ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1057.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1057/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2014 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 18/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 144/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 T 144/2013 , byl obviněný P. H. uznán jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 1. 3. 2013 kolem 16,00 hod. v N. J., Ž., na ulici U H., neočekávaně vešel neuzamčenými vstupními dveřmi do domu majitelky H. S., dveře za sebou uzamkl a přesto, že byl přítomnou majitelkou domu H. S. vyzván, aby dům ihned opustil, v domě setrval a požadoval po H. S. vydání peněžní částky 8.800,- Kč s odůvodněním, že tuto částku musel na základě exekučního návrhu H. S. vyplatit, a poté co byl s požadavkem odmítnut, tak požadavek zdůraznil pohrůžkou, že ji zabije a když H. S. na situaci reagovala otevřením okna domu a voláním o pomoc, tak jí chytil zezadu za vlasy a tahal od okna a ve fyzické potyčce bránil v použití mobilního telefonu, aby si nemohla přivolat pomoc a od dalšího nátlaku a užívání násilí vůči H. S. upustil až v situaci, kdy se poškozené podařilo uvolnit z jeho držení, odemknout vstupní dveře domu a z domu vyběhnout na ulici, přičemž popsaným násilím H. S. způsobil lehké zranění spočívající ve vytržení chomáče vlasů spojeného s pohmožděním kůže na hlavě, pohmoždění obou zápěstí a předloktí a drobných oděrkách ve tváři, které si vyžádalo 10 dnů léčení “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 T 144/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 18/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 18/2014, podal obviněný P. H. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 293 - 296), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , neboť napadeným usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod pro podání dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ani znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když skutkovou podstatu tohoto zločinu nenaplnil ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. Soud prvního i druhého stupně nesprávně posoudil zjištěný skutkový děj, když sloučil jemu vytýkané jednání do jednoho skutku, jelikož jeho vstup do domu poškozené H. S., v úmyslu smírně s ní vyřešit majetkové záležitosti zahrnující požadavek na vydání částky 8.800 Kč a použití násilí za účelem zabránění poškozené zavolat policii představují dva odlišné skutky, kdy v případě prvního skutku nebylo vůbec obviněným použito vůči poškozené násilí a v případě druhého skutku násilí sice použito bylo, ale rozhodně nikoli v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak v průběhu trestního řízení uvedl, netušil, zda vůbec a případně kde se požadovaná peněžní částka v domě poškozené nachází, z čehož jasně vyplývá, že se tam nedostavil za účelem loupeže. Násilí, k němuž mezi poškozenou a jím došlo, tak v žádném případě nelze považovat za jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, ve smyslu zjednání si možnosti s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. K fyzické potyčce nedošlo v přímé souvislosti s požadavkem odsouzeného na vydání peněžité částky, ale byla reakcí na její snahu zavolat policii. Stran přečinu porušování domovní svobody obviněný namítl, že předmětný dům byl po dobu více než 16 let jeho domovem, do něhož investoval značné finanční prostředky. Při vstupu do tohoto domu dne 1. 3. 2013 pak sice vstupní dveře uzamknul, klíče však zůstaly v zámku, kdy takto učinil, aby je nemohl rušit nikdo zvenčí. Současně obviněný shledává pochybení i v hodnocení subjektivní stránky obou trestných činů, když se údajně nepodařilo zjistit skutečný průběh děje a bylo vycházeno pouze z výpovědi poškozené, která je proti němu zaujatá.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 18/2014, případně obviněného zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Proto je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy činnými dříve ve věci, jenž se důvodně opírá zejména o částečné doznání obviněného, výpověď poškozené a svědkyně I. N. a o lékařskou zprávu. Ve vztahu k námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako dva skutky, pak státní zástupce uvedl, že celý skutkový děj, popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je jedním skutkem, skládajícím se ze zaviněného jednání obviněného (vstup do domu, vyslovení požadavku a hrozeb, resp. realizace násilí) a následku (porušení chráněných objektů, resp. konkrétněji současně reakce a obrana poškozené). Obviněný totiž v žádném okamžiku neukončil předchozí skutek, v jehož rámci by nastal následek, ale kontinuálně pokračoval v jednom započatém útoku (až do útěku poškozené na ulici). Obviněný znaky objektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku naplňoval již od počátku, neboť v podstatě ihned po vstupu do domu žádal poškozenou o peníze s tím, že ji jinak zabije. Skutečnost, že následně uplatňoval násilí vůči poškozené i z důvodu zabránění jí v přivolání pomoci, na tom ničeho nemění (obviněný totiž realizoval, jak již bylo řečeno, kontinuální jednání, vedené stále stejným primárním cílem). Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že není rozhodné, zda obviněnému nemovitost dříve náležela či ji užíval, neboť objektem ochrany tohoto deliktu je především domovní svoboda (nikoli nemovitost jako taková) a ta v daném okamžiku svědčila právě poškozené jako aktuální uživatelce. Státní zástupce dále uvedl, že se domnívá, že obviněný zjevně jednal zcela záměrně, neboť realizace jeho postupu v podstatě, stran subjektivní stránky, jiný závěr než dovození přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neumožňuje.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 18/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obviněný uplatnil, je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Proto nelze přihlížet k námitkám obviněného, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené H. S., kterou označil za proti jeho osobě zaujatou) a vadná skutková zjištění (námitka, že nebylo prokázáno, jak se skutečně skutkový děj odehrál), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se do bytu poškozené dostavil za účelem řešení jeho finančních obtíží, nikoli však s úmyslem užít vůči ní násilí, kdy současně uvedl, že předmětný dům byl po 16 let jeho domovem, do něhož investoval značné finanční prostředky).
Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Dále obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, kterážto námitka je podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podřaditelnou je též námitka nesprávného posouzení jeho jednání jako jednoho skutku, neboť má za to, že se jedná o skutky dva.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci . Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá .
Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1727 − 1731).
Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a současně užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí .
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení , tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel , zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. R 30/1965). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení , jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit , čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Proti útoku, který směřuje proti domovní svobodě způsobem uvedeným v §178 odst. 1 tr. zákoníku, tedy neoprávněným vniknutím do obydlí jiného nebo neoprávněným setrváním v něm, je přípustná nutná obrana. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin.
Násilí , jež pachatel užije při neoprávněném vniknutí do obydlí jiného nebo setrvání tam, může směřovat jak proti osobě , např. proti oprávněnému uživateli domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, kdy zpravidla bude směřovat k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu proti vniknutí do obydlí, tak i proti věci , např. vypáčení dveří, rozbití okna, usmrcení hlídacího psa (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1775 − 1778).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. S ohledem na námitku obviněného je podstatné především si ujasnit, zda dva trestné činy, které měl obviněný spáchat, byly spáchány jedním nebo dvěma skutky. Je třeba odlišovat pojmy jednota skutku a totožnost skutku. Jednota skutku je pojem hmotně právní a je rozhodující právě pro určení, zda jde o souběh jednočinný nebo vícečinný. Za jeden skutek se v nauce i praxi (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.) považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Podstatu skutku tvoří jednání. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně relevantním konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu.
Dle skutkových zjištění v projednávané věci obviněný přišel do domu poškozené H. S., vědom si toho, že se nejedná o jeho dům, uzamkl za sebou dveře, s úmyslem vymoci na ní peníze, kdy poškozená na uvedené reagovala odmítnutím a vyzvala jej k odchodu, což obviněný neučinil, v domě setrval a vůči poškozené směřoval pohrůžku fyzické újmy, a když se poškozená pokusila opustit dům, fyzicky ji napadl, kdy uvedeného jednání zanechal až poté, co se poškozené podařilo utéci z domu na ulici.
Z uvedeného popisu skutkového děje je zřejmé, že jednání obviněného je jedním skutkem, naplňujícím dva trestné činy, kdy je zde na jedné straně zaviněné jednání obviněného (neoprávněné setrvání v domě i přes nesouhlas poškozené, vznesení požadavku na vydání peněz, vyslovení výhrůžky zabití, fyzický atak na poškozenou snažící se zavolat si pomoc), a na straně druhé následek jeho jednání spočívající v porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy osobní a domovní svoboda poškozené a její majetek, kdy nelze opomenout, že zločin loupeže je podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se řadí k tzv. předčasně dokonaným trestným činům, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, v projednávané věci peněz. Pokud by se jednalo o dva skutky, jak namítá obviněný, musel by zde existovat okamžik jasně dělící oba takové skutky, kdy první z nich by musel být ukončen následkem, a druhý by teprve započal. V projednávané věci však jednal obviněný kontinuálně, kdy v průběhu děje reagoval na chování obviněné (její nesouhlas s jeho požadavkem na vydání peněz, žádost o opuštění bytu, otevření okna a snahu o zavolání pomoci). Obviněný tak jedním skutkem naplnil skutkové podstaty dvou trestných činů, tedy se jedná o jednočinný souběh trestných činů loupeže a porušování domovní svobody, resp. jednočinný souběh nestejnorodý.
S ohledem na výše uvedené je pak zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vstoupil do domu a vyslovil požadavek na vydání peněz, který doprovázel výhrůžkou, že pokud tak neučiní, tak ji zabije. Jak bylo uvedeno výše, zločin loupeže je dokonán již užitím pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Takováto výhrůžka zcela jistě mohla s ohledem na daný okamžik v poškozené vyvolat oprávněnou obavu o život a zdraví. Pokud pak následně na poškozenou zaútočil, aby jí zabránil v přivolání pomoci, tímto reagoval na její nesouhlasné chování, přičemž však jeho záměr zůstával stále stejný – donutit poškozenou k vydání peněz.
Stran přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku státní zástupce správně uvedl, že není rozhodné, zda nemovitost, kde k činu došlo, pachateli dříve náležela či ji jakkoli užíval. Tedy je zcela irelevantní pro posouzení uvedeného, zda v předmětném domě dříve obviněný bydlel. Chráněna je zde totiž domovní svoboda (svoboda obydlí – srov. R 16/1995) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Poškozená H. S. byla v předmětné době oprávněnou uživatelkou domu, a proto jí svědčila ochrana domovní svobody, kteroužto obviněný svým jednáním porušil. Dle právní věty byl obviněný shledán vinným z toho, že poté, co byl poškozenou vyzván k opuštění domu, toto neučinil a proti její vůli v domě setrval. Objektivní stránka přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku tedy byla naplněna.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stran neprokázání úmyslu. Obviněný vstoupil do domu, zamknul za sebou dveře a poškozenou nutil k vydání peněz, kdy uvedené doprovázel výhrůžkou bezprostředního násilí. Takové jednání, zejména zamčení dveří v cizím domě, svědčí o jeho úmyslu jednat způsobem, který předpokládal nesouhlas poškozené, tedy úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tedy jednal zcela záměrně.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata