ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.70.2011:95
sp. zn. 3 Ads 70/2011 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Mgr. Bc. P.
V., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová
1666/2, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2007, č. 2178/2007, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 8 Ca
245/2007-67,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 8 Ca 245/2007 – 67
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „ městský soud“) ze dne 9. 11. 2010, č. j. 8 Ca 245/2007 – 67
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele
Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 2007, č. 2178/2007 (dále
jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla podle §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 361/2003 Sb.“, nebo „služební zákon“) odvolání proti rozhodnutí ředitele
obvodního ředitelství Policie ČR Praha II ve věcech služebního poměru č. 3367/2006 ze dne
16. 12. 2006 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byl stěžovatel
dnem 1. 1. 2007 jednak ustanoven podle §215 odst. 1 služebního zákona na služební místo
komisaře SKPV PČR obvodní ředitelství Praha I a jmenován do služební hodnosti komisař
ve služebním poměru na dobu neurčitou; a jednak byl dále zařazen podle §116 zákona
č. 361/2003 Sb. a §3 nařízení vlády č. 104/2005 Sb. do 7. tarifní třídy, 10. tarifního stupně, praxe
mu byla započtena v rozsahu 26 let a 362 dnů a byl mu určen základní tarif 31 090 Kč, zvláštní
příplatek podle §120 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. ve výši 3000 Kč, osobní příplatek ve výši
8950 Kč, tedy služební příjem ve výši celkem 43 040 Kč; a dále mu bylo stanoveno hodnostní
označení „poručík“. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že nedošlo
k odvolání z funkce zástupce ředitele a odebrání hodnostního označení „plukovník“,
jak se stěžovatel tvrdil v odvolání, nýbrž se jednalo o důsledky skončení platnosti zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“).
Tímto dnem také zaniklo služební zařazení jmenovaného ve funkci zástupce ředitele
Policie ČR, obvodního ředitelství Praha II. Důvody uváděné stěžovatelem, pro které nemohl
být ze své funkce odvolán, jsou tedy v souvislosti s jeho ustanovením na služební místo ode dne
1. 1. 2007 irelevantní. Dále žalovaná vyložila §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a dovodila,
že splnění požadavků na vzdělání je základní podmínkou pro ustanovení a jmenování policisty
na služební místo a do služební hodnosti, nikoliv právem policisty na takové služební místo
být ustanoven a jmenován do služební hodnosti. Žádné ustanovení služebního zákona neukládá
služebnímu funkcionáři povinnost ustanovit příslušníka do funkce, pro kterou splňuje
kvalifikační předpoklady. V závěru se žalovaná vyjádřila rovněž k námitce, že prvoinstanční
rozhodnutí vykazuje rysy svévole, jak je tento pojem definován v dosavadní judikatuře Ústavního
soudu ČR (nálezy sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 a nález sp. zn. III. ÚS 747/2000
ze dne 16. 1. 2003), kterou označil rovněž za nedůvodnou.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatel navrhl zrušení prvoinstančního
i napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení. Uvedl, že má vysokoškolské vzdělání
a dosáhl titul „Mgr.“ Od 1. 2. 1996 byl ustanoven do funkce ředitele Policie ČR, Obvodního
ředitelství Praha 8, kterou vykonával až do 31. 12. 2003. Poté byl v souvislosti s reorganizací
Policie ČR na území hlavního města Prahy pověřen výkonem funkce zástupce ředitele Policie ČR,
Obvodního ředitelství Praha II pro uniformovanou policii a dne 1. 9. 2004 byl do této funkce
ustanoven. Stěžovatel namítl, že mu bylo odňato právo vyjádřit se před vydáním prvoinstančního
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.
Poukázal dále na přechodná ustanovení (§215) zákona č. 361/2003 Sb., podle nichž měl být
jmenován dnem účinnosti tohoto zákona (tzn. k 1. 1. 2007) na služební místo, pro které splňuje
stanovený stupeň vzdělání. Podle jeho názoru splňoval k tomuto datu všechny podmínky
pro výkon funkce zástupce ředitele Policie ČR, obvodního ředitelství (stěžovatel k tomu
poukázal na služební hodnocení ze dne 23. 11. 2006, č.j. OR II – 1060-41/01-2006, podle něhož
je způsobilý vykonávat tuto funkci). Prvoinstanční rozhodnutí odporovalo jak tomuto
služebnímu hodnocení, tak i přechodnému ustanovení §215 zákona č. 361/2003 Sb. Podle
zákona stěžovatel splňoval podmínky minimálně pro služební hodnost rady v 9. tarifní třídě
s hodnostním označením podplukovník nebo plukovník. Prvoinstanční rozhodnutí tak podle
jeho přesvědčení naplňovalo rysy svévole a libovůle rozhodování v tom smyslu, jak tyto pojmy
chápe Ústavní soud ČR v nálezech sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 a sp. zn. III. ÚS
747/2000 ze dne 16. 1. 2003. Dále stěžovatel namítl, že rozhodnutí žalované nebylo vydáno
v zákonné lhůtě, která uplynula dne 3. 4. 2007, přičemž do tohoto data jeho odvolání
neprojednala ani poradní komise. Tím žalovaná porušila ustanovení §190 odst. 8 zákona
č. 361/2003 Sb. Stěžovatel dále namítl, že nebyl informován o termínu jednání senátu poradní
komise, neboť ve spisu je založen pouze úřední záznam o telefonickém hovoru mjr. JUDr. P. P.,
který ho měl informovat o nařízení jednání senátu poradní komise. K tomu stěžovatel poukázal
na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2004, v němž bylo vysloveno, že v pochybnostech se má
za to, že účastník nebyl řádně předvolán. Rovněž tak nebyl k jednání poradní komise pozván ani
zástupce stěžovatele Mgr. M. Š., který ho zastupoval jako zmocněnec na základě plné moci.
Samotné napadené rozhodnutí žalované bylo podle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek
odůvodnění. S výkladem zákona č. 361/2003 Sb. provedeným žalovanou se stěžovatel
neztotožnil, neboť není ústavně konformní a představuje svévoli v rozhodování o ustanovení
příslušníka na služební místo a do služební hodnosti bez přihlédnutí ke kvalifikaci příslušníka,
délce jeho služby a dalším kritériím. Žalovaná tak překročila meze svého správního uvážení a
porušila princip legitimního očekávání stěžovatele. Stěžovatel v závěru žaloby rovněž namítl, že
prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno již dne 16. 12. 2006, tzn. ještě za účinnosti zákona č.
186/1992 Sb., přesto však bylo vydáno již podle nového zákona č. 361/2003 Sb., v té době
doposud neúčinného. Prvoinstanční rozhodnutí navíc stěžovateli nebylo doručeno před datem 1.
1. 2007, od něhož bylo účinné, nýbrž až dne 2. 1. 2007. Došlo tak k situaci, kdy práva a
povinnosti stěžovatele byly upraveny zpětně, protože konstitutivní rozhodnutí mohou vyvolávat
právní účinky nejdříve od okamžiku, kdy jsou doručena. Procesní postup při vydání
prvoinstančního rozhodnutí byl podle něj zmatečný.
Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem a nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění vyšel ze znění ustanovení §215 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb., podle něhož příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních
předpisů, který vykonává službu podle §1 odst. 4 tohoto zákona, bude dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro něž splňuje stanovený stupeň vzdělání,
a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění požadavku
oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje.
V posuzované věci bylo služebními funkcionáři rozhodováno o postavení stěžovatele
v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona č. 361/2003 Sb. od 1. 1. 2007. Zásadní žalobní
námitkou bylo podle městského soudu nerespektování dosaženého vzdělání stěžovatele. Podle
názoru městského soudu nelze z citovaného ustanovení §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.
dovodit, že by stěžovatel měl být s ohledem na své vzdělání zařazen na služební místo s vyšší
tarifní třídou. Citované ustanovení je přechodným ustanovením a zakládá právo příslušníka
ustanoveného do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu, být
ustanoven na služební místo. Tomu pak odpovídá povinnost služebního funkcionáře ustanovit
příslušníka na služební místo. Limitem, který musí být při rozhodování služebního funkcionáře
respektován, je dosažené vzdělání příslušníka, a to v tom směru, že na služební místo nelze
ustanovit příslušníka, který požadavek dosaženého vzdělání na dané místo nesplňuje. Hledisko
dosaženého vzdělání tedy slouží k zamezení obsazování služebních míst nekvalifikovanými
příslušníky. Naopak podle městského soudu nic nebrání tomu, aby na služební místo vyžadující
minimální dosažené vzdělání byl ustanoven příslušník, který dosáhl vzdělání vyššího, což je
případ stěžovatele. Ze stěžovatelova nesprávného výkladu §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.
pak podle městského soudu vycházejí i další žalobní tvrzení, která nemají na posouzení věci
žádný vliv. Městský soud se dále ztotožnil s názorem žalované, že stěžovatelem namítaný výčet
důvodů, které může služební funkcionář při odvolání policisty z funkce využít, je v daném
případě irelevantní a s posuzovanou věcí nesouvisí. Skutečnost, že o odvolání stěžovatele nebylo
rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, podle městského soudu nemohla způsobit nezákonnost
napadeného rozhodnutí, jelikož tato vada není procesní vadou, pro kterou by bylo nutné
rozhodnutí zrušit podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Napadené rozhodnutí městský soud shledal
zcela přezkoumatelným. Namítaný úřední záznam ze dne 11. 4. 2007 není podle názoru
městského soudu relevantní, neboť neprokazuje skutečnosti v něm uvedené. I kdyby stěžovatel
nebyl informován o termínu jednání senátu poradní komise, tato vada nečiní napadené
rozhodnutí nezákonným.
V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Zopakoval popis skutkového stavu i podstatné
žalobní námitky. Městský soud se podle stěžovatele vypořádal pouze se třemi žalobními
námitkami, a to s námitkou projednání odvolání stěžovatele v jeho nepřítomnosti, námitkou
nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě a s námitkou nesprávného výkladu §215 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb. S ostatními námitkami se městský soud nevypořádal, a proto je rozsudek
pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Městský soud údajně přehlédl celou řadu procesních
pochybení v řízení před správním orgánem. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s názorem městského
soudu, že nepřizvání stěžovatele k jednání poradní komise nečiní napadené rozhodnutí
nezákonným, neboť následkem toho nebyl informován o složení poradní komise zástupce
stěžovatele (Mgr. Š.) a stěžovatel se tak ani nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí, popřípadě
navrhnout jejich doplnění, a to ani v prvostupňovém ani v odvolacím řízení. Těmito vadami
správního řízení tak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a městský soud měl
pro tyto důvodně vytýkané vady napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel namítl, že prvoinstanční
rozhodnutí, kterým byl ustanoven s účinností od 1. 1. 2007 na služební místo komisaře, zařazen
do 7. tarifní třídy, 10. tarifního stupně a náleží mu hodnostní označení poručík, odporuje
služebnímu hodnocení ze dne 23. 11. 2006, podle něhož stěžovatel splňuje všechny podmínky
pro výkon funkce zástupce ředitele obvodního ředitelství Policie ČR, a zároveň je v rozporu se
smyslem ustanovení §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Ze strany žalované podle stěžovatele
došlo minimálně ke zneužití správního uvážení, či dokonce svévoli, přičemž žalovaná především
nerespektovala princip in dubio pro libertate dovozený Ústavním soudem (nálezy sp. zn. I. ÚS
643/06 ze dne 13. 9. 2007). Stran mezí správního uvážení stěžovatel odkázal i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 75/2006 – 52, podle něhož správní
orgán nesmí překročit meze správního uvážení. Stěžovatel poukázal zejména na to, že žalovaná
v odůvodnění svého rozhodnutí nevzala v potaz předložený listinný důkaz, kterým bylo služební
hodnocení ze dne 23. 11. 2006, a ani nezdůvodnila, proč k němu nepřihlížela. Stěžovatel vyložil §
215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. v tom smyslu, že chrání legitimní očekávání příslušníka být
ustanoven dnem účinnosti tohoto zákona na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň
vzdělání. Zákon podle jeho názoru sleduje zvýhodnění příslušníků ustanovených do funkce podle
dosavadních předpisů. Výklad zaujatý městským soudem naproti tomu umožňuje ad absurdum
žalobce služebně zařadit například jako referenta v hodnosti rotného v 1. tarifní třídě, a proto je
zcela absurdní a v rozporu s principem in dubio pro libertate. Pakliže nabytím účinnosti nového
zákona nebyla dotčena kontinuita služebního poměru vzniklého za účinnosti služebního zákona
dřívějšího, nemělo by v materiálním právním státě vůbec dojít k takové situaci, která je
předmětem žaloby. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a
vrácení věci k dalšímu řízení městskému soudu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem
a odkázal na své vyjádření k žalobě.
Ze správního spisu žalované Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
relevantní pro posouzení věci:
Ve služebním hodnocení ze dne 23. 11. 2006 je konstatováno, že „hodnocený plk. Mgr. Bc.
P. V. splňuje všechny podmínky pro výkon funkce zástupce ředitele Policie ČR obvodního ředitelství a je plně
způsobilý tuto funkci vykonávat“.
V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí ze dne 16. 12. 2006 je uvedeno, že ustanovení
na služební místo bylo provedeno podle potřeb Policie ČR v souvislosti s nabytím účinnosti
zákona při splnění stanoveného stupně vzdělání podle §7 zákona č. 361/2003 Sb. Jmenování
do služební hodnosti a zařazení do tarifní třídy odpovídá zařazení služebního místa podle
charakteristik tarifních tříd příslušníků bezpečnostních sborů. Do doby praxe pro určení tarifního
stupně byla podle §219 zákona započtena doba praxe započtená podle dosavadní právní úpravy
v závislosti na míře její využitelnosti pro výkon služby po 31. 12. 2006. Osobní příplatek
byl přiznán k ocenění výkonu služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu a hodnostní označení
bylo stanoveno v souladu se služební hodností.
Z rozhodnutí ředitele Policie ČR obvodního ředitelství Praha II ve věcech služebního
poměru vyplývá, že stěžovatel byl na vlastní žádost propuštěn ke dni 31. 1. 2007 ze služebního
poměru.
Podle úředního záznamu ze dne 11. 4. 2007 byl stěžovatel telefonicky informován
o termínu jednání senátu poradní komise, který byl stanoven na 17. 4. 2007 od 10.00 hod.
v budově žalované
Podle plné moci ze dne 15. 2. 2007 stěžovatel zmocnil Mgr. M. Š., bytem Š. k. X, X – R.,
aby ho zastupoval ve všech právních věcech. Tato plná moc ovšem dle podacího razítka na
stížnosti na průtahy v řízení, k níž byla coby příloha připojena, byla doručena žalované až dne
16. 4. 2007. V této stížnosti zástupce stěžovatele požádal, aby mu bylo zasláno oznámení
o složení poradní komise.
Stěžovateli bylo doručeno do vlastních rukou dne 16. 4. 2007 oznámení o složení senátu
poradní komise s poučením, že případné námitky proti jeho složení má neprodleně sdělit
předsedovi senátu. Podle razítka bylo vypraveno dne 6. 4. 2007. Toto oznámení nebylo zároveň
doručeno zástupci stěžovatele Mgr. Š.
Podle přiložené kopie doručenky bylo napadené rozhodnutí doručeno do vlastních rukou
zástupci stěžovatele Mgr. M. Š. dne 12. 6. 2007.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku, resp. tím, zda se městský soud nedopustil jiné vady řízení mající vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel považuje
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný z toho důvodu, že městský soud přehlédl celou
řadu procesních pochybení v řízení před správním orgánem, které zároveň stěžovatel namítal
v žalobě. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s názorem městského soudu, že nepřizvání
stěžovatele k jednání poradní komise nečiní napadené rozhodnutí nezákonným, neboť následkem
toho nebyl informován o složení poradní komise zástupce stěžovatele (Mgr. Š.) a stěžovatel se tak
ani nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí, popřípadě navrhnout jejich doplnění,
a to ani v prvostupňovém ani v odvolacím řízení.
Nejvyšší správní soud se s touto námitkou stěžovatele s určitými výhradami ztotožnil.
Městský soud odůvodnil zcela nedostatečně, z jakého důvodu nepovažuje namítané procesní
nedostatky ve správním řízení za vady působící nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované.
Jak vyplývá ze správního spisu žalované, stěžovatel v řízení o odvolání předložil plnou moc
pro svého zmocněnce Mgr. M. Š. a realizoval tak své právo být v tomto řízení zastoupen
zmocněncem (§172 zákona č. 361/2003 Sb.). Je-li účastník řízení zastoupen, doručují se
písemnosti přímo zástupci (§176 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb.). Oznámení o složení
senátu poradní komise s poučením o možnosti podat námitky proti složení senátu však bylo
doručeno pouze stěžovateli, nikoliv však jeho zmocněnci. Je ovšem zároveň třeba zdůraznit,
že podle podacího razítka žalované byla plná moc předložena, až dne 16. 4. 2007, přičemž
v té době již bylo oznámení o složení poradní komise již vypraveno a doručeno stěžovateli.
Nejvyšší správní soud k tomuto postupu žalované uvádí, že nebylo procesní vadou mající vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé, pokud žalovaná doručila oznámení o složení poradní
komise pouze stěžovateli osobně, jelikož v době vypravení písemnosti žalované stěžovatel nijak
nedoložil, že je v řízení zastoupen. Na straně druhé žalovaná mohla v pochybnostech vyhovět
žádosti stěžovatelova zmocněnce o zaslání tohoto oznámení. Skutečnost, že tak neučinila, nelze
ovšem považovat za zásadní procesní pochybení.
Stěžovateli je však třeba přisvědčit v tom, že ve správním spisu není vyjma úředního
záznamu o telefonické informaci stěžovatele žádný doklad o tom, že stěžovatel byl uvědomen
o termínu jednání senátu poradní komise. Ve spise není doložen žádný pokus žalované doručit
tuto informaci také zástupci stěžovatele Mgr. M. Š. Stěžovatel přitom tvrdí, že se o termínu
jednání senátu poradní komise nedozvěděl. V takovém případě nelze mít za prokázané, že
stěžovateli a jeho zástupci byla doručena tato informace, a v případě sporu o tuto skutečnost
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit názoru městského soudu (navíc nijak blíže
nezdůvodněnému), že „i kdyby stěžovatel nebyl informován o termínu jednání senátu poradní komise, tato
vada nečiní napadené rozhodnutí nezákonným“. Tento názor městského soudu, který zřejmě vychází z
absence výslovné úpravy institutu „jednání poradní komise“ v zákoně č. 361/2003 Sb., je
v rozporu jak se zákonnou úpravou ústního jednání ve správním řízení, tak i se zásadami
spravedlivého procesu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší správní soud poukazuje v tomto
ohledu na obecné zásady správního řízení vyjádřené v ustanovení §4 odst. 3, 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle něhož platí, že správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí
dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práva a neohrozí-li to účel úkonu. Správní
orgán rovněž umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Tyto zásady je třeba
zachovávat ve všech správních řízeních v širším slova smyslu (viz k tomu obdobně nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 262/06, přístupný na http:\\nalus.usoud.cz).
Od zachování těchto zásad jsou pak odvislá konkrétní procesní práva účastníka řízení ve smyslu
§174 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., a to právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy,
navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací o řízení
potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, vyjádřit v řízení své stanovisko, klást
otázky svědkům a znalcům, a vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu
jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Pokud městský soud nevyhodnotil uvedené
vady řízení před žalovanou jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí žalované, zatížil
napadený rozsudek nepřezkoumatelností a nesprávným právním názorem vyjádřeným navíc
bez dostatečného odůvodnění. Tyto vady napadeného rozsudku by samy o sobě stačily k jeho
zrušení, avšak jelikož městský soud vyjádřil jednoznačně svůj právní názor na meritum
posuzované věci, musel se Nejvyšší správní soud zabývat i samotnou právní otázkou případu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Meritum posuzované věci se týká výkladu přechodného ustanovení §215 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb., které představuje přechodné pravidlo pro ustanovování příslušníků
do služebních funkcí při nabytí účinnosti tohoto zákona ke dni 1. 1. 2007, tzn. při přechodu
ze staré právní úpravy představované zákonem č. 186/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení
„příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle §1 odst. 4,
bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje
stanovený stupeň vzdělání, a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto
služební místo. Splnění požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku
pro služební místo se nevyžaduje“. Nejvyšší správní soud při výkladu tohoto ustanovení poukazuje
na důvodovou zprávu k zákonu č. 361/2003 Sb. (sněmovní tisk 256/0), která uvádí, že hlavním
cílem přijetí služebního zákona bylo dle důvodové zprávy zejména „sjednotit roztříštěné právní úpravy
služebních poměrů příslušníků Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky,
Vězeňské služby České republiky, Celní správy České republiky, Bezpečnostní informační služby a Úřadu
pro zahraniční styky a informace“ a „přiblížit právní úpravu právu Evropských společenství“. Za účelem
dosažení právní kontinuity upravil některé aspekty služebního poměru v jeho přechodných
ustanoveních. Citovaná důvodová zpráva ke služebnímu zákonu k tomuto sice uvádí, že „zákon
upravuje přechod stávajících příslušníků do služebního poměru podle nového zákona“, avšak z toho nelze
dovodit vznik nových služebních poměrů, nýbrž se naopak jedná o vyjádření právní kontinuity,
neboť nová právní úprava dopadá i na služební poměry stávající. Již ve svých dřívějších
rozhodnutích v obdobných věcech Nejvyšší správní soud dospěl k témuž závěru,
že toto ustanovení skutečně vyjadřuje princip kontinuity „původních“ služebních poměrů
i po datu 1. 1. 2007, a nikoliv vznik nových služebních poměrů (viz k tomu rozsudek ze dne
16. 3. 2011, č. j. 6 Ads 137/2010 - 75, přístupný na www.nssoud.cz).
Z toho plyne i názor Nejvyššího správního soudu na posuzovanou právní otázku,
tedy zda byl stěžovatel zkrácen na svých právech rozhodnutími služebních funkcionářů, kterými
byl fakticky odvolán z funkce zástupce ředitele Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II
a ustanoven na místo komisaře v hodnosti poručíka. Nejvyšší správní soud zde odkazuje
na již vyslovený právní názor, že přechodné ustanovení §215 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého byl žalobce rozhodnutím
služebního funkcionáře ke dni 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo, ani žádné jiné ustanovení
tohoto zákona nepřiznává služebnímu funkcionáři pravomoc rozhodnout bez dalšího o změně
dosavadního místa služebního působiště příslušníka a „přesunout“ jej tak natrvalo do jiného
místa služebního působiště s odvoláním na potřeby bezpečnostního sboru“. Při ustanovení
příslušníka do služebního poměru podle §215 zákona č. 361/2003 Sb. je tedy nutno, aby byl
každý příslušník ustanoven na takové služební místo, které v maximální míře odpovídá
služebnímu místu, které tento příslušník zaujímal podle původní právní úpravy zákonem
č. 186/1992 Sb., ovšem s výhradou organizačních změn, kapacitním rámcem systemizace
služebních míst apod. Vždy je však nutné, aby se služební funkcionář v rozhodnutí o ustanovení
příslušníka podle §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. výslovně vyjádřil a vypořádal s důvody,
pro které dochází k ustanovení příslušníka na dané služební místo, zejména co do změn
v podstatných náležitostech služebního poměru ve smyslu §17 odst. 1 ve spojení s §19 odst. 1
zákona o služebním poměru (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne
30. 6. 2010, č. j. 4 Ads 19/2010 - 5, přístupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tento právní názor byl již v době vydání napadeného rozsudku městskému soudu
známý, avšak tento k němu při vydání napadeného rozsudku nepřihlédl. Nejvyšší správní soud
se nemá důvod odchýlit od tohoto právního názoru ani v posuzované věci.
Z toho důvodu stěžovateli přisvědčil v jeho výkladu §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., který stanovuje zásadu kontinuity služebního poměru zahrnující v to i služební místo
(funkci), na nějž byl příslušník ustanoven před 1. 1. 2007, a to za podmínky, že pro takové
služební místo (funkci) příslušník splňuje stanovený stupeň vzdělání. Příslušník tak měl být
ustanoven do hodnosti, která je pro takové služební místo stanovena. Stěžovatel byl
prvoinstančním rozhodnutím v podstatě bez jakéhokoliv odůvodnění (resp. s pouhým poukazem
na „potřeby Policie ČR“) přeřazen na mnohem nižší služební místo s nižším služebním příjmem
a dalšími složkami platu, než které zastával do 1. 1. 2007. Žalovaná v napadeném rozhodnutí
odůvodnila tento postup tím, že v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona č. 361/2003 Sb.
ke dni 1. 1. 2007 také „zaniklo služební zařazení jmenovaného ve funkci zástupce ředitele Policie ČR,
obvodního ředitelství Praha II.“, a proto shledal námitky stěžovatele jako irelevantní. Takový
argument se ovšem vůbec nezakládá na právní úpravě služebního místa, jak byla zavedena novým
zákonem č. 361/2003 Sb. Podle tohoto zákona je třeba vykládat služební místo podle ustanovení
§19 jako „organizační a právní postavení příslušníka v bezpečnostním sboru“ a je charakterizováno
zejména „systemizovanou služební hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo zaměřením vzdělání, dalším
odborným požadavkem, základním tarifem, náplní služební činnosti, rozsahem oprávnění a povinností
příslušníka“. Služební hodnost je upravena v ustanovení §7 zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož
nejnižší služební hodností, pro niž je stanoveno vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním
programu, představuje hodnost „rady“ při současném splnění podmínky 9 let ve služebním
poměru. Podle ustanovení §8 je pro služební hodnost „rady“ předepsáno hodnostní označení
podplukovník nebo plukovník. I kdyby tak zaniklo služební místo zástupce ředitele Obvodního
ředitelství Policie ČR Praha II., bylo povinností prvoinstančního orgánu i žalované se podrobně
vypořádat s tím, proč nebyl ustanoven na služební místo odpovídající jeho vzdělání, délce
předchozího služebního poměru a služebnímu hodnocení, v němž je stěžovatel shledán
způsobilým k zastávání vyšších služebních míst, než je služební místo „komisaře“ s hodnostním
označením „poručík“. K tomu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že mechanismus ustanovení
§215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. zásadně neumožňuje obcházení režimu převedení
příslušníka na jiné služební místo, příp. jeho odvolání ze služebního místa. Tato rozhodnutí mají
jiný účel a jiné náležitosti, než rozhodnutí ve smyslu §215 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.,
které sleduje účel zajištění právního pokračování služebního poměru u dosavadních příslušníků
Policie ČR na služebních místech odpovídajících těm, pro něž jsou tito příslušníci způsobilí
a která doposud zastávali. Odvolání příslušníka z organizačních důvodů je přitom upraveno
tak, že příslušníku musí být v takovém případě ustanoven na jiné služební místo, pro které je stanovena
stejná služební hodnost, a to i v jiném místě služebního působiště [§25 odst. 1 písm. a) ve spojení s odst. 5
zákona č. 361/2003 Sb.]. Napadené rozhodnutí tedy mělo mnohem citelnější dopad do práv
a povinností stěžovatele, než kdyby byl ze svého služebního místa odvolán.
Napadené rozhodnutí žalované je v uvedených aspektech nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Městský soud se tak dopustil vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jakož i vady spočívající v nedostatečném odůvodnění některých žalobních bodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku.
V novém rozhodnutí městský soud rovněž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu