ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.39.2010:145
sp. zn. 3 Ads 39/2010 - 145
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Mgr. B. H., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1,
zastoupený JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18,
Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2007, č. j. MHMP 113714/2007, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2010, č. j. 3
Cad 54/2007 – 95,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2010, č. j. 3 Cad 54/2007 – 95,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 10. 5. 2007,
č. j. MHMP 113714/2007, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze
při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Správní orgán I. stupně Úřad městské části Praha 2 rozhodnutím ze dne 16. 2. 2007,
č. j. OSP/67219/Zahr, přiznal žalobci opakující se dávku sociální péče od 1. 11. 1998
do 31. 3. 2000 ve výši 3430 Kč měsíčně, od 1. 4. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 3770 Kč měsíčně.
Správní orgán vycházel z toho, že žalobce dne 15. 12. 1995 uzavřel s městskou částí Praha 2
„Smlouvu o vybudování bytové jednotky č. 15/95“, podle níž je nájem uhrazen na prvních 25 let
předem s ohledem na vynaložené prostředky na vybudování bytu. Za účelem financování
vybudování bytu žalobce požádal o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření
u KB ve výši 333 000 Kč a dále uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru u ČS ve výši 99 700 Kč,
v níž se zavázal k pravidelným měsíčním splátkám ve výši 2800 Kč od února 1998. V doložené
žádosti o úvěr a čestném prohlášení u KB ze dne 31. 1. 1997 žalobce uvedl jako prostředek
k financování půdní vestavby kromě stavebního spoření také jiný úvěr do výše 90 000 Kč
a vlastní prostředky ve výši přibližně 600 000 Kč. Správní orgán dospěl k závěru,
že na vybudování bytu byly žalobci poskytnuty finanční prostředky formou dvou úvěrů v celkové
výši 432 700 Kč. V daňovém dokladu společnosti FIST 9 s.r.o. je uvedena celková částka
813 696,50 Kč za provedené stavební práce na vybudování zmíněného bytu. Správní orgán dále
vycházel z čestného prohlášení žalobce o výkonu jeho výdělečné činnosti, ze zjištěných úhrad
nákladů na bydlení, tj. na nájem, služby a elektřinu, a z přehledu vyplacených dávek státní sociální
podpory. Žalobce dne 7. 6. 2000 nastoupil do zaměstnání, první výplatu měl v červenci 2000
ve výši 8000 Kč, z vedlejší výděleční činnosti ve výši 11 922 Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, kde namítl, že správní orgán
I. stupně se měl zabývat částkou, kterou by byl žalobce povinen hradit, kdyby mu byl předmětný
byt pronajat. Žalobce správnímu orgánu předložil sdělení majetkového odboru Úřadu m. č. Praha
2 ze dne 14. 12. 2006 o tom, že výše nájemného by činila 15 170,20 Kč, avšak správní orgán
se s otázkou skutečných nákladů na domácnost, tj. skutečným nájmem, nevypořádal.
V rozhodnutí bylo dále mylně uvedeno, že žalobci byly poskytnuty finanční prostředky formou
dvou úvěrů v celkové výši 432 700 Kč. Podle smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního
spoření je výše poskytnutého úvěru dána rozdílem mezi tzv. cílovou částkou stavebního spoření
a zůstatkem na jeho účtu k datu vyhotovení této smlouvy. Předpokládaná výše úvěru tak činila
197 386,94 Kč. Žalobce dále odmítl tvrzení správního orgánu, že nevyužil možnost odložení
splátek úvěrů, smlouvy uzavřené s ČS a KB totiž odklad splátek neumožňovaly.
Žalovaný odvolání žalobce zamítl s tím, že k námitkám žalobce proti prvoinstančnímu
rozhodnutí nelze přihlédnout. Sdělení majetkového odboru Úřadu m. č. Praha 2 ze dne
14. 12. 2006 o průměrné výši smluvního nájemného v roce 1998 posoudil jako irelevantní.
Na základě „Smlouvy o vybudování bytové jednotky č. 18/95“ ze dne 15. 12. 1995 žalovaný
považoval náklady na vybudování bytové jednotky za náklady na nájemné na dobu 25 let.
Tyto činily 813 696,50 Kč. Jmenovaný před zahájením stavby vlastnil finanční prostředky ve výši
cca 600 000 Kč, k úhradě nájmu tak zbývala částka 712,32 Kč měsíčně z úvěru po dobu 25 let.
Podle žalovaného je dále třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce užívá sám byt o velikosti
3+1. Vzhledem k velikosti bytu pro jednu osobu nelze náklady spojené s užíváním tohoto bytu
považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu ust. §4 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti.
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí shledal několik pochybení. Konstatování
žalovaného, že k námitkám uvedeným v odvolání nelze přihlédnout, je podle soudu nedostačující.
Žalovaný se mj. vůbec nevyjádřil k námitkám žalobce ohledně velikosti bytu a výše úvěru.
Těmto námitkám se žalovaný vyhnul i ve svém vyjádření, kde jen zopakoval své argumenty
bez ohledu na vznesené námitky, kterými se žalobce pokoušel vyvrátit tvrzení obou správních
orgánů. Žalovaný v závěru rozhodnutí zopakoval, že přihlédl k majetkovým poměrům,
aniž specifikoval k jakým. Nezabýval se ani důvodnou námitkou žalobce, že se dávky sociální
péče posuzují individuálně s tím, že doplňují nedostatečný příjem zpravidla do výše životního
minima. Mohou však být poskytnuty v nižší nebo naopak vyšší výši v závislosti na dalších
okolnostech. Žalovaný uvedl, že s ohledem na doporučení Veřejného ochránce práv přihlédl
ke splátkám úvěru jako k placení nájemného. Pak je tedy otázkou, proč v odůvodnění zmiňuje
potvrzení realitní kanceláře IS – REAL, s.r.o, ze dne 25. 10. 2006 o výši regulovaného nájemného
v daném období.
Jelikož se žalovaný řádně nevypořádal s argumenty, které žalobce namítl ve svém
odvolání, a ve svém rozhodnutí převzal toliko úvahy a závěry správního orgánu I. stupně,
je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Městský soud v Praze
proto rozhodnutí žalovaného zrušil podle ust. §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl žalovaný rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Předně poukázal na to, že rozsudek
byl vydán velmi překvapivě, neboť dne 22. 1. 2009 se ve věci konalo ústní jednání, které bylo
odročeno na neurčito, aby bylo žalobci umožněno vyjádřit se ke stanoviskům žalovaného.
Poté, co tak žalobce učinil, ovšem Městský soud v Praze namísto nařízení dalšího ústního jednání
vydal napadený rozsudek. Žalovaný má za to, že nebyly dány podmínky pro rozhodnutí ve věci
bez jednání podle ust. §51 s. ř. s., neboť ani jeden z účastníků řízení s dalším jednáním
bez své účasti nesouhlasil.
Městský soud v Praze zdůraznil, že pro posouzení věci jsou podstatné tyto námitky
žalobce: V dosavadním řízení nebylo žalobci vysvětleno, z jakého důvodu zkoumají správní
orgány jeho finanční toky v souvislosti s podáním žádosti o opakované dávky sociální péče
v období delším než 6 měsíců před podáním žádosti. V rozhodnutích se neobjevila částka
vlastních nákladů, přestože žalobce zapůjčil předmětné originály účtů k odsouhlasení. Správní
orgán zmínil jen práce provedené dodavatelem stavby. Žalobce předložil správnímu orgánu
I. stupně úvěrové smlouvy obou úvěrů, z nichž je patrné, že výše úvěru u ČS činila 99 700 Kč,
výše úvěru VSS KB činila 197 386,94 Kč a nikoli neustále zmiňovaných 333 000 Kč. Dále namítá,
že pojem regulovaný nájem jako argument nelze vůbec použít. Tvrzení žalovaného, že nevyužil
možnosti odkladu splátek úvěru, považuje žalobce za lživé. Velikost bytu 3+1, jak je uvedeno
v rozhodnutí, neodpovídá skutečnosti, ale pouze stavebnímu záměru. Z evidenčního listu
je zřejmé, že se jedná o byt velikosti 2+1 s komorou. Žalovaný poznamenal, že tyto námitky
žalobce nejsou nové a soudu byly známy ještě před tím, než od žalobce obdržel jeho repliku
k vyjádření žalovaného ze dne 24. 1. 2009. Z průběhu soudního řízení však vyplývá, že právě
tato replika vedla posléze k vydání napadeného rozsudku. Pokud Městský soud v Praze dospěl
k závěru, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, nebylo nutné, aby ve věci nařizoval
ústní jednání, a mohl tímto způsobem rozhodnout již dříve. Jestliže soud nařídil ústní jednání,
zřejmě usoudil, že rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné není. Poslední vyjádření žalobce
nemohlo názor soudu změnit.
Žalovaný dále namítl, že žádný právní předpis neukládá, aby se odvolací správní orgán
vypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Má za to, že rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů jsou srozumitelná a je z nich zřejmé, jak správní orgány k výši přiznané opakované
dávky sociální péče dospěly a jaké okolnosti hodnotily. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že v rámci soudního jednání
předložil kopii článku z odborného periodika Správní judikatura č. 2/2001, kapitola 772,
týkajícího se problematiky opakovaných dávek sociální péče. Ze závěrů článku vyplývá, že výše
opakované dávky sociální péče žadatele v části jeho nákladů na bydlení, jak ji stanovilo MPSV
v pokladu pro zvláštní jednání komise ministra práce a sociálních věcí v rámci přezkumného
řízení vedeného za účelem přezkoumání předchozího rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne
11. 5. 2006 má oporu v soudní judikatuře. Žalovaný potvrdil prvoinstanční správní rozhodnutí,
byť žádné z dosavadních rozhodnutí vydané v I. či II. stupni uvedený podklad MPSV
nerespektuje. Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí bývá zpravidla založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud (správní
orgán) opírá své rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud
(správní orgán) opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.
Podle ust. §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení,
které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí
přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný
zájem.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že odvolací
správní orgán je povinen na základě ust. §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
zabývat se odvolacími námitkami účastníka řízení, což žalovaný v projednávané věci neučinil.
Tato vada řízení by však byla důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného jedině v případě,
kdy by měla skutečně vliv na jeho nepřezkoumatelnost. Tak tomu v projednávané věci nebylo.
Z rozhodnutí žalovaného je totiž zřejmé, že vycházel ze zcela odlišné konstrukce výpočtu dávky
sociální péče než prvoinstanční správní orgán. Žalovaný za placení nájemného nepovažoval
splátky úvěru, nýbrž vycházel z toho, že podle „Smlouvy o vybudování bytové jednotky
č. 18/95“ ze dne 15. 12. 1995 je nájem uhrazen na prvních 25 let předem s ohledem
na vynaložené prostředky na vybudování bytu. Náklady na vybudování bytové jednotky
tedy představovaly náklady na nájemné na dobu 25 let. Při zohlednění vlastních finančních
prostředků žalobce tak výše nájmu činila 712,32 Kč měsíčně po dobu 25 let. Náklady spojené
s užíváním bytu pak žalovaný nehodnotil jako nezbytné vzhledem k velikosti bytu pro jednu
osobu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací námitky žalobce týkají se výše úvěru či možnosti
odkladu jeho splátek nebyly pro posouzení výše dávky sociální péče žalovaným podstatné,
neboť z těchto skutečností žalovaný při své konstrukci vůbec nevycházel. Sám žalovaný
pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že sdělení majetkového odboru Úřadu m. č. Praha 2
ze dne 14. 12. 2006 o průměrné výši smluvního nájemného v roce 1998, na které žalobce
ve svém odvolání poukázal, bylo irelevantní.
Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že argumentace Městského soudu v Praze,
že se žalovaný nevyjádřil k námitce žalobce týkající se velikosti bytu, je nepřípadná. Žalobce
totiž v odvolání nevznesl žádné konkrétní námitky vůči tvrzení správního orgánu I. stupně,
že sám užívá byt o velikosti 3+1. Toto zpochybnil teprve v podané žalobě. Městský soud v Praze
dále chybně uvedl, že žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že s ohledem na doporučení
Veřejného ochránce práv přihlédl ke splátkám úvěru jako k placení nájemného, a dále odkázal
potvrzení realitní kanceláře IS – REAL, s.r.o, ze dne 25. 10. 2006 o výši regulovaného nájemného
v daném období. Tyto skutečnosti žalovaný ve své argumentaci vůbec nezmínil.
Ačkoli tedy žalovaný pochybil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval
odvolacími námitkami žalobce, je nutno konstatovat, že zformuloval vlastní důvody stanovení
výše dávky sociální péče, které jsou dostatečně určité a srozumitelné. Nejvyšší správní
soud tak uzavřel, že v projednávané věci nelze rozhodnutí žalovaného považovat
za nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze se měl proto zabývat meritem věci a zhodnotit
právní úvahy žalovaného při posouzení výše dávky sociální péče, resp. zhodnotit,
zda v projednávané věci obstojí způsob stanovení výše nákladů na nájemné správního orgánu
I. stupně či žalovaného.
Námitka žalovaného, že Městský soud v Praze měl napadené rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost zrušit bez nařízení jednání, ztrácí význam za situace, kdy Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze chybně posoudil otázku,
zda rozhodnutí žalovaného bylo možné považovat za nepřezkoumatelné, čímž zatížil
své rozhodnutí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ust. §110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním
názorem výše uvedeným.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu