ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.131.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 131/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2003 o dovolání podaném obviněným P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 13/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, vydaném v trestním řízení vedeném proti celkem osmi obviněným, byl mj. obviněný P. L. uznán vinným pětinásobným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., dále trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného P. L. a dalších šesti spoluobviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, kterým mj. ohledně obviněného P. L. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I., jakož i ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. L. uznal vinným pětinásobným trestným činem loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn, mu byl podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek směřující do výroku o vině a trestu napadeného rozhodnutí opřel o důvod uvedený v ustanovení §256b písm. f) tr. ř. /správně §265b odst. 1 písm. f) tr. ř./.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil přesvědčení, že „napadený rozsudek byl vyhlášen bez dostatečných důkazů“, když odvolací soud pouze převzal argumentaci soudu I. stupně a provedené důkazy hodnotil výhradně v neprospěch obviněného. Na podporu tohoto závěru poukázal na rozpory ve výpovědi spoluobviněného M. S. Dovolatel dále poukázal na nedostatky sdělení obvinění, když v případě loupežných přepadení mu bylo sděleno obvinění jako spolupachateli pouze pro skutky uvedené v napadeném rozsudku pod bodem I, 1 a I, 5. Odvolací soud proto podle jeho názoru nesprávně právně posoudil totožnost skutku a odsoudil obviněného pro skutek, pro který mu nebylo řádně sděleno obvinění. Vzhledem k výše konstatovaným důvodům v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, aby dále zrušil i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (ačkoliv proti němu nebylo dovolání podáno), a dále aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila práva vyjádřit se písemně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle jejího názoru z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel „měl na mysli“ dovolací důvod ve smyslu §256b písm. g) tr. ř. /správně §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, tento dovolací důvod však není v souladu s obsahem jeho odůvodnění, které se týká výlučně odlišného způsobu hodnocení důkazů a spočívá v opakování obhajoby obviněného uplatněné v rámci řízení o odvolání. Dovolání bylo proto podle jejího přesvědčení podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídá jediná námitka dovolatele.
Z obsahu posuzovaného dovolání Nejvyšší soud dovodil, že namítané skutečnosti (srov. „Vrchní soud v Praze nesprávně právně posoudil skutek...“) odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že odvolací soud pouze převzal argumentaci soudu I. stupně a provedené důkazy hodnotil výhradně v neprospěch obviněného. Jde tedy výlučně o námitku směřující do oblasti skutkových zjištění učiněných nalézacím a odvolacím soudem, se kterými dovolatel spojil hmotně právní důsledky. Tato skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora.
Další námitka dovolatele poukazovala na nedostatky ve sdělení obvinění. Důvod dovolání je tedy spatřován ve vadách řízení, které měly vyústit v nezákonné rozhodnutí. Takový dovolací důvod však ustanovení §265b tr. ř. neobsahuje.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován v nesprávném hodnocení důkazů /v dovolání vadně označený za důvod dle §265 b písm. f) tr. ř./ a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci, případně v jiných vadách, které však neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová