ECLI:CZ:NSS:2006:3.ADS.43.2005
sp. zn. 3 Ads 43/2005 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: B.
P., a.s., zast. JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Praha 3, Přemyslovská 11/2346,
proti žalovanému Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Ca 143/2002 – 50
ze dne 25. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č.j. 6264/01 ze dne 24. 10. 2001. Žalovaný jím rozhodl o odvolání
žalobce proti rozhodnutí Okresní pojišťovny VZP hl. města Prahy č. xxx ze dne 5. 2. 2001,
kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit penále tak, že je podle ust. §59 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v žalobě předně namítal nedostatek předepsaných náležitostí
úředního razítka, spočívající v jeho chybném barevném provedení. Městský soud v Praze
se po posouzení námitek stěžovatele uvedených v žalobě ztotožnil se závěry žalovaného
a dospěl k závěru, že napadaný platební výměr není rozhodnutím nicotným v důsledku
nesplnění náležitostí jeho písemného vyhotovení. Použití úředního razítka žalovaným
neodporuje zákonu č. 68/1990 Sb., zákonu č. 3/1993 Sb. ani zákonu č. 4/1993 Sb., ve znění
účinném do 4. 10. 2001. Otisk razítka dále odpovídá i požadavkům ust. §2 odst. 2 vyhlášky
č. 435/1990 Sb. Požadavek barevnosti státního znaku by vyplýval z extenzivního výkladu
ustanovení citovaných předpisů.
Stěžovatel dále v žalobě namítal vadné uvedení funkce oprávněné osoby a tudíž
rozpor rozhodnutí Okresní pojišťovny VZP hl. města Prahy s ust. §47 odst. 5 věta druhá
správního řádu. Oprávněná osoba zde užila zkratky ředitel ÚVP, tato však není zavedena
žádným obecně závazným právním předpisem, není vžitá v úředním styku ani vysvětlena
v textu rozhodnutí, a je proto zcela nesrozumitelná. Ani uvedená vada nemůže podle
Městského soudu v Praze zakládat neplatnost, resp. nicotnost napadeného rozhodnutí. Správní
řád, na rozdíl od zákona č. 337/1992 Sb. nespojuje s nedostatkem výslovně vymezených
základních náležitostí neplatnost rozhodnutí a ponechává tak vyslovení případné neplatnosti
rozhodnutí soudu. V daném případě však nejsou vytýkané vady takového rázu, aby nicotnost
rozhodnutí způsobily, když rozhodnutí bylo vydáno orgánem věcně příslušným a jeho výrok
je dostatečně určitý a srozumitelný.
Soud odmítl rovněž námitku, podle níž VZP neučinila žádný právně relevantní úkon,
kterým by přerušila lhůtu, ve které je možné vyměřit dlužné pojistné a předepsat penále,
v důsledku čehož byl uvedený nárok promlčen. Z protokolu o výsledku kontroly plateb
pojistného na veřejné zdravotní pojištění vyplývá, že povinnost odvést pojistné byla
stěžovatelem poprvé porušena dne 19. 5. 1997. K promlčení penále za dlužné pojistné tak
mohlo dojít teprve dnem 19. 5. 2002. Z uvedeného je zřejmé, že v době vydání rozhodnutí
Okresní pojišťovny, jakož i Rozhodčího orgánu (5. 2. 2001, resp. 24. 10. 2001) k promlčení
penále z dlužného pojistného rozhodně nemohlo dojít. Navíc je provedení kontroly plateb
pojistného zcela zřejmě úkonem ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření ve smyslu
ust. §16 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, z čehož
vyplývá, že k přerušení běhu promlčecí lhůty by došlo nejpozději dne 28. 6. 2000, kdy byla
u stěžovatele provedena první kontrola.
Městský soud v Praze nakonec odmítl i poslední námitku stěžovatele,
a to že vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které tvoří přílohu napadeného
platebního výměru, není opatřeno náležitostmi podle ust. §47 odst. 5 správního řádu. Soud
se v této otázce ztotožnil se závěrem žalovaného, že všechny náležitosti platebního výměru,
včetně výroku ukládajícího povinnost zaplatit penále, jsou obsaženy v platebním výměru
samém a vyúčtování pojistného má toliko informativní charakter o způsobu výpočtu penále
z dlužného pojistného. Výše dlužného pojistného byla přitom stěžovatelem uznána
a navazující vyúčtování penále odpovídá jak použitou sazbou, tak výpočtem řádně zjištěnému
stavu výše nedoplatků pojistného.
Stěžovatel napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Soud především nesprávně posoudil
námitku neúčinnosti, resp. nicotnosti platebního výměru č. 2140100965 ze dne 5. 2. 2001
pro nedostatek náležitostí jeho písemného vyhotovení, konkrétně řádného otisku razítka
a uvedení funkce oprávněné osoby ve smyslu ust. 47 odst. 5 správního řádu. Stejně
tak nesprávně vyhodnotil Městský soud v Praze také nedostatky protokolu o kontrole, jakož
i otázku promlčení. Stěžovatel dále vytýká soudu vady výroku jeho rozhodnutí, když pouhé
konstatování, že žaloba se zamítá považuje za nedostatečně konkrétní a nezohledňující plný
rozsah žalobního petitu. Neurčitý je rovněž výrok o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel proto
žádá Nejvyšší správní soud, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 26. 11. 2004 odmítá námitky
stěžovatele jako nedůvodné, trvá přitom na svém dřívějším stanovisku podaném v souvislosti
s žalobním návrhem stěžovatele. S rozhodnutím Městského soudu v Praze se plně ztotožňuje.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Ve dnech 28. 6. 2000 a 2. 8. 2000 byly u stěžovatele pracovníky Okresní
pojišťovny VZP hl. města Prahy provedeny řádně ohlášené kontroly plateb pojistného
na veřejné zdravotní pojištění. Na jejich základě byly dne 5. 2. 2001 vydány platební výměry
č. 4140100966, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši
2.082.061 Kč a č. xxx, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit penále ve výši
2.058.864 Kč. Ohledně dlužného pojistného byla dne 5. 4. 2001 uzavřena Dohoda o plnění
ve splátkách č. 0099K/2001, proti rozhodnutí č. 2140100965 pak stěžovatel podal v zákonné
lhůtě odvolání, v němž zároveň žádá o odstranění tvrdosti. O odvolání rozhodl žalovaný,
jak bylo uvedeno výše.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Stěžovatel předně namítá nesprávné právní posouzení otázky nicotnosti napadeného
rozhodnutí soudem. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že nicotnost (nulita)
správního aktu může být způsobena pouze tak závažnou jeho vadou, která v konečném
důsledku znamená, že se na rozhodnutí hledí, jako by vůbec nebylo vydáno a po účastníku
tudíž nelze spravedlivě požadovat, aby je respektoval nebo se jím řídil. Typicky se jedná o
absolutní nedostatek pravomoci či věcné příslušnosti správního orgánu k projednání,
resp. rozhodnutí dané věci, absenci kvalifikovaného podnětu k řízení apod. Jak již Nejvyšší
správní soud judikoval, nicotnost rozhodnutí musí plynout přímo ze zákona nebo musí být
zřetelně patrná z obsahu správního či soudního spisu; Nejvyšší správní soud se v této otázce
plně ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, když nicotnost napadeného rozhodnutí z
obsahu správního spisu patrná není a stěžovatel žádné relevantní argumenty nepředložil. Jak u
nedostatečné barevnosti otisku úředního razítka, tak v případě užití zkratky při uvedení funkce
oprávněné osoby totiž není možné hovořit ani o vadách, které by mohly mít vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé, neřku-li o nicotnosti rozhodnutí.
Co se týče nedostatečné barevnosti malého státního znaku na otisku razítka Okresní
pojišťovny VZP hl. města Prahy, stěžovatel se svou argumentací snaží vyvolat představu,
že červeno-stříbro-zlaté otisky úředního razítka jsou v České republice běžnou, ba zákonem
vyžadovanou normou, a pouze žalovaný se od této odchýlil, když své rozhodnutí opatřil
otiskem pouze červeným. Tuto domněnku je jistě nutno odmítnout jako mylnou. Městský
soud v Praze ve svém odůvodnění správně odkazuje na ust. §2 odst. 2 vyhlášky ministerstva
vnitra ČR č. 435/1990 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o užívání státního znaku a státní
vlajky České republiky, účinné v době rozhodování okresní pojišťovny. Požadavky na úřední
razítko s malým státním znakem České republiky se zde vyčerpávají jeho tvarem a rozměrem.
Barva razítka (jeho trojbarevnost) pro evidentní technickou nereálnost logicky předepsána
není.
Rovněž v otázce nesrozumitelnosti označení funkce oprávněné osoby se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze. Nicotnost správního aktu může
být sice způsobena i absolutním nedostatkem zákonem předepsané formy (rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, č. j. 5 A 26/99 - 20), v daném případě však o takový
nedostatek jistě nejde, když napadené rozhodnutí všechny náležitosti vyžadované
ustanovením §47 odst. 5 správního řádu splňuje. Nebylo-li pak stěžovateli zřejmé,
co zkratkou ÚVP rozumět, jistě šlo učinit dotaz, případně, jak podotýká Městský soud
v Praze, namítnout tento „nedostatek“ v odvolání proti platebnímu výměru.
Co se týče námitky promlčení, jakož i námitky absence náležitostí podle ust. §47 odst.
5 správního řádu na příloze platebního výměru – vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní
pojištění za období od 1. 5. 1997 do 2. 8. 2000, vypořádal se s těmito Městský soud v Praze
zcela vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozsudku a se závěry zde učiněnými
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Je nakonec třeba odmítnout též stěžovatelem vytýkané vady písemného vyhotovení
rozsudku Městského soudu v Praze. Rozsudek splňuje všechny zákonem stanovené
požadavky dle ust. §54 odst. 2 s. ř. s., jeho výroky jsou zcela standardní, určité
a jednoznačné, námitky stěžovatele v tomto ohledu naopak nesrozumitelné.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu