ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1183.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1183/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání podaném obviněným M. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 9 To 103/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 131/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2007, č. j. 1 T 131/2006-240, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit v době od srpna 2004 do 16. 6. 2006 jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 32 T 37/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 9 To 103/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný M. L. uznává vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě, že „od srpna 2004 do 16. 6. 2006 v P., v bytě, kde žije ve společné domácnosti se svou družkou S. L. a nezletilými S. L., V. L., M. L. a P. L., opakovaně fyzicky napadá svou družku S. L., v důsledku čehož byla poškozená i lékařsky ošetřena“. Podle §215 odst. 2 tr. zák. byl obviněný nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. ř. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž toto rozhodnutí napadl ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v případě jeho trestního stíhání byla porušena ústavní zásada „ne bis in idem“, která je vyjádřena v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle citovaného ustanovení je totiž nepřípustné trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na časové vymezení skutku (trestného činu podle §215a tr. zák.) dobou od srpna 2004 do 16. 6. 2006, kdy nejzávažnější dílčí útok vedoucí ke zranění jeho družky s 8 týdenní pracovní neschopností měl být spáchán dne 14. 6. 2005. Pro toto jednání (dílčí útok) bylo proti dovolateli ovšem již dříve vedeno trestní řízení Policií ČR pod č. j. ORIII-2097/MO3-Tč-2005, které bylo posléze skončeno postupem podle §159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jelikož poškozená vzala souhlas s trestním stíháním zpět. V průběhu trestního řízení přitom nebylo zjištěno, že by dovolatelově družce bylo způsobeno jiné tak závažné poranění, jako ze dne 14. 6. 2005 popsané v příslušné lékařské dokumentaci. Na tuto skutečnost dovolatel konečně poukazoval již v minulosti, přičemž k ostatním dílčím skutkům uvedl, že tyto byly Policií ČR předány obecnímu úřadu, protože se podle názoru policie nejednalo o trestný čin, nýbrž o přestupek.
Dovolatel současně soudům obou stupňů vytkl, že se s výše uvedenými námitkami náležitě nevypořádaly. Pokud Městský soud v Praze odkázal ve svém rozhodnutí na judikaturu (konkrétně R 47/1989 SbRt.), použil jí podle dovolatele nepřesně a nepřiléhavě. K dílčímu skutku ze dne 14. 6. 2005 pak odvolací soud nezaujal jednoznačné stanovisko, které by se vypořádalo s námitkou „ne bis in idem“.
Své dovolání obviněný shrnul tak, že minimálně ta část skutku, který je mu kladen za vinu a jehož následkem bylo zranění jeho družky – poškozené S. L. dne 14. 6. 2005, byla v předmětném trestním řízení projednána znovu, ačkoliv toto řízení bylo již dříve pravomocně zastaveno. V této části tedy podle dovolatelova názoru bylo trestní řízení konáno v rozporu se zásadou „ne bis in idem“. S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR, jakožto soud rozhodující o dovolání, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 103/2007 ze dne 27. 3. 2007, a zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2007, č. j. 1 T 131/2006“.
K dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný prioritně spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž za takové rozhodnutí, které vytvořilo překážku „ne bis in idem“, označuje rozhodnutí vydané podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodů zakotvených v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že za rozhodnutí podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se nepovažuje usnesení státního zástupce nebo policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 1 až 4 tr. ř., neboť zde nejde o trestní stíhání (srov. §12 odst. 10 tr. ř. a §159a odst. 4 poslední věta tr. ř.). V tomto smyslu pak dovoláním napadené pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně odpovídá zákonu.
Státní zástupce se dále věcí zabýval i z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že ani z těchto hledisek nelze považovat dovolání obviněného za důvodné. Podstatnou skutečností je podle státního zástupce především to, že v případě některých jednání obviněného (dovolatele) vůči poškozené S. L., která mohla vykazovat znaky přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), vůbec nedošlo k vydání rozhodnutí v přestupkovém řízení. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 totiž upozornila příslušný úřad městské části, že jednání obviněného ze dne 7. 5. a 15. 6. 2006 bylo posouzeno jako dílčí útoky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a že je proto namístě postoupit spisový materiál orgánům činným v trestním řízení, resp. že přestupkové řízení bylo zastaveno podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Za těchto okolností je podle státního zástupce zcela zřejmé, že skutek, pro který byl dovolatel stíhán v rámci trestního řízení, ani nemůže zahrnovat skutkové okolnosti, které by již byly řešeny v rámci přestupkového řízení, a nelze tedy dospět k závěru o existenci důvodu nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. To znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Uvedený dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 tr. ř., neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Dovolatel v posuzovaném případě namítl, že do skutku (kvalifikovaného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. zák.) byla zařazena některá dílčí jednání již projednaná v přestupkovém řízení, především však dílčí skutek ze dne 14. 6. 2005, ohledně něhož bylo trestní stíhání „pravomocně zastaveno“ (bod VI dovolání), a v důsledku toho pak byla porušena zásada „ne bis in idem“ vyjádřená v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Tyto námitky jsou z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno nejprve poznamenat, že podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno (tj. především v řízení o mimořádném opravném prostředku). „Soudem“ se ve smyslu shora citovaného ustanovení rozumí každý soud naší soudní soustavy, „jiným oprávněným orgánem“ je zde toliko státní zástupce. To znamená, že mezi orgány vyjmenované v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepatří správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž v trestním řízení nerozhodují vůbec. Policejní orgány mohou v trestním řízení rozhodnout jen o odložení věci podle §159a odst. 1 až 4 tr. ř., které však mezi rozhodnutí podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepatří. O trestní stíhání, které v takovém případě nebylo ani zahájeno, zde totiž nejde.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ ve vztahu k dílčímu útoku ze dne 14. 6. 2005, je zřejmé, že dovolatelem namítaná překážka „ne bis in idem“ nemohla v tomto případě vzniknout. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha III, místní oddělení Karlín, č. j. ORIII-2097/MO3-Tč-2005, ze dne 29. 8. 2005 (č. l. 103 spisu) bylo podle 159a odst. 2 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. rozhodnuto o odložení věci – podezření z ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit podezřelý M. L. (dovolatel), neboť souhlas poškozené S. L. s trestním stíháním byl vzat zpět. To znamená, že trestní stíhání nebylo zastaveno, jak se mylně domnívá dovolatel, neboť k němu pro překážku uvedenou v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. vůbec nedošlo (resp. nebylo ani zahájeno). Předmětný dílčí útok proto následně mohl být zahrnut do skutku – trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. vymezeného dobou spáchání od srpna 2004 do 16. 6. 2006, neboť trestní stíhání zde zároveň nebylo vázáno na souhlas poškozeného podle §163 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o jiné dílčí útoky, ohledně kterých měla být podle dovolatele vedena různá přestupková řízení, nemá tato skutečnost z hlediska trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) význam, neboť ten nepovažuje rozhodnutí správních orgánů za rozhodnutí v trestním řízení a dovolatelem namítané důvody nepřípustnosti trestního stíhání na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. proto uplatnit nelze.
Podle názoru Nejvyššího soudu přitom na posuzovaný případ nedopadají ani hlediska vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, či judikatury Evropského soudu pro lidská práva, byť si Nejvyšší soud je vědom, že ve smyslu Protokolu č. 7 k Úmluvě je zásadu „ne bis in idem“ namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky (k těmto otázkám srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003).
Dovolatel totiž nenamítl, že pro některé dílčí jednání – jako součásti skutku popsaného v napadeném rozsudku odvolacího soudu – byl v přestupkovém řízení meritorně uznán vinným a postižen nějakou sankcí nebo naopak pravomocně zbaven viny. Podle zjištění odvolacího soudu (viz str. 4 rozsudku) obviněný „za předchozí útoky vůči poškozené, které byly řešeny jako přestupky, nikdy nebyl postižen, neboť poškozená nedala souhlas k jeho stíhání“. Ani v uvedeném směru tedy nic nenasvědčuje dvojímu postihu obviněného (dovolatele), tzn. že by za výše konstatovaných okolností došlo k porušení zásady „ne bis in idem“ ve vztahu k výsledkům předcházejícího přestupkového řízení.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení nejsou zatíženy dovolatelem vytýkanými vadami. Skutečnost, že se odvolací soud výše naznačenými otázkami v odůvodnění svého rozsudku zabýval toliko na okraj a navíc nepřesně, nic nemění na jeho věcné správnosti. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyššímu soud pak nic nebránilo, aby důvody napadeného rozhodnutí doplnil vlastními právními úvahami.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. L. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler