ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.38.2012:27
sp. zn. 3 As 38/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobkyně: S. K.,
zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, 120 00 Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č.j. MV-89577-2/VS-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 6 A 56/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2010, čj. MV-89577-2/VS-2009, Ministr vnitra zamítl rozklad
žalobkyně (dále „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále „žalovaný“) ze dne
24. 9. 2009, kterým byla zamítnuta její žádost o obnovu řízení podle ust. §100 odst. 6 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád). Stěžovatelka
se svou žádostí domáhala obnovy řízení, ve kterém ji byla rozhodnutím žalovaného ze dne
24. 10. 2006, čj. OAM-45-165-a/2006, uložena povinnost platit náklady na správní vyhoštění.
Stěžovatelka odůvodnila svou žádost o obnovu řízení novou skutečností, kterou
představuje rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 18/2009-119 ze dne 19. 6. 2009,
ve kterém Nejvyšší správní soud interpretoval ust. §123 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky ve znění do 20. 12. 2007 tak, že náklady nemohou
být požadovány po cizinci, nelze-li uhradit pohledávku z jistoty nebo z peněžních prostředků
cizince, tedy z prostředků, kterými cizinec v dané době disponuje, nikoli však z prostředků
získaných v budoucnu.
Žádost stěžovatelky o obnovu řízení byla žalovaným zamítnuta proto, že nebyly splněny
podmínky, které jsou dle §100 správního řádu pro povolení obnovy řízení nutné. Žalovaný
poukázal především na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 18/2009 -
119 v době vydání prvního rozhodnutí žalovaného neexistoval a nemohl tak být v tomto řízení
uplatněn. Doplnil také, že právě existence skutečnosti nebo důkazu v době původního řízení
je jednou z podmínek pro obnovu řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Stěžovatelka uvedené rozhodnutí napadla správní žalobou u Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“), který shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud ve svém
rozsudku rozebral podmínky, které musí být pro obnovu řízení podle §100 správního řádu
splněny a dospěl k závěru, že v daném případě není možné žádost o obnovu řízení posoudit
kladně. Městský soud při své úvaze vycházel z ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu
a dovodil, že pod novými skutečnostmi nebo důkazy se rozumí skutková zjištění, která v době
rozhodování nemohla být v řízení uplatněna bez zavinění účastníka, který návrh na obnovu řízení
podává. V době řízení tedy musí nutně existovat taková zjištění, která účastník buď neznal,
nebo nemohl použít. Městský soud dále zdůraznil, že při rozhodování o tom, zda jsou splněny
podmínky pro obnovu řízení, není předmětem řízení otázka správnosti či zákonnosti rozhodnutí,
ve vztahu k němuž je požadována obnova řízení. Závěrem městský soud konstatoval,
že vzhledem k tomu, že stěžovatelka jako důvod pro obnovu řízení uvedla jen rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 18/2009 - 119 ze dne 19. 6. 2009, který v době prvního
rozhodnutí neexistoval, nesplňoval její návrh jednu ze základních podmínek (existence nové
skutečnosti či důkazu v době původního řízení) pro obnovu řízení. Uvedl také, že novou
skutečností nemůže být pouze odlišný právní názor. Městský soud se vypořádal se všemi
námitkami stěžovatelky, včetně té, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemohlo být vykonáno
z důvodu pozdějšího přiznání mezinárodní ochrany.
Kasační stížnost
Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností pro důvody
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti se opět odvolává na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 18/2009 - 119 ze dne 19. 6. 2009, který považuje za důvod
pro povolení obnovy řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem městského soudu, že rozsudek Nejvyššího správního
soudu představuje skutečnost, která neexistovala v době prvního rozhodnutí. Dle stěžovatelky
by taková interpretace znamenala, že výrokem Nejvyššího správního soudu je tato skutečnost
tvořena, což je v rozporu s tím, že soudy právo netvoří, ale pouze vykládají. V takovém případě
výrok Nejvyššího správního soudu pouze konstatuje skutečnost, která plyne z ust. §123 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
ve znění do 20. 12. 2007, která však byla známa již v době původního řízení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatelka navrhuje rozsudek
městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3) a 4) s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené
v ust. §109 odst. 4) s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pro snazší orientaci Nejvyšší správní soud rekapituluje významné skutečnosti tohoto
případu. Stěžovatelce byla rozhodnutím Ministerstva vnitra čj. OAM-45-165-a/2006 uložena
povinnost uhradit náklady vzniklé v souvislosti se správním vyhoštěním v celkové výši 42.305 Kč
a to za stravu a pobyt v zařízení pro zajištění cizinců a za přepravní náklady. Proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra podala stěžovatelka správní žalobu k městskému soudu, který ji však
usnesením č. j. 8 Ca 361/2006 - 10 ze dne 19. 12. 2006 odmítl jako nepřípustnou s odůvodněním,
že se v daném případě jedná o rozhodnutí v soukromoprávní věci a nemůže tak být ve správním
soudnictví přezkoumáno. Práva domáhat se změny rozhodnutí v občanském soudním řízení,
případně možnosti podat proti usnesení městského soudu kasační stížnost, už stěžovatelka
nevyužila. Dne 19. 6. 2009 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 As 18/2009 – 119
ve vztahu k ust. §123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů ve znění do 20. 12. 2007 tak, že „Nepodaří-li se tedy správnímu orgánu
uhradit vzniklé náklady spojené s vyhoštěním cizince z jistoty či jeho peněžních prostředků ještě před jeho
vyhoštěním, není-li tedy s to uspokojit svoji "pohledávku" z těchto zdrojů, pak rozhodne o tom, která z osob
následujících v pořadí bude tuto úhradu plnit. (…) nemá při tom volbu, kterou z osob zvolí, ale je nucen
respektovat při vyžadování plnění pořadí, které určuje zákon sám.“. Toto rozhodnutí vedlo stěžovatelku
k závěru, že v jejím případě bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra nesprávné, což chtěla prokázat
v obnoveném řízení. Její žádost o obnovu řízení však Ministerstvo vnitra a posléze i městský
soud svým rozsudkem, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností, zamítly. Právě otázka
přípustnosti obnovy řízení je klíčovou otázkou tohoto rozhodování o kasační stížnosti.
Stěžovatelka se dovolává kasačních důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Přestože
její argumentace směřuje pouze ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., musel
se Nejvyšší správní soud vypořádat nejprve s námitkou, že rozhodnutí městského soudu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení
rozhodnutí městského soudu, viz k této problematice bohatá judikatura, například rozsudky
zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs
135/2004 – 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007
– 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245.
Protože sama stěžovatelka nijak v kasační stížnosti nekonkretizovala, proč by měl být
rozsudek městského soudu stižen vadou spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, zabýval se Nejvyšší správní soud touto námitkou v obecné rovině. Z konstantní
judikatury zdejšího soudu je patrné, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů především tehdy, opírá-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud zcela opomene vypořádat některou
z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58,
popřípadě rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Obdobně je rozhodnutí soudu zatíženo nepřezkoumatelností v případě,
že se soud ztotožní se závěry správního orgánu a označí je za správné, přičemž se ale nevypořádá
s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 – 55), respektive pokud
z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby
(srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Tento kasační důvod
však v dané věci neobstojí. Městský soud se zabýval zejména právě otázkou povolení obnovy
řízení, která je v dané věci stěžejní a tvořila také základ správní žaloby. Svou argumentaci potom
vystavěl na skutečnostech, které byly zjištěny v předchozím řízení před správním orgánem
a to zcela v souladu se zákonem. Z rozsudku městského soudu je patrné, že se s celým případem
důkladně seznámil a neopomenul žádnou skutečnost, která je v dané věci podstatná. Zabýval
se všemi námitkami, které stěžovatelka ve správní žalobě uvedla, a přidal k nim také vlastní
hodnocení, které zdůvodnil. Je to ostatně právě stěžovatelka, která ve své kasační stížnosti
s názory městského soudu polemizuje. Nejvyšší správní soud neshledal ani důvod pro zrušení
rozsudku městského soudu pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti. Podle
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz výše uvedený rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně,
jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Podobně
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost takové rozhodnutí, jehož odůvodnění je vystavěno
na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107).
Žádnou z výše uvedených vad však rozsudek městského soudu netrpí. Je jasně patrné
jak soud rozhodl, výrok byl řádně odůvodněn a je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení a k jakému
rozhodnutí správního orgánu se rozsudek váže. Ani vnitřní rozpornost právních hodnocení
rozsudek městského soudu neobsahuje, když celá právní argumentace vede ke stejnému závěru.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že rozsudek městského soudu netrpí vadou, kterou
je možno podřadit pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Z kasační stížnosti je patrné, že stěžejním důvodem je tvrzená nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], k čemuž ostatně směřuje celá argumentace stěžovatelky. V dané věci je to právní otázka,
zda jsou pro obnovu správního řízení splněny podmínky dle §100 správního řádu, či nikoli.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti věci, ve které
již bylo pravomocně rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že obnova řízení je právním institutem, který
je sto narušit právní jistotu účastníků řízení. Právní jistotu je ovšem třeba vnímat jako jeden
z pilířů právního státu. I z těchto důvodů obsahuje zákon jasné podmínky, které musí být
splněny, aby mohlo k obnově řízení dojít. Důvody, které opravňují správní řízení obnovit, jsou
stanoveny v §100 správního řádu, Prvý důvod je formulován v ustanovení odst. 1 písm. a)
takto:
„vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými“.
Druhý důvod je uveden pod písm. b) citovaného ustanovení a zní: „bylo zrušeno či změněno
rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno“. Pokud je některý
z těchto dvou důvodů splněn, musí dále platit, že „tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou
odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“. Posledním důvodem je případ,
kdy „rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem“ (viz §100 odst. 4 správního řádu). Obnovu řízení
je možné nařídit pouze tehdy, je-li alespoň jedna z podmínek splněna a zároveň jsou zachovány
subjektivní i objektivní lhůty dle §100 odst. 2 nebo 3 správního řádu. Z námitek stěžovatelky
a také ze zjištění, které provedl Nejvyšší správní soud, vyplývá, že v daném případě lze
argumentaci stěžovatelky posoudit jen dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Nejvyšší správní
soud se proto tímto důvodem dále zabýval.
Jako neznámou skutečnost, která vyšla najevo, označila stěžovatelka pouze rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 18/2009 – 119, jehož závěry dopadají
také na její situaci. Jak správně poznamenal již městský soud, ustanovení §100 odst. 1 písm. a)
se týká skutkových zjištění, „která v době rozhodování nemohla být v řízení uplatněna bez zavinění
účastníka podávajícího návrh. Tyto skutečnosti nebo důkazy v době řízení tedy musí nutně existovat, ale účastník
je buď neznal, nebo nemohl použít.“. Typicky se tak může jednat o nového svědka, jehož totožnost
nebyla v původním řízení známá, a který může podat nové informace o daném případu, nebo
například objevení listiny, která se pokládala za ztracenou, a která osvědčuje významné
skutečnosti. Do okruhu takových otázek však nemůže spadat rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu v jiném sporu, které přináší odlišné posouzení otázek právních. K přezkumu právních
otázek existují v oblasti veřejné správy jiné instituty. Typicky k tomuto účelu slouží přezkumné
řízení dle §94 správního řádu, ale také např. správní žaloba, či kasační stížnost. Tyto instituty
však stěžovatelka v řízení, jehož obnovy se domáhá, důsledně nevyužila, i když tak učinit mohla.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že i ve správním právu platí klasická právní zásada
„vigilantibus iura scripta sunt“ (práva náleží bdělým). Pokud stěžovatelka nevyužila všech řádných
možností obrany svých práv, nemůže se tím spíš nyní dovolávat mimořádného prostředku
obnovy řízení pouze na základě jiného právního názoru, který ve svém rozsudku Nejvyšší správní
soud vyslovil, i kdyby její dřívější argumentaci dával za pravdu.
Rozhodovací praxe zcela nepochybně reaguje na vývoj společnosti stejně jako na vývoj
právní úpravy, což bývá provázeno i změnami právního posouzení v judikatuře soudů. Takovým
vývojem potom prochází i rozhodování ve správním soudnictví. Vzhledem k principu ochrany
právní jistoty účastníků řízení však není možné dovozovat podmínky pro obnovu řízení dle §100
odst. 1 písm. a) správního řádu pouze na základě vývoje právního posuzování určité
problematiky, nebo vyslovením právního názoru zcela nového. Jiný výklad zmíněného
ustanovení by vedl k takovému zásahu do právní jistoty účastníků, že by popíral základní
principy, na kterých je vystavěn právní stát. Jakákoli změna právního názoru by totiž otvírala
možnost domáhat se obnovou řízení revize pravomocných rozhodnutí a princip právní jistoty
by se stal pouhou iluzí nahrazenou nekončícím cyklem revizí soudních rozhodnutí. Takovým
postupem by bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 1 Ústavy ČR, který v rámci definice
právního státu obsahuje i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv. Obdobný názor ostatně
vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, který se k podobným otázkám
již v minulosti vyjádřil: „Obnova řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 je – na
rozdíl od úpravy přezkumného řízení dle §94 téhož zákona – určena k nápravě skutkových nesprávností.
Případná změna či ustálení judikatury Nejvyššího správního soudu spadá do oblasti právního posouzení věci
a není skutečností či důkazem, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutková zjištění podstatná
pro objasnění skutkové stránky případu.“ (viz rozsudek ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 - 74,
dostupný na www.nssoud.cz). Názorovou konzistentnost k dané otázce ostatně dokládá
i rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15043/37, publ. jako Boh. F 8766/37,
který se vyslovil tak, že „(…) důvodem pro obnovu není ani změna judikatury nejvyššího správního soudu,
ani mylný právní názor poplatníka, jak neprávem tvrdí stížnost, neboť přehlíží, že tyto okolnosti nejsou
skutkového rázu, jak žádá zákon“. Ke stejnému závěru dospěla rovněž odborná literatura, viz
např. Vedral Josef, Správní právo, komentář, II. vydání, BOVA POLYGON Praha 2012, str. 860.
Je tedy zřejmé, že samotný rozsudek Nejvyššího správního soudu není novou skutečností,
na jejímž základě by bylo možné povolit obnovu řízení. Ve vztahu k citovanému rozsudku tohoto
soudu dne 19. 6. 2009 č. j. 5 As 18/2009 – 119, je tedy podstatné právě to, že nepřináší žádnou
novou skutkovou okolnost do dané věci, nýbrž pouze jiné posouzení okolností právních.
V takovém případě je ovšem obnova správního řízení dle §100 odst. 1 písm. a) vyloučena.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že ani druhou námitku stěžovatelky neshledal důvodnou.
Městský soud posoudil právní otázku přípustnosti obnovy řízení správně, když vyložil §100
odst. 1 písm. a) správního řádu tak, že na základě pouhého právního názoru vysloveného
Nejvyšším správním soudem, i když v podobné věci, není možné obnovu řízení povolit.
Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že kasační stížnost není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji proto ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému žádné náklady nad rámec nákladů
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu