ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1117.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1117/2013 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání obviněné N. B ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 55 To 124/2013-255, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2013, č. j. 5 T 8/2013-234, byla obviněná N. B. uznána vinnou přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 24. 2. 2010 v době od 01.00 do 02.29 hod., v kuchyni bytu, ve druhém patře osmipodlažního domu na adrese O., I. P. P., v důsledku vzájemné fyzické potyčky s L. V., společným nedbalostním jednáním převrhla láhev s neznámou hořlavinou, do které pak při pokračující potyčce převrhli na stole stojící zapálenou vonnou svíčku, v důsledku čehož došlo v kuchyni bytu k požáru, který se rozšířil na ostatní části bytové jednotky, a dále došlo k rozšíření zplodin hoření do ostatních bytů a společných prostor domu a následnému ohrožení ostatních nájemníků domu, přičemž k ohrožení na životě a k hrozícímu výbuchu nedošlo jen díky včasnému zásahu Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje, avšak kdyby nedošlo k včasnému zásahu výše uvedených hasičů, tak by se požár rozšířil na celou bytovou jednotku, v důsledku čehož by hrozilo poškození spojovacích armatur plynového potrubí v prostoru instalační šachty, čímž by se značně zvýšila intenzita požáru, a dále mohlo dojít k vytvoření výbušné koncentrace zemního plynu se vzduchem a následnému výbuchu, tudíž svým nedbalostním jednáním obž. N. B. společně s již odsouzeným L. V. vydali nejméně 13 nájemníků uvedeného domu v nebezpečí smrti či těžké újmy, v důsledku požáru došlo ke škodám, a to buď samotným ohněm nebo masivním zakouřením, konkrétně byla zcela zničena kuchyň a jádro bytu, čímž byla vlastníkovi bytu F. K., bytem V. – V., způsobena škoda ve výši 411.122,- Kč, nájemníkům domu J. S., bytem V., O., škoda ve výši 18.571.26 Kč, J. O., bytem I. P. P. O., škodu ve výši 2.000,- Kč, na společných prostorách domu škodu ve výši 781.269,- Kč ke škodě České pojišťovny, a. s., Region severní Morava, IČ: 45272956 a ke škodě Společenství pro dům I. P. P., která byla hrazena pojišťovnou, na bytech dalších nájemníků škodu ve výši 26.689,- Kč ke škodě Kooperativa pojišťovna, a. s., IČ: 47116617, dále došlo k otravě dvou nájemníků domu, R. B. a Z. S., kteří z důvodu výše uvedeného požáru opouštěli svůj byt a cestou se nadýchali zplodin z tohoto požáru, v důsledku čehož byli hospitalizováni v nemocnici a následně v domácím léčení po dobu delší než 1 měsíc, přičemž náklady na jejich léčení ke škodě Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČ: 41197518 dosáhly částky 146.750,- Kč, kdy již odsouzený L. V., původně obžalovaný za obecné ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, již byl za své jednání následně překvalifikované jako obecné ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, č. j. 6 T 287/2011-370, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 To 142/2012-402, ze dne 18. 6. 2012, právní moc dne 18. 6. 2012, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně a byl zařazen do věznice s ostrahou“.
Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §273 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněné povinnost jednak společně a nerozdílně s již odsouzeným L. V. zaplatit poškozené České pojišťovně, a. s., Spálená 75/16, Praha 1, IČ: 45272956, částku 659.914,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Lazecká 22A, Olomouc, IČ: 41197518, částku 146.750,- Kč, F. K., bytem V., částku 411.122,- Kč, J. S., bytem O., I. P. P., částku 18.571,- Kč, J. O., bytem O., I. P. P., částku 2.000,- Kč a Kooperativě Pojišťovně, a. s., VIG, Templová 747, Praha 1, částku 26.689,- Kč, a jednak jí samotné zaplatit poškozené České pojišťovně, a. s., částku 121.355,- Kč. Společenství pro dům I. P. P., O., odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 22. 5. 2013, č. j. 55 To 124/2013-255, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 5. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání , jež vymezila tak, že výrok o zamítnutí odvolání napadá v rozsahu týkajícím se výroku o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně ohledně poškozeného F. K. Uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu byl již pravomocný výrok rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 19 EC 315/2011, o zamítnutí nároku poškozeného F. K. na zaplacení částky 411.122,- Kč. Ačkoli obhajoba předložila tento rozsudek soudu prvního stupně, který následně v hlavním líčení jeho obsah konstatoval, a rovněž odvolací soud se v rámci veřejného zasedání pečlivě seznámil se spisem vedeným ve výše zmíněné občanskoprávní věci, oba soudy svými rozhodnutími nakonec popřely jednu ze základních právních zásad, totiž že nelze rozhodnout dvakrát v téže věci. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že jej v trestním řízení v podstatě žádné civilní řízení o totožném nároku nezajímá. Odvolací soud pak uzavřel, že škoda ve výši uplatněné poškozeným byla doložena znaleckým posudkem a nejsou o ní žádné pochybnosti. Právě proti kvalitě znaleckého posudku pak dovolatelka zaměřila svoji argumentaci. Poukázala na to, že soud v občanskoprávním řízení v něm shledal natolik závažné vady, že podle jeho názoru nemohl obstát ani jako listinný důkaz. Dovolatelka zdůraznila chybný výpočet DPH, kdy znalec použil sazbu 20%, tedy vyšší, než na daný typ prací použít měl (mělo to být pouze 10%), což výrazně samo o sobě zvýšilo výslednou částku o 41.112,- Kč. Chybně byla stanovena výše škody jako součet tabulkových položek nějakého vybavení bytu bez ověření, že takové zařízení se v bytě před požárem nacházelo, a bez započtení jeho amortizace s přihlédnutím k jeho stáří a opotřebení. Škodou by totiž podle předpisů občanského práva měl být rozdíl hodnoty bytu před požárem a po něm. Takové zadání však znalec nedostal a nic takového ani nezjišťoval. Výsledná částka údajné škody na majetku poškozeného F. K. je tak cca 3 x vyšší, než by reálně mohla být. Dovolatelka je navíc toho názoru, že soud v projednávané trestní věci měl znalce přibrat a při znalosti jejích námitek ho nechat svůj posudek obhájit. Neexistoval totiž důvod, proč by již odsouzený L. V. v řízení Okresního soudu v Olomouci vedeném pod sp. zn. 6 T 287/2011 měl mít právo na zjištění škody znaleckým posudkem a tedy i právo nesouhlasit se čtením takového posudku a znalce vyslýchat, zatímco dovolatelka ve „svém“ řízení nikoliv.
Jestliže zásada ne bis in idem primárně zakazuje dvojí stíhání pro totožný skutek, pak rovněž překážka tzv. litispendence brání zahajovat druhé řízení o totožném nároku poškozeného a je podle dovolatelky nerozhodné, zda jedno řízení je občanskoprávní a druhé trestní, pokud se v nich jedná o tentýž nárok poškozeného na náhradu škody. V této souvislosti připomněla, že řízení u Okresního soudu v Olomouci vedené pod sp. zn. 19 EC 315/2011 bylo zahájeno žalobou poškozeného F. K. podanou dne 30. 6. 2011, kterou vůči ní vznesl nárok na zaplacení mimo jiné částky 411.122,- Kč z titulu způsobení škody inkriminovaným požárem. Teprve po skončení trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 6 T 287/2011 proti obviněnému L. V. podal poškozený na dovolatelku v roce 2012 trestní oznámení, že škodu na bytě způsobila společně s L. V., a uplatnil vůči ní nárok na náhradu škody, kdy požadoval stejnou částku. Uplatnil tak totožný nárok, ačkoli v té době již k jeho žalobě probíhalo výše uvedené občanskoprávní řízení. Pokud taková situace nastane, musí podle názoru dovolatelky orgán, kterému byl návrh na rozhodnutí o přiznání nároku podán později, takový nárok odmítnout právě s odkazem na shora uvedené zásady. To se však v daném případě nestalo. Naopak, nárok byl poškozenému přes formální i obsahové vady přiznán. Dovolatelka má zato, že soud prvního stupně o něm měl rozhodnout výrokem podle §229 tr. ř., tj. poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Přiznání nároku podle §228 odst. 1 tr. ř. bránila překážka litispendence vzhledem k probíhajícímu řízení v Okresního soudu v Olomouci ve věci 19 EC 315/2011. V době rozhodování odvolacího soudu již byla dána jiná zákonná překážka pro přiznání nároku, a to v podobě rei iudicatae , neboť uvedené civilní řízení již bylo pravomocně ukončeno zamítnutím žalobního návrhu poškozeného. Výrok o náhradě škody soudy v této trestní věci navíc nijak řádně neodůvodnily.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 To 124/2013-255, ze dne 22. 5. 2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci, č. j. 5 T 8/2013-234, ze dne 4. 3. 2013, v části týkající se výroku o náhradě škody vůči poškozenému F. K., a dále aby podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušené usnesení a výrok rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265m odst. 2 tr. ř., za použití §265 tr. ř. rozhodl tak, že se poškozený F. K. odkazuje se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 9. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná N. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné, proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnila dovolatelka, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jí namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení otázky náhrady škody poškozenému F. K., zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především neodpovídá zjevně procesní námitka dovolatelky vůči způsobu provedení a hodnocení důkazu - znaleckého posudku z oboru stavebnictví - k určení výše škody, která vznikla na majetku poškozeného F. K. projednávaným trestným činem. Jestliže dovolatelka namítla nesprávnost závěrů znalce a neprovedení jeho výslechu před soudem, nezvolila hmotně právní argumentaci, nýbrž se toliko pokusila dosáhnout změny skutkových zjištění, na nichž soud prvního stupně napadený adhezní výrok založil. K námitce neprovedení osobního výslechu znalce je namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který obě napadená rozhodnutí splňují.
Pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani procesní námitku dovolatelky, podle níž výroku soudu prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř., kterým jí byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným L. V. poškozenému F. K. na náhradě škody částku 411.122,- Kč, bránila zákonná překážka jiného zahájeného řízení o témže nároku poškozeného (tzv. litispendence), přičemž v době rozhodování soudu odvolacího již bylo v tomto jiném řízení o nároku pravomocně rozhodnuto a byla tak dána překážka věci rozsouzené (tzv. res iudicata). To podle dovolatelky mělo odvolací soud vést ke zrušení tohoto výroku z podnětu jejího řádného opravného prostředku a ohledně poškozeného K. k rozhodnutí podle §229 tr. ř.
Vzhledem k významu této procesní otázky s přímým dopadem na správnost rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody (jako hmotně právní kategorie), se jí však Nejvyšší soud zabýval a jako obiter dictum k ní uvádí následující:
Předně je nutno poukázat na to, že z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., a to i ve znění účinném v době rozhodování soudů obou stupňů v předmětné trestní věci, vyplývá, že „odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno “ .
Tyto podmínky pro adhezní výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. v daném případě splněny byly. Jak je patrno z protokolu o hlavním líčení konaném soudem prvního stupně dne 4. 3. 2013, poškozený F. K. se řádně a včas, tj. dle §43 odst. 3 tr. ř., k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody. Že mu ji svým nedbalostním trestným činem způsobila dovolatelka společně s již odsouzeným L. V. a v jaké výši, je v popisu skutku odsuzujícího rozsudku vyjádřeno rovněž (viz shora). A konečně, soud měl za zjištěné, že dovolatelka poškozenému dosud ničeho neuhradila.
K její argumentaci je však zejména zapotřebí zdůraznit, že trestní řád nezná tzv. překážku litispendence , která je upravena pro občanskoprávní řízení v ustanovení §83 občanského soudního řádu, podle kterého zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Zároveň platí, že soud rozhodující o náhradě škody v tzv. adhezním řízení, které je nedílnou součástí řízení trestního, je vázán předpisy jiné povahy než trestní pouze v oblasti hmotného práva (např. občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce apod.), ale zásadně nemůže použít při svém rozhodování jiný procesní předpis, a to ani analogicky. Trestní řízení lze tedy konat pouze podle trestního řádu a analogie s občanským soudním řádem je nepřípustná. Pokud pak jde o překážku v uplatňování práv poškozeného v trestním řízení, ta je upravena ustanovením §44 odst. 3 tr. ř., podle kterého návrh podle §43 odst. 3 tr. ř. nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení (res iudicata).
Z posledně citovaného zákonného ustanovení pak plyne, že ve věci musí být vydáno rozhodnutí, přičemž není podstatné, že takové rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Pokud soud rozhodující v trestní věci zjistí v rámci postupu podle §206 odst. 2 tr. ř., že poškozený uplatnil týž nárok, který uplatňuje podle §43 odst. 3 tr. ř., rovněž v občanskoprávním či jiném řízení, a současně, že již bylo vydáno na podkladě takového návrhu rozhodnutí o povinnosti obviněného uhradit způsobenou škodu , nemůže s ohledem na ustanovení §44 odst. 3 tr. ř. připustit poškozeného k hlavnímu líčení. V takovém případě by nemohl rozhodnout ani podle ustanovení §229 tr. ř. o odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, jak se domáhá obviněná ve svém dovolání, ale musel by postupovat podle §206 odst. 3 nebo odst. 4 tr. ř. (k tomu srov. přiměřeně R 18/2004 SbRt.). Rozhodnutím o povinnosti obviněného uhradit způsobenou škodu je přitom nutno rozumět takový výrok, jímž je mu např. jako žalovanému v občanskoprávním řízení uloženo zaplatit způsobenou škodu v určité výši a nikoli výrok o zamítnutí žaloby z formálních důvodů, že žalobce (zde poškozený F. K.) před jejím podáním nedodržel postup podle §693 občanského zákoníku, jak rozhodl Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 1. 2013, č. j. 19 EC 315/2011-207, na který poukazuje dovolatelka.
Protože dovolání obviněné N. B. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný z jiných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler