ECLI:CZ:NSS:2008:3.ANS.8.2008:84
sp. zn. 3 Ans 8/2008 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: S. M., zast.
JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Opava, Hauerova 3, proti žalované:
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, o
vydání rozhodnutí žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 12. 2007, čj. 22 Ca 363/2006 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Vlastimilu Vezdenkovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 6780 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Ostravě, jímž byl postoupen jeho návrh ze dne 13. 9. 2006 Městskému soudu v Praze.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce se v daném případě domáhá ochrany proti nečinnosti
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP ČR“), která má sídlo v Praze.
Podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
je tak místně příslušným k vyřízení žaloby Městský soud v Praze.
Usnesení o postoupení věci napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Je přesvědčen, že krajský soud nesprávně
posoudil příslušná ustanovení soudního řádu správního. Ve své žalobě ze dne 13. 9. 2006 označil
jako žalovaného Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Územní pracoviště v Olomouci, Lazecká
22A, Olomouc. S přihlédnutím k §79 odst. 2 s. ř. s., které stanoví, že žalovaným je správní orgán,
který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, a s ohledem
na organizační strukturu VZP ČR vyplývající ze zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky (zejm. §12 a §13), je podle stěžovatele evidentní, že žalovaným
správním orgánem je v daném případě VZP ČR, Územní pracoviště v Olomouci, Lazecká 22A
a místně příslušným k projednání žaloby podle §7 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud v Ostravě.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci, zkoumal,
zda je kasační stížnost přípustná, jinými slovy zda usnesení, kterým se postupuje věc místně
příslušnému soudu, není usnesením „jímž se pouze upravuje vedení řízení“ ve smyslu §104 odst. 3
písm. b) s. ř. s., proti němuž není kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že napadené usnesení za takové rozhodnutí nelze považovat.
Při posuzování uvedené otázky je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno
za rozhodující vzít vždy to, zda a nakolik předmětné usnesení zasahuje do práv účastníků řízení,
a zda je tudíž i na místě možnost jejich dalšího přezkoumání soudy vyššího stupně. Podle
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci.
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Smyslem citovaného ustanovení je jednak zamezit
tomu, aby rozhodnutí určité věci bylo svěřeno věcně, funkčně či místně nepříslušnému soudu
(tj. garance příslušnosti soudu), a dále pak akcentovat požadavek, aby soudci nebyly věci
přidělovány ad hoc, ale podle jasných a určitých pravidel obsažených v rozvrhu práce příslušného
soudu (tj. garance transparentnosti obsazení soudu). Jak vyplývá z výše uvedeného, je ustanovení
§7 s. ř. s. o místní příslušnosti jednou z forem realizace cit. ústavního článku.
Z hlediska intenzity zásahu do práv účastníka řízení, se tedy v případě postoupení věci
nejedná o rozhodnutí, jímž by se pouze upravovalo vedení řízení [§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.],
ale o rozhodnutí, které řeší otázku podmínek řízení, a které má ve svém důsledku dopad
i na uplatnění zásady zákonného soudce. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, je na místě
uzavřít, že proti usnesení o postoupení věci podle §7 odst. 7 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná.
(K uvedenému blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, čj. 6 Ads
31/2004 - 35, www.nssoud.cz; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007,
čj. Nad 22/2007 - 101; podpůrně pak usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2006, čj. 8 As 21/2005 – 101, publ. pod č. 1006/2007 Sb. NSS.)
Jelikož shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou, přezkoumal napadené
usnesení v rozsahu uplatněných stížních bodů, po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7
odst. 7 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí
jej k vyřízení soudu příslušnému.
O věci uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Názor stěžovatele, podle něhož je v souzené věci správním orgánem ve smyslu §7 odst. 2
s. ř. s. Územní pracoviště VZP ČR v Olomouci, by mohl podle Nejvyššího správního soudu
obstát pouze v případě, kdyby právní předpis svěřoval této organizační složce žalované určité
samostatné rozhodovací pravomoci. Tak je tomu např. u okresních správ sociálního zabezpečení
jako vnitřních organizačních jednotek České správy sociálního zabezpečení (srov. §6 odst. 4
písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle kterého
okresní správy sociálního zabezpečení „rozhodují“ ve zde taxativně vypočtených případech).
U veřejného zdravotního pojištění je však situace jiná. Jak již Nejvyšší správní soud dříve
judikoval, má zdravotní pojišťovna postavení správního orgánu zejména tehdy, jestliže rozhoduje
ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného
a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném
a snížení záloh na pojistné (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, čj. 7 As 37/2003,
www.nssoud.cz). Tyto pravomoci zdravotních pojišťoven jsou upraveny v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů,
konkrétně v ustanoveních §44 a §45 (pokuty a přirážky k pojistnému). Zde zákon operuje pouze
s pojmem „příslušná zdravotní pojišťovna“, o jednotlivých organizačních složkách se neuvádí ničeho.
Ust. §12 a násl. zákona č. 551/1991 Sb., jichž se stěžovatel dovolává, pak sice upravují
organizační strukturu VZP ČR, ani ony však nesvěřují jednotlivým organizačním složkám žádné
samostatné rozhodovací pravomoci. Jedná se o normu organizační, upravující postavení správního
orgánu, resp. jeho součástí, nikoli však o normu kompetenční, která by upravovala jejich pravomoc
a působnost. §12 odst. 1 citovaného zákona pak svým zněním pouze potvrzuje závěr krajského
soudu, uvádí-li se v něm výslovně, že krajské pobočky a územní pracoviště „jednají a vykonávají
činnost jménem Pojišťovny“. Pro stanovisko stěžovatele tak podle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze v platné právní úpravě nalézt jakoukoli oporu.
Z výše popsaného vyplývá, že v řízení o žalobách vedených před správními soudy
vystupuje jako žalovaný správní orgán VZP ČR se sídlem v Praze, a Krajský soud v Ostravě
tak správně postoupil věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze jako soudu
místně příslušnému. Usnesení Krajského soudu v Ostravě tedy netrpí vadou podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované žádné náklady v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč,
dále náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši paušální částky 600 Kč,
náhrada cestovních výdajů podle §13 odst. 4 vyhlášky ve výši 497,50 Kč a náhrada
za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky ve výši 400 Kč, celkem
tedy 5697,50 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená
dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1082,50 Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 6780 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu