ECLI:CZ:NS:2013:3.TCU.85.2013.1
sp. zn. 3 Tcu 85/2013 -126
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013 návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, na rozhodnutí podle §10 odst. 2 tr. ř. ve věci podezřelých Bc. P. T. , Bc. M. Š. , Ing. I. F. , a RNDr. P. N. , a rozhodl takto:
I. Podle §10 odst. 2 tr. ř.
podezřelý RNDr. P. N. ,
není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení
ohledně jednání spočívajícího po skutkové stránce v tom, že „v období od podzimu 2012 do ledna 2013 v součinnosti s dalšími osobami slíbil Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. získání pozic ve státem ovládaných subjektech pro ně samotné nebo pro jimi určené osoby, a to v souvislosti s jejich postavením poslanců a v souvislosti s nadcházejícím projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou dne 6. 9. 2012 předložen poslanecké sněmovně a téhož dne byl poslancům rozeslán jako tisk 801/10, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry; tito takový příslib přijali a následně skutečně jim RNDr. N. slíbené pozice zajistil a Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. do nich nechali ustanovit sebe nebo jimi určenou osobu, kdy konání uvedených osob probíhala mimo jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů, čímž byl porušen zájem společnosti na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu“ , s nímž státní zástupce spojuje podezření, že spáchal trestný čin podplácení podle §332 odst. 1 věta prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
II. Podle §10 odst. 2 tr. ř. se návrh státního zástupce ohledně podezřelých Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. zamítá .
Odůvodnění:
I.
Usnesením ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě (dále i jen „státní zástupce“), rozhodl podle §160 odst. 1 tr. ř., za použití §174 odst. 2 písm. c) tr. ř., o zahájení trestního stíhání mimo jiné obviněných Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. pro skutky posouzené jako trestný čin (přečin) zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a trestný čin (zvlášť závažný zločin) přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jako spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku, které měly spočívat v tom (bod ad 2/ usnesení), že obvinění společně v přesně nezjištěné době nejméně od 3. října 2012 do doby zahájení trestního stíhání v P., jako úřední osoby – poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ve společném úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v tom, že v souvislosti se vzdáním se mandátu poslance a tím vytvoření reálné možnosti pro předsedu vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., že bude schválen vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou České republiky dne 6. 9. 2012 předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a dále dne 6. 9. 2012 poslancům rozeslán jako sněmovní tisk 801/0, s nímž vláda České republiky spojila žádost o vyslovení důvěry, získají členství v orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu společností, u nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech, úmyslně v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, konkrétně s tím, aby poslanci v souladu s čl. 23 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, jednali v souladu se svým slibem, kterým na svou čest slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a dále, aby v souladu s čl. 26 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky vykonávali svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nebyli přitom vázáni žádnými příkazy, vykonávaje svou pravomoc v rozporu s citovanými ustanoveními čl. 23 odst. 3 a čl. 26 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky,
- předseda vlády České republiky a poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N. nejméně ode dne 18. 9. 2012 dal slib, prostřednictvím Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, poslancům Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. poskytnutí této formy úplatku,
- poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. jako úřední osoby, kdy za osoby poslanců Bc. M. Š. a Ing. I. F. po vzájemné dohodě jednal poslanec Bc. P. T., si nejméně ode dne 3. 10. 2012 dali slíbit úplatek ve formě získání členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech,
- předseda vlády České republiky a poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N. dále nejméně ode dne 5. 11. 2012 začal vyvíjet aktivitu směřující k tomu, aby poslancům Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. byl slíbený úplatek poskytnut,
- dne 6. 11. 2012 byla mezi předsedou vlády České republiky a poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N. jako stranou nabízející úplatek, jednajícím prostřednictvím Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, a Bc. P. T., Bc. M. Š., a Ing. I. F., jako úředními osobami - poslanci, dosažena dohoda o obsahu úplatku - získání členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě - a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech,
- dne 7. 11. 2012 se poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., za příslibu úplatku ve formě získání členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě - a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech, od předsedy vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., vzdali poslaneckého mandátu,
- a dále dne 20. 12. 2012 byl bývalému poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Bc. M. Š. z iniciativy předsedy vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., za součinnosti dalších osob, poskytnut úplatek ve formě zvolení předsedou dozorčí rady společnosti ČEPRO, a. s., IČ:,
- dne 11. 1. 2013 byl bývalému poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. I. F., z iniciativy předsedy vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., za součinnosti dalších osob, poskytnut úplatek ve formě zvolení za člena představenstva společnosti Český Aeroholding, a. s., a souběžně v tomtéž měsíci formou získání pozice vrchního ředitele pro strategii a rozvoj ve společnosti Český Aeroholding, a. s., IČ:,
- dne 26. 1. 2013 byl bývalému poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Bc. P. T., z iniciativy předsedy vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., za součinnosti dalších osob, poskytnut úplatek ve formě zvolení jím požadované osoby - L. A. -
- přičemž Bc. P. T., v důsledku jeho obav z případných následků tohoto postupu, dosud nebyl poskytnut úplatek v celém rozsahu, když do současné doby nezískal členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě - a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech .“
II.
Na základě návrhů obviněných Bc. M. Š. a Bc. P. T. rozhodl Nejvyšší soud usneseními ze dne 16. 7. 2013, č. j. 3 Tcu 76/2013-66 a č. j. 3 Tcu 77/2013-65, podle §10 odst. 2 tr. ř., že obvinění jsou vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně jednání popsaného prakticky shodně jako ve shora citovaném usnesení o zahájení trestního stíhání (bod ad 2/).
V reakci na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství usnesením ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 5 NZT 31/2013, z podnětu stížností obviněných Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. částečně zrušil usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, ve vztahu k těmto obviněným (v části pod bodem ad/ 2) a státnímu zástupci uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stížnostní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ve světle výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze než dospět k závěru, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání výše jmenovaných obviněných nemůže obstát.
III.
Nejvyššímu soudu byl následně doručen návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě (dále jen „státní zástupce“), ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, na rozhodnutí podle §10 odst. 2 tr. ř. ohledně podezřelých Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. a rovněž podezřelého RNDr. P. N.
V úvodu návrhu státní zástupce připomněl časové souvislosti celého případu s tím, že vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů (tisk 801/0), spojený s návrhem na hlasování o vyslovení důvěry vládě, byl Poslaneckou sněmovnou schválen dne 7. 11. 2012 ve 3. čtení právě poté, co se podezřelí Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. vzdali svých poslaneckých mandátů. Přitom v době od října 2012 do 6. 11. 2012 probíhala mimo jiné právě mezi těmito poslanci a vedoucími představiteli Občanské demokratické strany jednání, o kterých byla informována veřejnost a na nichž měl být hledán kompromis mezi jednajícími stranami, tedy vzájemně přijatelné úpravy obsahu návrhu zákona (např. z hlediska výše sazeb daně z přidané hodnoty, parametrů zdanění vysokých příjmů apod.). Dne 6. 11. 2012 ve večerních hodinách bylo oznámeno, že výsledkem jednání je to, že vládní návrh zákona nebude po obsahové stránce jakkoli měněn, přičemž poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. se před hlasováním vzdají svých poslaneckých mandátů, což se také následně dne 7. 11. 2012 ústním projevem před plénem Poslanecké sněmovny skutečně stalo. Tato jednání měla podle státního zástupce ryze politický charakter a o jejich legitimitě není důvod pochybovat. V trestním řízení vedeném orgánem Policie České republiky, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, však bylo zjištěno, že kromě těchto jednání probíhala se zmíněnými poslanci paralelně i jednání další, tentokrát však již utajovaná a co do své podstaty soukromá, a to v době nejméně od 3. 10. 2012 do 6. 11. 2012. V jejich rámci byla vedena telefonická komunikace, která vykazuje zjevné znaky konspirace. Zúčastněné osoby v jejím rámci hovořily jen v náznacích, slova byla používána nikoli v běžném, ale v přeneseném významu, který byl bezpečně znám pouze účastníkům hovorů. Těchto jednání bylo více a účastnili se jich zejména Mgr. J. N., Mgr. R. B., MBA, RNDr. P. N., Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. a dále Ing. R. F. a J. F., byť ne každá osoba byla přítomna na každém jednání. Schůzky se uskutečnily na více místech v P. a v B., z nichž některá nebyla blíže zjištěna. Tři zaznamenané schůzky byly uskutečněny v budově Poslanecké sněmovny, a to dne 30. 10. 2012 po 16:00 hod. mezi Mgr. R. B., MBA, a Bc. P. T., dne 6. 11. 2012 od asi 9:00 hod. mezi Mgr. J. N., RNDr. P. N., Mgr. R. B., MBA, a Bc. P. T. a dne 6. 11. 2012 od asi 16:30 hod. mezi Mgr. J. N., RNDr. P. N., Mgr. R. B., MBA, a Bc. P. T. Z dokumentů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, veřejně dostupných na webových stránkách této instituce, pak dle poukazu státního zástupce vyplývá, že co se týče členství Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. a RNDr. P. N. v orgánech Poslanecké sněmovny, Bc. P. T. byl v inkriminované době členem Organizačního a Volebního výboru, Podvýboru pro přípravu novely zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a Volební komise, Bc. M. Š. byl členem Rozpočtového výboru a Výboru pro zdravotnictví, Ing. I. F. byl členem Hospodářského, Kontrolního a Petičního výboru a RNDr. P. N. nebyl členem žádného orgánu Poslanecké sněmovny.
Státní zástupce dále poukázal na časový harmonogram a reálný průběh schůzí Poslanecké sněmovny a Rozpočtového výboru a jednání poslaneckého klubu ODS s tím, že dne 30. 10. 2012 v době kolem 16 hod., kdy se odehrála v budově Poslanecké sněmovny schůzka mezi Mgr. R. B., MBA, a Bc. P. T., neprobíhalo ani jednání pléna (schůze) Poslanecké sněmovny ani žádného sněmovního výboru, podvýboru či komise, jichž by byl Bc. P. T. členem. Stejný závěr pak dovodil i stran schůzky dne 6. 11. 2012 mezi Bc. P. T. a Mgr. J. N., RNDr. P. N. a Mgr. R. B., MBA. Že se tato jednání nemohla odehrát „na schůzi Poslanecké sněmovny“ je zřejmé už z toho, že Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, kteří nebyli poslanci, se jednání žádného orgánu Poslanecké sněmovny ani účastnit nemohli. Navíc taková jednání ani nebyla na programu schůze. Většina schůzek pak byla uskutečněna mimo půdu Poslanecké sněmovny. Tři z nich sice v její budově proběhly, avšak zjevně se jednalo o ryze soukromá jednání jejich účastníků, ne o účast na schůzi sněmovny či zasedání výborů, podvýboru nebo komisí či klubu politických stran. Obsahem schůzek bylo vyjednávání o tom, že Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. získají v budoucnu určité funkce v obchodních společnostech, kde je Česká republika majoritním akcionářem, nebo funkce v orgánu státu, případně že takové funkce získají jimi určené osoby. Na tomto místě tedy již nešlo o politické vyjednávání o možných úpravách obsahu vládního návrhu zákona, ale o privátní jednání, zda určité osoby mohou získat nějakou funkci pro sebe, nebo dokonce pro někoho jiného, a kterou funkci konkrétně, jakož i příslib budoucího zajištění takové pozice. Šlo o funkce, k nimž není neomezený přístup a na jejichž vznik není právní nárok. Vyjednávání bylo završeno slibem jedné jednající strany, konkrétně RNDr. P. N., kterému dělali prostředníky Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, druhé jednající straně, představované nakonec Bc. P. Bc. M. Š. a Ing. I. F., že oni sami nebo jimi určené osoby získají vymezené funkce, a takový příslib byl přijat. Následně k ustanovení do příslušných funkcí také došlo. Bc. M. Š. byl konkrétně dne 20. 12. 2012 zvolen členem dozorčí rady obchodní společnosti ČEPRO, a. s., a následně dne 31. 1. 2013 jejím předsedou, Ing. I. F. byl dne 11. 1. 2013 zvolen členem představenstva obchodní společnosti Český aeroholding, a. s., kdy současně v měsíci lednu 2013 ještě získal pozici vrchního ředitele pro strategii a rozvoj v této společnosti, a dne 26. 1. 2013 byl L. A. jako osoba určená Bc. P. T. zvolen členem dozorčí rady obchodní společnosti České dráhy, a. s., přičemž Bc. P. T. nebyl do žádné funkce zvolen či jmenován, neboť se RNDr. P. N. a osoby za něho jednající obávali, že by to vzbudilo negativní ohlas u veřejnosti, hromadných sdělovacích prostředků a případně i u politických stran.
Zjištěné skutečnosti o výše zmíněných paralelních jednáních vedených utajeně před veřejností pak podle státního zástupce nasvědčují tomu, že slib zisku takových funkcí byl dán a byl přijat v souvislosti s tehdejším postavením Bc. T., Bc. Š. a Ing. F. jako poslanců Poslanecké sněmovny. Předmětem těchto jednání nebyly žádné politické kompromisy, ale budoucí osobní výhody pro dotčené poslance s cílem je přesvědčit, aby ustoupili ze svých veřejně deklarovaných politických požadavků. Taková jednání ovšem nelze považovat za politická a legitimní, neboť jejich obsahem byl slib poskytnutí určitých neoprávněných osobních výhod ve spojitosti s vykonáváním veřejné funkce.
Státní zástupce zdůraznil, že plně respektuje indemnitu, jak je vymezena ustanoveními čl. 27 odst. 1, odst. 2 Ústavy, avšak na straně druhé je přesvědčen, že v trestním řízení byly opatřeny důkazy o jednání, které pod nestíhatelné jednání podřadit nelze a které zároveň naplňuje znaky trestného činu. Pak je ovšem jeho povinností podle §2 odst. 3 tr. ř. je stíhat. Zásadní rozdíl totiž tkví v tom, zda je trestní odpovědnost spatřována v jednání, kdy si poslanec nechá slíbit a přijme úplatek za ovlivnění projednávání zákona (tedy nepochybně v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu), nebo zda je trestní odpovědnost spatřována pouze ve způsobu hlasování v Poslanecké sněmovně. Státní zástupce nijak nesporuje skutečnost, že trestně právní postih hlasování poslance a jeho projevů v Poslanecké sněmovně není přípustný. K tomu ostatně ani původní usnesení o zahájení trestního stíhání nesměřovalo. Nicméně pokud si poslanec nechá slíbit a přijme úplatek v souvislosti s projednáváním zákona, jde o situaci odlišnou. Souvislost s postavením poslance nebo s průběhem legislativního procesu zde sice figuruje jako jeden ze znaků skutkové podstaty, ale nejde o postih pro tuto skutečnost. Jde o postih přijetí slibu úplatku, resp. přijetí úplatku. V této souvislosti státní zástupce argumentoval tím, že i u běžně postihované korupce je podstatná existence souvislosti přijetí slibu úplatku nebo úplatku samotného s obstaráváním věci obecného zájmu. Samotný způsob obstarávání věci obecného zájmu již může být zcela v souladu se zákonem (a tedy trestně nepostižitelný). Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku to není relevantní, neboť tímto trestným činem není postihován způsob obstarávání věcí obecného zájmu, ale přijetí úplatku nebo slibu úplatku v souvislosti s tím. Pokud obecně při postihu přijetí úplatku nemusí být trestně postižitelné samo obstarávání věcí obecného zájmu, je obdobně nerozhodné, pokud by byl trestní postih samotného obstarávání věcí obecného zájmu vyloučen, tak jako tomu je u hlasování poslanců ve smyslu čl. 27 odst. 1 Ústavy. Jinými slovy, pokud si poslanec na soukromém jednání (tj. jednání mimo jednání Poslanecké sněmovny či jejích orgánů) pro sebe nebo pro jiného nechá slíbit, že v budoucnu získá postavení ve státem ovládaném subjektu, a činí tak v souvislosti s projednáváním návrhu zákona, nejedná se o žádný projev v Poslanecké sněmovně či v jejích orgánech podle čl. 27 odst. 2 Ústavy ani o hlasování podle čl. 27 odst. 1 Ústavy. Nejde o politickou činnost poslance, která by vedla k nějaké politické dohodě, kompromisům či politickým rozhodnutím, ale o přijetí příslibu osobního prospěchu, kterého by se mu jinak nedostalo. Byť samotný následný výkon funkce poslance (způsob hlasování, nehlasování či vzdání se mandátu) sám o sobě nevykazuje znaky žádného trestného činu a i kdyby vykazoval, nebyl by trestně postižitelný, přijetí takového slibu za daných okolností podle přesvědčení státního zástupce naplňuje znaky trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea prvá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a poslanci, kteří se takového jednání dopustili, by neměli být z pravomoci orgánů činných v trestním řízení vyňati. Rozdíl mezi politickou činností a trestně postižitelným jednáním spočívá v posouzení zájmu, který je v tom kterém případě sledován. Pokud Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. jako poslanci vyjednávali o podobě návrhu zákona, do něhož chtěli prosadit obsahové změny, bylo to legitimní a zákonné, neboť tím zjevně sledovali veřejný zájem, tak jak jej sami vnímali. Pokud však paralelně vedli jednání o tom, že by od prosazování takto jimi chápaného veřejného zájmu ustoupili za to, že získají do budoucna funkce pro své další uplatnění nebo pro uplatnění jimi určených osob, jde již o uspokojení jejich ryze osobních a soukromých zájmů. V této souvislosti státní zástupce poukázal i na zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje povinnost veřejných funkcionářů, mezi něž se řadí také poslanci Poslanecké sněmovny (§2 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona), vykonávat svoji funkci tak, aby nedocházelo ke střetu mezi jejich osobními zájmy a zájmy, které jsou povinni z titulu své funkce prosazovat nebo hájit. Podle §3 odst. 1 citovaného zákona platí, že dojde-li ke střetu veřejného zájmu se zájmem osobním, nesmí veřejný funkcionář upřednostňovat svůj osobní zájem před zájmy, které je jako veřejný funkcionář povinen prosazovat a hájit. Dále státní zástupce citoval i Trestně právní úmluvu o korupci ze dne 27. 1. 1999, publikovanou ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 70/2002, zavazující státy, které ji ratifikovaly, trestně stíhat korupci i ve vztahu k členům tuzemských parlamentních orgánů při výkonu jejich funkce. Úmluva ukládá trestně postihovat úmyslný přímý či nepřímý požadavek, slib nebo přijetí neoprávněné výhody veřejného činitele pro sebe či pro někoho jiného, nebo přijetí nabídky či slibu takové neoprávněné výhody, aby jednal anebo nejednal při výkonu své funkce (viz čl. 4 ve spojení s čl. 2 a 3 Úmluvy). Její ustanovení je třeba vzít v úvahu při interpretaci rozsahu imunity poslanců a možnosti jejich trestního postihu pro korupční trestné činy. Pokud by totiž byl přijat takový výklad, že imunitou je chráněno jakékoli jednání související (byť nikoli bezprostředně) s výkonem mandátu poslance, nebylo by možné závazkům vyplývajícím z Úmluvy dostát a její čl. 4 by se stal obsolentním ustanovením. I z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že je třeba odlišovat přijetí slibu či nabídky úplatku nebo samotného úplatku od projevu či hlasování v zákonodárném sboru. A konečně, podle státního zástupce je nutno brát zřetel i na základní princip právního státu, kterým je zásada rovnosti všech občanů před zákonem. Výjimky z tohoto principu, jakou je např. právě poslanecká imunita, je nutno vykládat restriktivně tak, aby omezení základního principu bylo minimalizované, a s přihlédnutím k podstatě a smyslu posuzovaných principů.
Svůj návrh státní zástupce shrnul konstatováním, že jednání poslanců, v nichž je spatřováno podezření ze spáchání trestné činnosti, se (až na výjimky, kdy ovšem měly schůzky rovněž soukromý charakter) neodehrálo v Poslanecké sněmovně ani v jejích orgánech. Nejde o postih hlasování poslanců, resp. výkonu jejich mandátu. Podstata jednání podezřelých spočívá v akceptaci slibu úplatku a jeho následném přijetí, nikoli v tom, že se nakonec vzdali mandátu, k čemuž ostatně došlo až poté, co byl trestný čin dokonán. V současném stádiu trestního řízení vzniká pochybnost, zda jsou bývalí poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a případně do jaké míry. Obdobná pochybnost pak vzniká i u bývalého poslance RNDr. P. N.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §10 odst. 2 tr. ř. rozhodl, zda podezřelí Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. a RNDr. P. N. jsou či nejsou vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a případně v jakém rozsahu ohledně skutku, jehož podstata spočívá v tom, že v období od podzimu 2012 do ledna 2013 RNDr. P. N. v součinnosti s dalšími osobami slíbil Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. získání pozic ve státem ovládaných subjektech pro ně samotné nebo pro jimi určené osoby, a to v souvislosti s jejich postavením poslanců a v souvislosti s nadcházejícím projednáváním určitého vládního návrhu zákona, tito takový příslib přijali a následně jim skutečně RNDr. P. N. slíbené pozice zajistil a Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. do nich nechali ustanovit sebe nebo jimi určenou osobu, kdy konání uvedených osob probíhala mimo jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů, čímž byl porušen zájem společnosti na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Tímto jednáním se měli Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. dopustit trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a RNDr. P. N. trestného činu podplácení podle §332 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Popis daného skutku pro účely zahájení trestního stíhání výše uvedených podezřelých pak státní zástupce předložil Nejvyššímu soudu ve dvou alternativách a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o obou z nich.
IV.
K návrhu státního zástupce se prostřednictvím svých právních zástupců vyjádřili podezřelí Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. a RNDr. P. N.
Podezřelý Bc. P. T. po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení ve věci zdůraznil, že ačkoli státní zástupce činí u Nejvyššího soudu podání formálně označené jako žádost podle §10 odst. 2 tr. ř., fakticky požaduje, aby Nejvyšší soud sdělil, zda a v jakém rozsahu jsou podezřelí vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Předkládá dvě možné skutkové varianty a domáhá se verdiktu, pro kterou z nich je možno trestní stíhání zahájit. Tím ovšem přenáší svoji procesní roli při zahájení trestního stíhání na jiný orgán činný v trestním řízení, který za zahájení trestního stíhání a jeho důsledky v žádném případě neodpovídá. To vše navíc v trestním řízení, kde se zřetelem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 3 Tcu 77/2013, mělo být z důvodu nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání zastaveno. Postup státního zástupce je tedy v příkrém rozporu se smyslem ustanovení §10 odst. 2 tr. ř., kdy naopak orgán, který hodlá zahájit trestní stíhání, při pochybnostech, zda podezřelá osoba je či není z důvodů uvedených v §10 odst. 1 tr. ř. vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, se může obrátit na Nejvyšší soud s návrhem podle §10 odst. 2 tr. ř. pro konkrétní, zcela jednoznačně vymezený skutek ( §160 odst. 1 tr. ř.), ve kterém je spatřován trestný čin. Nelze se domáhat rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §10 odst. 2 tr. ř. alternativním předložením více skutků a požadovat, aby Nejvyšší soud určil, pro který skutek se má trestní stíhání zahájit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §10 odst. 2 tr. ř. má dle názoru podezřelého v řízení, které vede státní zástupce, povahu předběžné otázky, která se ovšem může vázat pouze na jasně vymezený skutek a jasně vymezeného obviněného. Nejvyšší soud nemůže přejímat odpovědnost za zákonné zahájení trestního stíhání proti určité osobě ještě před jeho zahájením. Pokud tedy návrh státního zástupce předkládá dvě varianty skutkového děje, o nichž má Nejvyšší soud dle své úvahy rozhodnout, nelze jej považovat za kvalifikovanou žádost ve smyslu §10 odst. 2 tr. ř. a Nejvyšší soud by o něm vůbec neměl rozhodovat. Měl by je toliko přípisem odmítnout.
Podezřelý prostřednictvím svého právního zástupce dále namítl, že návrh na postup podle §10 odst. 2 tr. ř. podal nepříslušný státní zástupce. V této souvislosti poukázal na pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně ze dne 21. 9. 2009, č. 8/2009, jehož čl. 1 stanoví, že k podání návrhu dle §10 odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu je příslušný dozorový státní zástupce. Jestliže podle §12 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, může nejvyšší státní zástupce ke sjednocení a usměrňování postupu státních zastupitelství při výkonu působnosti státního zastupitelství nebo k zajištění jednotné vnitřní organizace státního zastupitelství a jednotného výkonu spisové služby vydávat pokyny obecné povahy, tyto pokyny jsou pro státní zástupce závazné. Dozorovým státním zástupcem ve věci podezřelého byl dle ustanovení §175 odst. 2 tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť vyšetřování v předmětné trestní věci konal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě. K podání návrhu byl tedy příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. To, že tento návrh podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, svědčí podle názoru podezřelého o účelové snaze v řízení v předmětné trestní věci pokračovat přesto, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013 bylo namístě jediné procesně správné rozhodnutí, a sice zastavit trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podezřelý se vyjádřil k argumentaci státního zástupce obsažené v návrhu i po stránce věcné. Poukázal na účelový a zavádějící výklad Trestněprávní úmluvy o korupci, která ve skutečnosti zavazuje státy, které ji ratifikovaly, přijmout legislativní či jiná opatření, která budou nezbytná pro to, aby korupční jednání tak, jak je popsáno v čl. 2 a 3, bylo možno pokládat za trestný čin. Uvedený závazek tedy směřuje výlučně vůči moci zákonodárné, nikoli vůči moci výkonné či soudní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, rozhodl usnesením tak, že podezřelý Bc. P. T. je podle ustanovení §10 odst. 2 tr. ř. pro jednání popsané v návrhu, a to v obou jeho alternativách, vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, neboť v návrhu popsané jednání zahrnuje jednání, jež je kryto imunitou podezřelého ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy.
Rovněž podezřelý Bc. M. Š. poukázal na nestandardní postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ve věci, který podle jeho přesvědčení naplňuje veškeré znaky reprobovaného postupu in fraudem legis, když státní zastupitelství zcela vědomě a otevřeně nerespektovalo a nerespektuje závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho zákonné důsledky. Stejně jako podezřelý Bc. P. T. má zato, že jeho trestní stíhání mělo být obligatorním postupem podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. zastaveno z důvodů jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. To se ovšem nestalo. Naopak, bylo v něm contra legem pokračováno, ačkoli Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 3 Tcu 76/2013, pravomocně rozhodl o tom, že pro jednání, které je předmětem nyní předloženého návrhu, je podezřelý vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Návrh není po obsahové a právní stránce ničím jiným než pouhou individualizací či spíše přeformulováním skutku ze strany státního zastupitelství, který byl již jednou - v podstatných trestně právních aspektech - Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, pobočkou v Ostravě, vymezen, a to v rámci Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 6. 2013, a o kterém bylo závazně rozhodnuto Nejvyšším soudem. V této souvislosti podezřelý poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska místa, času a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tvrzený skutek v návrhu (v obou jeho alternativách) v zásadě nedoznal oproti původnímu usnesení o zahájení trestního stíhání žádných změn, jakkoli je z návrhu patrná snaha státního zástupce vyhnout se slovnímu odkazu na onen projev poslance, který ovšem, jak sám na druhou stranu připouští, tvoří nedílnou součást skutkové podstaty posuzovaných trestných činů. Ve své podstatě je tedy státním zástupcem navrhováno, aby Nejvyšší soud přezkoumal své již pravomocné rozhodnutí o otázce vynětí podezřelého z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Nejde tedy o návrh na přezkoumání jiného jeho jednání, ale ve své podstatě o návrh na přezkoumání závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je ovšem vzhledem k §9 odst. 1 tr. ř. pro orgány činné v trestním řízení závazné a proti němuž není opravný prostředek přípustný. Jde navíc o návrh zmatečný a nesrozumitelný, když jsou Nejvyššímu soudu předkládány k posouzení dvě možné varianty uvažovaného skutkového děje. Státní zastupitelství je evidentně při vymezení skutku nejisté, nicméně o odstranění této nejistoty není oprávněno žádat Nejvyšší soud, jemuž trestní řád v tomto směru nedává žádnou pravomoc.
Po věcné stránce má podezřelý za to, že jednání vymezené v návrhu, jak již jednou určil Nejvyšší soud, spadá pod imunitu poslance vyjádřenou v čl. 27 odst. 2 Ústavy a z tohoto důvodu je nelze posoudit jinak než jako nespadající pod pravomoc orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §10 odst. 2 tr. ř.
Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodl o opakovaném návrhu státního zástupce na rozhodnutí předběžné otázky podle §10 odst. 1, odst. 2 tr. ř., že se zamítá, případně že podezřelý Bc. M. Š. je podle §10 odst. 2 tr. ř., pro skutek popsaný v návrhu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, v obou alternativách, vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, neboť v návrhu popsaný skutek zahrnuje jednání, jež je kryto imunitou podezřelého ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy.
Rovněž podezřelý Ing. I. F. k návrhu státního zástupce prostřednictvím svého právního zástupce konstatoval, že trpí tak zásadními nedostatky, že jej nemůže Nejvyšší soud vůbec meritorně projednat, a i kdyby jej věcně projednal, bylo by namístě rozhodnout tak, že podezřelý je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Konkrétní vady návrhu rovněž spatřuje ve skutečnosti, že o skutku v něm vymezeném již bylo Nejvyšším soudem jednou rozhodnuto, dále v nesprávném procesním postupu po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze strany státního zastupitelství, dále v tom, že skutek v návrhu popsaný nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a konečně ve formálních nedostatcích návrhu. Vedle argumentace v podstatě shodné s námitkami podezřelých Bc. P. T. a Bc. M. Š. zdůraznil, že Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 3 Tcu 76/2013 a sp. zn. 3 Tcu 77/2013, nepodmínil vynětí podezřelých z pravomoci orgánů činných v trestním řízení místně, ale časově. Vynětí se tedy vztahuje na veškerá jejich jednání, k nimž mělo dojít v časovém období od 3. 10. do 7. 11. 2012. Alternativa popisu skutku ad 1) v návrhu státního zástupce však v této míře pravomocná rozhodnutí nerespektuje. Podezřelý je přesvědčen, že v současné době existuje v dané věci překážka rei iudicatae, neboť Nejvyšší soud již o skutku navrhovaném k posouzení státním zástupcem, jednou rozhodl a orgány činné v trestním řízení jsou tímto rozhodnutím vázány a musí jej bez dalšího respektovat. Trestní stíhání podezřelého mělo být podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. c) tr. ř., zastaveno a nikoli postupováno tak, že Nejvyšší státní zastupitelství podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. původní usnesení o zahájení trestního stíhání toliko zruší a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, pak uloží, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo. Dále podezřelý připomněl, že Nejvyšší soud při postupu podle §10 odst. 2 tr. ř. nerozhoduje o popisu skutku, tedy o vhodnosti či nevhodnosti zvolené formulace, jak se domáhá státní zástupce, ale o skutku samotném. Poukázal na teoretická východiska k posuzování otázky zásady zachování totožnosti skutku a na základě jejich interpretace dospěl k závěru, že státní zástupce v daném případě předložil Nejvyššímu soudu návrh, jímž se domáhá v zásadě opětovného přezkoumání jeho vlastních (předchozích) rozhodnutí. V obou alternativách nabízených v návrhu je totiž zjevná shoda s původním, již zrušeným usnesením o zahájení trestního stíhání, a to jak v tvrzeném jednání, tak i v následku. Ustanovení §10 odst. 2 tr. ř. ovšem není určeno k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení opakovaně obracely na Nejvyšší soud s žádostí o názor, jak mají v usnesení o zahájení trestního stíhání koncipovat popis skutku, nebo aby žádostí o výběr z několika variant na něj přenášely odpovědnost za to, pro jaký skutek bude trestní stíhání zahájeno.
Nad rámec uvedeného pak podezřelý namítl, že jednání předkládaná v návrhu nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku jeho osobou. Nevyplývá z nich totiž, že by přijetí funkcí uvedených v popisu skutku mělo jakoukoli souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu, neboť zde chybí aspekt vzdání se poslaneckého mandátu jako určité protihodnoty za získání funkcí, který byl stěžejním v původním usnesení o zahájení trestního stíhání. Nelze tudíž dovodit žádnou souvislost mezi údajným úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu, která musí být u korupčních trestných činů dána. Z popisu skutku neplyne ani to, že by přijaté funkce měly vůbec mít charakter úplatku ve smyslu definice podle §334 odst. 1 tr. zákoníku. Hovoří se toliko o přijetí funkcí s tím, že na tyto údajně není nárok, avšak proč by se mělo ve smyslu uvedené definice jednat o úplatek, již uvedeno není.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi podezřelý navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, na postup podle §10 odst. 2 tr. ř., neboť ve věci existuje překážka věci rozhodnuté, trestní stíhání „osob uvedených v tomto návrhu“ je podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. nepřípustné a tento návrh ani nesplňuje náležitosti podle §10 odst. 2 tr. ř.
Podezřelý RNDr. P. N. úvodem vyjádření poukázal na to, že byl dosud v trestním řízení vyslýchán pouze jako svědek a obsah trestního spisu mu není dobře znám. Vychází tedy především z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tcu 76/2013 a sp. zn. 3 Tcu 77/2013, z nichž zřetelně vyplývá, že podezřelí poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. jsou bez dalšího vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro celou část skutku, jak byl popsán ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání. Obdobně by pak, s přihlédnutím k institutu beneficium cohaesionis při použití analogie, mělo být postupováno i ohledně jeho osoby. Návrh předkládaný státním zástupcem považuje za průhlednou snahu zahrnout do možné formulace skutku kromě legitimních politických jednání i některá možná další jednání probíhající v dané době s původně stíhanými poslanci, popř. i následně. Těchto jednání, která měla údajně probíhat skrytě před veřejností, se měl účastnit i on. Mělo jít o konspiraci, o tvrzené schůzky na více místech v P. a v B., o telefonické hovory, jejichž měl být aktérem. To jsou však pouze domněnky, které nemohou sloužit jako podklad pro řádné zjištění skutkového stavu věci. V podaném návrhu se nacházejí pasáže, z nichž nelze dovodit, o čem mají vypovídat, k čemu má uváděné konstatování nepřezkoumatelných faktů vlastně sloužit a co je cílem těchto spekulací. Skutkový stav popsaný v návrhu je nelogický, neúplný a v některých pasážích absolutně nepřezkoumatelný. Podezřelý se zcela distancuje od jednání, které je mu v návrhu podsouváno, neboť se jej nedopustil a ani dopustit nemohl. Je přesvědčen, že se může dovolávat argumentace původně stíhaných poslanců a námitek vznášených jejich obhájci stran porušení poslanecké imunity. Žádá, aby Nejvyšší soud zvážil, zda předložený návrh není pokusem o obcházení jeho dosavadních rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, zda zde není dána překážka věci rozhodnuté. Kromě toho se domnívá, že čl. 27 odst. 2 Ústavy je nutno vykládat extenzivně na všechna formální i neformální jednání, která spolu poslanci vedou s cílem jednat politicky a v zájmu splnění svých poslaneckých slibů. Vycházet při výkladu citovaného ustanovení z rigorózně určeného místa by bylo proti smyslu politiky. Rozhodující vždy je, zda poslanec jedná v rámci poslaneckého mandátu a nevybočuje z ustálených zvyklostí. To se v daném případě nestalo. Veškerá jednání podezřelého a projevy jeho vůle bezprostředně souvisely s výkonem mandátu poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, na který se vztahuje ochrana zaručená čl. 27 Ústavy. Podezřelý se rovněž zamyslel nad tím, zda se státní zástupce nepokouší Nejvyšší soud „vtáhnout“ do praxe dosud neznámé, tj. aby od něj dopředu obdržel pokyn, jak „nejlépe trestně stíhat“.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, na postup podle §10 odst. 2 tr. ř., neboť již jednou a v téže věci rozhodl a trestní stíhání podezřelého je tak nepřípustné, neboť vykonával funkci poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a navíc podaný návrh nesplňuje náležitosti zákonem vyžadované.
V.
Podle §10 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), jsou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.
Podle §10 odst. 2 tr. ř. vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen „státní zástupce“) je v posuzované věci osobou oprávněnou k podání předmětného návrhu, a to vzhledem k rozhodnutí státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 5 NZT 31/2013, kterým bylo podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno ke stížnostem tehdy obviněných Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, o zahájení trestního stíhání pro v něm uvedené skutky a trestné činy. Tomuto státnímu zástupci bylo současně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Věc je specifická tím, že se ohledně výše uvedených obviněných dostala do stadia před zahájením trestního stíhání, kdy postavení obviněných již nemají. Jde toliko o osoby podezřelé ze spáchání trestného činu (viz §158 a násl. tr. ř.). Postup podle §10 odst. 2 tr. ř. však není vyloučen ani v této fázi trestního řízení.
VI.
Nejvyšší soud proto považoval návrh státního zástupce za přípustný a po jeho přezkoumání a dospěl k níže rozvedeným závěrům:
Nejprve je třeba v obecné rovině připomenout a zároveň upřesnit zákonná i teoretická východiska, na jejichž základě Nejvyšší soud rozhodoval o návrzích bývalých obviněných Bc. M. Š. a Bc. P. T. na vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v souvisejících věcech vedených pod sp. zn. 3 Tcu 76/2013 a sp. zn. 3 Tcu 77/2013, neboť stejná východiska je třeba uplatnit i ve vztahu k nyní projednávanému návrhu státního zástupce.
Jde o to, že při rozhodování o exempci poslanců a senátorů podle čl. 27 odst. 1 a odst. 2 Ústavy je nutno vzít v úvahu, že ústavněprávní teorie rozlišuje v rámci tzv. imunity (v širším smyslu) indemnitu a imunitu v užším smyslu (tzv. procesní). Pod první pojem spadají případy neodpovědnosti poslance nebo senátora za hlasování (čímž je třeba a contrario rozumět i za nehlasování) a jakékoliv projevy učiněné v příslušné komoře Parlamentu nebo v jejím orgánu, zakládající jinak skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se o exempci procesní (viz dikci „nelze postihnout“ a „nelze trestně stíhat“), ovšem s přímými důsledky v rovině hmotného práva trestního. Naproti tomu imunita v užším smyslu se vztahuje na případy uvedené v čl. 27 odst. 4 Ústavy a týká se jednání (trestných činů), na které se čl. 27 odst. 1, odst. 2 Ústavy nevztahuje. K jejímu uplatnění se vyžaduje řízení o vydání poslance či senátora k trestnímu stíhání. Pozn.: V právní nauce srov. např. J. Musil, V. Kratochvíl, P. Šámal a kol., Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 3. Přepracované a doplněné vydání, Praha: C. H. BECK, 2007, str. 57 a násl. („Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.“ (srov. čl. 27 odst. 4 Ústavy, ve znění novely provedené ústavním zákonem č. 98/2013 Sb.).
Výklad čl. 27 odst. 1 Ústavy by v praxi neměl činit obtíže. Odlišná interpretační situace je však u čl. 27 odst. 2 věta první Ústavy, podle něhož „za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat.“ Pod pojem „projevy“ ve výše uvedeném smyslu lze podle Nejvyššího soudu zahrnout projevy vůle související s výkonem poslaneckého mandátu (obecně) . Při rozhodování podle §10 odst. 2 tr. ř. je ovšem nutno s interpretací tohoto pojmu zacházet v rozumné míře. To znamená, že „projevem“ podle čl. 27 odst. 2 Ústavy, u něhož se předpokládá trestněprávní dopad (jinak by totiž výše uvedené ustanovení postrádalo svůj exempční účel), nebude jen „urážka“ vyslovená z řečniště Poslanecké sněmovny nebo Senátu, ale je třeba vykládat jej šířeji, tj. jako jakýkoliv projev vůle v právním, resp. trestněprávním smyslu, který by byl způsobilý naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. Pozn.: srov. V. Kratochvíl, Ústavní exempce, idemnita, imunita: Jak s nimi zacházet v trestním procesu? Právní rozhledy 19/2013 str. 655 a násl.
To ovšem neznamená, že za „projevy“ podle citovaného článku Ústavy by bylo možno považovat činy svědčící o tom, že se o výkon mandátu zjevně nejedná (např. takové jednání spáchané na půdě Parlamentu, jež by směřovalo vůči důstojnosti, majetku, zdraví a životu jiného apod.). Dovozovat, že také v případech těchto aktivit jde o projev podle čl. 27 odst. 2 Ústavy, jenom na základě toho, že byl učiněn osobou poslance nebo senátora, by podle názoru Nejvyššího soudu bylo nepřípustně zjednodušenou a ad absurdum dovedenou konstrukcí, zjevně deformující logický výklad ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy. Trestní postih takových osob by byl samozřejmě možný po zbavení imunity v režimu čl. 27 odst. 4 Ústavy. Pro případ, že by příslušná komora Parlamentu z nějakého důvodu odepřela souhlas, je trestní stíhání nyní vyloučeno pouze po dobu trvání mandátu. O tom, že poslance nebo senátora lze stíhat také za „korupční“ trestné činy, konečně svědčí v nedávné době vedená trestní stíhání již ukončená pravomocným odsuzujícím rozsudkem či dosud probíhající ve věcech, na která se exempční ustanovení čl. 27 odst. 1 a odst. 2 Ústavy nevztahovala.
V posuzovaném případě neměl Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že jednání poslanců Bc. P. T., Bc. M. Š. (a tedy i Ing. I. F.), kteří proto, aby nemuseli hlasovat určitým způsobem, se dne 7. 11. 2012 vzdali svých mandátů, je kryto indemnitou i imunitou. Pokud jde o obsah a kvalitu „projevu“ se zřetelem k čl. 27 odst. 2 Ústavy, nelze mít žádných pochybností, neboť podle čl. 24 Ústavy „poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímž je členem.“
O právní legitimitě výše uvedeného jednání nemá konečně pochybnosti ani státní zástupce. Zastává však názor, že trestně právní postih výše uvedených osob je přesto možný za jiné jednání, konkrétně za to, které předcházelo vzdání se poslaneckého mandátu a mělo se odehrát i mimo půdu Poslanecké sněmovny. Podle státního zástupce právě zde došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu přijímání úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství (§23 odst. 1 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud však tomuto názoru nepřisvědčil, neboť je jím de facto popírán exempční princip, na kterém je založeno ustanovení čl. 27 odst. 1, odst. 2 Ústavy. Projev poslanců spočívající ve vzdání se mandátu totiž není možno posuzovat izolovaně, a to tím spíše, že měl být podmíněn určitými okolnostmi a příčinami, které podle státního zástupce zasahovaly do oblasti trestního práva (do roviny trestněprávní odpovědnosti). Vzdání se mandátu bylo výsledkem děje, který proběhl na určité časové ose a skončil dne 7. 11. 2012. Z kontextu takového skutku pak nelze účelově oddělovat jeho objektivně i subjektivně související části, pokud úmyslné jednání poslanců mělo vyvrcholit právě tím, že nehlasovali a složili svůj mandát za údajné výhody předem dohodnuté s jinými osobami.
To znamená, že pokud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 16. 7. 2013 ve věcech sp. zn. 3 Tcu 76/2013 (poslanec Bc. M. Š.) a sp. zn. 3 Tcu 77/2013 (poslanec Bc. P. T.) vyslovil, že podle §10 odst. 2 tr. ř. jsou vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro skutek, kterého se měli dopustit způsobem popsaným státním zástupcem v usnesení o zahájení trestního stíhání, „nejméně od 3. října 2012“ do 7. listopadu 2012 , kdy složili své poslanecké mandáty, vymezil tím obsahově i časově jednání, za které nemohou být trestně stíháni ani postiženi (exempce) .
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství následně dne 25. 7. 2013 postupem podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu podaných stížností zrušil usnesení státního zástupce o zahájení trestního stíhání v části (bod 2/) týkající se Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. a státnímu zástupci uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění svého usnesení správně konstatoval, že za procesní situace založené rozhodnutím Nejvyššího soudu nemůže napadené usnesení obstát ani ohledně obviněného Ing. I. F. z důvodu analogického užití zásady benefitium cohaesionis (str. 16 usnesení). V důsledku rozhodnutí státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se věc všech výše uvedených obviněných dostala do stadia postupu před zahájením trestního stíhání, tzn. že nyní mají postavení osob podezřelých ze spáchání trestné činnosti, neboť exempční usnesení Nejvyššího soudu nebrání dalšímu (novému) prověřování pro skutky spáchané mimo rámec čl. 27 odst. 2 Ústavy.
Na tomto místě pak není možno ponechat bez povšimnutí námitky uplatněné právními zástupci podezřelých, v nichž se poukazuje na §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10 tr. ř.) nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.
Pokud státní zástupce takové rozhodnutí nezvolil a překvapivě rozhodl jiným způsobem (viz shora), pak Nejvyšší soud především není povinen ale ani oprávněn jeho procesní postup v rámci řízení podle §10 odst. 2 tr. ř. jakkoliv přezkoumávat, a tím méně jako nesprávné zrušit státním zástupcem již vydané rozhodnutí. Jinými slovy, znamená to, že musí respektovat aktuální procesní stav, na jehož podkladě byl předmětný návrh podán .
Tento aktuální procesní stav zahrnuje též obě předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci bývalých poslanců Bc. P. T. a Bc. M. Š., s přímým dopadem na bývalého poslance Ing. I. F., což státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství plně akceptoval. Nejvyšší soud zde - jak uvedeno shora - časově i obsahově vymezil skutek, na nějž se v posuzovaném případě vztahuje vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Nelze-li pro něj výše uvedené osoby trestně stíhat, nelze zkoumat ani okolnosti a pohnutky, za kterých došlo ke vzdání se poslaneckých mandátů, a vést v tomto směru dokazování. Jakákoliv činnost orgánů trestního řízení, jež by se omezila na účelové zúžení, resp. přeformulování skutku, by ve svém důsledku znamenala obcházení ve věci již vydaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto ohledně podezřelých Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. rozhodl tak, že podle §10 odst. 2 tr. ř. se návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě zamítá, neboť jej neshledal důvodným.
Zároveň je nutno připomenout, že pokud státní zástupce nezvolil zastavení trestního stíhání a rozhodl toliko o jeho zrušení, pak tímto svým usnesením nevytvořil překážku věci rozhodnuté (res iudicata), což by znamenalo, že nové trestní stíhání bývalých poslanců není vyloučeno, avšak jen pro skutky mimo rámec čl. 27 odst. 2 Ústavy, tedy spáchané po 7. 11. 2012 (tzn. po složení mandátu) , byť znovu právně kvalifikované jako přijetí úplatku. Na ty by se exempční usnesení Nejvyššího soudu nevztahovala. Trestní stíhání exposlanců i do budoucna by zde bylo vyloučeno jen s oporou rozhodnutí podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Jako obiter dictum se dále poznamenává, že Nejvyšší soud nemohl v případě podezřelých Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. zaujmout požadované stanovisko ke skutkovým variantám uvedeným pod I/ a II/ návrhu státního zástupce, neboť takový alternativní „výběr“ považuje za nepřípustnou ingerenci do probíhajícího trestního řízení. Právní názor Nejvyššího soudu k předloženým skutkovým otázkám by v daném směru měl představovat jakési procesní „vodítko“, podle něhož by se v budoucnu případně zahájilo nové trestní stíhání pro jednání v určité (Nejvyšším soudem vybrané) skutkové podobě. Tím by Nejvyšší soud de facto vstoupil do kompetencí jiného orgánu činného v trestním řízení.
Podezřelý RNDr. P. N. není a nebyl v posuzované věci trestně stíhán. Podle návrhu (viz str. 11) státního zástupce na postup podle §10 odst. 2 tr. ř. však ohledně jeho osoby existuje důvodné podezření , že se dopustil jednání spočívajícího po skutkové stránce v tom, že „v období od podzimu 2012 do ledna 2013 v součinnosti s dalšími osobami slíbil Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. získání pozic ve státem ovládaných subjektech pro ně samotné nebo pro jimi určené osoby, a to v souvislosti s jejich postavením poslanců a v souvislosti s nadcházejícím projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou dne 6. 9. 2012 předložen Poslanecké sněmovně a téhož dne byl poslancům rozeslán jako tisk 801/0 a s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry; tito takový příslib přijali a následně jim skutečně RNDr. N. slíbené pozice zajistil a Bc. P. T., Bc. M. Š., Ing. I. F. do nich nechali ustanovit sebe nebo jimi určenou osobu, kdy konání uvedených osob probíhala mimo jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů, čímž byl porušen zájem společnosti na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu.“
Tímto jednáním se podezřelý RNDr. N. měl podle státního zástupce dopustit trestného činu podplácení podle §332 odst. 1 věta prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Podle zjištění Nejvyššího soudu byl RNDr. P. N. poslancem Parlamentu České republiky v období od 29. 5. 2010 do 28. 8. 2013. To znamená, že skutek, z jehož spáchání je podezřelý, se časově shoduje s obdobím jeho poslaneckého mandátu. Z popisu inkriminovaného skutku, z písemných materiálů přiložených k návrhu státního zástupce ani z vyjádření k tomuto návrhu ze strany samotného podezřelého RNDr. P. N. (učiněného prostřednictvím jeho právního zástupce), neplynou žádné skutečnosti, jež by jakkoliv nasvědčovaly tomu, že by si mezi podzimem 2012 až lednem 2013 v rámci jednání Poslanecké sněmovny nebo jejích orgánů počínal způsobem předpokládaným v ustanovení čl. 27 odst. 1, odst. 2 Ústavy. V tomto směru je jeho pozice zřetelně odlišná od jednání podezřelých - bývalých obviněných Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F.
Na jednání podezřelého RNDr. P. N. jako poslance se v rozhodném období nepochybně vztahovala procesní imunita podle čl. 27 odst. 4 Ústavy, ve znění před účinností ústavního zákona č. 98/2013 Sb., podle kterého poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. V daném případě však v tomto směru nebylo učiněno žádné, tzn. ani pozitivní ani negativní rozhodnutí, protože státní zástupce vzal svůj návrh na vydání RNDr. P. N. k trestnímu stíhání zpět. Z toho plyne, že byl kryt procesní imunitou po celou dobu trvání svého poslaneckého mandátu, tedy do 28. 8. 2013.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto nepřichází v úvahu jiný závěr než ten, že za stavu, kdy exempční ustanovení čl. 27 odst. 1, odst. 2 Ústavy na jednání podezřelého RNDr. P. N. v posuzované věci nedopadají a podezřelý procesní imunitu ve smyslu čl. 27 odst. 4 Ústavy již nemá, lze proti němu vést trestní řízení a může být trestně stíhán.
Proto Nejvyšší soud k návrhu státního zástupce ohledně podezřelého RNDr. P. N. rozhodl tak, že podle §10 odst. 2 tr. ř. není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k jednání (skutku) popsaném ve výroku tohoto rozhodnutí podle specifikace na str. 11 návrhu.
Při důsledném zachování totožnosti skutku - z hlediska případného zahájení trestního stíhání - pak není podstatné, jestliže podle výsledků prověřování (§158 a násl. tr. ř.) některé skutkové okolnosti odpadnou a jiné naopak přibudou, jestliže se tím podstata skutku nezmění. To platí i pro pozdější stadia trestního řízení.
Nejvyšší soud své rozhodnutí ve věci podezřelých RNDr. P. N., Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. učinil za podmínek §240 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler