ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.101.2005
sp. zn. 3 Azs 101/2005 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
Y. K., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary,
Moskevská 20, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 60 Az 66/2004 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 1. 2003 č.j. OAM-47/VL-10-02-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2004 č. j. 60 Az 66/2004 – 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2004 č. j. 60 Az 66/2004 – 86 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2003
č.j. OAM-47/VL-10-02-2003, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování ve věci
(dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto o neudělení azylu dle ustanovení §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož
zákona.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku shrnul skutková a právní zjištění ve věci
a zejména uvedl, že v posuzované věci opřel žalovaný své rozhodnutí o skutkový závěr,
že motivem odchodu z vlasti a důvodem žádosti o udělení azylu jsou problémy s bývalým
partnerem žalobcovy sestry a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, oba tyto
důvody žalobce sám opakovaně sdělil. Žalobce v žádné fázi řízení netvrdil, že by byl v zemi
původu pronásledován či by mu pronásledování hrozilo v souvislosti s tím, že uplatňoval
politická práva nebo svobody, případně z diskriminačních důvodů vyjmenovaných
v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný za daného stavu věci dle krajského
soudu tedy nepochybil, když shledal žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou
ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, skutkový stav, ze kterého
vycházel, má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Krajský soud neučinil zjištění
o nezákonnosti rozhodnutí ani o nezákonném postupu žalovaného správního orgánu před
vydáním rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel včas kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvody uvedené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel má zato, že v jeho případě nebyly splněny podmínky ustanovení §16 zákona
o azylu a naopak byly splněny podmínky ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť měl
velké problémy s bývalým švagrem, který v minulosti použil ve vztahu k němu násilné
jednání. Když se stěžovatel obrátil na státní orgány Ukrajiny, tyto mu nijak nepomohly, proto
se rozhodl řešit svou situaci žádostí o azyl v České republice. Hlavním důvodem podání
žádosti stěžovatele o udělení azylu je tedy skutečnost, že státní orgány ve vlasti zůstaly v jeho
věci nečinné. Pokud si žalovaný správní orgán vyžádal stanovisko Ministerstva zahraničí
České republiky, podle kterého je Ukrajina bezpečnou zemí ve smyslu zákona o azylu,
pak podle názoru stěžovatele nejde o zprávu aktuální, která by vycházela ze současné situace
na Ukrajině. Stěžovatel měl a má důvodný strach z pronásledování, i když mu není znám
důvod tohoto pronásledování. Stěžovatel napadá rovněž postup, kdy nebylo objektivně
zkoumáno, zda-li by nesplňoval podmínky pro udělení humanitárního azylu, zejména
za situace, kdy se na území České republiky nacházejí členové jeho rodiny, a má za to,
že v jeho případě je dána překážka vycestování dle §91 zákona o azylu. Dále stěžovatel
namítá, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu nevycházelo ze spolehlivě zjištěného
stavu věci, žalovaný si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, že nebylo možné učinit
závěr o tom, že stěžovatel se svou situací neobrátil na státní orgány, když v rámci správního
i soudního řízení uváděl, že se na ně obracel, že žalovaný neprovedl řádné hodnocení důkazů.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení,
zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
se zákonem, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Žalovaný trvá na svém názoru, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný navrhuje
kasační stížnost zamítnout a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 5. 1. 2003 žádost
o udělení azylu, ve které uvedl, že Ukrajinu opustil 26. 12. 2002, protože měl velké problémy
se svým bývalým švagrem (sestra stěžovatele se s ním rozvedla a odjela i se synem v roce
2001 do České republiky). Stěžovatel dále uvedl, že ve vlasti podnikal, měl stánek na tržnici,
v listopadu 2002 za ním přišel bývalý švagr a chtěl sdělit adresu svého syna, stěžovatel odmítl
a bývalý švagr mu zdemoloval stánek. Stěžovatel incident nahlásil policii, která mu však
nepomohla, bývalý švagr má mezi policisty své známé, od té doby se s ním stěžovatel
nesetkal, ale věděl, že jej stále hledá. Stěžovatel v žádosti doslovně uvedl, že žádá o azyl kvůli
legalizaci pobytu v České republice, že není, ani nikdo z rodiny, členem žádné politické
strany, ani jiné organizace, a nikdy nebyl. V případě návratu na Ukrajinu se stěžovatel obával
výhružek bývalého švagra. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 9. 1. 2003 stěžovatel
znovu popsal problémy, které měl ve vlasti se svým bývalým švagrem, a uvedl, že zničení
stánku oznámil policii, která oznámení přijala a přislíbila, že se tím bude zabývat, do doby
odjezdu stěžovatele z vlasti však policie nic neudělala. Stěžovatel se neobrátil na jiné složky
policie nebo na nějaké jiné státní orgány, protože by to dle jeho názoru nemělo cenu,
nepokusil se obrátit ani na nevládní organizace. Stěžovatel připustil, že ve vlasti neměl jiné
potíže, než shora popsané, neměl problémy se státními orgány, policií, soudy či jinými státní
institucemi, bezprostřední příčinou odchodu z vlasti bylo vyhrožování bývalého švagra,
a že důvodem žádosti je i legalizace pobytu v České republice. Na závěr pohovoru byl
stěžovatel seznámen se zprávami, které měl žalovaný správní orgán k dispozici (vyjmenovány
na straně třetí protokolu o pohovoru ze dne 9. 1. 2003), byla mu dána možnost seznámit se
s obsahem těchto zpráv a vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání, popřípadě navrhnout
jejich doplnění, čehož stěžovatel nevyužil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Plzni a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Žádost o udělení azylu lze zamítnout jako zjevně nedůvodnou v případech
taxativně vymezených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu. Podle §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Právní otázkou, kterou
se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda skutečnosti, které stěžovatel
v rámci řízení o udělení azylu uváděl, svědčí tomu, že by ve vlasti mohl být vystaven
pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Ze správního spisu jednoznačně
vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatel
ve státě původu musel důvodně obávat pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, neboť stěžovatel jako důvody pro udělení azylu uváděl toliko potíže, které měl ve vlasti
se svým bývalým švagrem, tedy se soukromou osobou, a snahu legalizovat si v České
republice pobyt. Co se týče stěžovatelova tvrzení v kasační stížnosti, že se ve vlasti obrátil
o pomoc na státní orgány, které mu však nepomohly, a že jejich nečinnost se stala hlavním
důvodem žádosti o azyl, toto tvrzení není totožné s tím, co stěžovatel uvedl v pohovoru
k žádosti o udělení azylu dne 9. 1. 2003. V pohovoru stěžovatel sice uvedl, že jednání svého
bývalého švagra spočívající v tom, že mu zničil stánek, oznámil policii, ale zároveň přiznal,
že na jiné státní orgány, včetně nadřízených orgánů policie, se neobrátil. Není tedy možné
přesvědčivě tvrdit, že státní orgány ve vlasti odmítly stěžovateli pomoci. Navíc stěžovatel
v rámci správního řízení o udělení azylu uvedl, že se státními orgány ve vlasti problémy
neměl, a že bezprostřední pohnutkou odchodu z vlasti bylo vyhrožování ze strany soukromé
osoby. Nejvyšší správní soudu konstatuje, že žalovaný zcela správně aplikoval ve věci
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, přičemž krajský soud správně projevil s jeho
postupem souhlas. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem
uplatněný důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. oprávněným.
Co se týče námitek stěžovatele, že v jeho případě nebylo objektivně zkoumáno možné
udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, a že u něj existuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud je žádost o azyl
zamítnuta správním orgánem jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 zákona o azylu,
nelze současně rozhodovat o splnění podmínek dle §12 zákona o azylu, neboť správní orgán
rozhodl konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého
ze zákonných důvodů pro udělení azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého
z důvodů předvídaných v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Pokud tedy žádost
stěžovatele o udělení azylu byla žalovaným zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) téhož zákona a žalovaný současně rozhodl o neudělení azylu
dle ustanovení §13 a §14 téhož zákona, dostal se výrok o zamítnutí žádosti o udělení
azylu do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Stejně
tak nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí skutečnost, že žalovaný správní orgán
rozhodl ve věci o neexistenci překážek vycestování dle §91 zákona o azylu, ačkoliv
z ustanovení §28 zákona o azylu (pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu,
ministerstvo v rozhodnutí uvede, zde se na cizince vztahuje překážka vycestování) plyne,
že výrok o překážce vycestování není obligatorní náležitostí rozhodnutí, kterým se rozhoduje
o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti výslovně uplatnil rovněž důvod dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to vadu řízení spočívající v tom, rozhodnutí žalovaného
správního orgánu nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, žalovaný si neopatřil
potřebné podklady pro rozhodnutí a neprovedl řádné hodnocení důkazů. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil
dostatek podkladů (vycházel především z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení
azylu a v pohovoru k důvodům žádosti), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový
stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným
v rozhodnutí. Rovněž krajský soud vycházel z dostatečných podkladů potřebných
pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům
jako žalovaný. Nejvyšší správní soud přijaté závěry ve věci sdílí a v řízení neshledal vadu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel nově namítá, že stanovisko Ministerstva zahraničí České
republiky k situaci na Ukrajině, ze kterého ve věci vycházel žalovaný, není zprávou aktuální.
Z předloženého správního a soudního spisu ve věci však plyne, že v rámci řízení o udělení
azylu (zejména při pohovoru k žádosti, kdy byl informován o zprávách, které má žalovaný
k dispozici) stěžovatel citovanou skutečnost vůbec nezmínil, a nenamítal ji ani v rámci řízení
o žalobě u krajského soudu. Jelikož Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, nelze k citované skutečnosti, uplatněné teprve v kasační stížnosti, přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném
znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu