ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.47.2004
sp. zn. 3 As 47/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
JUDr. A.K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004 č.
j. 5 Ca 8/2004 - 29,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004 č. j. 5 Ca 8/2004 – 29
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 8. 2004 č. j. 5 Ca 8/2004 - 29, jímž bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra, náměstka ministra
vnitra, ze dne 9. 12. 2003 čj. OZS-27-54/OM-F1-2003 zrušeno a věc vrácena žalovanému
k dalšímu řízení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobce se žalobou domáhal zrušení
shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 4. 9. 2002
čj. OSZ-51616-15/VD-Pi-2002 ve věci zániku nároku žalobce na příspěvek za službu dnem
30. 10. 2002.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co předchozí rozhodnutí žalovaného
o odvolání žalobce (rozhodnutí ze dne 24. 10. 2002 čj. OSZ-2-46/OM-VI-2002) bylo zrušeno
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. 5 A 156/2002 pro vady
řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů; žalovaný se nevypořádal
s otázkou vztahu ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 186/1992 Sb.“), jejichž znění nasvědčuje vzájemnému rozporu, a zcela akceptoval
ustanovení §116 odst. 4 tohoto zákona.
Žalobce v žalobě vytkl nesprávné právní posouzení věci. Správní orgány pochybily
při výkladu §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Žalobce dále namítl,
že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený ve shora uvedeném rozsudku
Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí žalovaného je ještě méně srozumitelné než jeho
předchozí rozhodnutí. Opět není zřejmé, proč podle názoru žalovaného příspěvek za službu
zanikl, a to dokonce ke dni 30. 10. 2002. Není rovněž zřejmé, na jaké případy by se, podle
názoru žalovaného a při jím provedeném výkladu §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb.,
ustanovení §118 odst. 2 téhož zákona vztahovalo. Žalobce uvedl, že příspěvek za službu mu
byl přiznán od 1. 1. 1994, ke dni 30. 10. 2002 činila jeho výše 9893 Kč. Nárok na starobní
důchod mu vznikl dne 31. 10. 2002. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá,
že žalovaný spojuje zánik nároku za příspěvek za službu s pouhým splněním podmínek
nároku na starobní důchod podle §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Tento výklad
je v rozporu s §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Samo splnění podmínek nároku
na starobní důchod podle §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. není spojeno s dalšími právními
následky, teprve uplatněním žádosti o tuto dávku podle §54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.
při splnění podmínek nároku na dávku a její výplatu se může stát pojištěnec jejím
poživatelem. V rozhodnutí o žádosti pak správní orgán autoritativně stvrzuje, že ke vzniku
nároku na dávku skutečně došlo (deklaratorní rozhodnutí) a přiznává tuto dávku
od požadovaného data k výplatě (konstitutivní rozhodnutí). Tomu odpovídá i právní úprava
uvedená v §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., která umožňuje provést poživateli příspěvku
za službu volbu mezi dalším pobíráním tohoto příspěvku a uplatněním nároku na starobní
důchod. Tuto volbu žalobce provedl podáním ze dne 9. 9. 2002. Zánik nároku na příspěvek
za službu nelze spojovat s pouhým splněním podmínek nároku na důchod podle §54 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., ale až se splněním podmínek §54 odst. 2 tohoto zákona. Opačný
výklad by vedl k eliminaci §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., neboť splnění věkové
podmínky pro vznik nároku na důchod je právní událostí, kterou nelze vůlí ovlivnit, a volbu
by tak nebylo možno provést.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí, protože napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem, v souladu s platnou právní úpravou i s právní názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve shora citovaném zrušujícím rozsudku. Právní
názor žalobce je mylný a ničím nepodložený, protože znění §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. je jednoznačné. Žalobcův výklad, že ke vzniku nároku je třeba kromě splnění zákonných
podmínek také požádat o přiznání dávky a její výplatu, je zcela neodůvodněný. Žalovaný
postupoval podle obecně známých pravidel výkladu právního předpisu – je nutno a možno
použít vždy toho ustanovení, které předmětný právní úkon či skutečnost upravuje. Zánik
nároku na příspěvek za službu je tedy nutno posuzovat podle §116 odst. 4 zákona
č. 186/1992 Sb. Ustanovení §118 odst. 2 tohoto zákona se naopak týká souběhu nároku
na příspěvek za službu s některým z vyjmenovaných důchodů. V projednávané věci však
k žádnému souběhu nedochází.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, který byl vydán
bez jednání, považuje právní výklad žalovaného, kterým se vypořádal, resp. nevypořádal
s otázkou vztahu §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., za nesprávný.
Zákonodárce v §118 odst. 2 uvedeného zákona souběh nároku za příspěvek za službu
a na důchod předpokládá a oprávněnému dává možnost volby. Byl-li by §116 odst. 4
uvedeného zákona vykládán tak, jak to činí žalovaný, nemohlo by k souběhu obou nároků
nikdy dojít a oprávněný by tak nikdy nemohl práva volby využít. Obě ustanovení jsou
při výkladu, který činí žalovaný, v rozporu právě proto, že §118 odst. 2 se vůbec nepoužije
a oprávněný nemůže realizovat zákonem předpokládané právo volby. Soud se ztotožnil
s právním názorem žalobce, že zánik nároku za příspěvek za službu podle §116 odst. 4 tohoto
zákona nelze spojovat s pouhým splněním podmínek nároku na důchod podle §54 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., ale až se splněním podmínek podle §54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., tj. se splněním nejen nároku na důchod, ale i nároku na jeho výplatu. Soud proto podle
§78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) rozhodnutí
žalovaného zrušil pro nezákonnost a podle odst. 4 věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný opřel kasační stížnost o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Žalovaný v kasační stížnosti trvá na tom, že zákon aplikoval správně a jedině možným
způsobem, naopak výklad Městského soudu v Praze je zcela nesprávný a nezákonný.
Žalovaný setrvává na výkladu vztahu obou ustanovení tak, jak je činil již dříve. Ustanovení
§116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. stanoví zcela jednoznačně, že příspěvek za službu
nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Podle §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. V případě
starobního důchodu jsou podmínky vzniku nároku na tuto dávku stanoveny v §29 písm. a)
téhož zákona tak, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění
nejméně 25 let a dosáhl věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, který činí
v daném případě 55 let věku pojištěnce. Z těchto ustanovení je zcela zřejmé, že nárok
na jednu dávku (příspěvek za službu) zaniká zároveň se splněním podmínek pro vznik nároku
na dávku druhou (starobní důchod).
Druhým důvodem kasační stížnosti je, že Městský soud v Praze takto rozhodl,
aniž by ve věci nařídil jednání; neumožnil tak účastníkům se projednávání věci zúčastnit
a hájit své zájmy v řízení, ačkoli nebyla naplněna žádná z možností uváděných v §76 s. ř. s.
Řízení před soudem tudíž vykazuje takovou vadu, která má za následek nezákonné rozhodnutí
poškozující žalovaného.
Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí a vyvracel její důvody.
Pokud jde o to, že soud rozhodl bez nařízení jednání, jde o určitou vadu řízení; ta však
nemohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí soudu ve věci samé. Nařízení jednání
soudem by nemohlo nic přinést, oba účastníci by pouze znovu přednesli svá, již mnohokrát
známá stanoviska a setrvali na nich. V projednávané věci není spor o skutkovém stavu věci,
jde o posouzení věci po právní stránce, což soud učinil. Nenařízení jednání tedy nemohlo mít
vliv na zákonnost rozhodnutí, tedy způsobit nezákonné rozhodnutí ve věci samé, jak tvrdí
žalovaný.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, zjistil, že kasační
stížnost je důvodná.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
V projednávané věci žalovaný přípisem ze dne 17. 3. 2004 (č.l. 21) ve stanovené lhůtě
sdělil soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez jednání a požaduje, aby ve věci
bylo nařízeno „ústní“ jednání. Městský soud v Praze však tento požadavek nerespektoval
a ve věci rozhodl bez jednání.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených
zákonem.
Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 4. 2003 sp.zn. III. ÚS 630/02 k tomu mj. uvedl:
„Ústavní soud již zaujal stanovisko…že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy,
má právo ve své věci takového řízení (jednání před soudy) se osobně zúčastnit, bez ohledu
na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost
účastníkům řízení znemožní…lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva
účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť je výslovným právem každého účastnit se (být
přítomen) jednání soudů ve své vlastní věci, obzvláště i tehdy, je-li nepochybné, že svou vůli
být přítomen při jednání soudu jednoznačně projevil.“
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře uvedl, že účastníku nelze upřít právo
na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li soud o věci bez nařízení jednání, aniž žalobci
řádně doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým postupem (§51 s. ř. s.), došlo v řízení
k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a je proto důvodem
pro jeho zrušení [§103 odst. 1 písm. d) s.ř.s.] – srov. č. 482/2005 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud vzal v úvahu shora uvedený nález Ústavního soudu i analogické
použití uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v projednávané věci žalovaný
výslovně prohlásil, že požaduje, aby soud jednání nařídil) a současně konstatoval,
že v projednávané věci nešlo o případ uvedený v §76 s. ř. s., kdy soud rozhoduje bez jednání.
Proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze, který je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, k projednání věci nařídí jednání, k němuž předvolá účastníky řízení.
V novém rozhodnutí Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu