ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.120.2014:56
sp. zn. 3 As 120/2014 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Ing. J. M.,
bytem Vyškov, Studnice 51, zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Brno,
Poštovská 6, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husinecká
1024/11a, o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu,
ze dne 26. 1. 2011, č. j. 33389/2010-17500, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 8 A 75/2011 – 86,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 8 A 75/2011 – 86,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového
úřadu, ze dne 26. 1. 2011, č. j. 33389/2010-17500, žalobou podanou k poštovní přepravě dne
11. 4. 2011. V žalobě uvedla, že byla postupem správního úřadu krácena na svém právu na řádné
poučení, současně jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Výklad konkrétních ustanovení
správního řádu žalovaným zásadně překračuje meze správního uvážení. Stěžovatelka konečně
namítla, že napadené rozhodnutí je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné, vady řízení
včetně vad samotného rozhodnutí způsobují jeho nezákonnost, přičemž k daným vadám je nutno
přihlížet z moci úřední. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství,
Ústředního pozemkového úřadu, zrušil.
Městský soud v Praze shledal, že žaloba ze dne 11. 4. 2011 trpí neodstranitelným
nedostatkem podmínek řízení, a to absencí žalobního bodu ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Z žaloby totiž nevyplývá, jakého poučení se stěžovatelce nedostalo
a čím jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Rovněž žalobní tvrzení o tom, že výklad
ustanovení správního řádu žalovaným zásadně překračuje meze správního uvážení, nelze vůbec
považovat za žalobní námitku, neboť v něm nejsou označena konkrétní ustanovení správního
řádu, není v něm ani vyloženo, v čem má ono překročení mezí správního uvážení spočívat.
Konstatování, že napadené rozhodnutí je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné,
je pak naprosto nekonkrétní, stěžovatelka netvrdí žádný důvod nepřezkoumatelnosti
ani nezákonnosti. Stěžovatelka si přitom tohoto nedostatku svého podání musela být vědoma,
neboť v žalobě uvedla, že na jejím podrobném odůvodnění intenzívně pracuje a doručí je soudu
v co nejkratší lhůtě.
Usnesením ze dne 17. 8. 2011, č. j. 8 A 75/2011 – 29, vyzval Městský soud v Praze
stěžovatelku dle §37 odst. 5 s. ř. s. k doplnění žaloby. K doplnění žaloby došlo dne 8. 9. 2011.
Teprve ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutí o odvolání bylo stěžovatelce doručeno
ve středu dne 9. 2. 2011, dvouměsíční lhůta pro podání žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s. tak uplynula
dne 11. 4. 2011.
Městský soud v Praze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS, podle něhož v případech,
kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, aby žalobce
žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat
žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 soudního řádu správního,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno. V projednávané věci
tak Městský soud v Praze nebyl povinen výzvu k doplnění žaloby činit, neboť promarnění
zákonné lhůty pro podání žaloby nelze podle zákona prominout. Žalobu proto podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. odmítl.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Předně namítla, že žaloba žalobní důvody dle §71
odst. 1 písm. d) obsahovala. I pokud nebyly označeny dostatečně konkrétně, měl soud stěžovatelku
vyzvat k doplnění či opravě žaloby. Stěžovatelka zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 4 As 18/2007. V nyní projednávané věci sice Městský soud v Praze
stěžovatelku ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. usnesením vyzval k doplnění žaloby, nicméně následně
bez toho, že by se zabýval tím, zda výzvě vyhověla či nikoliv, žalobu odmítl s odůvodněním,
že k doplnění podání neměla být kvůli uplynutí lhůty pro podání žaloby vyzvána. Stěžovatelka
upozornila na to, že ji Městský soud v Praze vyzval k doplnění a opravě žaloby po více než čtyřech
měsících od podání žaloby. Soudu tak muselo být v okamžiku vydání usnesení dle §37 odst. 5 s. ř. s.
známo, že již dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula. Stěžovatelka má tak za to, že postup soudu
byl v rozporu se zásadou legitimního očekávání, soud totiž neměl v průběhu času svůj názor měnit.
Současně došlo i k porušení práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu dle §36
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne
24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 406/99, č. 11, podle něhož nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní
žaloby porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i právo na soudní
ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud vycházel v projednávané věci ze závěrů rozsudku rozšířeného
senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, v němž byla
řešena otázka obsahového vymezení žalobního bodu dle definice obsažené v §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a rovněž otázka, za jakých okolností je krajský soud povinen vyzvat žalobce k odstranění
vad žaloby ve vztahu k žalobním bodům.
Rozšířený senát se v citovaném rozsudku uzavřel, že za žalobní bod je nutno považovat
každé vyjádření žalobce, z něhož lze byť i jen v nejhrubších obrysech dovodit, že napadené
správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. „Jinými slovy, náležitost žaloby
dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti
individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní
k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného
správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná
právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho
přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň
ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle §37
odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána; v popsaném
případě vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu. Odmítnout žalobu, jak to učinil městský soud,
lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce nepředestřel žádný takový žalobní bod, popřípadě
jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat, a žalobce na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené
lhůtě neodstranil.“
Rozšířený senát rovněž zdůraznil, že lhůta stanovená v §71 odst. 2 větě druhé a třetí
s. ř. s. dopadá nejen na případy, kdy žalobce doplní vedle již obsažených další (nový) žalobní bod,
ale i na případy, kdy v žalobě neuvedl žalobní bod žádný; jen v těchto případech uplyne zákonná
lhůta (§72 odst. 1 s. ř. s.) marně, ve všech ostatních případech je na místě postup dle §37
odst. 5 s. ř. s.
V posuzované věci stěžovatelka v žalobě namítla, že napadené správní rozhodnutí
považovala za nezákonné proto, že nebyla v průběhu řízení řádně poučena o svých právech,
žalovaný ve svém rozhodnutí překročil meze správního uvážení, namítla i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí. Tato tvrzení stěžovatelky lze podle Nejvyššího správního soud považovat za obecně
formulované žalobní body, jejichž upřesnění mělo být stěžovatelce umožněno postupem dle §37
odst. 5 s. ř. s. Stěžovatelka tak ostatně učinila v podání doručeném Městskému soudu v Praze dne
8. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v usnesení ze dne 17. 8. 2011, č. j. 8 A 75/2011 – 29.
Právní názor Městského soudu v Praze, že žalobní tvrzení stěžovatelky nenaplňují znaky
žalobního bodu ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a žaloba je tak pro nedostatek podmínek
řízení neprojednatelná, správný není a odmítnutí žaloby z tohoto důvodu postupem podle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. je chybné. Proto Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze
k důvodné kasační stížnosti zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm je Městský soud v Praze podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným
tímto rozsudkem. Vyjde tedy z toho, že žaloba již v původním znění obsahovala žalobní body.
Následně proto posoudí, zda stěžovatelka v doplnění žaloby ze dne 8. 9. 2011 tyto žalobní body
dostatečně konkretizovala tak, aby žaloba mohla být věcně projednána.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu