ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.125.2013:11
sp. zn. 3 As 125/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 6/2, 112 16 Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2013,
č. j. 46 A 90/2013 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením z 2. 12. 2013, č. j. 46 A 90/2013 - 24 nepřiznal žalobci
(dále též jen „stěžovatel“) osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a vyzval jej k zaplacení
soudního poplatku za podání žaloby ve výši 2.000 Kč (výrok II.).
Krajský soud v odůvodnění shrnul, že stěžovatel s podáním žaloby nesplnil poplatkovou
povinnost, neučinil tak ani později, proto jej soud vyzval k zaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel na tuto výzvu reagoval žádostí o osvobození od soudního poplatku a v reakci
na zaslaný vzor osř č. 060 Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech v emailu
zaslal vlastní prohlášení, podle něhož jsou údaje o jeho osobě pravdivé a nezamlčují žádný údaj
týkající se jeho osobních a sociálních poměrů. V prohlášení stěžovatel též uvedl, že je svobodný,
bydlí v „nenájemním, nevlastnickém, samostatném, nebytovém obydlí“, je plně invalidní, pobírá nulové
zdanitelné příjmy a nezdanitelný příjem „přes tři tisíce korun měsíčně“, má peněžní závazky
za desetitisíce, „nenarušenou způsobilost zcizovat“ a vlastní elektronický psací stroj, jízdní kolo
a digitální televizor; má běžné výdaje na stravu, tisk, jízdné, papír, poštovné a DPH.
Krajský soud je názoru, že žaloba stěžovatele je zjevně bezúspěšná, jedná se o další
z mnoha případů šikanózního nadužívání žalobního práva a o případ, kdy stěžovatel rovněž
nedoložil majetkové poměry. Po předložení správního spisu sp. zn. Si 10/2013 soud zjistil,
že bodem 5 žádosti o informaci z 21. 12. 2012 se stěžovatel domáhal poskytnutí „rozhodnutí
23 Cdo 349/10-111, 23 Cdo 595/09-72“. V této části žádost byla odložena podle §14 odst. 5
písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že nejedná o rozhodnutí žalovaného
a žádost se netýká jeho působnosti. Krajský soud dovodil, že jde v obou případech o rozhodnutí
Nejvyššího soudu v řízení o dovolání ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních a nejde
tak o rozhodnutí v dispozici žalovaného, pokud by ovšem nešlo o související věc žalovaného;
taková souvislost však ze žádosti nevyplynula. Požadavek žalobce byl zcela nemístný a postup
žalovaného tak odpovídal skutečnosti, že je po něm požadována informace mimo jeho
působnost. Na okraj krajský soud poznamenal, že pravděpodobně měl stěžovatel na mysli
rozhodnutí 23 Co 349/10 - 111 a 23 Co 595/09 - 72, řádně však tato rozhodnutí neoznačil
a tato vada proto musí jít k jeho tíži.
S ohledem na opakovaná nedůvodná podání stěžovatele krajský soud citoval část usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74 týkající
se mj. pravidel pro osvobození od soudních poplatků a poukázal i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, z něhož vyplynulo, že stěžovatel
má právo vést spory, které se nedotýkají podstatných okolností stěžovatelovy životní sféry; není
však možné, aby náklady na vedení sporů, které je povinen zásadně hradit žalobce, za stěžovatele
pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Krajský soud v Praze byl
toho názoru, že stěžovatelem požadovaná rozhodnutí se týkala určení odpovědného subjektu
za postup České advokátní komory, jde o další žalobu zmnožující počet sporů, které stěžovatel
vede pouze s cílem jejich vedení a nikoliv s cílem dosažení rozhodnutí ve věci, jež se jeho života
konkrétně dotýká. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel odmítl vyplnit předepsaný vzorový
formulář pro posouzení majetkových a příjmových poměrů a zejména tyto skutečnosti ničím
nedoložil, byť k tomu byl vyzván.
Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž dílem polemizuje
s jednotlivými částmi odůvodnění, dílem rozporuje závěry soudu o zjevné bezúspěšnosti
jeho žaloby a důvody pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel
v kasační stížnosti namítl, že jej krajský soud poučil nesprávně o opravném prostředku,
neboť odvolání ani kasační stížnost proti dočasnému rozhodnutí není přípustná a poukázal
na to, že Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 3 As 125/2012 tuto otázku řeší v řízení
před rozšířeným senátem.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatelovy námitky jsou podřaditelné pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítána je tedy nezákonnost
napadeného usnesení pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Za situace, kdy předmětem kasačního
přezkumu je rozhodnutí (usnesení), jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních
poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů stanovených zákonem (§104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že přípustnost kasační stížnosti proti usnesení
o zamítnutí osvobození od soudních poplatků slouží k ochraně práv stěžovatele, proto
fakultativně nepřerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. do skončení řízení vedeného
před rozšířeným senátem ve věci sp. zn. 3 As 125/2012 a věc stěžovatele meritorně projednal.
Ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. definuje zákonné podmínky, při jejichž splnění může
být na žádost účastník zčásti osvobozen od soudních poplatků; základní podmínkou je přitom
doložení té skutečnosti, že účastník nemá dostatečné prostředky. Současný omezením
je, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li
pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Z citovaného ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že soud je vždy oprávněn posoudit
úspěšnost návrhu a i přes splnění základní podmínky nedostatku prostředků je možné žádost
o osvobození od soudních poplatků z tohoto důvodu zamítnout. Takový postup je logický,
neboť by bylo proti smyslu procesní ekonomie osvobodit účastníka od soudních poplatků
v řízení o návrhu zjevně neúspěšném. Nejvyšší správní soud ostatně tuto zásadu aplikoval
na případ stěžovatele, když v rozsudku z 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, závěrem
konstatoval, že účastníkovi může soud výjimečně dobrodiní osvobození od soudních poplatků
odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede; o výše uvedený případ
se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících
se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).
Krajský soud v Praze možnou úspěšnost stěžovatelovy žaloby posoudil v podstatě
zjištěním, že žalovaný žádosti o informace pod bodem 5 žádosti z 21. 12. 2012 vyhovět
ani nemůže, neboť informace (rozhodnutí vedená pod sp. zn. „Cdo“) žalovaný jednak nemá
ve své dispozici a z nekonkrétně formulované žádosti krajskému soudu ani žalovanému
nevyplynuly další souvislosti, na základě kterých by požadovaná rozhodnutí žalovaný mít měl.
Nejvyšší správní soud obdobně jako krajský soud ze žádosti založené ve správním spisu
městského soudu sp. zn. Si 10/2013 zjistil, že stěžovatel pod bodem 5 žádosti z 21. 12. 2012
požádal konkrétně o rozhodnutí č. j. 23 Cdo 349/10 - 111 a č. j. 23 Cdo 595/09 - 72. Žalovaný
stěžovateli dne 17. 1. 2013 sdělil, že uvedená rozhodnutí nejsou jeho rozhodnutími a netýkají
se jeho působnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se zjištěním Krajského soudu v Praze
v tom, že požadovaná rozhodnutí jsou označena pod spisovými značkami věcí evidovaných
podle kancelářského řádu Nejvyššího soudu. Identifikaci rozhodnutí stěžovatel nijak nedoplnil –
např. tím, o čem mělo být ve věci rozhodováno a žalovaný neměl podle čeho usoudit,
zda stěžovatel míní žádat o jiné informace, než o které skutečně požádal; je přitom zřejmé,
že žalovaný neodmítl poskytnout požadované informace, nemohl je však mít k dispozici
jako povinný subjekt. Z uvedeného vyplývá, že žaloba zjevně nemohla být úspěšná.
Pokud poté krajský soud připustil možnost písařské chyby stěžovatele v označení
rozhodnutí (namísto sp. zn. „Cdo“ pravděpodobně sp. zn. „Co“), ani z těchto rozhodnutí
žalovaného Krajský soud v Praze nedovodil jejich podstatnou souvislost se záležitostmi
stěžovatelovy sféry života. I v této části Nejvyšší správní soud nemůže jinak než se ztotožnit
se závěrem Krajského soudu v Praze, že žaloba nevybočuje z typově obdobných návrhů
stěžovatele kverulatorního charakteru, a proto ve věci dobrodinní osvobození od soudního
poplatku přiznat nelze.
Nejvyšší správní soud závěrem k poslednímu bodu argumentace krajského soudu uvádí,
že s. ř. s. nevymezuje způsob, kterým má účastník prokázat dostatečnost prostředků; současně
však poukazuje na svou judikaturu, kde vyslovil, že uvedený formulář je založen na dlouhodobé
soudní praxi a údaje, které má žadatel vyplnit, lze mít z hlediska rozhodování o osvobození
od soudních poplatků soudu za podstatné (vlastnictví movitého, nemovitého majetku, vyživovací
povinnosti, dluhy, apod.). Žadatel tedy není povinen žádané údaje sdělit soudu výhradně
formou vyplnění uvedeného tiskopisu. Chtěl-li však stěžovatel dosáhnout kladného rozhodnutí
o jeho žádosti, bylo nutné sdělit soudu jakoukoliv jinou formou veškeré požadované údaje
a v požadovaném rozsahu je doložit (např. usnesení Nejvyššího správního soudu z 30. 1. 2014,
č. j. 3 Aps 9/2013 - 22, z 23. 10. 2013, č. j. 9 Ans 7/2013 - 20). Neučinil-li tak stěžovatel, nelze
postupu Krajského soudu v Praze, který zejména pro nedoložení tvrzených skutečností neshledal
za prokázaný nedostatek prostředků, nic vytknout.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšná žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu náklady přesahující běžný rámec
výdajů na administrativu nevyplynuly, Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu