ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.12.2012:21
sp. zn. 3 As 12/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: P. V., zastoupeného
JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Třída Tomáše Bati 21, Zlín, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2011, č.j. KUZL -12083/2011, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2011, č. j. 57 A d 43/2011 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 14. 4. 2011, č. j. KUZL-12083/2011. Krajský soud
při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Podle úředního záznamu Policie ČR ze dne 4. 8. 2010 byl stěžovatel v průběhu
silniční kontroly téhož dne vyzván, aby se podrobil orientační dechové zkoušce ke zjištění,
zda před jízdou nebo během jízdy nepožil alkoholické nápoje či jiné návykové látky. Stěžovatel
byl dotázán, zda neužil ústní spreje, lékařské preparáty a kapky s obsahem alkoholu. Orientační
dechové zkoušce se podrobil. Na základě pozitivní dechové zkoušky provedené alkoholtesterem
Dräger Alcotest 7410+, se následně podrobil dechovým zkouškám pomocí alkoholtesteru s
výslednou hodnotou měření: 1. zkouška ve 12:30 hod. s výsledkem 0,31 ‰ alkoholu, 2. zkouška
ve 12:36 hod. s výsledkem 0,27 ‰ alkoholu , 3. zkouška ve 12:41 hod. s výsledkem 0,25 ‰
alkoholu. Stěžovatel uvedl, že dne 3. 8. 2010 v době od 22.00 hod. do 23.00 hod. požil červené
víno 3 x 0,2 l a pivo 12° 3 x 0,5 l. V úředním záznamu je dále uvedeno, že stěžovatel po poučení
souhlasil s tím, že výsledek dechové zkoušky na alkohol bude použit jako důkaz při projednání
přestupku ve správním řízení. Byl poučen o tom, že nebude-li s výsledkem provedené dechové
zkoušky souhlasit, má právo požádat o lékařské vyšetření a odběr biologického materiálu
i na zkoušku alkoholu. Nebude-li sdělení o množství požitého alkoholu odpovídat naměřené
hodnotě, bude nařízeno lékařské vyšetření spojené s odběrem biologického materiálu na zkoušku
množství alkoholu. Výše uvedené stvrdil stěžovatel svým podpisem. Na druhé straně tohoto
úředního záznamu je uvedeno, že řidič byl poučen o povinnosti podrobit se ve smyslu §5 odst. 1
písm. f) a g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších právních předpisů, dechové zkoušce a po pozitivním výsledku i lékařskému vyšetření
a odběru biologického materiálu na zjištění množství alkoholu v krvi. Dále je zapsáno,
že uvedeného dne v 10 hodin vyjel žalobce z místa trvalého bydliště do Luhačovic. Rovněž
tyto údaje stěžovatel stvrdil svým podpisem.
Při ústním jednání dne 7. 10. 2010 stěžovatel uvedl, že v době kontroly nebyl pod vlivem
alkoholu. Alkohol požil předchozího dne v době od 20:00 do 22:00 hod., a to pouze 3 lahvové
10° piva a nic víc, tedy žádné víno, jak o tom hovoří spis Policie ČR. Také nebyl policistou
poučený o možnosti lékařského vyšetření s odběrem biologického materiálu. Po první dechové
zkoušce byl dotázán, zda nepožil nějaké ovocné šťávy. Asi dvě minuty před dechovou zkouškou
vykouřil cigaretu, je náruživý kuřák. Pravidelně kouří a před dechovou zkouškou vykouřil
za hodinu tak pět cigaret. Při měření měl také v náprsní kapse mobilní telefon. Na dotaz,
zda na místě kontroly souhlasil s naměřenými hladinami alkoholu, uvedl, že věděl, jaké hladiny
alkoholu mu byly naměřeny, a bez toho, že by si kontroloval doklady, tak je podepsal. Správní
orgán dále v rámci ústního jednání provedl výslechy policistů, kteří silniční kontrolu prováděli.
Dne 8. 11. 2010 s těžovatel předložil správnímu orgánu znalecký posudek vypracovaný znalcem
prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc. Znalec provedl propočet hladiny alkoholu v krvi
a konstatoval, že pokud muž tělesné konstituce stěžovatele vypije v době od 20:00 do 22:00 hod.
1,5 litrů 10° piva, potom hladina alkoholu v jeho krvi ve 12:27 hod. nemůže přesáhnout 0,00 ‰.
K totožnému výsledku dospěl i v případě, kdy by muž tělesné konstituce stěžovatele v době
od 22:00 do 23:00 hod. požil 1,5 l 12° piva a 6 dcl vína. Na otázku, jak byl stěžovatel ovlivněn
alkoholem v době silniční kontroly, znalec odpověděl, že hladina do 0,30 ‰ není pro silniční
provoz významná. Hladina 0,31-0,49 ‰ značí, že člověk alkohol požil, ale je prakticky
neovlivněn. Nelze říci, že je tato osoba podnapilá. Na otázku, zda mohl být výsledek – výtisk
z dechového analyzátoru – přesný, když obviněný jako silný kuřák těsně (tj. do 3 minut)
před měřením dechovým analyzátorem kouřil, znalec odpověděl, že toto je otázka na znalce
technického, neboť posuzuje technické vlastnosti přístroje. Ohledně průkaznosti dechové
zkoušky znalec uvedl, že se jedná o zkoušku rychlou a levnou, nicméně nespecifickou a pouze
orientační.
Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2010, č.j. 24724/2010/262 Městský úřad Luhačovice uznal
stěžovatele vinným tím, že 4. 8. 2010 ve 12:27 hod. v obci Luhačovice řídil motorové vozidlo
bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického
nápoje, po kterou byl ještě pod jeho vlivem. Tím porušil §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů a dopustil se přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6ti měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne
14. 4. 2011, č.j. KUZL-12083/2011, změnil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu
Městského úřadu v Luhačovicích tak, že snížil uloženou sankci pokuty na částku 11 000 Kč,
ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Brně se předně zabýval žalobní námitkou stěžovatele, že nebyl náležitě
zjištěn skutkový stav věci. Konstatoval, že skutečně prvním aktem, který se ve správním spise
nachází, je úřední záznam ze dne 4. 8. 2010 včetně výsledků dechové zkoušky, ověřovací list
a kalibrační protokol přístroje Dräger. Pokud stěžovatel namítá, že úřední záznam byl přepisován,
není toto pravdou. Na první pohled je viditelné, že policistka, která úřední záznam sepsala,
u množství požitého červeného vína uvedla 3 x 0,2 litru, přičemž původně bylo vypsáno rukou
3 x 0,2 dcl. Policistka vysvětlila, že si až po sepsání úředního záznamu uvědomila, že se má jednat
o 3 x 0,2 l. Podle krajského soudu k takovému drobnému nedopatření mohlo dojít,
když si policistka spletla dcl a l. Při svém výslechu uvedla, že se zmýlila a tento drobný údaj
opravila. To však neznamená, že by byl úřední záznam nějak ,,přepisován“. Úřední záznam
má zcela jednoznačně vypovídací hodnotu, podle názoru soudu vysokou, neboť je doplněn
svědeckými výpověďmi obou policistů, v zásadních věcech se s nimi shoduje, není důvodu
policistům nevěřit. Je nepravděpodobné, že by policisté v úředním záznamu či ve svých
výpovědích uváděli skutečnosti nepravdivé. Nebylo prokázáno, že by k žalobci měli jakýkoliv
vztah, ať již pozitivní nebo negativní, že by s ním nějak v dřívější době při výkonu služby či jinak
přišli do styku, na výsledku přestupkového jednání nemají a nemohou mít žádný zájem. Krajský
soud proto uzavřel, že tvrzení o tom, v jaké době a jaké množství alkoholu stěžovatel požil,
je v úředním záznamu uvedeno pravdivě, neboť stěžovatel záznam podepsal.
Za zásadní důkaz krajský soud považoval výsledky tří dechových zkoušek. Stěžovatel
se zjištěnými hodnotami alkoholu pomocí dechových zkoušek souhlasil, výstupy z tiskáren
podepsal. Ani z výpovědi samotného stěžovatele či slyšených svědků – policistů nevyplývá,
že by stěžovatel se zjištěnými hodnotami nesouhlasil, že by cokoliv namítal, nebo že by chtěl,
aby bylo provedeno lékařské vyšetření a odběr biologického materiálu na zjištění množství
alkoholu v krvi. Nic takového nenamítá ani samotný stěžovatel. Podle krajského soudu
postupovali policisté při provádění dechových zkoušek správným způsobem, přístroj, kterým byly
dechové zkoušky prováděny, byl v pořádku, což vyplývá z ověřovacího listu i kalibračního
protokolu. Nebylo zjištěno, že postup policistky při provádění dechových zkoušek by byl
v rozporu se stanovenými postupy, z její výpovědi bylo navíc zjištěno, že se jedná o zkušenou
policistku, která již provedla tisíce takovýchto dechových zkoušek. Krajský soud tedy dospěl
k závěru, že skutkový stav byl zjištěn správným a zákonným způsobem a že přestupkové
jednání stěžovatele bylo shromážděnými důkazy prokázáno. Krajský soud v Brně dále citoval
závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010 – 82,
podle nichž v České republice platila a platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení
motorových vozidel.
Správní orgány jako důkaz použily a zhodnotily i znalecký posudek prof.
MUDr. Miroslava Hirta, CSc. předložený stěžovatelem. Krajský soud se však přiklání k názoru,
že pro posouzení jednání stěžovatele nemá uvedený posudek žádný význam, a to s ohledem
na důkazy, které byly provedeny do té doby a které byly správně zhodnoceny. Znalec nevěděl,
v jakou dobu a v jakém množství stěžovatel alkohol požil, vyšel pouze z údajů, které mu uvedl
stěžovatel. Pravdivé přitom nemusely být ani údaje, které byly zaznamenány policií při kontrole,
protože nikdo kromě samotného stěžovatele neví, v jakou dobu, v jakém množství a jaký druh
alkoholu požil. Krajský soud zdůraznil, že pokud stěžovatel mění svá tvrzení, tedy při kontrole
uvádí ohledně doby a množství požitého alkoholu něco jiného než při svém výslechu
před správním orgánem, lze vycházet pouze z výsledků provedených dechových zkoušek.
Krajský soud se dále zabýval procesními námitkami stěžovatele. Stěžovatel jednak namítl,
že před vydáním rozhodnutí nebyl poučen ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Ze správního spisu zjistil,
že stěžovatel byl poučen dle §36 od st. 3 správního řádu v oznámení o zahájení správního řízení
a předvolání k ústnímu jednání. Z tohoto jednání se omluvil, bylo nařízeno další ústní jednání
na den 7. 10. 2010. Stěžovatel se k jednání dostavil společně se svým zástupcem. Byl opětovně
poučen dle §36 správního řádu. Po svém výslechu stěžovatel opustil jednání a při výslechu
svědků byl s jeho souhlasem přítomen pouze jeho zástupce. Následně již správní orgán
sám žádný důkaz neprováděl, stěžovatel předložil znalecký posudek. Po seznámení se s obsahem
posudku vydal správní orgán ve věci rozhodnutí. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl
dvakrát poučen ve smyslu 36 odst. 3 správního řádu, on i jeho zástupce měli možnost
se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámit. Co se týče znaleckého posudku, který si nechal
stěžovatel vypracovat, je logické, že s obsahem tohoto posudku byli stěžovatel i jeho zástupce
seznámeni.
Stěžovatel rovněž namítl, že rozhodnutí žalovaného by mělo být zrušeno a vrácena věc
k dalšímu řízení i proto, že oba přestupky, kt erých se měl dopustit téhož dne a které byly zjištěny
při jedné kontrole Policie ČR, měly být projednávány ve společném řízení, což se však nestalo .
Jeden z přestupků (telefonování za jízdy) byl totiž vyřízen v blokovém řízení a druhý
v ,,klasickém“ správním řízení. Krajský soud konstatoval, že přestupky sice měly být
projednávány ve společném řízení, ztotožnil se však s argumentací žalovaného vycházející
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1As 28/2009 – 62, podle něhož
nevedl-li správní orgán v rozporu s §57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, společné
řízení o více přestupcích téhož pachatele, není takový postup vadou řízení, je-li z odůvodnění
následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční, zakotvená v §12
odst. 2 cit. zákona pro ukládání trestu za souběh přestupků . Právě shora uvedeným způsobem
žalovaný ve svém rozhodnutí postupoval, přičemž svůj postup velmi podrobně zdůvodnil.
Skutečnost, že nebylo vedeno společné řízení pro oba přestupky, proto podle krajského soudu
v daném případě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Na základě uvedeného krajský soud
žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s . Předně namítl, že soud zcela nedůvodně nepřihlédl
ke všem důkazům, které byly ve věci provedeny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své výpovědi
ve správním řízení doznal jiné množství požitého alkoholu, než jaké bylo uvedeno v úředním
záznamu vypracovaném zasahujícími policisty, předvolal správní orgán tyto policisty k výslechu.
Ani jeden z nich si nebyl schopen vzpomenout na stěžovatelem uváděné množství ani hodinu
konzumace alkoholu, Prap. K. odkázala na úřední záznam, který měla osobně sepsat. Stěžovatel
upozornil na to, že tento záznam byl poté, co jej podepsal, změněn. Krajský soud se však
nezákonným postupem policistů při provádění úředního záznamu nezabýval. Oprava úředního
záznamu byla provedena v rozporu se zákonem, původní text nebyl pouze přeškrtnut, aby jej
bylo možné přečíst a oprava nebyla provedena mimo text. M nožství požitého alkoholu
v decilitrech bylo změněno na litry, není vyloučeno, že i číslice uvedená za souslovím „červené
víno“ byla přepisována. Stěžovatel namítl, že není přípustné, aby byl úřední záznam o podaném
vysvětlení použit v přestupkovém řízení jako důkaz, není přípustné, aby svědek na úřední záznam
odkazoval a už vůbec není přípustné, aby bylo v úředním záznamu cokoli měněno. Krajský soud
měl proto konstatovat, že správní orgán nesměl k tomuto důkazu pro jeho nezákonnost vůbec
přihlížet. Jak soud sám uvedl, jednalo se o prvotní akt, který se ve sprá vním spisu nacházel
a z něhož se jako ze stěžejního důkazu po celou dobu vycházelo.
Stěžovatel dále namítl, že se soud ani správní orgány obou stupňů nevypořádaly
se znaleckým posudkem vypracovaným soudním znalcem z oboru zdravotnictví MUDr. Hirtem,
který jednoznačně uvádí, že stěžovatel v době řízení motorového vozidla nemohl být pod vlivem
alkoholu. Znalce ve svém posudku uvedl dva výpočty, ve kterých zohlednil jak výpověď
stěžovatele učiněnou před správním orgánem, tak údaje zapsané v úředním záznamu. Podle
znalce není hladina alkoholu v krvi do 0,30 ‰ pro silniční provoz významná a hladina alkoholu
v krvi do 0,49 ‰ značí, že člověk alkohol požil, ale je prakticky neovlivněn. Rozhodně nelze říci,
že je tato osoba podnapilá. Správní orgán označil tento znalecký posudek za nevýznamný
s tím, že právní úprava považuje vyšetření dechovým analyzátorem za důkaz prokazující ovlivnění
alkoholem, který je použitelný pro správní i trestní řízení. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu lze výsledky dechové zkoušk y použít jako důkaz
pouze tehdy, pokud splňují podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Orientační
dechová zkouška však v daném případě podmínky použitelnosti nesplňovala. Správní i trestní řád
vyžadují, aby byly všechny důkazy hodnoceny každý samostatně i ve vzájemných souvislostech .
Nelze tedy pojmout jeden důkaz jako věrohodný a ostatní odmítnout proto, že mu odporují.
Tento postup by znamenal porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel opakovaně tvrdí, že důkaz znaleckým posudkem je hodnověrnější a přesnější
než důkaz získaný přístrojem Dräger. Stěžovatel dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 6 Tdo 351/2010, které podle něj vylučuje, aby byly výsledky dechové zk oušky jediným
důkazem ve věci. Tyto lze jako důkaz použít pouze v případě, jsou-li podpořeny dalšími,
byť nepřímými důkazy. Podle citovaného rozsudku jsou orgány činné v trestním řízení povinny
nechat vyhotovit znalecký posudek, jímž bude možné stanovit míru ovlivnění obviněného
alkoholem.
Stěžovatel upozorňuje na to, že správní orgán nikdy nepopřel věrohodnost znaleckého
posudku, přesto tento důležitý důkaz ve věci nehodnotil. Jediný důkaz, který vyvolává podezření,
že v době řízení motorového vozidla mohl být stěžovatel pod vlivem alkoholu, je právě
provedené měření přístrojem Dräger. Proti tomuto důkazu však stojí zmíněný znalecký posudek
a také výslechy policistů, kdy ani jeden z nich neuvedl, že by stěžovatel působil tak, že by mohl
být ovlivněn alkoholem. Stěžovatel se tudíž domnívá, že by v této věci měla být použita zásada
in dubio pro reo, neboť zde stojí rozporuplné důkazy.
Stěžovatel upozornil i na procesní pochybení provostupňového správního orgánu,
který jej před vydáním rozhodnutí nevyzval k tomu, aby se vyjádřil ke shromážděným
podkladům. Této povinnosti se správní orgán nezbavil tím, že stěžovatele o možnosti seznámit
se se shromážděnými důkazy a vyjádřit se k nim poučil již při prvním předvolání k ústnímu
jednání. Následující předvolání již toto poučení neobsahovalo. Vzhledem k tomu, že po výslechu
stěžovatele byly provedeny další důkazy, měl být znovu poučen ve smyslu §36 odst. 3 správního
řádu a vyzván k vyjádření. Správní orgán dále pochybil, jestliže nerozhodl o důkazech navržených
stěžovatelem (výslechy rodičů) a důvody jejich neprovedení zmínil pouze v odůvodnění
meritorního rozhodnutí. Provedení navržených důkazů bylo přitom namístě. Stěžovatel
má za to, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou dů vodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2 správního řádu. Další procesní pochybení správního orgánu spatřuje stěžovatel
v tom, že ač měly být podle tvrzení správního orgánu spáchány dva přestupky současně,
resp. ve vícečinném souběhu, nerozhodl o nich ve společném řízení. Na základě uvedeného
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Co se týče uplatněných důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel
uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá kasační stížností z důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Toto písmeno jako důvod kasační stížnosti uvádí zmatečnost řízení
před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce
nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce. Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že argumentace
stěžovatele důvody písmene c) nenaplňuje. Podstata jeho námitek odpovídá §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., které jako důvod kasační stížnosti uvádí vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Z argumentace stěžovatele dále vyplývá, že rozsudek krajského soudu
napadl i z důvodu podle písmene d), tedy pro vady řízení před soudem. Stěžovatel totiž tvrdil,
že se soud nevypořádal se znaleckým posudkem MUDr. Hirta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti především namítl, že vyšetření dechovým analyzátorem
nelze považovat za jediný důkaz prokazující ovlivnění alkoholem.
Podle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. je řidič povinen podrobit se na výzvu
policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně
před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami
a o změně souvisejících zákonů.
Podle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. platí, že orientačnímu vyšetření a odbornému
lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze
důvodně domnívat, že vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo
dalších osob nebo poškodit majetek, pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné
podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje.
Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené
analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem,
odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba tento způsob orientačního
vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření. Zvláštním právním předpisem,
který má na mysli citované ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. je zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, resp. prováděcí vyhláška Ministerstva průmyslu
a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla
podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů (srov. bod 7.4.2 přílohy vyhlášky).
Je zřejmé, že právní úprava předvídá dva způsoby vyšetření zjišťujících obsah alkoholu,
a to orientační vyšetření a odborné lékařské vyšetření [§2 písm. l) a m) zákona č. 379/2005 Sb.,
ve znění účinném od 1. 1. 2009]. Současně je ze znění §16 odst. 2 tohoto zákona patrno,
že s účinností od 1. 1. 2009 je výsledku orientačního vyšetření formou dechové zkoušky
provedeného analyzátorem alkoholu v dechu schváleným Českým metrologickým institutem
ve smyslu §3 odst. 3, §6, resp. §7 zákona č. 505/1990 Sb., přiznána vyšší míra přesvědčivosti
než podle předchozí právní úpravy, resp. že přítomnost alkoholu v krvi je možné prokázat
na základě samotného orientačního vyšetření. V opačném případě by zákon v případě pozitivního
výsledku dechové zkoušky nepochybně požadoval i následné provedení lékařského vyšetření
za účelem potvrzení přítomnosti alkoholu v krvi řidiče. [Takový postupu předpokládalo
ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2006.]
Jak již Nejvyšší správní s oud zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As
56/2011 – 79, výraz „orientační“ znamená, že zjištěná hladina alkoholu v krvi je sice zjištěna
jen přibližně, nicméně tuto „přibližnost“ lze určit přesně. V úvahu je třeba vzít jednak možnou
odchylku měření přístroje (0,04 ‰) a dále fyziologickou hladinu alkoholu v krvi ve výši 0,2 ‰,
která může být způsobena jinými vlivy (např. přirozená hladina alkoholu v krvi, požití přípravku
proti kašli či rýmě, požití ovocného kompotu, atd.), než je přímé p ožití alkoholu. Tyto hodnoty
je nutné od výsledku dechové zkoušky odečíst a takto jej tedy korigovat ve prospěch řidiče.
V projednávaném případě policisté opakovaně provedli u stěžovatele dechovou zkoušku
kalibrovanými analyzátory alkoholu v dechu s výsledkem 0,31 ‰, 0,27 ‰ a 0,25 ‰ alkoholu
v krvi. Stěžovatel výtisky výsledků zkoušek podepsal jako správné, přičemž bylo zjištěno,
že přístroj měl v době měření platnou kalibraci a měl řádný ověřovací list vydaný Českým
metrologickým institutem dne 17. 3. 2010. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele,
že mohlo dojít k ovlivnění dechové zkoušky tím, že těsně před provedením dechové zkoušky
vykouřil cigaretu, přičemž testování osoby je možné až po uplynutí nejméně 3 minut od skončení
kouření. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že druhá dechová zkouška byla
provedena až 9 minut po zastavení vozidla, rozdíl mezi výsledkem druhé a třetí dechov é zkoušky,
provedené v odstupu 5 minut požadovaném metodikou ČMI, nepřekročil 10 %. Nejvyšší správní
soud proto stejně jako žalovaný uzavřel, že reakce přístroje na interferující látku je vyloučena.
Orientační dechová zkouška tedy podmínky použitelnosti splňovala. I po odečtení výše uvedené
odchylky je pak stále dán její pozitivní výsledek prokazující přítomnost alkoholu v krvi
stěžovatele.
Námitka stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal se závěry znaleckého posudku
MUDr. Hirta, je neopodstatněná. Krajský soud totiž náležitě objasnil, z jakých důvodů
nepovažoval závěry posudku za relevantní pro posouzení jednání stěžovatele. Nejvyšší správní
soud se přitom s argumentací krajského soudu ztotožnil. Stejně jako krajský soud považoval
za podstatné, že znalec při svém výpočtu hladiny alkoholu v krvi v čase 12:27 hod. vycházel
z údajů sdělených stěžovatelem, které však nemusely být pravdivé. Jak již podotkl správní orgán
I. stupně, řidiči motorových vozidel uvádí policistům spíše nižší množství konzumovaného
alkoholu. Věrohodnosti tvrzení stěžovatele o množství a době požitého alkoholu navíc nesvědčí
fakt, že uvedl v průběhu silniční kontroly a následně při ústním jednání jiné údaje. Závěru znalce,
že hladina alkoholu v krvi muže tělesné konstituce stěžovatele nemohla v čase 12:27 hod.
přesáhnout 0,00 ‰, tak nelze přikládat vypovídací hodnotu, resp. výpočet znalce není způsobilý
vyvrátit závěry správního orgánu učiněné na základě výše uvedeného pozitivního výsledku
dechové zkoušky. K otázce, zda může tabákový nebo jiný kouř přítomný v dechu testované
osoby poškodit měřící systém analyzátoru dechu, se znalec nevyjádřil.
Jestliže stěžovatel argumentoval tím, že podle znalce není hladina alkoholu v krvi
do 0,30 ‰ pro silniční provoz významná, Nejvyšší správní soud připomíná závěry svého
rozsudku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010 - 78, publ. pod č. 2168/2011 Sb. NSS, že v České
republice platila a platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel.
Prokáže-li správní orgán právně konformním způsobem přítomnost alkoholu v krvi obviněného
a tato skutečnost je z působena požitím alkoholického nápoje, jsou (za dalších předpokladů)
naplněny znaky skutkové podstaty přestupku dle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.
Opačné závěry by fakticky vyloučily nebo podstatně omezily možnost účinného postihu jednání,
které ohrožuje jednu z nejdůležitějších hodnot a zájmů chráněných právní úpravou provozu
na pozemních komunikacích. Předchází-li orgány veřejné moci do jisté míry obraně obviněných
prostřednictvím argumentů souvisejících s tzv. fyziologickou hladinou tím, že za prokazatelné
ovlivnění alkoholem v důsledku požití alkoholického nápoje považují pouze hodnoty vyšší
než 0,20 ‰ alkoholu v krvi, je jejich chování vedeno pochopitelnou snahou o zefektivnění
výkonu veřejné moci (přestože se může jevit problematickým z hlediska zásady legality,
která se uplatní i ve správním trestání). Z takového postupu však není možno bez dalšího
dovodit, že hodnoty přibližující se této hladině zakládají rozumné pochybnosti o ovlivnění
alkoholem v důsledku požití alkoholického nápoje.
Jako nepřípadnou posoudil Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatele, že policisté
neuvedli, že by působil tak, že by mohl být ovlivněn alkoholem. Při zjištěné míře alkoholu v krvi
stěžovatele totiž nelze předpokládat, že by jeho chování známky ovlivnění alkoholem vykazovalo.
Co se týče provedené opravy úředního záznamu, je zcela zřejmé, že policistka
při zaznamenání tvrzení stěžovatele o množství požitého alkoholu zaměnila jednotku objemu,
následně údaj přepsala. Tato oprava však nepochybně neměla vliv na věrohodnost zde zapsaných
údajů. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že úřední záznam je třeba chápat jako předběžnou
informaci o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Jak vyplývá z obsahu
správního spisu, správní orgán se s údaji obsaženými v úředním záznamu nespokojil a přistoupil
k výslechu obou policistů, kteří kontrolu provedli. Vedle výpovědí policistů, které údaje obsažené
v úředním záznamu potvrzují, jsou pak zásadním důkazem výtisky z tiskárny obsahující výsledky
dechové zkoušky. S odkazem na výše uvedené závěry ohledně průkaznosti výsledků dechových
zkoušek má Nejvyšší správní soud za to, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn v rozsahu
potřebném pro vydání rozhodnutí ve věci.
Při posouzení námitky stěžovatele, že správní orgán pochybil, jestliže nerozhodl
o důkazech navržených stěžovatelem (výslechy rodičů) a důvody jejich neprovedení zmínil pouze
v odůvodnění meritorního rozhodnutí, Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že správní
orgán podle §76 správního řádu rozhoduje usnesením jen v případech stanovených zákonem.
Ustanovení §52 správního řádu ohledně návrhů účastníků na provádění dokazování uvádí,
že jimi správní orgán není vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu
věci. Citované ustanovení tedy povinnost správního orgánu rozhodovat usnesením o tom,
zda navržený důkaz bude proveden, nestanoví. Tato povinnost nevyplývá ani z jiného ustanovení
správního řádu. Důvody, proč k provedení důkazu nepřistoupil, je tak správní orgán podle
ustanovení §68 odst. 3 správního řádu povinen náležitě objasnit až v odůvodnění rozhodnutí
ve věci. Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný této povinnosti dostál. Ve svém rozhodnutí
objasnil, že nepřistoupil k provedení výslechu rodičů stěžovatele, kteří s ním jeli ve vozidle,
neboť považoval skutkový stav za náležitě zjištěný. Zejména zdůraznil, že přítomnost alkoholu
v krvi stěžovatele byla spolehlivě prokázána vyšetřením dechovým analyzátorem, dále podle
jeho názoru nebyla dána pochybnost o tom, zda stěžovatel před vyšetřením dechovým
analyzátorem kouřil cigaretu, neboť opakované provedení dechové zkoušky prokázalo,
že naměřené hodnoty nejsou ovlivněny křižně citlivou látkou.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že provostupňový správní orgán
pochybil, neboť jej před vydáním rozhodnutí v souladu s §36 odst. 3 správního řádu nevyzval
k tomu, aby se vyjádřil ke shromážděným podkladům. Nejvyšší správní soud považuje
za podstatné, že stěžovatel byl poučen podle §36 odst. 3 správního řádu v oznámení o zahájení
správního řízení a předvolání k ústnímu jednání na den 6. 9. 2010, a dále byl (podle protokolu
o ústním jednání) poučen podle §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. v rámci ústního jednání dne
7. 10. 2010, kdy správní orgán prováděl dokazování. Smysl em §36 odst. 3 správního řádu stejně
jako §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. je poskytnout účastníku správního řízení možnost
prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán
shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový
stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník řízení neví.
Podklady pro rozhodnutí správního orgánu byly v dalším průběhu řízení po konání ústního
jednání doplněny pouze o znalecký posudek, který předložil stěžovatel. Správní orgán
tedy při svém rozhodování vycházel z důkazních prostředků, se kterými byl stěžovatel řádně
seznámen a k nimž měl možnost se vyjádřit.
Stěžovatel dále spatřoval procesní pochybení správního orgánu v tom, že přestupky
spáchané ve vícečinném souběhu nebyly projednány ve společném řízení. Při posouzení
této námitky krajský soud stejně jako žalovaný vycházeli z výše citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 - 62, publ. pod č. 2248/2011 Sb. NSS.
Podle tohoto rozsudku není vadou řízení, jestliže správní orgán nevedl v rozporu s §57 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, společné řízení o více přestupcích téhož pachatele, je -li
z odůvodnění následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční,
zakotvená v §12 odst. 2 citovaného zákona pro ukládání trestu za souběh přestupků. Ustanovení
§12 odst. 2 zákona o přestupcích stanoví, že za více přestupků téhož pachatele projednaných
ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji
postižitelný. Zákaz činnosti lze uložit, jestliže ho lze uložit za některý z těchto přestupků.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je přitom zřejmé, že zásada absorpční za kotvená
v citovaném ustanovení byla při posouzení výše uložené sankce aplikována a že t edy žalovaný
dbal na to, aby součet uložených sankcí za oba stěžovatele m spáchané přestupky nepřesáhl
zákonnou sazbu pro přestupek nejpřísněji postižitelný. Nejvyšší správní soud má tudíž
za to, že samotný fakt, že správní orgán nevedl o přestupcích stěžovatele společné řízení,
nepředstavoval v projednávané věci vadu řízení dopadající na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí
nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. b ) a d), z úřední
povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle §103 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamít l.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu