ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.57.2004
sp. zn. 3 As 57/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
K. N., zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Zápotočným, se sídlem Telečská 7, Jihlava,
proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, odbor sekretariátu ředitele a krajského
živnostenského úřadu, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 5. 2004 čj. KUJI 7007/2004 PS/104, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 č. j. 57 Ca 41/2004 – 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 č. j. 57 Ca 41/2004 – 23
se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal včas kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského
soudu v Brně, jímž bylo rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odbor sekretariátu
ředitele a krajského živnostenského úřadu ze dne 5. 5. 2004 čj. KUJI 7007/2004 PS/104
zrušeno pro nezákonnost, věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že shora uvedeným
rozhodnutím žalovaného bylo podle §59 odst. 2 správního řádu odvolání žalobce zamítnuto
a napadené rozhodnutí potvrzeno. Odvolání směřovalo proti rozhodnutí Komise
k projednávání přestupků statutárního města Jihlavy ze dne 5. 3. 2004 čj. RP 1015/03/KKPP
(dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku
proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(dále jen „zákon o přestupcích“) – úmyslného narušení občanského soužití hrubým jednáním,
kterého se dopustil tím, že dne 23. 3. 2003 v odpoledních hodinách po 17. hodině v prostoru
nemovitosti N. V. 33 v J. se choval hrubě k P. J., bytem J., N. k. 15, odstrčením otevřenou
dlaní ruky v oblasti jejího levého ramene. Za spáchání výše uvedeného přestupku mu byla
uložena sankce podle §11 odst. 1 písm. b) a podle §49 odst. 2 zákona o přestupcích - pokuta
ve výši 500 Kč, a dále mu byla uložena povinnost uhradit podle §79 odst. 1 zákona o
přestupcích náklady řízení ve výši 1000 Kč. Ve druhé části výroku rozhodnutí správní orgán
I. stupně řízení o výše uvedených přestupcích podle §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích
zastavil z důvodu, že spáchání skutku, o nichž bylo vedeno řízení, nebylo prokázáno.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu pro nezákonnost a žádal jeho
zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vadu rozhodnutí spatřoval v nesprávném
hodnocení důkazů provedených v řízení, v jehož důsledku dospěl žalovaný k nesprávným
skutkovým zjištěním. Jednáním žalobce nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty
přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť v řízení nebyl prokázán
úmysl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a to ani úmysl nepřímý podle §4 odst. 2
písm. b) zákona o přestupcích. Jednání žalobce dále není možno posoudit jako hrubé, takže
skutek, o němž se řízení vede, není přestupkem. Žalobce v žalobě poukázal na svědecké
výpovědi, které by měly podporovat jeho tvrzení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyvracel její důvodnost a navrhl její zamítnutí.
Krajský soud shledal, že žaloba je důvodná. Poukázal na §2 odst. 1, §3 a 76 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích. Soud zrušil napadené rozhodnutí, neboť zjistil, že správní
orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení. Nezákonnost přezkoumávaného
rozhodnutí spatřoval krajský soud v tom, že správní orgán II. stupně (žalovaný) odvolání
žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, ačkoli žalobci nebylo
prokázáno zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek
výslovně označeno. Vzhledem k tomu, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty
přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, tudíž spáchání skutku, o němž
bylo vedeno správní řízení, nebylo žalobci z přestupku prokázáno, žalovaný ve smyslu §76
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích řízení zastavil. Nebylo-li tudíž spáchání skutku žalobci
prokázáno, pak výrok o uložení sankce – pokuty ve výši 500 Kč – je v rozporu s uvedeným
skutkovým zjištěním a proto krajský soud dospěl k právnímu závěru, že se jedná o nesprávné
právní posouzení věci. Proto napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Vněm je pak správní orgán vázán právním názorem soudu tak, že v rámci
odvolacího řízení se musí vypořádat s odstraněním vzniklých rozporů a ve věci samé znovu
rozhodnout.
Žalovaný v kasační stížnosti napadl rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Žalovaný uvedl, že výrok rozhodnutí správního orgánu má dvě části. Částí výroku
označenou II., bylo ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích zastaveno řízení
podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterých se měl žalobce dopustit tím, že měl
udeřit P. J. do levého ramene, čímž jí měl způsobit drobné ublížení na zdraví – zranění,
pohmoždění levého ramene, neboť spáchání těchto skutků nebylo žalobci prokázáno.
V části výroku označené I. byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že odstrčil P. J. otevřenou
dlaní levé ruky v oblasti jejího levého ramene. Toto přestupkové jednání bylo žalobci
spolehlivě prokázáno, žalobce byl touto částí výroku uznán vinným ze spáchání tohoto
přestupku a byla mu uložena výše uvedená sankce.
Za skutek, který nebyl žalobci prokázán, nebyla tedy žalobci uložena žádná sankce,
protože řízení o něm bylo zastaveno. Právní názor krajského soudu, který spatřuje
nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že žalobci byla uložena sankce, ačkoliv mu
spáchání přestupku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo prokázáno, se nezakládá na správném
posouzení věci a soud pro ně nemá dostatek důvodů.
Rozhodnutí krajského soudu je nezákonné proto, že soud v předcházejícím řízení
nesprávně posoudil otázku, jaké přestupkové jednání bylo žalobci prokázáno, za jaké
přestupkové jednání mu byla uložena sankce a v jaké věci bylo řízení zastaveno. Pro vydání
rozsudku, kterým krajský soud pro nezákonnost zrušil napadené rozhodnutí žalovaného,
neměl krajský soud dostatek důvodů.
Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel její důvodnost a navrhl její
zamítnutí.
Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu tyto skutečnosti podstatné
pro posouzení věci:
K jednání, které bylo posuzováno jako přestupek, došlo dne 23. 3. 2003.
Správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o přestupku dne 5. 3. 2004.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání. Žalovaný o tomto
odvolání rozhodl dne 5. 5. 2004 a právní moc je vyznačena dnem 12. 5. 2004.
Nejvyšší správní soud posoudil věc
takto:
Na projednávanou věc dopadá ustanovení §20 odst. 1 část věty před středníkem
zákona o přestupcích. Podle tohoto ustanovení přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho
spáchání jeden rok.
Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její
přerušení nebo stavení s těmi právními důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné
z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala.
Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.
Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel
namítal.
Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu §20 odst. 1 zákona
o přestupcích je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném
pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti,
nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím.
Podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku
zastaví, jestliže v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.
V projednávané věci lhůta jednoho roku od spáchání přestupku uplynula dnem
23. 3. 2004. Žalovaný však pokračoval po uplynutí této lhůty v meritorním projednávání
přestupku a dne 5. 5. 2004 o odvolání žalobce vydal meritorní rozhodnutí.
Žalovaný mohl vydat jedině možné rozhodnutí, jímž by řízení o přestupku zastavil
podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Pokud tak nerozhodl, porušil hrubě zákon.
Žalobce, ač zastoupen advokátem, ani v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového
orgánu, ani v žalobě proti rozhodnutí žalovaného nenamítl zánik odpovědnosti za přestupek
a tudíž ani nenavrhl zastavení řízení podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Povinností žalobce však nebylo ve správním řízení takový návrh učinit, protože správní
orgán, jak je shora uvedeno, k zániku odpovědnosti za přestupek přihlíží z úřední povinnosti.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti.
Nad rámec důvodů v kasační stížnosti je povinen zkoumat, zda řízení před soudem nebylo
zmatečné, zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. V intencích citovaného ustanovení shledal
Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, i když z jiných důvodů, než jsou uvedeny
v kasační stížnosti.
Podle čl. 10 Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Jednou z těchto mezinárodních smluv je Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod. Úmluva v čl. 6 odst. 1 větě první uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo
o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pod pojem „trestní
obvinění“ nelze zařadit pouze taková jednání, která jsou trestným činem ve smyslu
vnitrostátní právní úpravy. Trestním obviněním, které projednává a rozhodne o něm soud
v plné jurisdikci, jsou i jednání, která jsou podle vnitrostátní právní úpravy přestupkem. Plnou
jurisdikci je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba chápat tak, že čl. 6
odst. 1 nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky; stejně jako právní otázky mají
i skutkové okolnosti určující význam pro výsledek řízení. Právo na soud a na jurisdikční
řešení sporu platí jak pro právní, tak i pro skutkové otázky (rozsudek ve věci Le Compte et al.
z roku 1961).
Projednávanou věc, v níž jde o přestupek, je tak třeba podřadit pod režim čl. 6 odst. 1
Úmluvy v tom smyslu, jak jej vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Ze znění ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí
pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, nelze
výslovně dovodit, že by soud měl k zániku odpovědnosti za přestupek přihlížet z úřední
povinnosti, tedy i v případě, kdy zánik odpovědnosti za přestupek není v žalobě namítán.
Judikatura však dovodila, že jestliže účastník v žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu nenamítá vady řízení uvedené v §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., soud přihlédne z úřední
povinnosti k existenci takových vad jen za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné
ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti,
že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů
(rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. 272/2004 Sb. NSS).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je shora uvedený judikát aplikovatelný
na projednávanou věc. Přestupky, jak je shora uvedeno, jsou součástí právní kategorie
„trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, která zahrnuje v prvé řadě
obvinění z trestného činu a řízení o něm. Pro trestní stíhání, tedy pro řízení o trestných činech,
trestní zákon zakotvil v §67 odst. 1 institut promlčení trestního stíhání. Trestnost činu zaniká
uplynutím promlčecí doby, která činí tři roky až dvacet let. Této právní úpravě trestního práva
hmotného koresponduje úprava trestního procesu. V ust. §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu
je stanoveno, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat
a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle §172 odst. 1 písm. d) trestního
řádu státní zástupce zastaví trestní stíhání, je-li trestní stíhání nepřípustné (§11 odst. 1).
Podle §223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení,
že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1. V řízení o odvolání podle §257 odst. 1
písm. c) trestního řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu
zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly
zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§223 odst. 1, 2). Konečně, podle §257
odst. 2 trestního řádu, shledá-li odvolací soud že tu některá z okolností uvedených v §11
odst. 1 písm. a), b), i), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne,
aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání.
Ve všech těchto případech, které se týkají zastavení trestního stíhání pro jeho
promlčení a mají kogentní povahu, je mimo pochybnost, že ten, komu trestní řád ukládá
povinnost trestní stíhání zastavit pro promlčení trestního stíhání (státní zástupce, soud
v průběhu hlavního líčení, odvolací soud), tak činí bez návrhu, tedy z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že, patří-li přestupky do kategorie trestního
obvinění, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek (tedy, jinak řečeno,
k promlčení řízení o přestupku) z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný
postup v kategorii trestního obvinění a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy.
Krajský soud vyšel z jiného právního názoru, rozhodnutí žalovaného sice zrušil,
zavázal ho však právním názorem, z něhož vyplývá, že v řízení o přestupku by musel dále
pokračovat, i když již došlo k zániku odpovědnosti za něj.
Nejvyšší správní soud spatřuje v postupu krajského soudu jinou vadu řízení před ním,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Krajský soud v novém řízení zruší napadené rozhodnutí žalovaného a zaváže
ho právním názorem, že řízení o přestupku je třeba zastavit podle §76 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích, protože odpovědnost za přestupek zanikla.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu