ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1128.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1128/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2004 o dovolání, které podal obviněný Z. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 6 To 144/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 14/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 40 T 14/2001, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „jako jediný majitel firmy Z. P., se sídlem U. B., t. č. v konkurzu, v období od měsíce prosince 1997 do měsíce září 1998, přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť za účetní období 1996 byla firma předlužena, odebral převážně v sídle firmy v U. B. v jednotlivých případech zboží a objednal přepravu od různých firem, které následně prodal dalším subjektům, avšak prostředky, které získal prodejem, nepoužil na úhradu faktur za zboží, toto nezaplatil, ani když byl opakovaně dodavateli upomínán“, takto došlo k odběrům popsaným pod bodem I./1) – 22), „celkem takto odebral na faktury u 22 subjektů zboží v hodnotě 11.219.896,- Kč, které po lhůtě splatnosti faktur uhradil pouze částečně a způsobil tak celkovou škodu ve výši 10.841.187,- Kč.“ Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který podle bodu II./23) rozsudku spáchal tím, že „v červenci 1997 předložil k likvidaci škodné události Č. p., agentura U. H., poškození a zničení dodávky, kterou měla jeho firma obdržet od dodavatele R. R., v úmyslu získat pojistné plnění, i když věděl, že žádná takováto dodávka se neuskutečnila, dále pak doklady od firmy R. o odvozu odpadu, na základě těchto dokladů mu bylo neoprávněně vyplaceno pojistné plnění ve výši 431.115,- Kč za zničené zásoby, za odvoz odpadu a opravu elektrické váhy.“ Za to byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák mu byl uložen trest zákazu činnosti – podnikatelské činnosti s předmětem činnosti nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na pět let.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný citovaným rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod body 24) – 26) tohoto rozhodnutí, jímž měl spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť trestnost činu zanikla.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný Z. P. a krajský státní zástupce v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 6 To 144/2003, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Z. P. uložil při nezměněném výroku o vině podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na pět let. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Odvolání obviněného Z. P. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Tento rozsudek (a v souvislosti s ním v nezměněné části i rozsudek soudu prvního stupně) nabyl právní moci dne 15. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Z. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by jakkoliv uváděl v omyl a požadoval další dodávky s tím, že by svým dodavatelům sděloval, že se jeho firma nachází v dobré finanční situaci. Pokud nalézací soud zjistil, že firma dovolatele byla již k 31. 12. 1996 předlužena, pak již v této době měli nejvýznamnější dodavatelé za ním (obviněným) pohledávky po splatnosti a tudíž museli o finanční situaci jeho firmy vědět a přesto pokračovali ve svých dodávkách. Za této situace nelze podle slov dovolatele uvažovat o tom, že by uvedené dodavatele uváděl v omyl či využíval jejich omylu. Tvrzení nalézacího soudu, že dodávky byly realizovány proti vůli dodavatelů nemá podle obviněného oporu v provedeném dokazování. Obviněný přitom vyslovil nesouhlas se závěrem nalézacího soudu, podle něhož finanční prostředky získané za zboží, jež odebral a prodal, nepoužil na úhradu faktur svým dodavatelům. Zdůraznil, že tyto finanční prostředky použil na úhradu starších závazků stejných dodavatelů. Za nepodložený a nesprávný označil též závěr nalézacího soudu, že finanční prostředky použil jen pro svoji potřebu. Dále obviněný uvedl, že se sice jeho podnik koncem roku 1996 dostal do finančních potíží, nicméně i přesto pokračoval v podnikání s úmyslem tyto finanční potíže překonat a dostát tak všem svým závazkům. Vyložil pak konkrétně, na základě jakých skutečností uvažoval dosáhnout vyššího obratu v podnikání a z dosažených zisků uhradit v relativně krátkém čase splatné závazky. Tento záměr byl podle jeho tvrzení reálný, přičemž za účelem prokázání této skutečnosti doložil jako doplňující důkaz v odvolacím řízení znalecký posudek z oboru ekonomika zpracovaný znalcem doc. Ing. N.
K jednání, jímž byl uznán vinným v bodě 23) výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že popsaná skutková zjištění nekorespondují s provedenými důkazy a nalézací soud ve vztahu k tomuto skutku nehodnotil důkazy ani rozpory mezi nimi (obviněný přitom konkretizoval své tvrzení a vyjádřil se k jednotlivým důkazům). V souvislosti s tím také připomněl, že ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby znaleckým posudkem byla přezkoumána pravost písma u podpisu na faktuře č. 42/97 nesoucí originální razítko firmy R. R. i podpis jmenovaného, tento posudek však odvolací soud shledal jako nadbytečný. Podle přesvědčení obviněného tedy není spolehlivě prokázáno, že nade vší pochybnost věděl o tom, že se předmětná dodávka od firmy R. R. neuskutečnila, a o tom, že během povodní nebylo poškozeno žádné zboží.
Dále obviněný konstatoval, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že byly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně subjektivní stránka. Svým závazkům nepochybně nedostál, z toho však nelze bez dalšího dovozovat úmysl poškodit cizí majetek. Takový úmysl je třeba spolehlivě prokázat, což se v rámci provedených důkazů nestalo. Nalézací soud nesprávně aplikoval ustanovení §4 písm. a) tr. zák. při hodnocení jeho zavinění. Samotné neuhrazení faktur za odebrané zboží ve sjednaných lhůtách nenasvědčuje jeho počátečnímu úmyslu uvést věřitele v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil ve smyslu §250 tr. zák. V souvislostí s tím obviněný zdůraznil, že se mohl důvodně domnívat za situace, kdy odebrané zboží bylo dále prodáváno, že z výtěžku prodeje své závazky uhradí. Skutečnost, že k jejich úhradě nedošlo, nebyla z jeho úmyslu obohatit se ke škodě jiného, ale z důvodu okolností spočívajících v nepředvídatelných a neovlivnitelných problémech na trhu. Soudu přitom vytkl, že nepřihlédl k prováděným dílčím úhradám splátek, k úkonům směřujícím k nepeněžitým úhradám nebo k zajištění vzniklých pohledávek a zejména k podnikatelskému záměru přijatému ke zlepšení situace. Provedené a jím konkretizované důkazy vyvracejí názor soudu o jeho úmyslu obohatit se na úkor dodavatelů. Ke skutku popsanému pod bodem 23) výroku napadeného rozsudku zdůraznil, že použitá právní kvalifikace odporuje ustanovení §4 tr. zák., neboť v řízení nebyla spolehlivě prokázána jeho vědomost o tom, že při povodních k poškození zboží nedošlo a že tedy uplatňovaná pojistná událost neodpovídá skutečnosti. Shrnul pak, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, který je mu za vinu kladen v bodech 1) – 22) výroku rozsudku soudu prvního stupně, a nebylo zjištěno, že skutek uvedený pod bodem 23) výroku téhož rozhodnutí se stal.
Obviněný rovněž označil za sporné závěry nalézacího soudu ohledně obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to škody na cizím majetku. Přitom dovodil, že soud sice shledává nedostatek jeho vážné vůle uzavřít kupní smlouvu, přesto však platnost kupních smluv nijak nezpochybňuje. Použitou formulací, podle níž obviněný odebral zboží, které mu bylo následně fakturováno, a ačkoliv odebrané zboží prodal dalším subjektům, získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu a faktury podle lhůty splatnosti neuhradil, popisuje nalézací soud vznik obchodně právního závazku a nikoliv vznik škody. Tuto civilně právní odpovědnost nelze podle obviněného zaměnit za odpovědnost trestně právní. Taková aplikace trestního zákona by byla v rozporu s ústavní zásadou podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nalézací soud také podle jeho přesvědčení chybně vyčíslil pro účely kvalifikace vzniklou škodu, aniž by bylo ukončeno konkurzní řízení, které bylo vedeno na jeho majetek.
Podle obviněného je pak vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nesprávné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, pokud tento soud konstatoval, že řízení ani rozsudek (nalézacího soudu) samotný netrpí žádnými závažnými procesními vadami, pokud shledal navržené doplnění dokazování za nadbytečné a pokud se ztotožnil s právními závěry Krajského soudu v Brně.
V závěru svého dovolání proto obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 6 To 144/2003, podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co vyložil podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatoval, že námitky uplatněné vůči skutku vylíčenému pod bodem 23) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně mají skutkový charakter a obsahově se nekryjí s uplatněným ani jiným dovolacím důvodem. Při rozhodování o dovolání k nim proto nelze přihlížet. Námitky týkající se skutku popsaného pod body 1) – 22) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně citovanému dovolacímu důvodu podle státního zástupce v podstatě odpovídají. Při posuzování jejich důvodnosti je však třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V souvislosti s tím státní zástupce dovodil, že zejména na základě skutkových zjištění popsaných v rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmá existence zákonného znaku „uvedení jiného v omyl“, a dodal, že zjištěním rozvedeným v rozhodnutí soudů obou stupňů plně odpovídá právní závěr odvolacího soudu o existenci minimálně nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. na straně obviněného. Připomněl přitom, že k představám obviněného o budoucím rozvoji firmy zaujal stanovisko již nalézací soud, který dovodil, že naznačené plány vycházely z nereálných ekonomických předpokladů, a taktéž odvolací soud, který konstatoval, že obviněný spoléhal na budoucí nejisté události, a vyložil, proč bylo nutno záměry obviněného za nereálné považovat. Za irelevantní označil státní zástupce argumentaci obviněného týkající se škody jako zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to s tím, že škoda vznikla poškozeným v okamžiku zmenšení jejich majetku, tj. v momentě, kdy obviněný odebral zboží bez příslušného finančního ekvivalentu. Výši škody představuje (zjednodušeně řečeno) cena odebraného zboží a požadavek obviněného na zohlednění výsledků konkursního řízení je nejasný a nedůvodný. K tomu státní zástupce dodal, že z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je irelevantní, zda obviněný výtěžek z trestné činnosti použil pro uspokojování svých osobních potřeb nebo zda je vložil do své neúspěšné podnikatelské činnosti. Případnou naturální úhradu některých pohledávek věcmi z movitého majetku firmy by bylo možno hodnotit pouze jako částečnou náhradu škody. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky dovolatele obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné, a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však podstatná část uplatněných dovolacích námitek směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry, neboť v nich podle jeho názoru nebyly vyjádřeny okolnosti mající určující vliv na právní kvalifikaci. Podle jeho argumentace totiž - ve vztahu ke skutku popsanému v bodech 1) – 22) výroku rozsudku nalézacího soudu – z provedených důkazů nevyplývá, že by své dodavatele jakkoliv uváděl v omyl (či využíval jejich omylu) a požadoval další dodávky s tím, že by jim sděloval, že se jeho firma nachází v dobré finanční situaci. Poukazuje přitom na skutečnost, že v kritické době měli nejvýznamnější dodavatelé za ním pohledávky po splatnosti a tudíž museli o finanční situaci jeho firmy vědět a přesto pokračovali ve svých dodávkách. Oporu v provedeném dokazování podle něho nemá tvrzení nalézacího soudu, že dodávky byly realizovány proti vůli dodavatelů. Nesouhlasí ani se závěrem nalézacího soudu, podle něhož finanční prostředky získané za zboží, jež odebral a prodal, nepoužil na úhradu faktur svým dodavatelům a použil jen pro svoji potřebu. Tvrdí rovněž, že provedenými důkazy nebyl prokázán jeho úmysl poškodit cizí majetek. Provedené a jím konkretizované důkazy podle něho vyvracejí názor soudu o jeho úmyslu obohatit se na úkor dodavatelů. Soudu přitom vytýká, že nepřihlédl zejména k podnikatelskému záměru přijatému ke zlepšení situace jeho firmy, který byl podle jeho tvrzení reálný. Ke skutku popsanému pod bodem 23) výroku rozsudku nalézacího soudu zdůrazňuje, že v řízení nebyla spolehlivě prokázána jeho vědomost o tom, že při povodních k poškození zboží nedošlo a že tedy uplatňovaná pojistná událost neodpovídá skutečnosti, a činí závěr, podle něhož nebylo zjištěno, že se tento skutek stal. Vedle všech těchto argumentů ještě vyjadřuje přesvědčení, že nalézací soud chybně vyčíslil pro účely kvalifikace vzniklou škodu, aniž by bylo ukončeno konkurzní řízení, které bylo vedeno na jeho majetek.
Dovolatel takto brojí především proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím s tím, že podle jeho přesvědčení, objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z výše naznačených skutkových závěrů (které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí rozvedeny a odůvodněny) a na těch následně založily právní posouzení předmětných skutků.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován zčásti v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá též revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání v uvedené části uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného odvolacím soudem. Dovolatel totiž vyjádřil názor, že skutek popsaný pod body 1) – 22) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., neboť nebyla dána subjektivní stránka ani škoda (znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu). Konstatované výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Objektem tohoto trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Ve vztahu k posuzovanému případu je nutno uvést, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu (jde o úmyslný trestný čin) se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době objednání, resp. převzetí zboží (či objednání a přijetí služby), jednal v úmyslu odebrané zboží (poskytnutou službu) neuhradit vůbec nebo je neuhradit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že zboží (službu) nebude moci (minimálně ve smluvené lhůtě) zaplatit a že tím uvádí prodávajícího (či subjekt poskytující službu) v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku – majetkových práv) pachatele nebo jiného. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde zejména o zmenšení majetku, ale také o ušlý zisk.
V posuzovaném případě nalézací soud zjistil (a odvolací soud potvrdil), že obviněný přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků neboť za účetní období 1996 byla firma předlužena, odebral převážně v sídle firmy v U. B. v jednotlivých případech zboží a objednal přepravu od různých firem, které následně prodal dalším subjektům, avšak prostředky, které získal prodejem, nepoužil na úhradu faktur za zboží, toto nezaplatil, ani když byl dodavateli opakovaně upomínán, takto došlo k odběrům v rozsudku soudu prvního stupně popsaným pod bodem I./1) – 22), celkem takto odebral na faktury u 22 subjektů zboží v hodnotě 11.219.896,- Kč, které po lhůtě splatnosti faktur uhradil pouze částečně a způsobil tak celkovou škodu ve výši 10.841.187,- Kč.
Takové jednání je třeba označit za podvodné, což přesvědčivě a výstižně vyjádřil odvolací soud, pokud ve svém rozsudku uvedl : „Je nutno ve stručnosti vyjádřit, že obžalovaný do kritického období popsaného ve výroku napadeného rozsudku vstupoval s dluhem, který přesahoval částku 11.000.000,- Kč a neměl žádných rezerv, z nichž by mohl takto zásadní zadlužení své firmy krýt. Pokud za takové situace přesto jednal tak, jak jednal, tzn., že po dobu téměř deseti měsíců odebíral od celé řady dodavatelů zboží, akceptujíc přitom vystavení faktur, pak zcela evidentně uváděl poškozené v omyl právě tím, že předstíral, že ony faktury zaplatí.“ Podvodné jednání obviněného tedy (jinak řečeno) spočívalo v tom, že odebral zboží a objednal a nechal si poskytnout služby se závazkem řádně uhradit cenu tohoto zboží a služeb (vyvolal tak v poškozených představu, že jim zboží a služby ve sjednané lhůtě uhradí), ač tento závazek nebyl s ohledem na finanční situaci jeho firmy reálně splnitelný.
Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud se v souvislosti s uvedenými skutečnostmi také vyjádřil k (odvolací) argumentaci obviněného, podle níž dodavatelé museli vědět o finanční situaci jeho firmy a přesto pokračovali ve svých dodávkách. Nad rámec úvah rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí a výše a v návaznosti na ně je třeba konstatovat, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není podstatné, zda poškození znali jeho finanční situaci či nikoli. Podstatné je, že mu dodali zboží v přesvědčení, že bude schopen závazek k úhradě z toho plynoucí splnit, resp. že dodané zboží řádně uhradí. V opačném případě by dohody poškozených s obviněným o dodávkách zboží postrádaly logiku (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000).
Zjištěné skutkové okolnosti současně odůvodňují správnost právního závěru odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, konkrétně zavinění obviněného ve formě úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák.
Vedle skutečností již zmíněných je přitom na místě poukázat na závěry, jež odvolací soud rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. K datu 31. 12. 1996 byla firma obviněného natolik předlužena, že její pasiva činila částku cca 11.500.000,- Kč, přičemž této firmě dlužili odběratelé pouze částku zhruba 1.800.000,- Kč. Je tedy zcela zřejmé, že se nejednalo o tzv. druhotnou platební neschopnost. Zejména pak odvolací soud konstatoval: „Pokud pak s vědomím si takto neutěšené finanční situace i nadále pokračoval (obviněný) ve značném rozsahu v odběrech zboží, tak, jak jsou tyto odběry popsány pod body 1-22) výroku napadeného rozsudku, potom je zcela evidentní, že si minimálně musel být vědom toho, že s ohledem na špatné hospodářské výsledky své firmy nebude schopen nejen ve lhůtě splatnosti jednotlivých faktur, ale nikdy v budoucnu toto zboží svým dodavatelům zaplatit. Pokud v této souvislosti obžalovaný argumentoval tím, že se snažil jakýmsi způsobem revitalizovat svoji firmu zejména tím, že rozšířil vozový park svých vozidel, potom v této souvislosti nelze než poukázat na skutečnost, že obžalovaný především, pokud hovořil o možném rozvoji firmy, spoléhal zcela evidentně na nejisté události.“ Odvolací soud pak podrobně ve shodě s názorem soudu prvního stupně vyložil a odůvodnil nereálnost podnikatelského záměru obviněného směřujícího ke zlepšení stavu jeho firmy a potažmo uhrazení splatných závazků, přičemž se vypořádal i se znaleckým posudkem doc. Ing. N. Uzavřel pak, že „finanční situace firmy obžalovaného byla natolik kritická, že obžalovaný rozhodně nemohl důvodně předpokládat, že získá v budoucnu dostatek finančních prostředků k tomu, aby mohl hradit své finanční závazky, které mu vznikly odběrem zboží od jednotlivých poškozených subjektů“ .
Je tudíž zřejmé, že obviněný si za popsaného skutkového stavu musel být již v době odebírání zboží a služeb vědom toho a současně srozuměn s tím, že kupní cenu, resp. cenu služeb, nebude moci (minimálně ve smluvené lhůtě) zaplatit, a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil.
Obstát nemohla ani argumentace dovolatele opírající se o tvrzenou absenci škody. Z uvedeného popisu soudy zjištěného skutku je existence škody (jako jednoho z pojmových znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.) v kontextu teoretických hledisek výše rozvedených dostatečně zřejmá. Dodat lze zásadně ve shodě se státním zástupcem, že škoda (újma majetkové povahy) vznikla – jako následek (účinek) výše uvedeného úmyslného podvodného jednání - poškozeným v okamžiku zmenšení jejich majetku, konkrétně v době, kdy obviněný odebral zboží (či přijal služby) bez uhrazení stanovené ceny. Ostatně námitky vztahující se k otázce škody, které byly totožné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, správně vyhodnotil jako nedůvodné již odvolací soud a na jeho úvahy lze odkázat. Není přitom od věci připomenout, že již soud prvého stupně konstatoval, že způsobená škoda je následkem vzniklým v přímé příčinné souvislosti s trestným (zaviněným protiprávním) jednáním obviněného. Zjištěnou škodu přitom bylo na místě podřadit pod pojem škoda velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák.
K uvedeným skutečnostem lze ještě dodat, že pro právní kvalifikaci předmětného skutku (z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.) nebyly významné dílčí úhrady či úkony směřující k nepeněžitým úhradám nebo k zajištění vzniklých dluhů. Takovou činnost obviněného by bylo možno hodnotit pouze jako částečnou náhradu škody příp. jednání směřující k náhradě škody.
Nepochybil tedy nalézací soud, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ani odvolací soud, pokud tento závěr označil (po upřesnění právní argumentace zvláště co do formy úmyslného zavinění) za správný. Současně nelze, vzhledem ke skutečnostem rozvedeným výše i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, dovodit, že by taková aplikace trestního zákona byla v rozporu s ústavní zásadou vymezenou v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud tudíž nemohl přiznat formálně relevantním námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý