ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.204.2005
sp. zn. 3 Azs 204/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobce T. V., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph.D., advokátem se sídlem Mírová 4,
Hustopeče, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 1. 8. 2003, č. j. OAM-1271/AŘ-2002, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 36 Az 823/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 24. 2. 2005, č. j. 36 Az 823/2003 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl
zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 11. 2001, čj. OAM-
8722/VL-10-ZA03-2001, a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím Ministerstva
vnitra nebyl žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že
se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ministr vnitra v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu uvedl, že se ztotožnil s názorem
Ministerstva vnitra o tom, že důvody žalobce pro udělení azylu nepředstavují zákonné důvody
pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Ministr vnitra dále upřesnil
žalobcova tvrzení s tím, že žalobce v zemi původu po výkonu vojenské služby pracoval
jako dělník na katastrálním úřadě, tedy ve státní instituci, což lze v podmínkách vysoké
nezaměstnanosti hodnotit spíše jako výhodu, nikoliv jako šikanu nebo diskriminaci. Nesdílel
tedy po odchodu do civilu osud ostatních členů rodiny údajně vyloučených z možnosti legálně
vykonávat jakékoliv zaměstnání; důvodem měla být skutečnost, že rodina žalobce sloužila
předchozímu režimu ve Vietnamu. Ministr vnitra dále uvedl, že žalobce byl od roku 1988
v České republice zaměstnán, poté legálně podnikal a do konce roku 1999 zde měl
dlouhodobý pobyt. Po výkonu trestu odnětí svobody bylo žalobci uděleno vyhoštění
a po propuštění z trestu odnětí svobody požádal o udělení azylu. Při pohovoru k žádosti
o udělení azylu žalobce nezmínil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho diskriminaci
či pronásledování v zemi původu. Žalobce pouze naznačil možnost výslechů a případného
uvěznění za to, že byl v České republice potrestán trestem odnětí svobody; žalobce
však současně opětovně potvrdil, že jediným důvodem žádosti o udělení azylu je snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky. Ministr vnitra uvedl, že s ohledem na §31
zákona o azylu ve znění účinném do 31. 1. 2002 nepřihlédl k novým skutečnostem uvedeným
v rozkladu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, čj. 36 Az 823/2003 - 60, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí ministra vnitra. V odůvodnění rozsudku
soud uvedl, že ministr vnitra i Ministerstvo vnitra v řízení respektovaly nutnost objektivního
zjištění skutkového stavu a zaměřily se na zjištění, zda žalobci v zemi původu hrozilo
pronásledování či nikoliv. Soud se ztotožnil se závěry, že u žalobce není dán žádný důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť z jeho výpovědi bylo zřejmé,
že jeho snahou bylo zlegalizovat pobyt na území České republiky. Při odchodu ze země
původu žalobce neměl žádné obtíže, přicestoval na základě mezivládní dohody obou zemí
a ani v průběhu jeho pobytu na území České republiky nenastaly v zemi původu takové
změny, jež by u žalobce založily důvod pro udělení azylu. Soud uvedl, že ministr vnitra
nepochybil, pokud k novým skutečnostem uvedeným v rozkladu nepřihlédl s odkazem
na §31 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 1. 2002. K tvrzení žalobce při ústním
jednání, že při pohovoru došlo k zestručnění okolností, které žalobce vedly k podání žádosti
o udělení azylu, a k částečnému zkreslení jím uváděných důvodů pro udělení azylu, soud
uvedl, že k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout. Podle soudu byla tato námitka žalobce
podle §71 odst. 2 s. ř. s. opožděná, neboť soud ve správním soudnictví přezkoumává
v souladu se zásadami dispoziční a koncentrační napadené rozhodnutí zásadně v rámci řádně
a včas uplatněných žalobních bodů; v daném případě byla tato námitka uplatněna až opožděně
při ústním jednání. Soud označil navrhovaný důkaz výslechem žalobce za nadbytečný,
neboť povinností žalobce bylo přímo při pohovoru k žádosti o udělení azylu pravdivě uvést
svůj příběh, k čemuž měl dostatečnou možnost přímo v řízení o udělení azylu. Ze všech
uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že je ohrožen pronásledováním
a diskriminací ve smyslu zákona o azylu, neboť jeho rodina sloužila předchozímu režimu,
pročež byli diskriminováni, s velkými obtížemi zajišťovali základní životní potřeby a nemohli
vykonávat legální zaměstnání. Žalobce je ochoten vrátit se do Vietnamu, až tam skončí
komunistický režim. V těchto skutečnostech spatřuje stěžovatel důvody pro udělení azylu.
Žalobce uvádí, že již v řízení před krajským soudem upozorňoval na to, že pohovor byl
při překladu zestručněn tak, aby žalobci nebyl azyl udělen. Přitom na politické problémy
své rodiny žalobce poukázal již v žádosti o udělení azylu. Proto tyto skutečnosti uvedl
také v rozkladu, přičemž na tyto skutečnosti měl být brán zřetel. Krajský soud se však touto
skutečností nezabýval a neprovedl ani výslech žalobce. Tím došlo k porušení rovnosti stran
v řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 24. 2. 2005, čj. 36 Az 823/2003 - 60, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Současně stěžovatel požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má
za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání
a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení, a na vydaná rozhodnutí. Žalovaný
uvedl, že při rozhodování vycházel především z výpovědí stěžovatele a z jeho důvodů,
jež však nebyly zákonnými důvody pro udělení azylu na území České republiky. Žalovaný
trvá na tom, že se věcí zabýval individuálně a svědomitě a že se zabýval všemi okolnostmi
případu. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s .; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor,
který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném
rozhodnutí Krajského soudu v Brně neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že splnil
podmínku pronásledování nezbytnou pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto námitku neshledal důvodnou,
neboť skutečnosti uváděné žalobcem v průběhu řízení o udělení azylu nezaložily důvod
pro udělení azylu na území České republiky. Skutečnosti uvedené v rozkladu proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra o neudělení azylu o tom, že rodina stěžovatele byla pronásledovaná
pro svou náklonnost k bývalému režimu, nebyly shledány důvodnými, a to s ohledem
na skutečnost, že žalobce těmito problémy sám nebyl postižen, pracoval ve státní instituci
a ani jinak neprokázal, že by byl před odchodem ze země původu jakkoliv pronásledován.
Správní orgány i soud prvního stupně tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu správně
konstatovaly, že u stěžovatele není dán důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu;
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel tento důvod kasační
stížnosti specifikoval tvrzením, že již v řízení před krajským soudem namítal, že v protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu byl překlad žalobcových tvrzení zestručněn tak,
že to vedlo ke zkreslení a následnému neudělení azylu žalobci. Nejvyšší správní soud
poukazuje na to, že aby mohl být řádně uplatněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., musela být vada řízení před správním orgánem důvodně vytýkána již v řízení
před krajským soudem. Tak se však v tomto případě nestalo, jelikož uvedená skutečnost byla
v žalobním řízení uplatněna poprvé až při ústním jednání, tedy po uplynutí lhůty pro podání
žaloby a tedy i pro rozšíření žalobních bodů a krajský soud proto s ohledem na §71 odst. 2
s. ř. s. takové rozšíření žalobních bodů neakceptoval. Proto nemohlo být toto tvrzení
předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
K námitce stěžovatele, že ministr vnitra měl vzít v potaz skutkové novoty uplatněné v řízení
o rozkladu, Nejvyšší správní soud v souladu s názorem krajského soudu konstatuje, že ministr
vnitra v dané věci nepochybil. Podle §31 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 1. 2002
k novým skutečnostem nebo důkazům uvedeným v rozkladu ministerstvo přihlédne,
jen pokud by mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení před správním
orgánem prvního stupně uplatněny bez zavinění účastníka řízení; o takovou situaci
se však v souzené věci nejednalo.
Posledním důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel tento důvod kasační stížnosti specifikoval tím, že krajský soud pochybil,
když neprovedl navrhovaný důkaz výslechem žalobce. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede
a může provést i důkazy jiné. Soud tedy není povinen provést všechny navrhované důkazy,
je však povinen se vypořádat s tím, proč navrhovaný důkaz neprovedl. V souzené věci
se krajský soud s touto skutečností vypořádal, když konstatoval, že důkaz výslechem
stěžovatele by byl v soudním řízení nadbytečný, neboť všechny skutečnosti relevantní
pro rozhodnutí o žádosti o udělení azylu měl stěžovatel možnost uplatnit v řízení o udělení
azylu, což však neučinil. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu