ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.86.2008:80
sp. zn. 3 Ads 86/2008 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Mgr. P. S.,
zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem Sladkovského 484, Pardubice, proti
žalovanému: Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje, se sídlem Teplého 1526,
Pardubice, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 26. 11. 2007, čj. HSPA-563-54/ŘK-2007,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v
Pardubicích ze dne 29. 4. 2008, č. j. 52 Ca 6/2008 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2856 Kč
na účet advokátky JUDr. Jarmily Černé, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 26. 11. 2007, č. j. HSPA-563-54/ŘK-2007, pro vady řízení a věc mu vrácena k dalšímu
řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný na základě ustanovení §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o služebním poměru“), zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitele
kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje (dále jen „HZS PK“)
ve věcech služebního poměru ze dne 3. 9. 2007, č. j. HSPA-563-43/ŘK-2007, a napadené
rozhodnutí potvrdil. Napadeným rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele HZS PK byl dnem
doručení rozhodnutí odebrán žalobkyni osobní příplatek podle §122 zákona o služebním
poměru s odůvodněním, že v porovnání s ostatními příslušníky nesplňuje podmínku výkonu
služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu.
Krajský soud vycházel mj. z těchto rozhodných skutkových okolností:
Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2001 byla žalobkyně přijata dnem 1. 6. 2001 do služebního
poměru a ustanovena na funkci vedoucí oddělení. Rozhodnutím ze dne 1. 1. 2007 byla žalobkyně
ustanovena na služební místo vrchní komisař a byl jí přiznán osobní příplatek podle §122 zákona
o služebním poměru, přičemž v odůvodnění se rozhodnutí jmenovitě osobnímu příplatku
nevěnuje. Sdělením ze dne 30. 7. 2007 bylo zahájeno řízení vedené ředitelem kanceláře ředitele
HZS PK ve věci služebního poměru podle §178 odst. 1 zákona o služebním poměru,
přičemž v tomto sdělení je výslovně uvedeno, že předmětem je posouzení ve smyslu ustanovení
§122 odst. 1 zákona o služební poměru toho, zda a v jakém rozsahu splňuje žalobkyně podmínky
pro osobní příplatek a tedy, zda bude osobní příplatek ponechán, navýšen, či snížen, nebo docela
odebrán.
Žalobkyně byla od 12. 6. 2006 do 24. 12. 2006 na mateřské dovolené a od 25. 12. 2006
do 28. 2. 2007 čerpala řádnou dovolenou. Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2007 byla žalobkyni
stanovena kratší doba služby na 15. hodin týdně na základě žádosti žalobkyně s tím, že příjem
jí od 1. 3. 2007 náleží v odpovídající zkrácené výši ke zkrácené době služby.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že na žalobkyni nebylo
provedeno služební hodnocení, jak má na mysli ustanovení §203 zákona o služebním poměru,
ani tzv. průběžné každoroční hodnocení ve smyslu §203 odst. 5 téhož zákona, které provádí
přímý nadřízený, a které schvaluje hodnotitel. Soud se musel zabývat relevancí absence
těchto hodnocení ve smyslu §203 zákona o služebním poměru, když uvedené okolnosti
jsou pokryty žalobní námitkou, že žalobkyně nepřestala vykonávat svoji práci v kvalitě,
v jaké ji vykonávala k 1. 1. 2007, tedy k poslednímu datu přiznání osobního příplatku. Účelem
služebního hodnocení včetně konkrétního zhodnocení kvality dosahovaných výsledků příslušníků
ve smyslu §203 odst. 4 zákona o služebním poměru, je získání podkladu pro vedení řízení
ve věcech služebního poměru. Toto podkladové zhodnocení kvality dosahovaných výsledků
příslušníka, které má sloužit mimo jiné rovněž ke stanovení podmínek osobního příplatku
ve smyslu §122 zákona o služebním poměru, je ve své podstatě dvouinstančním řízením,
které zaručuje příslušníkovi záruky řádného zhodnocení. Krajský soud je toho názoru, že služební
hodnocení je základem řízení ve věcech služebního poměru a teprve k němu přistupuje
další kritérium, které uvádí žalovaný jako samostatné, a to kritérium porovnání výkonnosti
s ostatními příslušníky, kteří zastávají srovnatelné pozice. Žalovaný se přitom v rozhodnutí
prvního stupně ani nevěnuje průběžnému každoročnímu hodnocení žalobkyně, nýbrž pouze
poukazuje na to, že u ostatních příslušníků bylo průběžnou kontrolou shledáno, že vysoká kvalita
plnění služebních úkolů u těchto příslušníků nadále trvá. Jaká je kvalita plnění služebních úkolů
u žalobkyně, z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle krajského soudu seznat nelze.
Zatímco žalovaný má povinnost hodnotit konkrétně kvalitu dosahovaných výsledků pozitivním
vymezením ve smyslu §203 odst. 4 zákona o služebním poměru, učinil toto negativním
vymezením, když v odůvodnění konstatoval, že se nejedná o výkon služby v mimořádné kvalitě
nebo rozsahu. Krajský soud dospěl k závěru, že oba správní orgány i přes absenci hodnocení
služebního výkonu žalobkyně ve smyslu §203 zákona o služebním poměru konaly při nedostatku
podkladů řízení ve věci služebního poměru, jímž je v dané věci řízení o přiznání osobního
příplatku podle §122 citovaného zákona.
Krajský soud se dále vyjádřil k argumentaci žalovaného ohledně ustanovení §203 odst. 6
zákona o služební poměru, dle kterého se služebního hodnocení nezpracovává na příslušníka,
který hodnoceném období nevykonával službu nejméně 6-ti měsíců. V této souvislosti krajský
soud uvedl, služební hodnocení je podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru
příslušníka dle §230 odst. 2 zákona o služebním poměru bezvýjimečně. Z ustanovení zákona
o služebním poměru upravujících řízení ve věcech služebního poměru vyplývá (pozitivní výčet
§170, negativní výčet §171), že řízení o přiznání, snížení či odejmutí osobního příplatku
podle §122 cit. zákona je řízením ve věci služebního poměru. Proto je podle názoru krajského
soudu nutným podkladem rozhodnutí ve věci odejmutí osobního příplatku žalobkyně zpracování
služební hodnocení, když se navíc ve smyslu §122 zákona o služebním poměru jednoznačně
jedná o zhodnocení rozsahu a kvality výkonu služby. Opomenutím služebního hodnocení
tak došlo ke zkrácení žalobkyně na jejích procesních právech, a to právě na právu bránit
se proti služebnímu hodnocení, které je podkladem pro řízení ve věci osobního příplatku,
a proti kterému by v případě nesouhlasu mohla použít procesní potup podle §203 odst. 3 zákona
o služebním poměru.
Na závěr krajský soud konstatoval, že pokud žalobkyně nevykonávala službu po dobu
nejméně 6-ti měsíců, pak buď vůbec nebylo namístě, aby řízení podle §122 zákona o služebním
poměru bylo zahájeno a vedeno, anebo, aby nejprve byla žalobkyně zhodnocena ve smyslu §203
téhož zákona s tím, že ustanovení §203 odst. 2 na daný aplikovaný případ má přednost
před ustanovením §203 odst. 6, a to právě z důvodu, že ustanovení §203 odst. 2 je ustanovením
na ochranu účastníka řízení. Soud má za to, že o tom, zda lze provést hodnocení za dobu kratší
6-ti měsíců, je třeba rozhodovat vždy v individuálním případě na základě konkrétní doby
odsloužené služby. Je-li odsloužená doba příliš krátká na provedení objektivního služebního
hodnocení, pak je nutně rovněž příliš krátká na objektivní provedení řízení ve věci osobního
příplatku podle §122 zákona o služebním poměru, neboť služební hodnocení podle §203
téhož zákona zde vystupuje jako „conditio sine qua non“. Krajský soud dále uvedl, že nebyl
nucen se zabývat důvodností ostatních žalobních námitek, neboť žalobkyně byla úspěšná
s žalobní námitkou neprokázání snížení kvality její práce.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích napadl žalovaný
(dále též „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu vyjádřeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
namítl, že žalobkyně výslovně v žalobě nenamítala konkrétní důvod, pro který krajský soud
napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, tj. že jeho vydání nepředcházelo služební hodnocení
žalobkyně. Podle názoru stěžovatele z ustanovení §230 odst. 2 zákona o služebním poměru
sice vyplývá, že služební hodnocení je podkladem pro rozhodování ve věcech služebního
poměru, zákon o služebním poměru však podle stěžovatele nikde nestanoví, že rozhodnutí
vydané bez předchozího služebního hodnocení je neplatné. Služební hodnocení není zmíněno
v ustanovení §180 zákona o služebním poměru, které upravuje podklady pro rozhodnutí
ve věcech služebního poměru. Proto se stěžovatel domnívá, že se v případě ustanovení §203
zákona o služebním poměru nejedná o ustanovení upravující pravidla řízení ve věcech služebního
poměru a jeho nedodržení nemůže být vadou řízení. Okolnost, že žalobkyně v období
předcházejícím vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nesplňovala podmínku
výkonu služby v rozsahu delším než 6 měsíců, přitom byla jediným důvodem, proč před vydáním
tohoto rozhodnutí nebylo zpracováno služební hodnocení. Příslušný služební funkcionář
se striktně řídil ustanovením §203 odst. 6 zákona o služebním poměru. Zákon ani komentář
nestanoví délku doby, která je dostatečná pro posouzení rozhodnutí v otázce osobního příplatku.
Stěžovatel je přesvědčen, že nadřízený by měl mít možnost reagovat na změny v plnění
služebních úkolů pružněji než jednou za šest měsíců odebráním, snížením nebo zvýšením
osobního příplatku. Dále stěžovatel dodal, že ve vztahu k žalobkyni bylo ke dni 31. 10. 2007
zpracováno průběžné služební hodnocení, z něho vyplývá, že žalobkyně v porovnání s ostatními
příslušníky nesplňuje podmínku výkonu služby v mimořádném rozsahu ani v mimořádné kvalitě.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že od zahájení řízení zcela
konkrétně a opakovaně namítala, že žalovaný nepředložil „žádné“ podklady, které by prokazovaly
kvalitu její práce a z toho důvodu poukazovala na nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
a stěžovatel se touto námitkou žalobkyně nezabýval. K tvrzení stěžovatele, že žalobkyně
nepředložila ani neuvedla žádný důkaz o tom, že své služební úkony plní v mimořádné kvalitě,
žalobkyně zdůraznila, že důkazní břemeno ve správním řízení leželo na straně stěžovatele.
Námitka stěžovatele, že krajským soudem nebyl náležitě zjištěn skutkový stav je v rozporu
s důvodem podání samotné kasační stížnosti. Podle žalobkyně krajský soud nebyl povinen
při přezkumu rozhodnutí stěžovatele zjišťovat, zda-li po odebrání osobního příplatku
bylo na žalobkyni zpracováno služební hodnocení, jak stěžovatel namítl. Krajský soud
přezkoumával zákonnost postup provedeného správního řízení. Skutečnost, že služební
hodnocení nebylo v rozhodnutí stěžovatele k dispozici a nebylo tak podkladem pro rozhodnutí
stěžovatele zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně souhlasí s názorem
krajského soudu, že služební hodnocení dle §203 odst. 2 zákona o služebním poměru
bylo nutným podkladem pro rozhodnutí, a to právě z důvodu ochrany práv účastníka řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí podané kasační stížnost pro nedůvodnost, popřípadě její zamítnutí.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními
důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
O jednotlivých stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
To může spočívat obecně buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován
pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně
je nesprávně vyložena či aplikována.
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích v tom, že soud v daném případě nesprávně posoudil splnění
zákonných podmínek pro řízení ve věci osobního příplatku žalobkyně dle §122 zákona
o služebním poměru. Pro závěr o důvodnosti stěžovatelem uplatněného stížního bodu
je tak zásadní posouzení právní otázky, zda bylo zpracování služebního hodnocení žalobkyně
ve smyslu ustanovení §203 zákon o služebním poměru obligátním podkladem pro rozhodování
ve věci odejmutí jejího osobního příplatku.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se nejdříve vyjádřit k povaze institutu
služebního hodnocení upraveného v ustanovení §203 zákon o služebním poměru. Služební
hodnocení je podle odstavce 2 citovaného ustanovení definováno jako podklad pro rozhodování
ve věcech služebního poměru příslušníka. Třeba podotknout, že je jedním z podkladů
pro rozhodování, protože služební funkcionář zpravidla pro své rozhodnutí potřebuje
více podkladů. Služební hodnocení je pouze jedním z celé škály způsobů hodnocení příslušníka,
které je nadřízený povinen provádět podle §45 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru.
Tento druh hodnocení spočívá zejména v posouzení odbornosti příslušníka, kvality plnění
jeho služebních povinností a úrovně jeho teoretických znalostí včetně jejich aplikace při výkonu
služby. Služební hodnocení lze charakterizovat jako druh činnosti, v jejímž průběhu porovnává
hodnotitel představu o náplni služební činnosti vykonávané na služebním místě se skutečným
výkonem tohoto služebního místa konkrétním příslušníkem. Výsledky zmiňovaného ověření
kvalit příslušníka provedeného v hodnotící části se promítnou v závěrech služebního hodnocení,
v nichž služební funkcionář posuzuje způsobilost příslušníka pro výkon služby vůbec a pro výkon
služebního místa a předpoklady hodnoceného pro další službu a služební zařazení. Ze závěru
služebního hodnocení vychází služební funkcionář zejména v případech, kdy to stanoví výslovně
zákon. Příkladmo lze uvést, kdy dosahování alespoň dobrých výsledků ve výkonu služby je spolu
s úspěšným vykonáním služební zkoušky podmínkou pro zařazení do služebního poměru
na dobu neurčitou (§11 odst. 1 zákona o služebním poměru), nebo důsledkem dosahování
neuspokojivých výsledků ve výkonu služby je povinné propuštění příslušníka ve služebním
poměru na dobu určitou (§42 odst. 3 písm. c) zákona o služebním poměru) či spáchání
kázeňského přestupku (§50 odst. 1 zákona o služebním poměru). Vedle přesně určených
případů, kdy služební hodnocení být zpracováno ze zákona musí, může být služební hodnocení
zpracováno i v jiných než uvedených případech. Přistupuje se však k němu zvláště tehdy,
jestliže je dán důvod pro změnu závěrů služebního hodnocení. Záleží zvláště na úvaze služebního
funkcionáře, který vychází z konkrétních potřeb služby. [srov. Tomek, P. Zákon o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 1. 2007. 1. vydání. Olomouc:
nakladatelství ANAG, 2007, 350 s. a násl.]
Z dikce odstavce 2 ustanovení §203 zákona o služebním poměru tak podle Nejvyššího
správního soudu nevyplývá krajským soudem tvrzený závěr, že je pro rozhodování
ve všech věcech služebního poměru příslušníka bez dalšího nutnou podmínkou zpracování
služebního hodnocení. Uvedené ustanovení je třeba vyložit tak, že pokud už je služební
hodnocení vypracováno (ať už se jedná o obligatorní zpracování v zákonem stanovených
případech nebo nepovinné zpracování na základě žádosti hodnoceného nebo na základě úvahy
hodnotitele), slouží jako řádný podklad pro rozhodování ve smyslu ustanovení §180 zákona
o služebním poměru a jako takové k sobě váže určitá procesní práva a povinnosti účastníků
řízení. Uplatňuje se zde zejména zásada volného hodnocení důkazů, resp. volného hodnocení
podkladů rozhodnutí. To neznamená, že by služební funkcionář při hodnocení důkazů nebyl
vázán žádnými hledisky. V odůvodnění rozhodnutí musí být např. uvedeno, jakým způsobem
služební funkcionář jednotlivé podklady pro rozhodnutí hodnotil a proč je tak hodnotil.
Pokud tedy příslušný služební funkcionář při zjišťování skutkového stavu věci sezná zpracování
služebního hodnocení jako nezbytné pro své rozhodnutí (vedle zákonem stanovených případů
povinného zpracování), provede hodnocení a v odůvodnění svého rozhodnutí ho náležité
zhodnotí a vyvodí z něho odpovídající závěry. V souvislosti se zjišťováním podkladů
pro rozhodování je nutno zdůraznit zásadu objektivního, nestranného přístupu,
podle níž je služební funkcionář povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti,
které svědčí ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. V tomto směru nutno přisvědčit názoru
stěžovatele, že z platné právní úpravy institutu služebního hodnocení nevyplývá, že je zpracování
tohoto hodnocení povinnou podmínkou pro rozhodování ve věcech služebního poměru
příslušníka bezvýjimečně. Uvedené závěry platí bez ohledu na dobu výkonu služby příslušníka
ve smyslu ustanovení §203 odst. 6 zákona o služebním poměru.
Rovněž je třeba doplnit, že podrobnosti o zpracování služebního hodnocení příslušníků
jednotlivých bezpečnostních sborů stanoví prováděcí předpisy. Příslušným interním aktem řízení
ve věci žalobkyně je Pokyn generálního Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 22. 12. 2006,
kterým se sjednocuje postup při provádění služebního a průběžného každoročního hodnocení
příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky, který v souladu se zákonnou
úpravou (provedenou zákonem o služebním poměru) toliko stanoví, že služební hodnocení
slouží pro rozhodování ve věcech služebního poměru (Čl. 1 odstavec 2), a tedy nemění nic
na podstatě a způsobu realizace tohoto typu hodnocení pro řízení ve věcech služebního poměru
příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky. Co se týče uvedení konkrétních
důvodů pro zpracování služebního hodnocení zůstává prováděcí předpis pouze u obecné
charakteristiky účelu a obsahu daného hodnocení.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda měl stěžovatel dostatek podkladů
pro své rozhodnutí o odejmutí osobního příplatku žalobkyně, resp. zda je právní závěr krajského
soudu o tom, že stěžovatel neprokázal snížení kvality práce žalobkyně, správný.
Každé rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci osobního příplatku příslušníka musí být řádně
odůvodněno, neb je rozhodnutím konstitutivní povahy, a na rozdíl od deklaratorního rozhodnutí
o nárokových příplatcích zakládá novou právní situaci. V odůvodnění rozhodnutí o osobním
příplatku musí služební funkcionář uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
nichž rozhodoval. Je nezbytné, aby rozhodnutí vycházelo z prokazatelných důkazních
prostředků, které přesvědčují nejen adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán o věcné správnosti
změny osobního příplatku. To platí nejen o situaci, kdy je osobní příplatek odnímán
nebo snižován, ale i o situaci, kdy je osobní příplatek rozhodnutím přiznáván nebo zvyšován.
I když to zákon výslovně nestanoví, o změně osobního příplatku (zvýšení, snížení nebo odejmutí)
příslušníka rozhoduje služební funkcionář v závislosti na plnění podmínek stanovených
pro jeho přiznání.
Z rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele HZS PK ze dne 1. 1. 2007, jímž byl žalobkyni
mj. přiznán osobní příplatek podle §122 zákona o služebním poměru, není vůbec zřejmé
z jakého důvodu byl osobní příplatek žalobkyni přiznán, tj. jestli pro výkon služby v mimořádné
kvalitě nebo rozsahu, či z obou důvodů zároveň. Třeba poznamenat, že ze srovnání popisu
služebních činností žalobkyně s ostatními příslušníky k datu 1. 1. 2007 nevyplývá,
že by žalobkyně plnila mimořádný rozsah výkonu služby, což spíše svědčí pro ocenění
jejího výkonu služby v mimořádné kvalitě. Uvedené nedostatečné odůvodnění rozhodnutí
služebního funkcionáře nelze přičítat k tíži žalobkyně. Proto byl stěžovatel povinen pečlivě
odůvodnit své rozhodnutí o odejmutí osobního příplatku žalobkyni jak z hlediska kvalitativních
změn ve výkonnosti žalobkyně, tak z hlediska změn v rozsahu výkonu její služby. V napadeném
rozhodnutí stěžovatel stran posouzení kvality výkonu služby žalobkyně pouze konstatoval,
že za období od 1. 3. 2007 do 30. 7. 2007 neshledal ve vztahu k žalobkyni žádný důkaz o tom,
že by své úkoly plnila v kvalitě, která je v porovnání s ostatními příslušníky mimořádná. Současně
uvedl, že žalobkyně žádný důkaz o tom, že své úkoly plní v mimořádné kvalitě, nepředložila
ani nenavrhla. K rozsahu služby se stěžovatel vyjádřil tak, že ze spisového materiálu seznal,
že jednak rozsah úkolů plněný žalobkyní se dlouhodobě snižoval a jednak doba služby
byla žalobkyni na její žádost zkrácena na 15 hodin týdně. Z těchto důvodů dospěl stěžovatel
k závěru, že žalobkyně nesplňuje ani jedno ze zákonných kritérií pro poskytování osobního
příplatku. Součástí správního spisu jsou popisy služebních činností dalších příslušníků zařazených
na stejném úseku a jejich evidence odpracovaných dob z období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007.
Spisový materiál dále obsahuje některá služební nebo průběžná hodnocení žalobkyně i ostatních
příslušníků, všechna jsou však zpracovaná v prvním pololetí roku 2006, tedy poměrně delší dobu
před 1. 1. 2007. Na základě takto zjištěného skutkového stavu stěžovatel uzavřel, že skutkový
stav byl zjištěn a prokázán v rozsahu, který je pro rozhodnutí dostatečný.
S tímto závěrem stěžovatele nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Se zřetelem
ke shora uvedeným požadavkům nelze považovat odůvodnění rozhodnutí stěžovatele ve věci
odejmutí osobního příplatku žalobkyně za dostatečné. Předně se stěžovatel vůbec nevypořádal
s otázkou snížení kvality výkonu služby žalobkyně od doby přiznání osobního příplatku (ode dne
1. 1. 2007). V tomto bodě lze souhlasit s žalobkyní, že důkazní břemeno v otázce kvality výkonu
služby žalobkyně leželo v řízení ve věci odejmutí osobního příplatku na straně stěžovatele.
Stěžovatel v průběhu řízení nepředložil jediný důkaz o tom, že by došlo v hodnocené době
ke snížení kvality pnění služebních úkolů ze strany žalobkyně. Stěžovatelem opatřené podklady
žádným způsobem nedokládají zhoršení kvality plnění služebních úkolů žalobkyně. Co se týče
prokázání snížení rozsahu výkonu služby žalobkyně stěžovatelem, Nejvyšší správní soud
má za to, že si stěžovatel obstaral podklady dostatečné, ale nevyvodil z nich zcela relevantní
závěry. Zkrácení doby služby žalobkyně na 15 hodin týdně je řešeno poskytnutím poměrné části
osobního příplatku. Stěžovatel se v odvodnění rozhodnutí nijak nevyjádřil k tomu, v čem došlo
ke snížení rozsahu výkonu služby žalobkyně od stavu rozhodného pro její přiznání osobního
příplatku, tedy od doby 1. 1. 2007 či doby bezprostředně přecházející tomuto datu.
V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatel
neprokázal snížení kvality práce žalobkyně, tj. neopatřil si dostatek podkladů pro své rozhodnutí
ve věci odejmutí osobního příplatku žalobkyně.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že se sice neztotožnil s právním názorem krajského soudu
o bezvýjimečné podmínce zpracování služebního hodnocení pro rozhodování ve věcech
služebního poměru příslušníka, považuje však za jednoznačně prokázané, že stěžovatel ve věci
odejmutí osobního příplatku žalobkyně neprokázal splnění zákonných podmínek pro odejmutí
osobního příplatku dle §122 odst. 1 zákona o služebním poměru, když si především neopatřil
dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Ačkoli se tedy Nejvyšší správní soud částečně odchýlil
od právního názoru krajského soudu, dospěl i tak k závěru, že tento postupoval správně,
jestliže rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení podle §78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil
stěžovateli k dalšímu řízení.
Pokud jde o právní názor krajského soudu, jímž zavázal stěžovatele v dalším řízení
ohledně aplikace ustanovení §203 zákona o služebním poměru v řízení o osobním příplatku
žalobkyně, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Krajský soud správně posoudil
skutečnost, že stěžovatel neprokázal snížení kvality práce žalobkyně. Vzhledem k tomu,
že se jedná o konkrétní zhodnocení kvality výkonu služby příslušníka, jeví se jako nejpříhodnější
zhodnocení dosahovaných výsledků formou služebního hodnocení dle §203 zákona o služebním
poměru. V duchu zásady objektivního, nestranného přístupu při zjišťování podkladů potřebných
pro rozhodování by stěžovatel měl zvážit, zda nejsou dány důvody pro zpracování služebního
hodnocení. Odejmutím osobního příplatku žalobkyně totiž současně dochází ke změně
hodnotících závěrů vyplývajících z posledně zpracovaného služebního hodnocení žalobkyně.
Stěžovatel je tedy povinen přistupovat k aplikaci ustanovení §203 zákona o služebním poměru
tím způsobem, že zodpovědně zváží potřebu zpracování služebního hodnocení jako podkladu
pro rozhodování ve věci odejmutí osobního příplatku žalobkyně. V dalším řízení si tak stěžovatel
opatří zejména dostatečné podklady pro posouzení otázky kvality pnění služebních úkolů
ze strany žalobkyně.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích netrpí nezákonností
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož účastník, měl-li ve věci úspěch, má proti druhému
účastníkovi právo na náhradu všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně. Žalovaný
v řízení o kasační stížnosti neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila vůči žalovanému.
Nejvyšší správní soud tedy úspěšné žalobkyni uznal náklady právního zastoupení, které spočívají
v nákladech za odměnu advokátky za jeden úkon právní služby, a to za sepsání vyjádření
ke kasační stížnosti ze dne 25. 6. 2008 ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], a paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Přiznání odměny za další úkony právní služby
neshledal soud důvodným. Co se týče právního úkonu převzetí a přípravy zastoupení [§11
odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především zřetel na to, že se jedná o zastoupení
advokátkou, která žalobkyni zastupovala již v řízení před soudem prvního stupně. Celkem
tedy odměna advokátky činí 2400 Kč. Protože advokátka soudu doložila, že je plátkyní daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani,
kterou je advokátka povinna odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Zástupkyni
žalobkyně se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti navýšená o daň
ve výši 2856 Kč. Tuto částku je povinen žalovaný zaplatit žalobkyni na účet advokátky
JUDr. Jarmily Černé do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu