ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1153.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1153/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 7 To 389/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 28/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 19 T 28/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že:
poté, co dne 16. 1. 2006 uzavřel s M. R., ústní smlouvu o dílo spočívající v dodávce a realizaci opravy střechy a výměny střešní krytiny rodinného domu v P., ul. S., a následně jako zhotovitel prací převzal dne 22. 9. 2006 staveniště, jako osoba odpovědná za staveniště z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aniž by byl držitelem platného lešenářského průkazu, postavil společně s P. O., u objektu lešení, které nebylo normalizováno, bylo bez statického posouzení, nebylo řádně ukotveno, nebylo vybaveno ochranným zábradlím, pracovní podlaha lešení nebyla řádně vyplněna pochozími dílci a celkově neodpovídalo technickým požadavkům stanoveným vyhláškou Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o bezpečnosti práce a technických zařízeních při stavebních pracích č. 324/1990 Sb. a nařízení vlády ČR č. 362/2005 Sb. a ČSN č. 738101, 738106, 738107 a 738108, dále pracoviště na střeše nevybavil lávkou, záchytnou konstrukcí či hřebenovým jištěním pro pohyb osob při práci, poté na základě ústní dohody sjednal k výkonu prací P. O., a J. N., a současně nepřijal technická a organizační opatření k zabránění pádu, propadnutí nebo sklouznutí pracovníků z pracoviště na střeše objektu či z pracoviště na lešení u objektu z výšky a k jejich bezpečnému zachycení a pracovníky nevybavil prostředky osobní ochrany proti pádu nebo nezajistil použití prostředků kolektivní ochrany proti pádu, přestože to s ohledem na povahu, předpokládaný rozsah a dobu trvání práce ve výšce bylo nutné, ačkoliv k tomu byl jako zhotovitel stavebních prací povinen dle vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o bezpečnosti práce a technických zařízeních při stavebních pracích č. 324/1990 Sb. a nařízení vlády ČR č. 362/2005 Sb., přičemž dne 26. 9. 2006 se souhlasem obžalovaného a na jeho pokyn vykonával poškozený J. N., pomocné stavební práce na horním patře lešení a v době kolem 10.00 hodin se poškozený z horní části lešení či okraje střechy zřítil dolů a v důsledku pádu na obrubník chodníku u domu utrpěl polytrauma spočívající v nitrolebním krvácení pod tvrdou plenu mozkovou nad levou polokoulí mozku, sériovou zlomeninu žeber, zlomeninu kosti stehenní, zlomeninu levého klíčku a pohmoždění levé plíce s proniknutím vzduchu do levé dutiny hrudní, tedy zranění, která dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je nutno ze soudně lékařského hlediska posoudit jako těžkou újmu na zdraví.
Obviněnému byl podle §224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný, a to proti výroku o vině i trestu. Rozsudek napadl odvoláním rovněž státní zástupce, a sice v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 7 To 389/2008, obě odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení městského soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku za situace, kdy v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu dovolání obviněný oponuje závěru soudů, že v daném případě není rozhodující skutečnost, zda poškozený spadl ze střechy či z lešení. Obviněný má naopak za to, že právě tato skutečnost je rozhodná zejména z pohledu objektivní stránky (příčinného vztahu mezi jednáním a následkem) jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu. Dále uvádí, že poškozeného na stavbu přivedl svědek O., který ho měl také vyplácet. Dovolatel také poukazuje na výpověď svědkyně MUDr. E. L., které se poškozený svěřil, že zkusí zedničinu, kterou dělal v minulosti. Mělo se tedy z jeho strany vlastně jednat o pokus, zda je vůbec schopný opět takto pracovat. Podle dovolatele nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením předpisů, které je mu kladeno za vinu, a újmou na zdraví poškozeného. Vyslovuje přesvědčení, že poškozený znal dobře svůj zdravotní stav a měl tedy sám posoudit, zda může vykonávat práci na střeše či na lešení.
Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že poškozeného najal k provedení prací jako osobu samostatně výdělečně činnou (dále jen OSVČ), uzavřel s ním ústní smlouvu a poškozený tak podle jeho názoru jako zhotovitel odpovídal jak za případné způsobení škody na stavbě, tak za svou vlastní bezpečnost. Zdůrazňuje v této souvislosti, že poškozený neměl svou činnost vykonávat na střeše, jednak proto, že mu to obviněný neuložil, jednak proto, že měl živnostenské oprávnění pouze pro předmět podnikání zednictví. Proto spatřuje pochybení soudů v tom, že nevedly další dokazování k vyřešení otázky, zda poškozený spadl ze střechy či z lešení.
Dovolatel také namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., které stanoví, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se má přihlédnout jen tehdy, pokud pro svou závažnost podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost. Je totiž přesvědčen, že v daném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Domnívá se, že nalézací soud vůbec nezohlednil podíl poškozeného na porušení bezpečnostních předpisů jako osoby samostatně výdělečně činné. Právě vysoká míra spoluzavinění poškozeného podle dovolatele vylučuje posoudit skutek popsaný ve výrokové části rozhodnutí podle §224 odst. 2 tr. zák. Poškozený se podle tvrzení obviněného neřídil jeho pokyny, které vylučovaly, aby se zapojil do práce na střeše, takže šlo z jeho strany o exces, za který dovolatele nemůže být odpovědný.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Připomíná, že příčinou následku se rozumí každé jednání, bez kterého by následek nenastal, přitom určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. Odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr., které uvádí, že příčinná souvislost se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že oba soudy postupovaly v duchu respektované judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1615/2005), když neshledaly žádnou okolnost na straně poškozeného, která by přerušovala příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem.
Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že soudy nepochybily ani v tom ohledu, pokud vyhodnotily za hlavní příčinu úrazového děje zásadní porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a jako osobu odpovědnou za stav na staveništi od okamžiku jeho protokolárního převzetí označily dovolatele v postavení zhotovitele objednaného díla. Za správný považuje také závěr soudů o naplnění přísnějšího kvalifikačního znaku spočívajícího v porušení důležité povinnosti uložené odpovědné osobě podle zákona, a to i po stránce subjektivní ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.
Dále má za to, že námitka týkající se nesprávné aplikace ustanovení o zvýšené trestnosti byla dovolatelem uplatněna pouze formálně, neboť soudy v tomto ohledu objasnily všechny relevantní okolnosti. Konstatuje, že stupeň nebezpečnosti pro společnost zcela jistě zvyšuje i okolnost, že na stavbě se i nadále pracovalo v nezměněných rizikových podmínkách. Dodává, že tato okolnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. existovala již v době činu, tak jak to vyžaduje aktuální judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 760/2007).
Své vyjádření uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatel uplatnil dílem i námitky skutkové, a to ve vztahu k tomu, jaká byla jeho dohoda s poškozeným, jak probíhala práce na staveništi, zda byly používány ochranné prostředky, když v tomto ohledu zpochybňoval skutkové závěry, které soudy na podkladě učiněného dokazování učinily. Snažil se v podstatě shodně jako v předcházejícím odvolacím řízení prosazovat svou verzi skutkového děje, podporovanou částečně výpovědí svědka P. O., přestože soudy jim v této části neuvěřily a vyšly při formování svých skutkových závěrů především z výpovědi svědka M. R. a znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce, specializace stavebnictví. Tento druh námitek vybočoval z mezí obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se jimi však i přesto částečně zabýval, a to pro jejich úzkou návaznost na námitky dovolatele proti právnímu posouzení zmíněnými níže.
Za námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, lze bezpochyby považovat tvrzení o údajné absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného (přesněji opominutím jeho povinností jako zhotovitele díla) a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Na ni navazovala další námitka zpochybňující existenci podmínek uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. pro posouzení takového jednání podle kvalifikované skutkové podstaty ust. §224 odst. 2 tr. zák. Za právní námitku opřenou ovšem o odlišná skutková tvrzení pak nutno pokládat i tu, podle níž poškozený vystupoval na stavbě jako osoba samostatně výdělečně činná, takže sám ručil za dodržování povinností k zajištění bezpečnosti práce, kterou vykonával.
Tato poslední námitka byla námitkou spíše skutkovou, kterou obviněný oponoval skutkovému stavu věci zjištěnému soudy. Z řízení před nimi totiž vyplynulo, že smluvní vztah o provedení opravy vznikl toliko mezi obviněným jako zhotovitelem a svědkem R. jako objednatelem opravy střechy. Obviněný proto v souladu s právními normami citovanými ve výroku nalézacího soudu odpovídal za dodržení pravidel bezpečnosti práce i ve vztahu k dalším osobám, které pod jeho vedením na opravě střechy pracovaly. Obviněný doznal, že poškozený pracoval na opravě s jeho vědomím, sám jej pověřil konkrétními úkoly. Obviněný se zjevně nezajímal o to, zda poškozený disponuje odpovídajícím živnostenským oprávněním, neboť ten nemohl vykonávat pokryvačské práce jako OSVČ, když živnostenské oprávnění měl pouze na práce zednické.
Bylo přitom spolehlivě prokázáno, že staveniště, za jehož stav obviněný zodpovídal, nebylo zajištěno proti pádu ani z lešení, ani ze střechy. To ovšem nebylo jediné porušení předpisů o bezpečnosti práce. Pracovníci na stavbě nebyli proškoleni z pravidel bezpečnosti při práci, při práci nepoužívali žádné ochranné pomůcky, přičemž na toto vše měl dbát obviněný jako zhotovitel objednaného díla (opravy střechy). Z toho pak soudy oprávněně dovodily, že způsobený následek v podobě pádu poškozeného a jeho následného zranění, které mělo charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., jsou v příčinné souvislosti se shora vypočtenými opomenutími povinností obviněným. K nim nepřistoupila žádná okolnost, bez níž by k následku nedošlo, která by přerušila tuto příčinné souvislosti (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný poukazoval na to, že k pádu poškozeného mohl přispět i jeho nedobrý zdravotní stav, což vyvráceno nebylo, míra zavinění ze strany poškozeného v tomto směru rozhodně nebyla takové intenzity, aby sama způsobila následek (pád ze střechy) bez ohledu na porušení povinností obviněným. Jinými slovy, pokud by obviněný dodržel povinnosti k zajištění bezpečnosti práce tak jak měl, k pádu poškozeného a jeho úrazu by i v případě jeho indispozice nemohlo dojít. V této souvislosti nutno vyzdvihnout i výpověď svědkyně MUDr. K., u níž se poškozený dočasně léčil, podle níž léky, jež obviněnému ordinovala, jeho pozornost a reakce netlumily, nýbrž naopak povzbuzovaly.
Obviněnému nelze dát za pravdu, že by jednání poškozeného bylo možno považovat za exces (ať už se pohyboval na lešení nebo na střeše). Soudy důvodně neuvěřily tvrzení obviněného, že poškozený si počínal v rozporu s jeho pokyny. Poškozený byl sjednán na pokrývačské práce, což samo o sobě představuje práci ve výškách. Práce po většinu doby měly provádět pouze dvě osoby a sice svědek O. a poškozený. Z charakteru zadané práce – výměny staré střešní krytiny za novou jednoznačně vyplynulo, že tuto nemůže vykonávat svědek O. sám bez bezprostřední asistence poškozeného. Pokud by poškozený neměl přístup na střechu a lešení, které nebyly odpovídajícím způsobem zajištěny proti pádu na nich pracujících osob, jeho práce na stavbě by ztrácela praktický smysl. Z výpovědi svědka R. (viz č. l. 148 spisu) přitom soudy zjistily, že poškozený se na střeše pohyboval od samého počátku jeho působení na stavbě, přičemž obviněný stavbu během inkriminovaného dne několikrát navštívil a zjevně proti tomu ničeho nenamítal. Z dalších provedených důkazů (ohledání místa činu včetně fotodokumentace, znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce) vyplynulo, že pohyb na střeše či na lešení objektu byl velmi rizikový pro jakéhokoliv pracovníka, neboť zde nebyla respektována prakticky žádná pravidla bezpečnosti práce počínaje používáním helem, zajišťovacích prostředků proti pádu, lešení bylo bez zábradlí, obsahovalo nekompletní podlážky atd.
Zcela lichou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného, podle níž nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zák. pro posouzení jeho jednání dle odst. 2 ust. §224 tr. zák. Porušení tzv. důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, resp. postavení jako zhotovitele opravy střechy spočívalo podle zjištění soudů v hrubém porušení hned několika předepsaných opatření k zajištění bezpečnosti práce, tak jak jsou zmíněny výše. Ostatně obviněný ani nebyl držitelem platného lešenářského průkazu. To spolu s ignorováním mnoha pravidel bezpečnosti práce svědčí o jeho hrubém podcenění rizika zranění či dokonce smrti osob, které na opravě pod jeho vedením pracovaly. Četnost a míra porušení povinnosti k zajištění bezpečnosti práce obviněným jsou přitom takové, že zcela jistě v případě obviněného J. K. opodstatňují pozitivní závěr o použití kvalifikované skutkové podstaty podle §224 odst. 2 tr. zák. (k tomu viz č. 11/1964 Sb. rozh. trest.).
Pokud šlo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný uplatnil jeho druhou alternativu, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Negativní stanovisko Nejvyššího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu se tudíž odvíjelo od shora rozvedeného stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného J. K. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr