ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.12.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 12/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 dovolání obviněných Ing. J. A., a Ing. arch. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 42/2005 ze dne 21. 6. 2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2001 ze dne 25. 2. 2004 jako soudem prvostupňovým byli obvinění Ing. arch. V. K. a Ing. J. A. uznáni vinnými jednak přípravou trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), ve znění zákona č. 65/1994 Sb. (úplné znění zákona), jednak obviněný Ing. arch. V. K. sám přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle §7 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný Ing. arch. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Ing. J. A. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podali odvolání pouze oba jmenovaní obvinění. Rozhodl o něm Vrchní soud v Olomouci pod sp. zn. 2 To 45/2004 dne 25. 5. 2004 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. arch. V. K. a Ing. J. A. uznal vinnými jednak přípravou trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchanou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., zakládající se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině):
1) „poté, co obžalovaný Ing. arch. V. K. opatřil listiny označené jako certifikáty na jméno V. K. údajného D. T. L., který však nemá sídlo v místě označeném na těchto listinách v L., ani není registrován v zemi původu označené v emisi – v L. velkovévodství, v počtu 23 kusů formálně emitované od 5. 8. do 22. 12. 1995 pod čísly a nepravdivě deklarující celkovou nominální hodnotu 19.050.000,- GBP, ve dnech 15. 2. a 19. 2. 1996 v B., G., v pobočce V. ú. b., a. s., B. – c. uložili jako cenné papíry v celkové nominální hodnotě 10.100.000,- GBP do bankovní úschovy celkem 13 kusů těchto certifikátů, a to pod čísly v celkové nominální hodnotě 10.100.000,- GBP, s úmyslem využít je na základě vystavených depozitních potvrzení tohoto peněžního ústavu k bankovním a obchodním operacím se švýcarskou firmou B. a G. F. AG C. nejméně ke škodě V. ú. b., a. s., B., a to do celkové výše nepravdivě deklarované nominální hodnoty uvedené v těchto listinách, k čemuž však nedošlo díky operativnímu zásahu představenstva V. ú. b., a. s.; nejméně jmenované V. ú. b., a. s., B. tak hrozil vznik škody ve výši až 420.099.400,- Kč “,
jednak obviněného Ing. arch. V. K. samotného přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle §7 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., zakládající se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině):
2) „dne 26. 1. 1998 v H., N., v pobočce B. H., a. s. uložil jako pravé do bankovní úschovy celkem dalších 10 kusů těchto listin označených jako certifikáty, které jsou uvedeny ve skutkovém popisu pod bodem 1) tohoto rozsudku, a to pod čísly v celkové nepravdivě deklarované nominální hodnotě 8.950.000,- GBP a poté, když neuspěl s žádostí o vystavení depozitního potvrzení, dne 27. 1. 1998 po pracovnících této pobočky B. H., a. s. opakovaně telefonicky požadoval, aby kopie uzavřené smlouvy o úschově těchto listin vydaných jako cenné papíry byla faxem odeslána korespondenčnímu peněžnímu ústavu v B. k. – G. D. B. B., což bylo odmítnuto, a proto informaci o úschově těchto listin odeslal faxem sám, přičemž takto jednal v úmyslu využít tohoto dokladu k úvěrovým operacím ke škodě B. H., a. s., a to do celkové výše nepravdivě deklarované nominální hodnoty uvedených listin, k čemuž však nedošlo; nejméně B. H., a. s., případně G. D. B. B. tak hrozil vznik škody ve výši 518.196.050,- Kč.“
Za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný Ing. arch. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Ing. J. A. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Nejvyšší soud o něm rozhodl dne 15. března 2005, pod sp. zn. 3 Tdo 1127/2004 tak, že z podnětu dovolání obviněného Ing. J. A. podle §265k odst. 1 trestního řádu a za použití §261 trestního řádu a §265k odst. 2 věty třetí trestního řádu též ohledně obviněného Ing. arch. V. K. ohledně skutku popsaného v bodě 1) jeho výroku o vině, rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 45/2004, zrušil. Z podnětu dovolání obviněného Ing. arch. V. K. podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek téhož soudu ohledně skutku popsaného v bodě 2) jeho výroku o vině rovněž zrušil.
Dále podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1) výroku zrušeného rozsudku pak dovolání Ing. arch. V. K., odmítl. Samostatným usnesením konečně rozhodl o vazbě obviněného Ing. J. A.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. června 2005, pod sp. zn. 2 To 42/2005, znovu zrušil v celém rozsahu odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, č. j. 1 T 8/2001-956 (výrok pod bodem I.) a výrokem pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl při respektování vázanosti právním názorem dovolacího soudu o vině a trestu obviněných stejně, jako svým předtím z podnětu dovolání zrušeným rozhodnutím ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 45/2004 (tedy pod bodem ad 1/ uznal vinnými oba obviněné přípravou trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to jako spolupachatele dle §9 odst.2 tr.zák. a pod bodem ad 2/ obviněného Ing. arch. V. K. uznal vinným přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle §7 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), a to na základě takto popsaného skutkového děje:
1)„poté, co obžalovaný Ing. arch. V. K. opatřil listiny označené jako certifikáty na jméno V. K. údajného D. T. L., který však nemá sídlo v místě označeném na těchto listinách v L., ani není registrován v zemi původu označené v emisi – v L. velkovévodství, v počtu 23 kusů formálně emitované od 5. 8. do 22. 12. 1995 pod čísly a nepravdivě deklarující celkovou nominální hodnotu 19.050.000,- GBP, ve dnech 15. 2. a 19. 2. 1996 v B., G., v pobočce V. ú. b., a. s., B. – centrum uložili jako cenné papíry v celkové nominální hodnotě 10.100.000,- GBP do bankovní úschovy celkem 13 kusů těchto certifikátů, a to pod čísly v celkové nominální hodnotě 10.100.000,- GBP, s úmyslem využít je na základě vystavených depozitních potvrzení tohoto peněžního ústavu k bankovním a obchodním operacím se švýcarskou firmou B. a G. F. AG C. (se kterou obžalovaný Ing. arch. V. K. v přítomnosti obžalovaného Ing. J. A. dne 29. 2. 1996 uzavřel smlouvu o forfaitingu, ve které jsou výše uvedená depozitní potvrzení vydávána za vkladové certifikáty) nejméně ke škodě této společnosti a ke škodě W. E. B., která byla kontaktována firmou B. a G. F. AG C. za účelem přijetí výše uvedených depozitních potvrzení, a to do celkové výše nepravdivě deklarované nominální hodnoty uvedené v těchto listinách, k čemuž však nedošlo díky operativnímu zásahu představenstva V. ú. b., a. s.; nejméně společnostem B. a G. F. AG C. a W. E. B. tak hrozil vznik škody ve výši až 420.099.400,- Kč “,
2) „dne 26. 1. 1998 v H., N., v pobočce B. H., a. s. uložil jako pravé do bankovní úschovy celkem dalších 10 kusů těchto listin označených jako certifikáty, které jsou uvedeny ve skutkovém popisu pod bodem 1) tohoto rozsudku, a to pod čísly v celkové nepravdivě deklarované nominální hodnotě 8.950.000,- GBP a poté, když neuspěl s žádostí o vystavení depozitního potvrzení, dne 27. 1. 1998 po pracovnících této pobočky B. H., a. s. opakovaně telefonicky požadoval, aby kopie uzavřené smlouvy o úschově těchto listin vydaných jako cenné papíry byla faxem odeslána korespondenčnímu peněžnímu ústavu v B. k. – G. D. B. B., což bylo odmítnuto, a proto informaci o úschově těchto listin odeslal faxem sám, přičemž takto jednal v úmyslu využít tohoto dokladu k vylákání úvěru od G. D. B. B., a to do celkové výše nepravdivě deklarované nominální hodnoty uvedených listin, k čemuž však nedošlo; nejméně bankovnímu ústavu G. D. B. B. tak hrozil vznik škody ve výši 518.196.050,- Kč.“
Odsuzující výrok v bodu II. zatím posledního odvolacího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž tento vyhověl intencím druhého rozhodnutí soudu dovolacího, opět řádně dovolali obvinění V. K. a J. A.
Svůj mimořádný opravný prostředek opírají o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný V. K. ještě připojuje důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
Dovolatelé v prvé řadě namítají, že jim nebyla prokázána dohoda, kterou jako spolupachatelé uzavřeli o budoucím trestném činu. Nesouhlasí proto s tím, že jim odvolací soud (citováno dovolání): „…jako přitěžující skutečnost uvádí spolupachatelství.“ Odkazují v této souvislosti na rozhodnutí bývalého NS ČSSR, sp. zn. 3 Tz 48/68.
Dále vyslovují pochybnosti o závěru odvolacího soudu, podle něhož bankovní úschovou certifikátů byly vytvořeny předpoklady pro realizaci forfaitingu, jakož i o jeho konstatování, že po vyplnění těchto certifikátů obviněným K. nabyly charakteru prostředku spáchání trestné činnosti. Ty opírají o fakt, že odvolací soud nezjistil, zda právní řád L. a I. umožňuje firmám zde založeným nebo nabývaným vystavovat firemní certifikáty, a zda firmy při registraci přímo neobdrží knihu s formuláři certifikátů. Dodávají v této souvislosti, že (citováno dovolání): „…Takovou vázanou knihu červené barvy … dovolatel Ing. arch. V. K. převzal v I., když přebíral firmu D. T. L. A. G.; kniha obsahuje záložku s informacemi o odebraných firemních certifikátech a formuláře těchto certifikátů. Přesně tuto knihu odebrala při domovní prohlídce policie dovolateli Ing. V. K. a nyní je součástí soudního spisu. Tedy to, co je povoleno v jiné zemi evropského společenství, nelze zakázat v České republice, neboť tak je porušován článek 2 odst. 4 Ústavy.“
Při provádění důkazu čtením překladu smlouvy o forfaitingu odvolací soud záměrně vypustil jako důkaz v prospěch obhajoby čl. 1 odst. 3, text označený *, ze kterého vyplývá, že firma B. & G. F. měla povinnost verifikovat, tj. ověřit doklady dovolatelů, a teprve poté je ve smlouvě určeným způsobem bance předat. Z ust. čl. 3 odst. 3.1 (arbitráž) citované smlouvy dále plyne, že se nejedná o podvodný úkon, ale obchodní vztah mezi oběma účastníky smlouvy, bylo-li dohodnuto, že jednotlivé spory z této smlouvy budou řešeny arbitráží v C. podle švýcarského práva. Dovolatelé též postrádají zjištění odvolacího soudu, zda firma B. & G. F. uplatnila svůj požadavek vůči firmě D. T. a. s. u jmenované arbitráže s tím, že by nárok na náhradu škody dokládala i tvrzením, že představitelé této firmy jednali v rozporu s dobrými mravy či zápisem do obchodního rejstříku. Také vytýkají odvolacímu soudu absenci závěrů stran způsobení škody dovolateli, jakož i výše této škody způsobené uvedeným poškozeným.
Za dané situace jsou dovolatelé názoru, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že v jednání odsouzených spatřuje trestný čin podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť zde chybí trestněprávní následek předvídaný v citovaném ustanovení, tj. škoda velkého rozsahu, resp. trestněprávní následek ve formě škody vůbec.
Další výhrady ve vztahu k prvně uplatněnému dovolacímu důvodu se dotýkaly právní povahy jednání dovolatelů jako fyzických osob, ačkoliv jednali jako reprezentanti firmy, čímž se cítili ponižováni ze strany soudu, a tudíž vyslovují pochybnosti o jeho nestrannosti.
V relaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., týkajícího se obviněného V. K., se odvolacímu soudu vytýká pochybení, když veřejné zasedání nařízené na 21. 6. 2005 neodročil z důvodů zdravotních na straně jmenovaného. Podle dovolání bylo třeba si vyžádat po propuštění obviněného z nemocnice 20. 6. 2005 lékařskou zprávu nebo nechat zpracovat znalecký posudek stran schopnosti obviněného zúčastnit se veřejného zasedání bez rizik pro jeho zdraví.
Dovolatelé konečně namítají nepřiměřenou délku trvání soudního řízení, kdy v současné době již běží desátý rok trestního řízení, podle jejich názoru řízení nespravedlivého. I tato skutečnost působí negativně na zdravotní stav obou dovolatelů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, z nichž plyne, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 2 písm. g) tr. ř., napadají rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 42/2005, ze dne 21. 6. 2005, ve výroku o vině i trestech a požadují, aby bylo toto rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušeno. Zároveň navrhují své zproštění podle §265m tr. ř. s poukazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání odsouzených nejvyšší státní zástupkyni k vyjádření. Podle dodejky se tak stalo dne 22. 12. 2005 (č. l. 1787 přílohového spisu, sv. IX.). Předmětné vyjádření však Nejvyšší soud doposud neobdržel, a proto rozhodl bez přihlédnutí k němu.
Použitý dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) přichází v úvahu, jak již uvedeno, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V té souvislosti je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Přitom zmíněná skutková zjištění soudu nižšího stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejících řízeních. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (viz např. sp. zn. 5 Tdo 775/2002).
Nejvyšší soud proto i v případě dovolatelů vycházel ze skutků popsaných ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně, citovaných výše pod bodem 1) a 2), k nimž tento soud dospěl.
Námitka chybně použité právní kvalifikace podle §9 odst. 2 tr. zák. (spolupachatelství) u obou dovolatelů u skutku 1) se opírá o rozhodnutí uveřejněné pod sp. zn. 3 Tz 48/68. Podle jeho právní věty je sice správné, že spolčení je jako forma přípravy dohoda dvou nebo několika osob, musí však jít o dohodu o budoucím trestném činu. Přitom je nutno rozlišovat jak od nahodilého spolupachatelství, tak od organizované skupiny. K tomu lze uvést, že popis skutku v bodě 1) obsahuje dostatek údajů k tomu, aby bylo možno užít zmíněnou kvalifikaci. Jádro společného jednání dovolatelů spočívalo v uložení certifikátů do bankovní úschovy u VÚB B. Na to navazovalo jednání dovolatele V. K., když podepsal forfaitingovou smlouvu, a to za přítomnosti dovolatele J. A. Subjektivně pak oba věděli o povaze certifikátů, jakož i o směřování jejich přípravného jednání k trestnému činu podvodu, s čímž museli být přinejmenším srozuměni.
K nezohlednění čl. 1. 3 forfaitingové smlouvy, (tj. pozn. *) ve prospěch obhajoby dovolací soud uvádí, že povinnost firmy B. a G. F. ověřit pravost originálů certifikátů a tak případně odhalit ze strany dovolatelů podvod, takovýto podvod nevylučuje, resp. jeho neodhalení ze strany jmenované firmy neznamená tím samým nedostatek jeho trestnosti.
Ustanovení čl. 3.1 a 4.1 cit. smlouvy ohledně arbitráže a rozhodného práva ještě nevylučují spáchání podvodu, jehož se může dopustit některá ze smluvních stran. Pokud jde o podvod kriminální povahy, musí být na něj reagováno prostředky trestního práva a nikoliv obchodního práva.
Dovolateli požadované zjištění odvolacím soudem, zda firma B. a G. F. uplatnila vůči D. T. a. s. nárok na náhradu škody u zmíněné arbitráže, rovněž nemůže vyloučit kriminální povahu podvodu spočívajícího v jednání dovolatelů popsaném ve skutkových větách v bodech 1) a 2) výroku rozhodnutí.
Způsob zamýšleného (připravovaného) poškození zahraničních subjektů, tj. firem B. a G. F. a W. E. B. je popsán ve skutku 1), 2), minimální předpokládaná výše způsobené škody rovněž. Odvolacím soudem použitý termín „úhrnná“ škoda je namístě, protože požadavek na specifikaci škody vůči každému z poškozených, z hlediska právní kvalifikace činu, je nutný jen, jestliže by se jednalo o reálný souběh podvodů samostatně spáchaných vůči každému z poškozených rovněž samostatně. Ve věci této však šlo o jediný skutek a o trestný čin podvodu dvou spolupachatelů namířený proti dvěma poškozeným (bod 1/); v tomto případě by bylo třeba specifikovat podíl škodného jednání dovolatelů ve vztahu k poškozeným jen pro účely rozhodnutí o náhradě škody.
Dovolací soud považuje vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu za irelevantní i ty námitky dovolání, které se týkají certifikátů vydaných firmou D. T. a. s. na jméno V. K., tedy vydaných na základě knihy formulářů těchto certifikátů, kterou jmenovaný dovolatel podle svého tvrzení převzal v I., když přebíral předtím založenou firmu uvedeného názvu.
Stran existence tohoto důkazu navíc vzniká ovšem i pochybnost. Proti tvrzení v tomto směru, obsaženému v dovolání, stojí protokol o předmětné domovní prohlídce ze dne 29. 6. 1999, založený na č. l. 100 a n. sv. IV. přílohového spisu. Z jeho obsahu v žádném případě nevyplývá, že by v jejím průběhu byla takováto kniha zajištěna a případně odebrána dovolateli V. K., jak se tvrdí v dovolání a čemuž naopak neodpovídá zmíněný protokol, v němž jmenovaný dovolatel svým podpisem stvrdil, že převzal jeho opis jako potvrzení o odebrání věcí. Na druhé straně z odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 6, plyne: „…Svědkyně H. M. taktéž vypověděla, jak probíhalo jednání v L., kterého se zúčastnili i obžalovaní K. a svědkové M. a P. Uvedla, že každý z nich si vybral nějakou firmu a všichni obdrželi stanovy, registraci, a to v knize ve vínové barvě, certifikát a dvě akcie bývalých majitelů. V knize bylo 24 ks nevyplněných certifikátů…. Každý dostal třikrát stanovy, jedenkrát knihu s 24 certifikáty, razítko s názvem firmy, která na každého z klientů byla převedena…“ (viz tento protokol o výpovědi jmenované svědkyně na č. l. 124 a n. /126/, sv. VI. přílohového spisu). Rozdíl mezi touto výpovědí a dovoláním tu je v údaji, kde měl V. K. předmětnou knihu převzít, zda v I., nebo v L., což je z hlediska existence tohoto důkazu rovněž podstatné, neboť jej činí v tomto ohledu a ve spojení s obsahem protokolu o domovní prohlídce nevěrohodným.
Ve světle uvedených zjištění lze proto podle názoru Nejvyššího soudu uzavřít, že se dovolání zakládá na důvodech, které jej činí zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uplatněný ve vztahu k V. K. týkající se jeho neúčasti u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 21. 6. 2005, je podstatným, zda za této situace bylo povinností odvolacího soudu ještě dále prověřovat zdravotní stav dovolatele, dne 20. 6. 2005 propuštěného z nemocničního ošetření, když tento soud neměl žádnou informaci o zdravotní komplikaci jmenovaného. Naopak v zájmu rychlosti již více než devět let probíhajícího trestního řízení v uvedené věci nebyl důvod postupovat způsobem, který popisuje dovolatel jako žádoucí, když se nepochybně měl o tento problém na straně klienta včas postarat jeho advokát už před samotným nařízením veřejného zasedání, tedy soudu odvolacímu avizovat zdravotní problémy tak, jak učinil až v samotném dovolání. I v tomto případě musel Nejvyšší soud konstatovat zjevnou neopodstatněnost podaného a takto odůvodněného dovolání.
Vycházeje z uvedených zjištění, nezbylo proto Nejvyššímu soudu než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. potom učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka