahu nepřichází ani §9 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb., neboť nehospodaří s prostředky zmíněnými v tomto ustanovení. Pojem
„fond“ vyjadřuje instituci, nikoli souhrn peněžních prostředků, což doložila zněním
poznámky pod čarou. Uzavřela, že zákon č. 106/1999 Sb. ústavně zaručené právo
na informace v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v určitých případech
omezuje. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle
nějž lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně
nesprávně posoudil právní otázku, zda je možné údaje o platbách od VZP, získané v rámci
provozování systému veřejného zdravotního pojištění a zákonů o zdravotním pojištění,
chápat jako údaje o majetkových poměrech osob ve smyslu §10 zákona č. 106/1999 Sb.,
tím je vyjmout z informační povinnosti v režimu zákona č. 106/1999 Sb. a tyto informace
proto neposkytnout. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že při realizaci ústavně zaručeného
práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení
se zákonem č. 106/1999 Sb., je třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vykládat
restriktivním způsobem, což lze dovodit z judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne
24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06). Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 - 38, publikovaném pod č. 74/2004 Sb. NSS.
Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon č. 106/1999 Sb.
umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval
proti vlastnímu smyslu a účelu jak samotného zákona č. 106/1999 Sb., tak i ústavně
zaručeného veřejného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv
a svobod. V moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu
ze záruk zákonnosti. Bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu.
V posuzovaném případě nebylo sporu, že VZP je povinným subjektem v režimu
zákona č. 106/1999 Sb., a to jak podle jeho §2 odst. 2; tedy povinným subjektem s omezenou
informační povinností týkající se poskytování informací o jejím rozhodování v oblasti výkonu
veřejné správy, tak i, že splňuje definiční znaky a ve smyslu §2 odst. 1 je zároveň povinným
subjektem s úplnou informační povinností. Větší rozsah informační povinnosti subjektů podle
§2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., je určen tím, že VZP je veřejnou institucí hospodařící
s veřejnými prostředky. Ani tuto skutečnost účastníci nezpochybňovali. Nejvyšší správní soud
poukazuje v této souvislosti na to, že podle zákona o VZP představuje VZP zdravotní
pojišťovnu sui generis a v jejím postavení se projevuje postavení státu jako garanta celého
systému veřejného zdravotního pojištění. Nicméně ani z těchto specifik VZP nelze dovodit
žádný důvod vedoucí k tomu, aby při poskytování informací byla VZP posuzována
jakkoli odlišně od ostatních zdravotních pojišťoven. Tak jako ostatní zdravotní pojišťovny,
i ona přijímá platby pojistného od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu na všeobecné (veřejné)
zdravotní pojištění dané zákonem č. 592/1992 Sb., a jako ostatní zdravotní pojišťovny
poskytuje platby za úhrady zdravotní péče poskytované na základě veřejného zdravotního
pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními, jak je uvedeno v §5 písm. a)
zákona o VZP.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně,
že údaje o platbách poskytnutých VZP jejím jednotlivým smluvním zdravotnickým zařízením
představují informaci o majetkových poměrech těchto osob podle §10 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že ani za předpokladu, že by byl celý
systém veřejného zdravotního pojištění postaven na existenci jedné zdravotní pojišťovny,
pak by údaje o jí poskytovaných platbách jednotlivým smluvním zdravotnickým zařízením
nepředstavovaly informaci o majetkových poměrech těchto osob. Tím spíše takováto situace
nemůže nastat, když v České republice působí větší množství zdravotních pojišťoven. Nelze
proto ani odůvodňovat neposkytnutí informací s ohledem na rozsah, strukturu a velké
množství svých pojištěnců, díky čemuž mohou platby od VZP představovat velký díl plateb
poskytovaných zdravotnickému zařízení. Odporuje tomu již zmíněná existující pluralita
zdravotních pojišťoven, ale také i skutečnost, že vlastní údaj o platbě za úhrady zdravotní
péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a poskytované VZP ze základního fondu podle
§7 odst. 1 zákona o VZP, nemá dostatečně vypovídající charakter o majetkových poměrech
jednotlivých smluvních zdravotnických zařízení VZP. Tak tomu je i v případě plateb
poskytovaných ostatními zdravotními pojišťovnami jejich smluvním zdravotnickým
zařízením. Údaje o platbách za úhrady poskytnuté zdravotní péče navíc ani nepředstavují
jediný zdroj finančních příjmů smluvního zdravotnického zařízení. Tyto údaje o platbách
rovněž nic nevypovídají o nákladech za zaměstnance zdravotnického zařízení, nákladech
na jeho provoz, obstarávání zdravotnického materiálu, zásob a podobně. Teprve celkové
příjmy po odečtení celkových výdajů mohou představovat informaci o majetkových
poměrech, tak jak ji zná §10 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud dodává,
že pojišťovny, včetně VZP, mají k dispozici jen dílčí údaje, které samy o sobě, bez spojení
a přihlédnutí k dalším údajům, tak jak byly zmíněny shora, nemohou představovat informaci
o majetkových poměrech.
Nejvyšší správní soud při vyslovení svého právního názoru ohledně možnosti
poskytování informací o uskutečněných platbách za úhrady zdravotní péče poskytnuté
na základě veřejného zdravotního pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými
zařízeními podle §5 písm. a) zákona o VZP, vycházel z pojetí poskytování zdravotní péče
jako veřejné služby, která je hrazena z prostředků veřejného (všeobecného) zdravotního
pojištění. Systém veřejného zdravotního pojištění v České republice je založen na povinném
pojišťovacím principu. Pojistné je hrazeno plátci vymezenými v §4 zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, a to způsobem a formou povinných periodických plateb.
Tyto platby (pojistné) se podle zákona č. 592/1992 Sb. odvádí příslušné zdravotní pojišťovně
nebo na zvláštní účet, spravovaný podle §20 zákona č. 592/1992 Sb. Všeobecnou zdravotní
pojišťovnou, z něhož je vybrané pojistné posléze přerozdělováno jednotlivým zdravotním
pojišťovnám. Zdravotní pojišťovny vybrané pojistné použijí jako úhradu plateb
za poskytnutou zdravotní péči jejich smluvním zdravotnickým zařízením za poskytnutí
zdravotní péče svým pojištěncům. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se jedná o veřejné
prostředky určené na úhradu poskytnuté zdravotní péče, která je veřejnou službou. Proto
je třeba při možném posuzování omezení, či neposkytnutí informace vycházet z povahy
prostředků, které v systému veřejného zdravotního pojištění obíhají. Každý účastník systému
veřejného zdravotního pojištění a příslušných právních vztahů by podle Nejvyššího správního
soudu měl mít možnost zjistit a kontrolovat, jakým způsobem je nakládáno s finančními
prostředky, které se v systému nacházejí, při současném respektování zákonných omezení.
Případný odkaz na ochranu majetkových poměrů podle §10 zákona č. 106/1999 Sb.
je v tomto směru, s ohledem na závěry učiněné výše, nepřípadný.
Skutečnost, že §10 zákona č. 106/1999 Sb. v sobě obsahuje odkaz na poznámku
pod čarou, nemá právní význam. Ústavní soud již svým nálezem ze dne 22. 10. 1996,
sp. zn. III. ÚS 277/95, judikoval, že účelem poznámek pod čarou je jen zpřehlednění předpisů
a že nejsou součástí právního předpisu. Povinnost mlčenlivosti upravená §24a zákona o VZP
a §23 zákona č. 592/1992 Sb., k níž odkazy v poznámce pod čarou směřovaly, nemá ve svém
důsledku omezit aplikaci zákona č. 106/1999 Sb. Opačný přístup by vedl k absurdním
závěrům, že podle zákona č. 106/1999 Sb. by informace sice být poskytnuta měla,
ale s ohledem na povinnost mlčenlivosti konkrétních zaměstnanců VZP jí současně
poskytnout nelze. Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že povinnost mlčenlivosti daná §23
zákona č. 592/1992 Sb., se vztahuje jen ke skutečnostem, které se zaměstnanci zdravotní
pojišťovny dozvěděli při kontrole plateb pojistného nebo v souvislosti s ní. Právě
při provádění kontroly plateb pojistného mohou být zjišťovány informace o majetkových
poměrech osob, které nejsou povinnými subjekty a jejichž ochranu zabezpečuje §10 zákona
č. 106/1999 Sb. V daném případě však o kontrolu plateb pojistného nešlo.
Nejvyšší správní soud rovněž shledává důvodnou námitku stěžovatele, podle níž soud
prvního stupně nesprávně vyložil, že údaje o úhradách za poskytnutou zdravotní péči jsou,
jako součást smluvních ujednání obsažené v rámcových a individuálních smlouvách, chráněné
v režimu ochrany obchodního tajemství. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že aby určitá
skutečnost spadala pod rozsah ochrany obchodního tajemství, nestačí ji takto podle §9 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb. označit, ale musí splňovat zákonné definiční znaky vymezené §17
obch. z. Podle nich obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní
či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální
materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné,
mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení
zajišťuje. Z vymezení obchodního tajemství plyne, že údaje o platbách za úhrady
za poskytnutou zdravotní péči těmto podmínkám nevyhovují a o obchodní tajemství
se nejedná. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tak jako je povinnost platit pojistné
na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění, jsou současně zdravotní pojišťovny povinny
proplácet úhrady za zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům ve smluvních
zdravotnických zařízeních. Takovéto informace o uskutečněných platbách podle názoru
Nejvyššího správního soudu nemají žádnou hodnotu ve smyslu definičních znaků
a o nedostupnosti také nelze hovořit, neboť jsou poskytovány na základě právních předpisů,
které umožňují stanovit jejich výši. Následné vlastní posouzení a výklad §9 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb., který provedl soud prvního stupně je sice podle Nejvyššího správního soudu
správný, vychází však z nesprávného předpokladu, jímž je existence obchodního tajemství.
Nejvyšší správní soud neshledává důvodným, aby poskytnutí požadovaných informací bylo
bráněno s ohledem na ochranu obchodního tajemství.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní úprava rámcových a na jejich základě
uzavřených individuálních smluv mezi VZP a zdravotnickými zařízeními, daná vyhláškou
č. 457/2000 Sb. (s účinností od 1. 1. 2007 upravuje rámcové smlouvy vyhláška č. 618/2006 Sb. – pozn. soudu), neupravuje informační povinnost smluvních stran ohledně výše úhrady
za poskytnutou zdravotní péči. Smluvní závazek mlčenlivosti uvedený v čl. 3 odst. 1 písm. b)
rámcových smluv se nevtahuje na ty údaje, které lze poskytnout na základě právního
předpisu, kterým je právě zákon č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud nespatřuje důvod,
s ohledem na zvěry učiněné výše, proč by údaj o úhradě za poskytnou zdravotní péči měl být
chráněn s odkazem na ochranu zájmů zdravotnických zařízení. Údaje o poskytnutých platbách
nemají natolik vypovídací hodnotu, aby se mohly dotknout či ohrozit zájmy zdravotnických
zařízení, kterým byly na základě smluv poskytnuty.
Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu tedy poskytnutí stěžovatelem
požadovaných informací nebraní §10 zákona č. 106/1999 Sb., nejedná se informaci
o majetkových poměrech, nebrání tomu ani obsah rámcových a individuálních smluv
a povinnost mlčenlivosti daná smlouvami, zákonem o VZP a zákonem č. 592/1992 Sb.
Nejedná se ani o obchodní tajemství a informace o poskytnutých platbách nemohou nijak
ohrozit či poškodit zájmy jednotlivých zdravotnických zařízení.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že Městský
soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasační stížností napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu